Prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, dr. h. c. (* 10. května 1927, Praha), je český filosof, kritický žák Emanuela Rádla, Josefa Lukla Hromádky a Jana Patočky, jeden z mluvčích Charty 77 a emeritní profesor ETF UK.

Život

Hejdánek se po válce aktivně podílel na činnosti středoškolské a vysokoškolské YMCA (křesťanské sdružení mládeže) a byl posledním předsedou pražského sdružení Akademické YMCA v roce 1949, když byla její činnost zastavena. V únoru 1948 patřil mezi cca 200 vysokoškolských studentů, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. V roce 1946 začal studovat matematiku, poté přešel na filosofii a sociologii. V roce 1952 dostudoval filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy s disertační prací Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady. Jeho učiteli filosofie byli Jan Blahoslav Kozák a Jan Patočka. Nežijícím, ale rozhodujícím učitelem se mu stal Emanuel Rádl, jehož Útěchu z filosofie za války opsal na psacím stroji. V protestantském intelektuálním společenství, v YMCA se jeho učiteli stali Josef Lukl Hromádka, Josef Bohumil Souček a Božena Komárková.

V roce 1953 se oženil s Hedou Kofránkovou a vychovali spolu čtyři dcery. S Jakubem Trojanem, Alfrédem Kocábem, Janem Šimsou, Boženou Komárkovou, Milanem Balabánem, Janem Čapkem, Jaroslavem Pfannem, Jaromírem Procházkou, Ladislavem Pokorným a dalšími vytvořili na konci padesátých let reformní evangelické hnutí Nová orientace, jemuž šlo o občanskou interpretaci evangelia do tehdejších společenských, církevních i politických poměrů, což činilo těžkou hlavu StB, církevním tajemníkům i církevnímu vedení. Navázal přátelské ekumenické vztahy s demokraticky orientovanými katolíky - především s Jiřím Němcem, s nímž několik desetiletí úzce spolupracoval na filosofické, křesťanské i politické frontě, dále se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, Václavem Freiem, Karlem Flossem, Janem Sokolem a dalšími. V šedesátých letech se účastnil dialogu křesťanů s marxisty, především s Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Podílel se jako pravidelný přispěvatel a později jako člen redakční rady na vydávání kulturně teoretického časopisu Tvář (členem redakční rady byl vedle jiných Václav Havel, mezi přispěvatele 3. a 4. ročníku patřil mladý Václav Klaus). Když byla Tvář v roce 1965 zastavena, protestoval otevřeným dopisem u šéfa ideologického oddělení ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře.

Zaměstnání odpovídající vzdělání získal až v roce 1968, kdy byl na doporučení Jana Patočky přijat do Filosofického ústavu ČSAV. V letech 1968 a 1969 se podílel prostřednictvím překladů, psaní úvodů a následných recenzí na vydání řady děl filosofů a teologů, např. Karla Jasperse, Emanuela Rádla, Alfreda Northa Whiteheada, Teilharda de Chardin a dalších. Od dubna 1971 byl propuštěn z Filosofického ústavu, v listopadu téhož roku byl uvězněn pro údajný podíl na letákové předvolební akci, kdy Jan Tesař, Jaroslav Šabata a další upozorňovali na volební práva spoluobčanů – např. nejít k volbám či škrtat navržené kandidáty. Ve vězení napsal pro dceru Malý úvod do filosofie. Po půlroční vazbě byl propuštěn a na dvou soudech odsouzen k nepodmíněnému trestu 9 měsíců.

Pracoval jako noční vrátný, topič a skladník, vedle toho vedl domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty. Významně se podílel na vystoupení Charty 77 doporučením, aby se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty, kdy nastoupil nejprve na místo zesnulého Jana Patočky, poté (spolu s Jiřím Hájkem) na místa uvězněných mluvčích Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. Po téměř čtyři roky psal své Dopisy příteli, jimiž reagoval na aktuální politickou situaci, zabýval se stavem společnosti i věd, vysvětloval postoje a stanoviska Charty 77, zamýšlel se nad českou filosofickou tradicí, křesťanstvím, reformním i dogmatickým marxismem a povzbuzoval k občanské iniciativě, statečnosti a odpovědnosti.

V roce 1980 zahájil veřejně známé pondělní bytové semináře pro zájemce o filosofii, kam přijížděli významní zahraniční hosté, především z Francie a Holandska, ale také z USA, Německa, Belgie, Velké Británie a dalších zemí, např. Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Hans van den Horst, Donald Davidson, Thomas Nagel, Richard Rorty. Roku 1985 založil filosofický časopis Reflexe a dosud se podílí na filosofickém profilu nakladatelství OIKOYMENH. V letech 1987–89 publikoval v samizdatových Lidových novinách, kde zároveň působil jako člen redakční rady. V roce 1990 se stal předsedou obnovené Jednoty filosofické. Téhož roku se habilitoval jako docent filosofie na Evangelické teologické fakultě, která byla přijata do svazku Univerzity Karlovy. V roce 1992 byl jmenován profesorem filosofie na Filosofické fakultě téže univerzity. Na univerzitě vyučoval do druhé poloviny 90. let, v současnosti žije v Písku.

Diplomaticky odmítl žádost prezidenta Václava Havla, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády v roce 1990, dal přednost filosofii. Seznam publikací v letech 1943–2009 čitá 15 hustě popsaných stran, cca 400 článků a studií. V roce 1984 obdržel Cenu Jana Palacha, v roce 1987 čestný doktorát amsterodamské univerzity, v roce 1992 francouzský řád Rytíř umění a písemnictví a v roce 1995 řád T. G. Masaryka III. třídy. V prosinci 2010 obdržel čestný doktorát Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Myšlení

Hejdánkovu filosofii nelze přiřadit k žádnému etablovanému filosofickému směru. Blíže má ke kontinentálnímu způsobu myšlení než k analytickému. I když jsou v jeho myšlení patrné myšlenkové postupy fenomenologie, filosofie existence, hermeneutiky, procesuálního realismu a marxismu, je jedním z mála současných českých filosofů, kteří se odvažují promýšlet a formulovat vlastní systematickou filosofii, pokud ne vůbec jediný. Filosoficky se zaměřuje především na otázky pravdy a víry, kterou zkoumá filosoficky, ne teologicky. Otázku pravdy tematizuje především z hlediska ontologického (kosmologického), a to nejen ve filosofii a teologii, ale i v oblasti umění, vědy, dějin a politiky.

Vychází z české filosofické a theologické tradice, v níž problém pravdy, především v myšlení Masaryka a Rádla, ale také u J. L. Hromádky, J. B. Součka a Boženy Komárkové zaujímá klíčové místo. Vedle myslitelů, kteří Hejdánka inspirovali nejen svým myšlením, ale také životními a společenskými postoji, vede celoživotní kritický dialog se svým učitelem Janem Patočkou. Vedle domácích myslitelů byl ve filosofickém hledání a myšlení inspirován mysliteli evropskými, Husserlem ve věci intencionality a intencionálních předmětů, Heideggerem v pojetí časovosti, dějinnosti a pravdy, Whiteheadem pro procesuální pojetí událostí a dění a Jaspersem v existenciálně pojaté filosofii i víře. Z teologů to byl Barth pro důraz na filosofickou reflexi teologického jazyka, Bonhoeffer jako autor nenáboženské interpretace křesťanství a důrazu na odpovědnost za svět, Teilhard de Chardin jako teoretik vědy, který myslí na pomezí přírodních věd, teologie a filosofie, Gerhard Ebeling, který jako první přichází s myšlenkou absolutního pojetí Ježíšovy víry, tedy ne, co Ježíš o víře říká, ale jak sám věří, víry jako nové životní orientace.

Od raného mládí byl silně zaujat přírodou a přírodními vědami, zvláště biologií, miluje květiny a vše živé, jeho filosofické bádání vždy vykazovalo interdisciplinární rysy. V tom mu byl Rádl, který byl původně biologem, později teoretickým biologem, filosofem živé přírody i filosofem společnosti, obzvláště blízký. Ve studii o Rádlově pojetí pravdy v roce 1952 přirovnal pravdu k Severce a Rádla ke kompasu.

Fenomény pravdy a víry zkoumá jako nepředmětné skutečnosti, události, nejsoucna. Konfrontuje řecké pojmové myšlení, které zakládá metafyziku, ale zároveň se pokouší o přesné pojmové vyjádření a uchopení, s židovsko-křesťanským myšlením zaměřeným na víru, životní praxi a do budoucna. Podrobuje kritice západní metafyziku jako předmětné myšlení a pokouší se uchopit lidský život i svět v jeho ne-předmětné povaze. Rádl ho oslovuje větami: „Pravda neexistuje, ale platí“, „Nemáme pravdu, ale pravda má nás“. Pravda je v Hejdánkově pojetí základním kritériem, je kritériem všech věcí i sebe sama (Spinoza). Pravda přichází z budoucnosti, má charakter aktuální výzvy, na kterou buď reagujeme, odpovíme, nebo přicházíme o jedinečnou příležitost, o novou přítomnost, budoucnost i minulost. Přicházející pravda zakládá novou, pravou skutečnost, není však pravdou o sobě, je pravdou pro nás, tedy záleží na našem přijetí a naší odpovědi.

Pro zkoumání nepředmětných skutečností, nejsoucen a pro přípravu nepředmětného myšlení zakládá novou filosofickou disciplínu: méontologii (disciplína o nejsoucím). Méontologii pěstuje v myšlení o myšlení – logologii, v myšlení přírody, filosofické fyzice, v lidském jednání – filosofické etice, i ve filosofické politice. Nové systematické méontologie zůstaly v náčrtech, čekají na své dopracování a publikaci. O méontologii mluví jako o první filosofii. Je otázka, zda nepředmětná, tedy negativní metafyzika není metafyzikou svého druhu podobně jako negativní teologie je také teologií. Na druhou stranu si musíme položit otázku, zda lze v západní filosofii metafyziku překonat či ji uniknout bez opuštění půdy filosofie, jak se o to pokoušel Heidegger i Wittgenstein.

Kořeny nepředmětného myšlení pravdy pocházejí z biblické tradice, především z tradice starozákonních proroků a Ježíše, evangelijního myšlení. V novější myšlenkové tradici sleduje Hejdánek vlamování se nepředmětného u Hegela, mladého Marxe, v Rádlově rozlišení víry jako důvěry a víry jako teorie, v personalistické a dialogické filosofii. Židovsko-křesťanské motivy filosoficky promýšlí a rozpracovává prostřednictvím nezpředmětňujícího myšlení, jehož úkolem je nenechat se chytit do pasti tradiční i novověké metafyziky. Směle vstupuje do dialogu s teology, přírodními vědci, historiky, umělci i politiky. Dialog, a to často kritický, polemický dialog s konkrétním etickým a politickým ostřím, se stává součástí jeho filosofické i politické praxe, jak dosvědčuje jeho bohatá veřejná intelektuální činnost. Hejdánek svou filosofii chápe jednak jako sókratovský dialog s důrazem na kladení otázek a následnou reflexi a kritiku skutečných i možných odpovědí a jako službu pravdě, která tu je dříve než my, přichází či má přijít a o níž vydává své svědectví.

(převzato z Wikipedie)