This text explores the concept of the "concretum" as a synthesis of internal and external dimensions, characterized by an internally grounded integrity. The author argues that nature (physis) should not be reduced to mere externality; instead, philosophy must account for the internal aspect of growth and "concretion." Internality is treated as a reality sui generis rather than a mere potentiality. Central to this reflection is the relationship between time and history: the past is not seen as a void but as something that leaves "non-objective traces" in the future, analogous to a musical score. Because time is constantly renewed and incoming, the absolute repetition of any event is impossible. Every occurrence, including natural processes, is inherently unique and "historical" in its concreteness. The author distances himself from traditional Aristotelian or Whiteheadian frameworks, focusing instead on the event-like nature of reality. While analogies and similarities can occur through temporal traces, absolute identity remains impossible, rendering all of nature a series of unique, historical events.
Konkrétum
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 6. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Konkrétum
„Konkrétum“ chápu jako srostlici vnitřní a vnější stránky něčeho, co i po vnější stránce vykazuje znaky integrity (sjednocenosti), která však sama (jakožto založená zevnitř) není (vcelku, tedy „jako taková“) přístupná zvenčí. A protože „růst“ je předpokladem „srůstání“ (a řecky znamená sloveso FYEIN a FYESTHAI nejen roditi a roditi se, nýbrž také „růsti“), nemůžeme FYSIS ani „fyzičko“ redukovat na pouhý vnějšek, ale musíme trvat na tom, aby FYSIKA jako filosofická disciplína brala vždy v náležité míře v úvahu vnitřní stránku každého „růstu“ a tedy také každého „srůstání“, tj. sjednocování ve „srostlici“, concretum. – Na původ slova ani na jeho staré etymologické kořeny příliš nehledím, zejména pokud byly (či ještě jsou) spojeny s nějakými filosofickými (nebo pseudofilosofickými) významy. (Tak např. nechávám zcela stranou nejen aristotelskou koncepci pouhých potencialit HYLÉ a MORFÉ, jakož i třeba poměrně nedávnou její Whiteheadovu „adaptaci“ či reinterpretaci „světa hodnot“ a „světa proměnlivostí“.) „Niternost“ (resp. „vnitřní svět“) nechci chápat jako „možnost“, nýbrž jako „skutečnost“ sui genesis (aniž bych skutečnost předem omezoval na „jsoucna“). A na druhé straně minulost ani neškrtám jako „již nejsoucí“ a tedy „nic“, nýbrž naopak jako něco, co nechává své nepředmětné „stopy“ v budoucnosti (asi jako partitura symfonie zanechává jisté „nepřdmětné“, „ještě nejsoucí“ stopy v budoucnosti, v niž lze v nové situaci a v jiné, nové „době“ symfonii znovu nacvičit, dirigovat a zahrát). Opakování je možné právě jen díky tomu, že stále znovu přichází dost času k jeho uskutečnění; a protože jde o nově „přišlý“, „nastaví“ čas, není možné naprosto identické opakování, a to na žádné, ni na té nejprimitivnější, vysloveně „primordiální“ úrovni. Právě „konkrétnost“ každého událostného dění je zárukou toho, že absolutně identické opakované téhož není možné, ale že všechno dění je alespoň zčásti jedinečné, „historické“ – tedy dokonce i všechno dění „přírodní“. Podoby a analogie jsou možné (protože je možné nechávat či spíše „ukládat“ ony nepředmětné stopy „do“ budoucnosti, nejenom „do“ minulosti), ale absolutní identita možná není.
(Písek, 060617-3.)