This text presents a critical analysis of the concept of "absolute truth" in opposition to relative truths. The author challenges the traditional etymological understanding of the "absolute" as something separate or detached from the world. Instead, he proposes that every relative truth is only made possible and meaningful within the "field" of Truth, which possesses an active and adventive character. Truth is not a static entity but is constantly "coming," addressing specific individuals as a non-objective call that demands a response. The author argues that this relationship is not mechanical, like a conductor in a magnetic field, but is profoundly personal and existential. Furthermore, this dynamic is applied to the concept of time: the temporality of beings is not a mere consequence of their internal movement, but rather their movement and transformation find their foundation in the coming future. Ultimately, the essay redefines Truth and Time as active forces that enable existence and demand human engagement, shifting from a static metaphysics to a dynamic philosophy of event and response.
Absolutno a pravda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 8. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Absolutno a pravda
Mluvit o „absolutní pravdě“ v protivě k pravdám relativním je terminologicky poněkud problematické. Absolutus znamená původně oddělený, postrádající jakýkoli vztah k něčemu jinému. Proto by to znamenalo, že pravda je svým způsobem netečná vůči tomu, co se děje v e světě „relativních pravd“. Ale to by byl hrubý omyl. Každá relativní pravda je nejen vůbec možná díky Pravdě, nýbrž stává se (relativní) pravdou teprve ve světle (a ještě spíš: v prostoru, v mocném poli) Pravdy. A to ne proto, že by každý pohyb relativní pravdy v tomto poli vyvolával automaticky jakési vyjevování mezí platnosti a neplatnosti oné relativní pravdy, nýbrž protože Pravda je vskutku jakoby ,aktivní‘, je v pohybu (byť v časově opačném směru, než jak známe o veškerých pohybů vnitrosvětných): Pravda vskutku přichází, má adventivní charakter, a veškeré naše tzv. relativní pravdy jsou jen odpovědí na výzvy Pravdy. A dále platí, že tyto výzvy (nepředmětné, ale přicházející) mají adresný charakter, tj. přicházejí ke konkrétním lidem, takže nemůžeme o vyjevování oněch mezí relativních pravd mluvit jako o obdobě pohybu elektrického vodiče v magnetickém poli. – A to, co tu bylo pověděno, neplatí pouze o vždy znovu přicházející Pravdě, nýbrž také a především o čase: časová pravých jsoucen není důsledkem jejich pohybu (proměn), nýbrž jejich pohyby (proměny) mají v přicházejícím čase budoucnosti) umožnění a základ svého pohybu, svých proměn.
(Písek, 030806–1.)