This text explores the significance of systematicity in thought, particularly within philosophy, where it serves as a crucial tool for verifying interpretations of reality. Systematicity is not understood here as an end in itself or as the construction of closed systems, but rather as a critical method for identifying methodological errors and distinguishing them from genuine paradoxes that may reveal deeper meanings. The author emphasizes that systematicity protects the researcher from subjective bias and personal desires, functioning as a form of internal dialogue. This dialogue occurs between the acts of thinking and their intentional objects. Violations of logic or the system are not always mere errors; in certain instances, they can signal a transition to a higher level of logic. Dialectics is thus viewed as the active search for these contradictions, leading to profounder knowledge and a better understanding of the overall meaning toward which thought constantly strives, without being certain of its premises in advance.
Systematičnost / Logika / Dialog / Dialektika
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 8. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Systematičnost / Logika / Dialog / Dialektika
Systematičnost myšlení má obrovskou důležitost zejména ve filosofii, protože tam mají všechny „doteky se skutečností“ vždy víceznačný charakter, jsou – přinejmenším samy o sobě – vždy dubiózní, protože zprostředkované tím médiem, které jimi má být zároveň ověřováno. Smysl této kritické systematičnosti ovšem není v tom, že mají být budovány velké systémy jako cíl filosofické práce, nýbrž že mají být co nejpřesněji a naprosto metodicky rozpoznávány prohřešky proti správné, platné systematičnosti (logičnosti, ale také integrované taktice a zejména strategii) a principiálně odlišovány od paradoxních, paralogických a parasystematických vazeb a souvislostí, které se takovými zdají být jen ve vztahu k našim (stále ještě ne dost kontrolovaným) návykům a předsudečným, předpojatým pravidelnostem a pravidlům (ale někdy také k pouhým přáním). K celkovému „smyslu“ se nemůžeme dostat bez systematičnosti myšlenkového postupu, ale nikdy přitom předem nevíme, zda zásady naší systematičnosti opravdu odpovídají vskutku platnému smyslu, jemuž se – zatím s jejich pomocí – snažíme přiblížit svým pochopením. Ne každé porušení systému či logiky apod. je smysluplné, ale některá taková porušení mohou mít význam a smysl rozhodující. A zase ani tu nejde o deklarování superiority alogičnosti nad logičností, nýbrž o rozpoznání takových významných míst alogičnosti a paralogičnosti, na jejichž základě bychom pak mohli usilovat o rozpoznání a pochopení vyšší úrovně a vyššího typu logičnosti. Systematičnost našeho vlastního myšlenkového postupu nás má jednak uchránit před našimi subjektivními úmysly a přáními (která často vedou k přehlédnutí nebo zanedbání logiky a systematických souvislostí), jednak má zčásti nahradit partnera v dialogu. Systematické myšlení je vlastně permanentní dialog roviny našich myšlenkových aktů s rovinou myšleného, tj. v dosavadní tradici s rovinou intencionálních předmětů. Odtud také důraz na tzv. dialektiku, která rozpory mezi obojím aktivně vyhledává a může tak nejednou narazit na významné zdroje lepšího poznání.
(Písek, 940811-2.)