This text explores the concepts of identity and identification through the ontological distinction between true and false entities. The author posits that the identity of higher-order wholes is a product of identification processes, where the nature of the entity depends on whether the identification is performed by the subject itself or by an external observer. True entities are characterized by their capacity for auto-integration and internal unification, allowing them to establish and maintain their own integrity. In contrast, false entities, or mere heaps, are perceived as units only through the activity of external subjects. The document further examines transitional phenomena, such as symbiosis or ecosystems like forests, which exhibit degrees of cooperation and coexistence but lack the inherent programmatic unity found in living organisms. The author maintains a fundamental distinction between entities capable of active self-repair and restoration of integrity and structures formed by the interplay of multiple individual activities without centralized internal direction. This differentiation between genuine integrity and mere aggregation is crucial for defining what constitutes a true ontological whole.
Identita (a identifikace)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 12. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Identita (a identifikace)
Vyloučíme-li ony zatím zcela nedohledné „mikropočátky“, o kterých předpokládáme, že jsou těmi prvními, nejmenšími a nejnižšími „stavebními kameny“ fyzikálního univerza (užijme pro ně Whiteheadovu charakteristiku „primordiální“), veškerá identita vyšších „celků“ (jednotek, jednot) je výtvorem či produktem identifikací. Jde ovšem o to, „kdo“ (nebo „co“) je „subjektem“ takových identifikací. Pokud se o svou „identifikaci“ (což je jen jedna stránka „unifikace“ nebo raději „auto-integrace“) postará nějaká „skutečnost“ sama, můžeme ji považovat za „pravý“ celek, za „pravé jsoucno“. Naproti tomu tam, kde jde o výkon nějakého jiného jsoucna (a v tom případě nutně pravého jsoucna), tj. pokud je nějaká „hromada“, tj. nepravý celek, vnímán nebo považován za „jednu“ skutečnost, aniž by ovšem šlo o víc než právě o pouhou hromadu nebo slepenec, jde o jsoucno „nepravé“, které za nějaký „celek“ prostě považovat nelze. Mezi pravými a nepravými jsoucny (ve smyslu pouhých hromad) jsou ovšem jakési „přechody“, tj. jakési území, kde vzájemné reakce a dokonce jakési typy soužití a spolupráce nemohou být přehlédnuty, aniž k plné integritě došlo nebo vůbec mohlo dojít. Přesto lze trvat na zásadním rozlišování mezi pravými jsoucny na jedné straně a veškerými druhy nepravých jsoucen na straně druhé, ať už míra koexistence, spolužití a dokonce spolupráce sahá jakkoli daleko. A proto také musíme principiálně odlišovat pravé celky, které svou vnitřní integritu zakládají, hlídají a v případě nějakých forem poškození dokáží alespoň do jisté míry opravovat a restituovat, od útvarů, které jsou ustavovány, udržovány a eventuelně snad i „opravovány“ jen aktivitou mnoha subjektů, tj. pravých celků, a tedy souhrou mnoha aktivit, aniž by tato souhra byla efektivně programována tak, jak to známe v případě živých bytostí, tedy organismů. (Tak např. les představuje jakýsi částečný „organismus“ nebo pseudo-organismus, podobně jako užitečná nebo dokonce výlučná symbióza dvou nebo více organismů v jiných případech, aniž bychom však mohli takový les nebo takový druh symbiózy považovat za „pravý“ celek, za pravé, vnitřně integrované jsoucno.)
(Písek, 061219-1.)