This text explores the concept of "Umwelt" (environment or surrounding world), originally formulated by Jakob von Uexküll and introduced to Czech thought by Jan Patočka. The author argues that this concept should be applied to all levels of existence, including pre-living entities such as atoms and subatomic particles. Every true being possesses "reactibility," a specific capacity to respond to its surroundings that defines the boundaries of its unique environment. Thus, the world is not a collection of objective data or things, but a dynamic stage for countless subjects at various levels. These subjects establish their own environments through their activities and interactions. The unity of the world is not an inherent given; rather, it is a continuous process of integration driven by this irreducible plurality of subjects. Understanding the world requires grasping how these diverse entities attempt to construct and sustain the integrity of their own environments across different scales of reality.
Subjekt – a jeho „osvětí“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 4. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Subjekt – a jeho „osvětí“
To, o čem mluvil von Uexküll jako o „Umweltu“ (a jeho žák Petersen jako o „Eigenweltu“), a co Patočka před válkou přeložil do češtiny jako „osvětí“, musí být mutatis mutandis aplikováno a uplatněno také na nižších úrovních, tj. na úrovni jsoucen „před-živých“ (a to zásadně všech). Tak třeba také každý atom (a také elektron a další subjaderné částice) mají vždycky kolem sebe určité jiné částice, ale i kvanta, a pole, atd., na které nějak „reagují“, pokud je vůbec mohou registrovat. Schopnost reagovat na okolí, tzv. reaktibilita, má pochopitelně nejenom své formy a úrovně, ale také své meze. J. B. Kozák např. mluvil o nízkém nebo vysokém prahu reaktibility, eventuelně o jejím hrubším nebo jemnějším „rastru“. Ale na této reaktibilitě záleží, co se ve světě děje, a co se zejména bude dít. Každé „pravé“ jsoucno je ovšem reaktibilní v rámci „svého“ světa, svého osvětí; je spjato se svým okolím právě prostřednictvím své reaktibility. Svět není úhrnem, souborem „daností“, „věcí“, nýbrž je jevištěm (či spíše dějištěm) nesčetných subjektů nejrůznějších úrovní, které reagují na ostatní v mezích své reaktibility, a to znamená jakoby v mezích svých osvětí. Svět je tedy sítí či spíše propletencem nesčetných osvětí, založených aktivitami nesčetných subjektů, po nichž stále zůstávají nějaké „relikty“ z minulých dějů v důsledku tzv. setrvačnosti (ta je ovšem založena také subjekty, a to jejich schopností „navazovat“ na sebe, vracet se k sobě a opakovat své sebeustavování). Mluvit o „jednotě“ (integritě) světa znamená nevědět o tom, že tato „jednota“ nemůže být založena (zakládána) nikým jiným než právě těmi nesčetnými subjekty, které představují základní a neredukovatelnou pluralitu. V tomto smyslu totiž žádná „jednota“ světa předmětně neexistuje, není žádnou „daností“, ale vlastně se ustavičně děje, „rodí“ díky subjektům nejrůznějších úrovní, kteří (které) v rámci svých možností integrují svá osvětí. Orientovat se ve světě proto znamená porozumět tomu, jak se nejrůznější subjekty pokoušejí budovat a udržovat integritu svých osvětí.
(Písek, 060417-3.)