This text explores the concept of non-objectivity and its historical foundations within European philosophy. The author traces the evolution of thought starting with René Descartes, who, despite his dualism, still characterized the human being as a "thing" (res cogitans). The analysis continues through Leibniz's introduction of inwardness in monads to Hegel's dialectical synthesis of the inner and outer through the processes of externalization and internalization. The study argues that while Descartes is often labeled the father of subjectivism, his approach remained largely objectivist; however, his separation of thought and matter paved the way for the subject to become a primary philosophical problem. This development challenges the traditional objectivism prevalent since the Pre-Socratics and still dominant in modern science. The philosophical "discovery" of the subject necessitates a fundamental revision of objectifying traditions, leading to a new understanding of reality. By problematizing the validity of objectivism, the text highlights the shift toward non-objectifying thinking as a crucial step for contemporary philosophy and its interpretation of the world.
[Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 7. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
- Original records for this document:
- [Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
[Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
Pojetí nepředmětnosti má své věcné, ale i historické předpoklady. Ještě u Descarta se setkáváme se samozřejmostí, s jakou charakterizuje člověka jako „res“, tedy „věc“, i když nejde o „věc“ rozprostraněnou, nýbrž myslící. Leibnizova monáda naproti tomu už má nitro; niternost se stává samostatným tématem, ale problém spojení mezi vnějškem a nitrem trvá až do Hegela. Ten učinil velký krok kupředu tím, že s fenomenologickou důsledností uznal přechod mezi „nitrem“ a „vnějškem“ (a to oběma směry) za skutečný, a dal mu pojmenování, totiž „zvnějšnění“ vnitřního a naopak „zvnitřnění“ vnějšího (Veräußerung, Verinnerung). V Descartovi se poněkud přehnaně zdůrazňuje původce tzv. evropského subjektivismu, ale ve skutečnosti jde o něco dost odlišného. Descartes je nadále objektivistický, ale jeho důraz na fundamentální odlišnost světa myšlenky od světa těl a těles otevřel cestu k stále zřetelnější tématizaci subjektu jako problému, který dnes jeví nejen všechny známky živé aktuálnosti, nýbrž přímo prvořadé filosofické závažnosti, protože tím je stále více problematizována platnost zejména ve vědách jakoby samozřejmého „objektivismu“, jehož původ musíme ovšem hledat již u presoktatiků. Filosofický „objev“ subjektu či „vynález“ pojmu a pojetí subjektu nutně vede k otřesu, zproblematizování a revizi celé dosavadní tradice zpředmětňujícího myšlení a tím k novému chápání skutečnosti vůbec.
(Písek, 940727-1.)