The text examines a profound analogy between physiological dysfunction causing physical pain and the intellectual unrest resulting from unresolved philosophical questions. The author notes that words and myths have historically performed a therapeutic function, a power utilized by both ancient healers and modern psychiatrists when addressing psychosomatic connections. Although philosophizing can provide satisfaction and possess therapeutic potential, these aspects should not be considered the primary criteria for its value. The fundamental task of philosophy remains the pursuit of truth, which is not merely a matter of facticity but also encompasses the free openness of human existence toward the future and its various perspectives. In conclusion, the text offers two perspectives: either viewing the therapeutic effects of philosophy as secondary side effects or re-evaluating the concept of therapy itself. In this latter sense, therapy would not be understood as a simple return to a prior state of health but rather as a process of "healing through truth," which integrates a deep understanding of the real state of things and the human condition.
Filosofování jako terapie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 6. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Filosofování jako terapie
Tak jako fyziologická dysfunkce některé části těla (nějakého orgánu) může někdy vyvolávat menší nebo větší bolest (někdy dokonce bolest nesnesitelnou, záleží také na senzitivitě pacienta), tak může někdy (a v analogické situaci třeba jen někoho) „bolet“ nějaký problém, nějaká nevyřešená otázka (a ne vždy jen momentální a „praktická“). Toho už odedávna využívají např. přírodní léčitelé, šamani apod. a v současné době třeba psychoanalytici i jinak orientovaní psychiatři. Všude tam, kde se ukazují psychosomatické spojitosti jako nepřehlédnutelné a důležité, dostává se slovu, slovnímu vyjádření znovu mimořádné, takřka „magické“ moci. V tom smyslu už mýty měly jistou terapeutickou funkci a některé ji plnily větší měrou než jiné. V tom nepochybně bylo také přítomno jisté uspokojení těch, pro něž se staly pomocí. Nicméně by bylo hrubou chybou, kdyby se uspokojení nebo terapeutický účinek považovaly za jediné nebo aspoň hlavní kritérium při hodnocení mýtů a později mytologií. A to platí tím spíše pro filosofii a filosofování. Také filosofování může přinášet jisté uspokojení a možná se některé filosofické myšlenky mohou – přinejmenším pro některé lidi – vykázat jakousi terapeutickou schopností a mohutností. Ale to jsou všechno vedlejší účinky; že jsou „vedlejší“, nemá znamenat, že k filosofii a filosofování vlastně nenáleží, že se filosofování bez nich může obejít, nebo dokonce že se jich má vyvarovat. Ve filosofii jde na prvním i na posledním místě o „pravdu“, tj. o to, jak se věci opravdu, skutečně mají, zejména pak jak se to s námi opravdu má (přičemž ono „skutečně“ nebo „opravdu“ nesmí být vykládáno tak, že pravda ukazuje jen fakticitu, ale musí to postihovat také naši svobodnou otevřenost do budoucnosti, a tedy také perspektivy a vyhlídky, a to v jejich přesahu nad všemi trendy a setrvačnostmi). Buď tedy můžeme terapeutické účinky filosofie a filosofování považovat za cosi druhotného, vedlejšího, jakoby „přidaného“ navíc, anebo samu terapii reinterpretujeme tak, že ji nebudeme chápat jako nějaký návrat k „původnímu“ zdraví, nýbrž jako „léčení pravdou“.
(Písek, 060609-1.)