This text explores the fundamental nature of questioning within philosophical self-understanding, building upon the Socratic motif of learned ignorance. The author argues that a question is not merely a subjective lack of knowledge but is essentially defined by negativity. Questioning involves a conscious turn away from what is already known and available toward that which we do not yet possess, valuing the unknown as more significant. This shift represents a fundamental valuation where truth is not seen as a given object to be approached, but as something non-given that addresses us and demands our active participation and service. A question regarding truth thus requires setting aside positive knowledge and directing oneself toward the negatively being—that which is yet to come. The author challenges the conventional view that the negativity of a question resides solely in subjective insufficiency, emphasizing instead its ontological role in opening a space for understanding and the arrival of meaning.
Otázka a negativita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 10. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Otázka a negativita
Už Sókratés (podle Platóna) podtrhoval mimořádný význam tématizace tázání a otázky pro sebepochopení filosofie; odtud jeho základní motiv vědoucího nevědění. Ale to je důraz jen na jednu stránku otázky a tázání. Otázka zajisté předpokládá, že něco o dotazovaném víme, ale sluší dodat, že k tomu, co o tom víme, se vztahujeme způsobem, jehož základním momentem je negativita. Táži se po tom, co nevím, tj. po tom, co nemám ve svém vědění, a právě to, co nemám , považuji – alespoň v dané situaci a v daném kontextu – za významnější než to, co vím a co mám. Tento odvrat od toho, co mám a čím nějak disponuji, je zároveň mým hodnocením: cením si více toho, co nevím, co nemám, čím nedisponuji – a mířím k tomu, protože právě od toho čekám jakési uspokojení (téměř záchranu), jež je tak velké, jak velké je mé očekávání významnosti toho, co ,ještě‘ nevím, nemám a čím nedisponuji. Tak třeba pravda, kterou neznám, není ničím „daným“, co by tu už prostě „bylo“ a k čemu bych se mohl nějak blížit, nýbrž právě naopak je něčím nedaným, co však ke mně přichází, co mne oslovuje a co si žádá mých služeb. Otázka po pravdě tedy není otázkou po něčem, co (už) „jest“, nýbrž je to především očekávání něčeho, co ještě není, co nemám k dispozici, ale na čem se musím spoluúčastnit, čemu musím svěřit své naděje, ale také své síly, všechnu svou dovednost, svůj čas atd. – zkrátka, pro co musím něco udělat. Otázka po pravdě je tedy zároveň jakýmsi odložením všeho toho, co už mám, co vím, tedy všeho pozitivního, a je zaměřena k něčemu (ještě) nejsoucímu čili negativně jsoucímu. Tak je otázka svou podstatou, svým bytostným určením odvratem od toho, co už mi je k dispozici, k tomu, nač čekám, co očekávám, čeho příchodu se naději. Zaběhané chápání, jako by otázka byla nutně otázkou po něčem jsoucím a jako by její „negativita“ spočívala jenom v naší subjektivitě a její nedostačivosti, je prostě mylné. Zapomíná totiž na to, že nemíří jen na „něco“, „co“ ještě nevím, ale především na ono přicházející světlo, v němž se mé nevědění promění v pochopení (i když vždycky je částečné pochopení, nemusí jít o nějaké „světlo“ absolutní, osvěcující vše).
(Písek, 031018–3.)