This text explores the relationship between truth and knowledge, critically examining the conventional view of truth as the ultimate goal of the cognitive process. The author suggests that truth functions as a "light" that illuminates both objects and thought from the very beginning, rather than being a mere result. Drawing on the ideas of Hegel and Spinoza, truth is interpreted as a norm or criterion that validates judgments and enables the recognition of error. A significant aspect of the reflection is the distinction between Greek and Hebrew influences on the concept of truth. While the Greek tradition emphasizes revealing reality as it "truly" is, the Hebrew legacy introduces a temporal dimension and a fundamental orientation toward the future. In this broader sense, truth is not merely a property of a proposition but an oriented space or world in which reality is yet to be fully revealed. The text concludes that truth precedes knowledge, providing the necessary framework for all human thinking.
Pravda (a poznatky)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 8. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
Pravda (a poznatky)
Běžně mluvíme o tom, že je třeba poznávat pravdu. To ovšem by znamenalo, že pravda je něco jiného než její poznání, a rovněž že poznávat pravdu je něco jiného než poznávat věci. Obvykle se o tom mluví tak, že věci poznáváme (vidíme, zkoumáme atd.) ve světle pravdy. Světlo pravdy tedy svítí stejně na věci jako na naše poznatky o věcech (a jak se ukáže, na mnoho dalších ,záležitostí‘, tj. nejen našich poznatků, ale veškerého našeho myšlení (Hegel např. říká, že pravda není až na konci našeho poznávání, nýbrž že u něho musí být od samého počátku – je třeba to nají, teď cituji z paměti – je to ve Fenomenologii, pokud se nepletu; jinými slovy, pravda ,svítí‘ na každý náš myšlenkový krok, tedy daleko dříve, než jsme mohli dospět k nějakému poznatku jakožto rezultátu řady myšlenkových kroků). Právě v tomto smyslu vybočuje např. Spinoza z rámce kartezianismu, když poukazuje na to, že pravda je kritériem či normou sebe samé i omylu (nebo lži). Asi chtěl říci, že (poslední) pravda je (poslední) normou jak sebe samé, tak každého pravdivého soudu či poznatku, ale také každého nepravdivého soudu či poznatku. Pravda v onom posledním smyslu pak je spíše orientovaným ,prostorem‘, orientovaným ,světem‘ (totiž právě osvětleným světem) než vlastností soudu či výroku. Kořen této Spinozovy myšlenky je zřetelně nejen nekarteziánský, ale vůbec neřecký; to, že si toho sám není ani dost dobře vědom (a to při svém velkém úsilí o vypracování logicky dokonalé stavby, která si za vzor brala Eukleida a geometrii), svědčí o tom, jak mocně, byť nenápadně pracoval onen neřecký, hebrejský ferment na poli mimofilosofickém a nefilosofickém, když to se to ani na poli filosofie nepociťovalo jako cizí element a nesetkávalo se to s velkými protesty. Ovšem hebrejský odkaz měl širší záběr a byl hlubší: nešlo jen o světlo, jak se to jevilo řeckým myšlením odkojeným Evropanům, které by ukázalo skutečnost tak, jak ,opravdu‘ jest, nýbrž šlo také a vlastně zejména o poukaz časový, totiž o poukaz k budoucnosti, v níž se teprve vše v onom světle pravdy ukáže a vyjeví.
(Písek, 020817–2.)