This study examines the concept of originality in art and philosophy, focusing on Elias Canetti's 1936 speech regarding Hermann Broch. Canetti posits that a poet's originality is defined by unconsciousness, immediacy, and inexhaustibility, suggesting that conscious intervention inherently hinders true creativity. According to this view, a genius draws from an internal, bottomless well of wealth without conscious awareness. The text critiques this romanticized notion, contrasting it with the nature of philosophical thought. In philosophy, originality cannot exist without mediation, consciousness, and an active dialogue with existing ideas. The author challenges Canetti's metaphor of the poet's interaction with their territory, arguing that engaging with the world necessarily requires conscious reflection. While originality remains a vital criterion for identifying a true philosopher, the text concludes that it cannot be viewed as a purely unconscious phenomenon. Instead, it is a conscious process of engaging with the world and intellectual history, rejecting the idea of an inexhaustible, self-contained internal source.
Originalita v umění a filosofii
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 12. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Originalita v umění a filosofii
Elias Canetti ve své řeči k Brochovým padesátinám (1936; in: Svědomí slova, Pha 1992, s. 15) prohlásil, že „básník buď originální je, nebo básníkem není vůbec“. V jisté závislosti na romantických předsudcích však básníkovu originalitu spojuje (alespoň v jejích vrcholcích) s jeho nevědomostí: „Je originální do té míry, že o tom vůbec neví.“ To, že do hájemství originality nezasahuje (alespoň původně a principiálně) vědomí, vyplývá Canettimu zejména ze dvou vlastností, „které se od génia vždy požadovaly a které on také vždy má“, totiž z jeho „bezprostřednosti a nevyčerpatelnosti“. Odtud plyne, že originalita zprostředkovaná vědomím by pro Canettiho už zřejmě nebyla dost originální (vědomí mu tedy asi omezuje, narušuje, komolí originalitu): básník je tím originálnější (pokud je vůbec originální, tj. pokud to vůbec je básník), čím méně jeho vědomí zasahuje do jeho tvorby. A za druhé: génius (a tím pravý básník vskutku jest) je „nevyčerpatelný“, to znamená: zásoby jeho vědomím nezprostředkované originality nemají dna ani konce. Canetti (nebo alespoň překladatel) tu možná nedohlédl významového kořene užitého slova, jež poukazuje na čerpání. Pokud by tvůrčí originalita básníkova spočívala jen v nekončícím čerpání a tedy v jeho neumdlévající aktivitě, bylo by vše celkem v pořádku (opravdu jen „celkem“, protože v detailu by se ukázaly další problémy). Zde však Canetti mluví nikoliv o nekončící básníkově schopnosti „čerpat“, nýbrž o jeho (vlastní) nevyčerpatelnosti. Pokud tomu nemáme rozumět jako básníkově ´robustnosti´, s jakou se do čerpání vždy znovu bez nejmenších známek únavy (a tedy vyčerpání) aktivně pouští, musíme z toho usoudit, že oním zdrojem tvorby, který nelze vyčerpat, je básník sám. Originalita by pak byla založena v tomto vnitřním básníkově bohatství, z něhož básník sám – aniž by o tom vůbec věděl – stále čerpá, a přitom onoho niterného bohatství nikdy neubývá. (Něco jako „hrnečku vař“, eventuelně jako tomu bylo z pytlíkem dukátů či pytlíkem soli apod.) – O podobně chápané originalitě ovšem ve filosofii nemůže být ani řeči. Filosofie stojí na základní skutečnosti, že každá nová, zejména pak převratná myšlenka se rodí s jiných myšlenek, a že se to tedy neobejde bez myšlení, tedy bez zprostředkujícího vědomí. A ještě v jednom bodě si musíme nad Canettiho formulacemi napsat otazník: vždyť samo jeho opakující se přirovnání básníka ke psu, který až „neřestně“ očichává všechno v rajónu kolem sebe, poukazuje právě na tento „rajón“, tj. na „okolní svět“. Cožpak se básník k onomu rajónu bez konců, jímž pro něho je jeho svět, může opravdu vztáhnout bez vědomí, bez zprostředkující funkce myšlení? Filosof se ničeho takového zejména o sobě zajisté nedomýšlí a domýšlet nechce, alespoň nikoliv filosof dnešní (neboť se musel definitivně rozloučit s každým rozumovým i smyslovým „apriori“, aniž by dal za pravdu empirismu). Právě proto však nemůže než s kritickým odstupem odmítnout možnost, že by na tom básník mohl být jinak a snad i „lépe“. (Což pochopitelně nemá, nesmí a nemůže zproblematizovat ani relativizovat význam originality pro náš úsudek o tom, zda jde nebo nejde o pravého filosofa.)
(Praha, 941210-1.)