This text critically reflects on Heidegger's conception of the end of philosophy as presented in his "Letter on Humanism." Heidegger identifies philosophy with metaphysics, claiming that future thinking will no longer be philosophical. The author argues that this identification is arbitrary, as philosophy has historically always transcended the boundaries of mere metaphysics. The central argument is that to achieve a deeper understanding of truth—something neither physics nor metaphysics is capable of—a third philosophical discipline is required: "prophysics." The text further clarifies the relationships between these fields. While philosophical "physics" deals with entities that are born, grow, and die, metaphysics focuses on what remains after the death of physical reality as a relic or remnant. The author suggests that these remnants are preserved through the inertia or reactivity of other realities. The objective of the discourse is to rehabilitate philosophy by redefining its internal disciplines and overcoming the one-sided focus on metaphysics that leads to the declaration of the end of philosophical thought itself.
[Heidegger, filosofie a metafyzika: „profyzika“ jako třetí disciplína]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 4. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
[Heidegger, filosofie a metafyzika: „profyzika“ jako třetí disciplína]
Na konci svého ,dopisu o humanismu‘ píše Heidegger, že příští myšlení už nebude filosofií, a zdůvodňuje to ztotožněním filosofie s metafyzikou („Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt.“). Mám za to, že toto ztotožnění je poněkud svévolné, neboť filosofie nikdy nebyl pouhou metafyzikou, i když metafyzika v celém filosofickém myšlení daleko převládala. (Ostatně sám Heidegger připomíná, že filosofie znamenala už v nejstarších dobách také něco jiného: „Das künftige Denken kann aber auch nicht mehr, wie Hegel verlangte, den Namen der «Liebe zur Weisheit» ablegen und die Weisheit selbst in der Gestalt des absoluten Wissens geworden sein.“ To je třeba zdůrazňovat především tam, kde jde o problém filosofického chápání „pravdy“: ani fysika, ani metafyzika nejsou takového pochopení schopny, a právě proto je zapotřebí ještě jiné třetí filosofické disciplíny, totiž „profyziky“.) Ovšem tady je třeba význam termínu „metafyzika“ náležitě upřesnit, a zejména upřesnit také vztah mezi metafyzikou a (filosofickou) fyzikou, tedy „fysikou“. Je-li „fysika“ tou filosofickou disciplínou, která se zabývá „fysickými“ skutečnostmi, tj. tím, co vzniklo zrodem, vyrostlo a pak zaniklo smrtí, pak metafyzika je filosofickou disciplínou, soustřeďující se na to, co po smrti fysické skutečnosti zůstává jako její pozůstatek, zbytek, relikt (nechme nyní zatím stranou to, že každý takový „pozůstatek“ spočívá buď na setrvačnosti nižších složek oné smrtí skončivší skutečnosti, nebo na reaktibilitě jiných, novějších skutečností, které prostřednictvím své aktivity (a zejména reaktibility jako zvláštní složce aktivity) něco z oné smrtí skončivší skutečnosti zachovávají a přenášejí do nových (jiných, novějších, pozdějších) kontextů.
(Písek, 000401-2.)