This text presents a critical analysis of Richard Rorty’s provocative thesis as stated in the title of his book, "Take Care of Freedom and Truth will Take Care of Itself." The author challenges this premise, arguing that the relationship between truth and freedom is fundamentally different. Truth does not assert itself through force or weight, but through its inherent validity and the obligation it imposes on the individual who acts as its witness. According to the author, the primary responsibility of a human being is not to care for freedom first, but to care for Truth—meaning the pursuit of discerning what is "right" in any given situation. Freedom, if prioritized over the discernment of truth, remains ambiguous and potentially misleading. It is Truth that ultimately dictates what deserves our greatest care and defines the proper direction of human action. Neglecting the care for Truth in favor of other concerns risks leading one astray. Thus, the text advocates for the primacy of Truth as the essential foundation for authentic living and responsible freedom.
Pravda a svoboda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 11. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Pravda a svoboda
Právě prý vychází (Stanford Univ. Press) nová kniha Richarda Rortyho, která má dost problematický (a ovšem programový) titul: „Take Care of Freedom and Truth will Take Care of Itself“. Ještě ji pochopitelně nemám v ruce, a asi ji hned tak do ruky nedostanu, abych mohl citovat přímo z nějakého textu v knize. Ale myšlenka titulu je sama dostatečně provokující, abychom ji mohli a směli podrobit rozboru a kritice. Pravda se zajisté „prosazuje“ sama, ale nikoli svou „silou“ či „vahou“, nýbrž jen svou „platností“ a „závazností“. Její přesvědčivost se ukazuje (či spíše vyjevuje) až na té nejvyšší úrovni, totiž tam, kde se oním „přesvědčeným“ a tedy „svědkem“ stává člověk. Tam ovšem vůbec neplatí to, co napovídá onen titul Rortyho knížky: to, oč má a musí člověk „pečovat“, je především Pravda, tj. otázka, zda je to či ono „tím pravým“, a tedy také otázka, zda to, či ono člověk (tj. např. já nebo kdokoli jiný) dělá a podniká, je právě to pravé, co dělat nebo podnikat v dané chvíli a dané situaci má. Pokud to je právě něco, co má ochraňovat ohroženou svobodu, pak nic proti tomu. Ale to je jenom jedna z věcí, kterou se člověk má zabývat a o kterou se má starat. Někdy jsou to jiné úkoly a povinnosti, a některé mohou být naléhavější. Kromě toho už ta formulace, „pečovat o svobodu“, je mnohoznačná: o čí svobodu má právě já a nyní a v této situaci pečovat? Jen o tu svou svobodu? Anebo daleko spíše o svobodu těch druhých, a kterých na první místě? To je všechno velmi složité, a právě proto to nelze nechávat takto nevyjasněno. Je to nakonec Pravda, která rozhoduje o tom, oč má každý člověk nejvíc pečovat – a to znamená, že vůbec nejprve (ale vždycky, nejen na začátku!) musí a má člověk pečovat o rozpoznání „toho pravého“ pro danou chvíli a pro danou situaci – tedy o Pravdu. Nechat Pravdu, aby se postarala sama o sebe, je právě to „nepravé“, protože před péči o Pravdu se staví péče o něco jiného. A tím je založeno na to, abychom z oné „pravé cesty“, po které máme jít, sešli na nějaké scestí.
(Písek, 051106–2.)