This text explores the concept of orientation in history as a fundamental aspect of human existence that fundamentally distinguishes it from a purely natural state. The author argues that a meaningful understanding of the present and the ability to make responsible decisions about the future require deep insight into historical contexts and a recognition of the continuity between past, present, and future. Rejecting the notion of isolated epochs, the text asserts that the foundations of the modern era and the roots of contemporary crises can be traced back to the Middle Ages or Antiquity. A central theme is the significance of human thought and the specific structures of consciousness within the historical process. The author critiques the tendency to undervalue subjectivity, maintaining that even so-called objective historical laws are necessarily mediated through human consciousness. Thought is not merely a passive byproduct of external social or natural conditions but an active agent that enters into a dynamic interaction with these circumstances. Ultimately, orientation in history is presented as an essential prerequisite for maintaining openness toward the future.
[Orientace v dějinách]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 10. 1985
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1985]
[Orientace v dějinách]
85/011 a 85/012
01
Orientace v dějinách jakožto v tom, co se děje, co se odehrává – a tedy orientace v přítomnosti, která je pochopena dějinně, tj. v kontextu s tím, co bylo, i s tím, co má přijít, a navíc orientace, jejíž potřeba se jeví jako vysoce aktuální a elementárně potřebná, protože je předpokladem a součástí otevřenosti (nebo uzavřenosti) vůči budoucnosti, které se cítíme povinni a nuceni čelit ve všech svých důležitých rozhodováních – je něco, čím se lidská dějinná existence zásadně a hluboce liší od lidské existence „přírodní“ (pokud o takové můžeme mluvit, neboť je spíše konstruovaným modelem než zkušeností).
02
Otázka po smyslu současné chvíle může být smysluplně zodpovídána pouze v širším kontextu smyslu toho, co předcházelo, a toho, co bude (asi) následovat a do čeho určitým způsobem vstupujeme, resp. čemu jdeme vstříc. Tvrzení, že každá „epocha“ má svůj smysl, který je beze všeho vztahu k smyslu jiných epoch, je problematické; je nutno je důkladně přezkoumat. Existuje-li důvod pro oprávněnost předpokladu, že např. dětstvím je do značné míry ovlivňován, ne-li určován, celý život, pak je třeba alespoň předběžně připustit možnost, že základy moderní doby (v Evropě) byly kladeny již ve středověku, ano v antice. To pak činí možným, abychom eventuelně rozpoznali kořeny přítomné krize už někde v předchozích epochách, resp. abychom mohli rozeznávat mezi těmi kořeny krize, které jsou vlastní současné epoše, a mezi jinými kořeny, které jsou starší a náleží starším epochám.
03
Zvláštní úlohu mezi oněmi dlouhodobějšími faktory, jejichž kořeny sahají do starších epoch, má způsob myšlení a jeho specifická strukturovanost. Dnes bývá význam myšlení a subjektivity vůbec v historii značně podceňován. Ale dějiny se liší od přírodního dějství právě tím, že i tzv. „objektivní“ procesy, event. „zákonitosti“ či rekurence a setrvačnosti procházejí nutně lidským vědomím a nejsou na něm tudíž nezávislé. Naopak, nezbytným předpokladem některých tzv. objektivních dějinných procesů je určitý způsob myšlení a vůbec jistá strukturovanost lidského vědomí. Zajisté není pochyb o tom, že přírodní i společenská situovanost má vliv na způsob myšlení, ale tento způsob není prostým produktem situace (podmínek, okolností či dokonce příčin), nýbrž že se teprve druhotně k situaci přimyká, na situaci adaptuje, přizpůsobuje. Právě tak, jako neexistuje samostatný a svébytný „vývoj“ vědomí a myšlení, nezávislý na vnějších okolnostech a podmínkách (zejména společenských), právě tak neexistuje ani žádný samostatný a svébytný vývoj „objektivních“ trendů a tendencí dějinných a společenských.
04
13. X.
### 851013