The text discusses the intentional relationship between thought and its "subject," addressing the semantic ambiguities inherent in the term. The author examines how identification is achieved through naming in mythical contexts and how it functions within narrativity. It is argued that narrativity alone cannot ensure the precise identity of a referent required for scientific methodology. Such precision is only attainable through the development and application of conceptual structures. Without concepts, thought relates to the "same" only approximately, relying on analogies and the accumulation of stories that may remain in tension with one another. Consequently, the author suggests that in a narrative context, it is more appropriate to speak of a "theme" rather than a "subject." The term "subject" implies clear boundaries that narrative means cannot strictly define. This reflection illuminates the transition from narrative to conceptual understanding and highlights the limitations of storytelling in achieving exact definitions and systematic knowledge.
Předmět tématický (narativní)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 1. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Předmět tématický (narativní)
Každá myšlenka (myslící) se vyznačuje intencionálním vztahem ke svému „myšlenému“, a v tomto smyslu obvykle mluvíme o jejím „předmětu“. Jiné slovo nemáme, ale bohužel jde o homonymum, mající také jiné významy, a ty jsou často zaměňovány a směšovány. Potřeba identifikace je v době vládnoucího mýtu zajišťována především jménem, a vědomí důležitosti pojmenování a jména (což nemusí být vždycky případ „vlastního jména“, ale může se týkat i opisu apod.) propůjčuje slovům, která v hlubokém smyslu „pojmenovávají“ a tím jakoby „vyvolávají ze jména“ (jménem vyvolávají, přivolávají do přítomnosti), zvláštní, jakoby „magickou“ moc. Ale to jsou pouze zvláštní, mimořádně případy. Také narativita potřebuje mít možnost se vztahovat k „témuž“, a nemůže se spoléhat jen na pouhé jméno, protože jméno samo nic nezajišťuje, pokud naopak není něčím jiným (a právě narativitou) zajištěno (a trvale zajišťováno). Naproti tomu je zvlášť významné, že pouhou narativitou nemůže být totožnost toho, o čem se vypovídá a vypráví, zajištěna s takovou přesností, jaká je nezbytná pro založení a vznik „vědeckých“ přístupů a postupů. To je možné až se vznikem a rozšířením pojmovosti; bez užití pojmů a pojmové strukturovanosti myšlení je možno se vztáhnout jen k přibližně totožnému. To znamená, že bez pojmovosti jsou možné jen podobnosti a analogie, dovolující jen navršování nových a nových údajů (historek) o „témž“, někdy možná skvěle vystihujících, ale málo vhodných k přesnému vymezení a zejména znemožnění některých dalších údajů (historek), které mohou zůstávat v napětí s jinými historkami. O „předmětu“ vyprávění je pak vhodnější mluvit jako o „tématu“, protože přesný „předmět“ vlstně nelze vymezit právě proto, že nelze pouze narativními prostředky upřesnit jeho „meze“.
(Písek, 040117-1.)