This text explores the ontological nature of process and change within the framework of philosophical inquiry into events. The author defines a process as continuous change, contrasting it with discontinuous change, which is characterized by the sudden emergence or disappearance of entities. An event is depicted as having discontinuous boundaries at its start and finish, while its internal physical manifestation is seen as a continuous change integrated by the event itself and facilitated by inertia. The document offers a significant critique of the traditional Aristotelian view, which posits that change is only possible upon a fixed substrate. Instead, the author argues that pure inertia does not exist in the physical world. Continuity must be actively maintained through constant effort across all levels of reality, including subatomic particles like protons. Even seemingly passive mechanical occurrences, such as avalanches or landslides, are shown to be underpinned by complex activities at molecular and atomic levels. Ultimately, the text emphasizes that continuity is an active achievement rather than a passive byproduct of stability.
Procesy (druhy) / Změna (a proces)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 12. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Procesy (druhy) / Změna (a proces)
„Procesem“ rozumíme kontinuitní změnu [na rozdíl od diskontinuitní změny, kterou můžeme charakterizovat jako „vynoření“ něčeho nového (dosud nebylého) nebo „zmizení“ něčeho starého (bylého), i když „kontext“ zůstává jakoby nezměněn]. Událost je nejčastěji (pokud nejde o nejnižší úrovně událostného dění) svým počátkem a posléze koncem diskontinuitní změnou, ale ve svém „fyzickém“ uskutečnění zčásti kontinuální změnou, jejíž všechny fáze jsou jednak „niterně“ (vnitřně) integrovány, a to událostí samou, jednak usnadněny různými setrvačnostmi (což jsou ovšem jen relativně pomalé proměny převážně cyklického charakteru, tj. speciální proměny super-událostné, nebo neudálostné proměny hromad nebo souborů, ovšem na nižší úrovni původně událostného rázu). Vzato pouze fenomenálně jakoby spočívá kontinuita procesu pouze v setrvačnosti jeho nižších složek (nikoli ovšem těch nejnižších!), ale to je mylný pohled (a výklad), zaviněný tradiční tendencí k zpředmětňujícímu myšlení (klasickou formuli vyslovil již Aristoteles: změna je možná jen na pevném substrátu). Ve skutečnosti ryzí setrvačnosti v tomto světě vůbec neexistují, ale jsou vždy výsledkem nemalého úsilí, které musíme předpokládat na všech úrovních, ale zejména třeba na úrovni subatomových částic (především tu jde o nejpozoruhodnější částici, totiž proton). „Pravá“ kontinuita musí být zajišťována aktivně, a to i tenkrát, když se výsledek jeví jako „pouhá“ setrvačnost. Tak třeba pád sněhové laviny nebo sesuv kamenné sutě se jeví jako vyvolaný gravitací a uvolněním některých „zábran“, ale pod tímto povrchem najde pozorný fyzik (pochopitelně „nového“ typu) spoustu „aktivit“ na velmi nízkých úrovních – molekulární, atomové a subatomové.
(Písek, 061221-2.)