This text critically examines the validity and limits of the Latin maxim "de principiis non est disputandum." The author argues that this principle is useful only when a discussion focuses on a specific topic interpreted through the participants' respective positions. However, when a dispute concerns the principles themselves, the maxim loses its relevance. Its universal application would render dialogue between parties with different foundations impossible. The text emphasizes that principles are not immutable dogmas but choices made by thinking individuals, whether consciously or by inheriting them from tradition. Therefore, principles should be subject to verification, critical control, and modification. The author advocates for rational disputation regarding the foundations of thought as a prerequisite for genuine communication. By rejecting the idea that principles are beyond dispute, the essay promotes openness in philosophical discourse and highlights the necessity of examining the underlying axioms that shape our understanding of the world.
Principie a „disputace“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 9. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Principie a „disputace“
Stará zásada „de principiis non est disputandum“ je jen zčásti platná a jen v některých případech užitečná. Platná je nepochybně tehdy, když se spor týká především určitého tématu, k němuž se obě strany (event. více stran) vztahují. V takovém případě jde totiž o to, aby každá ze stran ukázala, k čemu ze svých pozic a na základě svých „principií“ dospěla či může dospět a jak s jejich pomocí dané téma dokáže jak uchopit, tak interpretovat, a posléze přispět k jeho řešení. Docela jiná je ovšem situace tam, kde se spor týká samých principů: tam pochopitelně zmíněná zásada, která vlastně zavazuje disputující, aby neodváděli rozmluvu od vytčeného tématu ke sporu o principie, pozbývá smyslu a tedy i platnosti. Kdyby totiž někdo chtěl platnost oné zásady rozšířit bez omezení a udělat z ní zásadu univerzální, znamenalo by to, že mezi stranami, které vycházejí z různých pozic a z jiných principií, není žádný rozhovor vůbec možný, a tedy ani žádná disputace. Východiska vůbec a principy zvláště je však třeba považovat za něco, k čemu se myslící člověk rozhoduje a přihlašuje (ať už tak, že je prostě bez kontroly přejímá od jiných, např. z tradice apod., anebo se pro ně rozhoduje vědomě a na základě porovnání s jinými). Proto také ani východiska obecně, ale ani principie nepředstavují něco, co by nebylo možno ověřovat a kontrolovat, a pokud se ukáže potřeba, i měnit.
(Písek, 060922-1.)