This text explores the ontological and physical concept of time through an analysis of events emerging "ex nihilo." Every primordial event possesses a naturally brief lifespan, determined by its deviation from the nothingness from which it arose. To extend its duration, an event must integrate into a "community" of other events, creating a general temporal field within the "real world." The author distinguishes between primordial and virtual events; the latter usually lack the time to interact with the environment unless a random, profound transformation occurs. The study identifies three distinct layers of time: the short internal time of an isolated event, the extended time granted within a shared temporal field, and a fundamental "primordial" time. This third layer is the prerequisite for the emergence and progression of all phenomena. Because this primordial time cannot be grasped objectively or from a distance, it necessitates a unique methodological approach. Ultimately, the text presents a complex hierarchy of temporality essential for understanding the foundations of existence and occurrence.
Čas (významy) / Budoucnost (zdroj)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 12. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Čas (významy) / Budoucnost (zdroj)
Každá primordiální událost povstává „ex nihilo“, a její životní „čas“ je velmi krátký (je tím kratší, čím více se „odchýlila“ od onoho „nihil“, z něhož povstala). K tomu, aby pro sebe získala víc „životního času“, potřebuje zapojení do „společenství“ mnoha jiných událostí (které všechny pospolu vytvářejí jakési „obecné“ pole času, v němž se „reálná“ událost může dít už nikoli v onom jí vyměřeném krátkém čase, ale v čase sobě „přiměřeném“ a „vyměřeném“. To je však možné jen za předpokladu, že se událost zrodí do tzv. „reálného světa“, kde už je mnoho takových „reálných“ událostí (tj. událostí zapojených do „reálného světa“). Taková možnost je jí však upřena v případě, že jde o událost nikoli pouze primordiální, ale virtuální; je jí upřena, protože nemá dosti času, aby se zapojila do vzájemného reagování spolu s reálnými událostmi (částicemi nebo kvanty); pokud se jí výjimečně (tj. zcela nahodile) takové možnosti dostane, také končí, ale nikoli zánikem, nýbrž hlubokou interakční proměnou, jíž se zároveň neméně hluboce mění nějaká už původně reálná událost (částice nebo kvantum). Tak docházíme již k dvojímu „času“: vlastní čas události ještě bez jakékoli interakce s jinými událostmi, který je velmi krátký, a pak onen delší čas, který jí je „propůjčen“ (či „vyměřen“) v rámci obecného času. Ovšem pak tu musíme předpokládat ještě jiný, třetí „čas“, který je předpokladem jak toho, aby se byť jen virtuální události dostalo potřebného času, aby vznikla, proběhla a skončila, tak i toho, aby v „reálném“ světě působením prodloužení „vlastních“ časů jednotlivých událostí vzniklo jakési časové pole, společné všem událostem na daném „místě“ (dost rozlehlém, ale přece jen omezeném, a ještě v různých závislostech na rychlosti vzájemných pohybů, gravitaci atd.). Tento „prapůvodní“ čas musí být studován samostatně a odlišnými způsoby, neboť nemůže být nikdy postihován z odstupu a „předmětně“.
(Písek, 061225-1.)