The text explores the ontological and philosophical definition of humanity through the phenomena of speech, speaking, and language, particularly in relation to the Greek term logos. The author posits that a being is recognized as human insofar as they are capable of entering the world of speech and logos. This realm is conceptualized neither as a human invention nor as a mere natural facticity, but rather as a world into which individuals are invited. This entry is typically mediated by other humans who have already established themselves within this sphere. Through the use of speech and utterances, a call is issued to which the individual must respond. It is precisely through this act of responding to others that an infant ceases to be speechless and begins to enter a specific mother tongue, and subsequently, the broader world of speech. The essay emphasizes the relational and transformative nature of communication, highlighting that human identity is formed through participation in a linguistic reality that transcends biological facticity.
Člověk a „řeč“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 12. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Člověk a „řeč“
Pokud zavedeme přesnější významová rozlišení slov „řeč“, „mluva“ a „jazyk“ (eventuelně také původně řeckého termínu LOGOS) za pomoci pojmů (viz dále), můžeme říci, že každou živou bytost můžeme chápat a uznávat jako „člověka“ (tj. jako „lidskou“), pokud je s to vstoupit do světa řeči (a tím do světa LOGU). [To má také svou analogii na nižší rovině: za živé můžeme považovat každé (pravé) jsoucno, které je schopno „aktivně“ vstoupit do světa živých bytostí; ale tím si opravdu příliš nepomůžeme, protože vztah mezi jsoucny živými a neživými má své zvláštnosti, které by objasnění vztahu mezi bytostmi „lidskými“ a „předlidskými“ byly spíše na překážku než ku pomoci.] Ten „svět řeči“ není (a nemůže být) lidským výtvorem (a tím méně „výtvorem přírody“, ať už jakkoliv chápané), ale nemůže být vůbec chápán ani jako nějaká „fakticita“. Jediný způsob, jak o tom dovedu něco říci, je, že člověk je „zván“, aby do světa řeči vstoupil, a to téměř vždycky prostřednictvím jiných lidí, kteří ,tam‘ již sami vstoupili. A ti k tomu užívají mluvy, slov, promlouvání – na které je možno a je třeba „odpovídat“. Právě tím odpovídáním druhým lidem je nemluvně schopno jednak přestat být nemluvnětem, jednak vstoupit přesněji: začít vstupovat) do „světa jazyka“ (určitého, konkrétního, tzv. mateřského jazyka), a tím dále i do světa řeči.
(Písek, 051223–1.)