This study examines the concept of FYSIS not as a static datum, but as a dynamic openness to the future. The author distinguishes two fundamental aspects of this openness: the readiness to interact with other beings and a receptivity toward non-objective realities that are yet to be realized. The text critiques mechanistic worldviews based on the notion of "dead" elementary particles, proposing instead a definition of true beings as internally integrated events. These "event-beings" possess both an exterior and an interior dimension, with the interior serving as a gateway to that which is not yet present or existing. Through synergy with these challenges, a being can transcend its original state and constitute itself. The author also cautions against the uncritical use of the term synergy, emphasizing that the non-objective appeals to which a being responds cannot be understood merely as actions or completed works (erga). The aim of the reflection is to redefine subjectivity within the context of a process-oriented and open conception of nature.
FYSIS a „otevřenost“ do budoucnosti
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 12. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
FYSIS a „otevřenost“ do budoucnosti
O FYSIS můžeme mluvit v různých významech: buď že (pravé) jsoucno „má“ FYSIS, nebo že samo „je“ FYSIS, nebo že FYSIS vládne (pravému) jsoucnu, apod. V každém případě je pro FYSIS charakteristická jistá otevřenost do budoucnosti, a to ve dvojím smyslu: a) otevřenost k setkání s jiným jsoucnem (a tedy jinou FYSIS) a připravenost k reagování na ně (na ni), eventuelně připravenost k tomu, aby na ně reagovala jiná jsoucna – tedy připravenost k interakcím; b) otevřenost (a vnímavost) nejen vůči jiným jsoucnům, ale i vůči nějakým „ne-jsoucnům“, nepředmětným „skutečnostem“, teprve čekajícím na uskutečnění a vyžadujícím je. Bylo by proto hrubým omylem chápat FYSIS pouze jako hotovou danost, tj. danost tak říkajíc „od přírody“, kterou lze sice zapojit do rozvrhů jako složku či součást, ale která není zdrojem onoho „překročení“ toho, co je dáno „původně“, tj. FYSEI („od přírody“). V tomto smyslu nelze připustit žádné elementární částice („elementy“, STOICHEIA), které by takového „překročení“ nebyly schopny. Předpoklad takových „mrtvých“ částic, které by bylo možno jen zvenčí sestavovat, je už metodicky pochybená a je třeba jí kriticky čelit a odmítnout ji. Právě reaktibilita je charakteristická pro všechna pravá jsoucna, což jsou vnitřně integrované události, tj. události-jsoucna, která se vyznačují onou dvojí stránkou, totiž svým vnějškem a svým nitrem, přičemž nitro je tou branou, otevřenou vůči tomu co (zatím nebo vůbec) není dáno, není „jsoucí“, ale v ‚synergii‘ s čím je možno danému jsoucnu udělat krok nad sebe resp. se dostat do situace, v níž „stojí ven ze sebe“. Tady je zapotřebí značné opatrnosti ve formulacích či spíše v přesném myšlení, neboť docela zvláštním, ale rozhodujícím úkolem je chápání tzv. „akce“ jeho cesty, jíž subjekt konstituuje, resp. rekonstituuje sám sebe. Proto je třeba považovat užití termínu „synergie“ jen jako předběžné a prozatímní, neboť dále nelze nekriticky stavět na neprozkoumaném a nedoloženém předpokladu, že musí jít vždy o ERGON, tedy dílo, výsledek akce. K pozornosti nás musí nabádat už to, že nepředmětné výzvy (apely), na něž má (a za jistých okolností a v jistém rozsahu může) „reagovat“ pravé jsoucno, nemohou být chápány jako „akce“ či „aktivity“.
(Praha, 031224–3.)