This study offers a critical re-evaluation of Aristotle’s concepts of dynamis (potentiality) and energeia (actuality). The author challenges Aristotle's assertion that "that which is first is in actuality," arguing instead that the truly primary element arrives from the future as dynamis. The process of actualization necessitates the use of material from the past, encompassing secondary causes. A central role is attributed to the "subject" acting in the present moment (hic et nunc), who integrates future potentiality with past material through energeia. Drawing on German Romantic philosophy and its predecessors like Leibniz and Kant, the text redefines the subject as an active agent. The author distinguishes between mere causality—characterized by inertia and the repetition of existing patterns—and authentic novelty. True novelty arises only when energeia is integrated by a subject, allowing for the realization of the unprecedented. This integration is contrasted with mere randomness or phenomenal appearance, emphasizing the complex emergence of the new through integrated effort.
DYNAMIS a ENERGEIA
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 5. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
DYNAMIS a ENERGEIA
Aristotelés se mýlil, když měl za to, že „to, co jest první, jest ve skutečnosti“ (Met. 306, 1071a). Právě naopak platí, že to, co jest vskutku první, co je „dříve“ než vše další, přichází z budoucnosti – a tedy není „ve skutečnosti“, ale – jak by Aristotelés řekl – „v možnosti“, přesněji: DYNAMEI. Prostě a dobře: Aristotelovu DYNAMIS musíme reinterpretovat jako to, co přichází z budoucnosti, ale co se může stávat skutečností jen tak, že k jeho uskutečnění je použito materiálu z minulosti – a tam tedy patří také všechny „druhotné příčiny“. Aby k něčemu takovému došlo, je však zapotřebí něčeho dalšího, co není ani v budoucnosti, ani v minulosti, nýbrž co je schopno účinnosti hic et nunc, tedy v aktuální chvíli. A tady je místo pro zkoumání povahy tohoto činitele, aktéra, prostě „subjektu“ v novém významu, jaký tomuto slovu dala zejména německá filosofie tzv. romantická (ovšem připraveno to bylo už v předcházejících generacích, u Leibnize, u Kanta atd.). DYNAMIS sama není „dynamická“, ale potřebuje „ENERGEIA“ odjinud. Přijde-li ENERGEIA bez schopnosti integrovat (nebo integruje-li jen zdánlivě, jen fenomenálně, ale nikoli vpravdě, doopravdy), máme před sebou to, čemu se říká „kauzalita“ (tam převažuje setrvačnost, ale neděje se nic vpravdě nového, jen se opakují schemata). Jen ENERGEIA integrovaná „subjektem“ je schopna uskutečňovat nové. (Rozlišení mezi nahodilostí a integrující novostí je velmi nesnadné, přinejmenším v těch počátcích, o které nám šlo.)
(Písek, 030508–2.)