This reflection explores the definition of philosophy through three essential normative attributes: criticality, systematicity, and radicality. The author argues that the absence of any of these elements results in pseudo-philosophy or a mere substitute for genuine thought, though even such fragmented concepts can offer valuable insights when recontextualized by true philosophy. Criticality serves as the foundation, necessitating systematicity to address logical connections within a broad context. However, a system remains untrustworthy unless it incorporates radicality—the ability to reflect deeply upon the very roots and origins of thinking. Unlike Cartesian starting points, these roots are viewed as a goal or destination reached through rigorous depth of inquiry rather than something readily available. Ultimately, these three traits are interconnected facets of a single critical process. The text emphasizes that genuine philosophical reflection must be holistic, avoiding the pitfalls of closed systems by constantly pushing toward the foundational sources from which philosophical thought derives its validity and power.
Filosofie a kritičnost / Kritičnost a filosofie
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 8. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Filosofie a kritičnost / Kritičnost a filosofie
Už před lety jsem se pokusil tentativně „vymezit“ filosofii jako disciplinu kritické, systematické a radikální (ke kořenům jdoucí) reflexe. Chybí-li jakékoli „filosofii“ (tj. ať už za filosofii se vydávající nebo se ani k tomuto označení nehlásící koncepci nebo disciplíně) kterýkoli z těchto normativních atributů, znamená to, že nejde o skutečnou (pravou) filosofii, nýbrž jen o jakousi její nápodobu nebo náhražku (surogát), zkrátka o pseudo-filosofii či pa-filosofii, a přinejmenším o „filosofii“ v některém směru invalidní, torzovitou. (Což ovšem vůbec neznamená, že bezcennou: i velmi nedostatečná „filosofie“ a dokonce i pseudo-filosofie může přinést do filosofického diskurzu mimořádně významná filosofémata, i když je sama nebude s to vytěžit. To je pak dostatečným důvodem pro „pravou“ filosofii, abych se takových filosofémat chopila a uvedla je do lepších, správných, pravých filosofických kontextů.) Kritičnost svým způsobem jednak zakládá, jednak činí potřebnou a vlastně nezbytnou onu druhou normativní charakteristiku filosofování, totiž systematičnost: teprve v širších až nejširších kontextech se kritičnost může náležitě, tj. generálně uplatnit. Kritičnost bez systematičnosti (a bez náležitého zřetele a ohledu k „logickým“ souvislostem – ale tím nemáme na mysli tradiční logičnost školského, tj. formálního typu) není nikdy dost kritická; a protože v sobě uzavřený a sebelépe a sebedůmyslněji logicky sevřený „systém“ nemůže být nikdy dost věrohodný, pokud vylučuje kritiku mimosystémových předpokladů, je třeba právě také z důvodů náležité kritičnosti zdůraznit onu „radikálnost“ reflexe, tj. kritický přístup až k samým „kořenům“, „zdrojům“, „počátkům“ (v jiném ovšem než třeba karteziánském smyslu) filosofování, které ovšem nelze stavět na začátek filosofické práce, ale spíše až na nějaký ten „konec“ či přesněji je chápat jako jeden z významných jejích cílů, neboť nejsou nikdy „po ruce“ ani přímo „před námi“, ale je nutno se k nim dostat až do té hloubky, kam dosahují a odkud působí. Takže ona systematičnost, stejně jako principiálnost (či radikálnost) je důsledkem, nebo ještě lépe řečeno jen jednou ze stránek a snad i předpokladem oné „kritičnosti“, bez které se žádná pořádná filosofie neobejde.
(Písek, 060829-1.)