This text explores the philosophical nature of creation and human activity, which functions against the general flow of events by aiming toward the future. The author distinguishes between the "artifact," representing the external material side of a creation, and the "work" itself, which constitutes its inner essence. While the artifact is physically stored in the past, the creator projects the actual work into the future. The process of understanding the work is described as an oscillating movement between the external form and the internal meaning, where the interpreter penetrates the core through clues provided by the artifact. This meontological analysis of the relationship between the material carrier and the non-physical essence serves as a vital tool for understanding "untrue beings." The study emphasizes that a work is not a closed object but a future-oriented entity requiring active comprehension to be fully realized. This perspective assists in analyzing complex phenomena with less defined boundaries than those of traditional artistic formats such as sculptures, scores, or literary works.
Budoucnost a tvorba (aktivita)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 7. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Budoucnost a tvorba (aktivita)
Všechna tvorba, jakož vůbec veškerá aktivita (v pravém smyslu) se jakoby prodírá proti obecnému spádu dění a míří do budoucnosti; zároveň však se může stát opravdovou tvorbou jen za toho předpokladu, že si najde potřebný „materiál“ a potřebné „prostředky“, jak své dílo uskutečnit. Na první pohled to je takřka nepřekonatelný rozpor: tvůrčí dílo, které má být provedeno, uskutečněno, realizováno, je cílem tvůrčího aktu, zaměřeného do budoucnosti, takže sám tvůrčí akt je v té budoucnosti nejenom „vidí“, ale do budoucnosti je také jakoby „ukládá“. To však nemůže udělat jinak, než že zároveň vytvoří jeho „realizaci“ v podobě artefaktu. Artefakt sám není celým dílem (ačkoli jsme zvyklí takto o něm mluvi i myslit), je pouze vnější stránkou díla. Stává se dílem (zopakováním, napodobením díla), teprve když někdo k artefaktu přistoupí a přes něj, skrze něj se pokusí svým pochopením proniknout k dílu samému, de jeho „nitra“. Ani tro není možno provést jedním krokem: spíše jde o postupné pronikání k vlastnímu dílu jakýmsi oscilujícim či kyvadlivým způsobem: po částečném pochopení onoho nitra je třeba se vždy vrátit k vnějšku a rozpoznat v něm další pokyny pro příští pokus dostat se k „nitru“. A tu nemůže být nejmenších pochyb o tom, že toto „nitro“ díla je tvůrcem samým jakoby „uloženo“ nikoli do minulosti (tam je „uložen“ pouze artefakt), nýbrž do budoucnosti. Proto je méontologická analýza díla samého, tj. zejména jeho „nitra“ a vztahu mezi ním a artefaktem, významnou pomocí pro porozumění mnoha jiných „nepravých jsoucen“, zvláště pak těch, jejixchž vnější stránka zdaleka není tak zřejmě ohraničena a vymezena, jak tomu je třeba s obrazem nebo sochou či partiturou nebo literárním dílem.
(Písek, 040718-1.)