This philosophical text examines the distinction between the phenomenon and the authentic event-like happening that defines the essence of beings. The author critiques the conventional understanding of an event as a mere accumulation of temporal occurrences that our senses simplify through schematic synthesis. Contrary to traditions focused on sense data or the perception of complete beings, the text proposes the concept of the phenomenon as that which manifests itself in a given moment. A phenomenon is not a purely subjective state but represents one of the many countenances of a being. To achieve a true understanding of reality, memory and subjectivity must process these outward appearances alongside future estimations. Ultimately, the text asserts that the reality of a being transcends even the totality of its appearances. The internal integrity and processual nature of an event can never be fully exhausted by a series of manifestations, regardless of how comprehensive they may be.
Úkaz a jev
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 7. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Úkaz a jev
To, čemu běžně říkáme „událost“, bývá nejčastěji pouhým nahromaděním (nejen v prostoru, ale především v čase) nejrozmanitějšího skutečně událostného (tedy vnitřně integrovaného) dění, jež naše smysly registrují globalizujícím, schematicky syntetizujícím a spíše jen o důkladněji nekontrolované a komplexněji neověřované) zkušenosti a nikoliv o důvody a porozumění opřeným způsobem. Nicméně bez ohledu na výsledky analytického zkoumání lze oprávněně mluvit o tom, že i takovéto vnitřně nesjednocené, neintegrované (a tedy neudálostné) „dění“ ukazuje vždy jen svou momentální podobu (vnější vzhled) a že záleží na naší (několikaúrovňové) paměti (a ovšem s ní pracující „subjektivitě“) a na našich budoucnostních (rovněž subjektivních) odhadech, do jaké míry budeme ve svém myšlení (chápání, poznávání) právi tomu, co se“vskutku“ v onom dění odehrává. To, co je přístupné našim smyslům (smyslovým orgánům a jejich vnímání), nejsou žádná „smyslová data“ (jak se mylně domnívá celá jedna velká tradice evropského filosofického myšlení), ale nejsou to ani žádné „celé“ skutečnosti, celá „pravá jsoucna“, nýbrž pouhé jejich úkazy. Budeme chápat úkaz v duchu jazyka jako to, co se ukázalo, přičemž vůbec není zapotřebí, aby bylo řečeno, komu se to ukázalo. Úkaz tedy není ničím subjektivním (nebudeme však předčasně říkat, že je to něco „objektivního“, protože jsme význam této kvalifikace dosud nemohli dostatečně prověřit). V úkazu se tedy ukazuje jedna z podob, jedna z četných tvářností nějakého jsoucna nebo nějaké hromady jsoucen, a pouze v tomto druhotném významu se v něm ukazuje jsoucno samo. To je však víc než příslušná série úkazů: ani kompletní série toho, jak se jsoucno postupně (v průběhu svého událostného dění) ukazuje, nevyčerpává skutečnost samotného jsoucna vcelku.
(Písek, 940716-1.)