This text examines the relationship between reflection, conscience, and guilt. Reflection is defined as an internal dialogue within the subject, which is understood not as a static object but as an unfolding event realized through its actions. Guilt, or indebtedness, arises from the fundamental tension between the normative demand of what "ought to be" and the factual reality of what has occurred. Conscience is thus interpreted as "co-knowledge"—an awareness that encompasses both the ideal requirement and the actual, often insufficient, outcome. Reflection serves as a vital tool for clarifying this internal contradiction by alternating between different perspectives. However, the author warns against the pitfalls of conceptual objectification, which tends to misinterpret existence. This process severs events from their non-objective context, treating factual outcomes as the sole reality while marginalizing the ideal "ought" as mere subjective feeling. Ultimately, the essay suggests that authentic reflection requires maintaining the tension between moral demands and factual reality without reducing existence to a purely objective or subjective domain.
Provinilost a reflexe / Svědomí a reflexe
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 8. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Provinilost a reflexe / Svědomí a reflexe
Reflexe je svým způsobem jakýsi rozhovor se sebou, rozhovor, který vede naše lepší „já“ s naším provinilým „já“. (Pochopitelně to vůbec neznamená, že ono „já“ je „předmětně“, objektivně dvojí. Má tím být pouze předběžně a v jakémsi pokusu o přiblížení vysloveno, že „já“ je – jakožto subjekt resp. „pravé jsoucno“ – událostí, takže se děje či spolu-uskutečňuje svými aktivitami; a ty aktivity mohou směřovat lépe či hůře k uskutečnění toho, co „má být“, takže dochází k napětí mezi tím, co mělo nastat, a tím, co skutečně nastalo.) Ten termín „provinilost“ snad není zcela vystihující; jde spíše o jakousi zatíženost nebo snad „zadluženost“, ale v některých případech o skutečné „viny“. Provinilost subjektu spočívá v tom, že nenastalo to, co mělo nastat a k čemu měly směřovat jeho aktivity. A vědomí tohoto rozdílu mezi tím, co „mělo být“, a tím, co nastalo a „jest“ (eventuelně „bylo“), je právě oním „svědomím“. Odpovídá to i samému slovu: s-vědomí je vskutku spolu-vědomí nebo „vědomí obojího“, totiž toho, co mělo nastat naším přičiněním, i toho, co nastalo, protože naše přičinění bylo nedostatečné nebo vadné. Reflexe je vlastně účinný nástroj, sloužící k tomu, aby si vědomí samo v sobě ujasnilo tento rozdíl a rozpor: je to jakoby střídavé zaujímání dvojí orientace a dvojí perspektivy, umožňující srovnání obojího a eventuelně pokus o ospravedlnění nastalého ve vztahu k tomu, co nastat mělo. Teprve druhotně je v reflexi pojmově objektivováno jedno i druhé, a tím obojí desinterpretováno. To, co se stalo (co nastalo) je objektivací odříznuto od příslušného (nepředmětného) kontextu a je považováno za vlastní skutečnost (ebeny. za jedinou skutečnost). A naproti tomu to, co se „mělo stát“, je buď marginalizováno a zejména redukováno na dojmy a pocity, tedy na subjektivitu, nebo zcela vyřazeno z jakéhokoli zájmu (protože to nijak nelze „vykázat“).
(Písek, 050828–1.)