This text explores the nature of sensory experience and its relationship with perceptiveness and reactivity. The author argues that sensory experience is not merely an experience of sensory organs but is rooted in an understanding of what "sense" or meaning implies. Perceptiveness is presented as a significant invention with various forms, merging at its most primitive levels with reactivity. However, the author emphasizes a fundamental distinction between the two: while a reaction serves as evidence of perception, the absence of a reaction does not necessarily prove a lack of perception. Reactivity in its primordial forms is limited in its ability to differentiate responses, making it difficult to judge the true depth of perceptiveness based solely on external actions. The gap between perceptiveness and reactivity suggests that perception is a more complex and expansive process than simple physiological response. Ultimately, the document suggests that perception involves a situational and perspectival component where not everything potentially perceptible is actually perceived, highlighting the non-identity between internal sensing and external reacting.
[„Smyslová zkušenost“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 3. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
[„Smyslová zkušenost“]
„Smyslová zkušenost“ je spíše zkušeností s údaji smyslových orgánů než zkušeností těchto orgánů. A tato zkušenost není založena na smyslových údajích, nýbrž na chápání toho, co to je „smysl“ a co to znamená, když něco dává smysl a když to nedává smysl. Vnímavost sama je obrovským vynálezem, ale nemůže nemít také své nejjednodušší, nejprostší, nejnižší formy. Vlastně ve svých kořenech splývá jakoby v jedno s reaktibilitou, ale to jen proto, že nemáme prostředky, jak obojí odlišit. Reaktibilita ve svých primitivních, primordiálních podobách nemá k dispozici náležité, nýbrž jen krajně omezené prostředky, jak odstínit své reakce; proto podle reakcí ještě zdaleka nemůžeme usuzovat na povahu vnímavosti. Mezi vnímavostí a reaktibilitou je nepochybně základně významný vztah, ale nikoli identita. Reagování je zajisté důkazem toho, že to, nač se reaguje, bylo vnímáno, ale na druhé straně nereagování (absence reakce, což nemusí být úplná absence) není v žádném případě dokladem nepřítomnosti vnímání. Ale onen odstup mezi obojím (neidentičnost obojího) je zásadnější a také komplikovanější v jiném ještě ohledu: jistě platí, že ne všechno, co by vnímání být mohlo (a míním to jen perspektivně a situačně, jinak by to byla trivialita), vskutku vnímáno je.
(Písek, 030301–1.)