This text offers a critical reflection on the ontological and epistemological concept of "givenness" and the process of "giving" within the context of human experience. The author begins by distinguishing "givenness" from "facts," pointing out that a "fact" (factum) is etymologically something "made" rather than something received. The central inquiry focuses on identifying the subject behind the act of giving. While specific knowledge is mediated by other individuals—such as parents or teachers—there are broader structures, such as the "era" into which we are born, that shape us regardless of our explicit awareness or formal instruction. Engaging with Husserlian phenomenology, the text examines the principle of approaching things as they "give themselves." The author questions whether inanimate objects can truly possess the agency required for the act of giving, suggesting that active "self-giving" necessitates a form of subjectivity. Ultimately, the reflection challenges the passive acceptance of reality and explores the boundaries between subject and object, questioning the extent to which the world can be considered truly "given."
„Danost“ a dávání (se)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 6. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
„Danost“ a dávání (se)
O „skutečnostech“, event. o „realitách“ někdy říkáme, že nám jsou „dány“, že to jsou tedy „danosti“. Jen z neznalosti či nedovzdělanosti užijí někteří také termínu „fakta“, ale zřetelně neprávem, neboť factum je odvozeno od facere a je to proto něco „udělaného“, tedy pravý opak toho, o čem mluvíme jako o „danosti“. Ale musíme se tázat, jakým způsobem jsou nám vlastně ony „skutečnosti“, jež považujeme za „dané“, opravdu „dány“. Pokud vezmeme sloveso „dávati“ vážně, tedy jde o něčí aktivitu, totiž aktivitu dávání. Musíme se proto tázat po subjektu tohoto „dávání“. Tím ovšem může být druhý člověk, v prvních letech zejména rodiče a sourozenci, pak učitelé, ale i spolužáci, a tak to jde dál. Všude tam, kde jde o převzetí nějakých poznatků, které se už staly součástí poznání „dané“ doby, jsme tím či oním způsobem vskutku odkázáni na druhé lidi. Ale už v případě zmíněné „doby“, do které jsme se narodili a v níž žijeme, nemůžeme její „danost“ chápat jako předpoklad jejího „převzetí“ z naší strany. Doba tu je a my jsme v ní, aniž bychom z ní mohli utéci; jsme „dětmi“ této doby, i když o tom nevíme. A i když nás o tom někdo znalejší a zkušenější (nebo naše vlastní zkušenosti) může (mohou) poučit, není nám tato doba „dána“ teprve tímto poučením, ať už ze strany někoho jiného, nebo na základě vlastních zkušeností. Je však „doba“ něco, co se nám samo může aktivně dávat? Husserl doporučuje ve své fenomenologii, abychom brali věci tak, jak se nám dávají. Ale mohou se nám věci dávat? A mohou se nám dávat všechny věci? Pak by to znamenalo, že jsou aktivní, že jsou schopny aktivního přístupu k nám, jímž se nám právě samy dávají. To však jistě nemůže platit o všech věcech, nýbrž jen o těch, které můžeme považovat za „subjekty“ onoho „dávání“ resp. „sebe-dávání“.
(Písek, 030628–1.)