This text presents a polemic against Martin Heidegger's concept of Being, specifically criticizing his notion of a pure new that does not build upon the old. The author argues that anything new must always connect to the past to manifest itself, thereby correcting Heidegger's view of Being as pure coming. The analysis focuses on Heidegger's claim that Being is the destiny of thinking and inherently historical. The author identifies ambiguities in Heidegger's refusal to conclude that Being itself is historical and suggests that replacing the term Being with Truth would offer greater clarity. While Heidegger distinguishes Being from beings, the author asserts that every being is necessarily an eventful process or occurrence. The critique examines the ontological foundations of historicity and the relationship between thinking and its historical destiny. Ultimately, the text explores different interpretations of Heidegger's formulations, emphasizing that thinking cannot simply surrender to what is coming without being firmly rooted in tradition and historical continuity.
[Polemikova s Heideggerovým pojetím bytí]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 7. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
[Polemikova s Heideggerovým pojetím bytí]
Tak se ukazuje, že na jedné straně není možné žádné čisté, ryzí nové, ale že nové vždy nějak musí navazovat na něco ze starého – a tím vlastně se teprve stávat, přicházet, uskutečňovat se a prosazovat. A právě v tom je nutno Heideggera korigovat: není žádného ryzího „bytí“, ani žádného ryzího „přicházení“, není ani žádného myšlení, které by se jen odevzdalo „přicházejícímu“, aniž by přitom bylo nějak zakotveno v něčem starém. Když o něco dále Heidegger říká, že „bytí“ je seslaností myšlení a že tato seslanost je dějinná („Das Sein ist als das Geschick des Denkens. Das Geschick aber ist in sich geschichtlich.“ – 117), vyhýbá se jasnému řešení: Je-li „bytí“ seslaností, a je-li tato seslanost dějinná, musí být dějinné i samo „bytí“ – a tento závěr Heidegger nedělá (a kdyby nějaký závěr udělal, vedlo by to v obou případech nesprávným směrem). V případě, že na místo „bytí“ postavíme pravdu („Pravdu“), je všechno hned jasnější. Pravda sama se děje, ale její dění není součástí vnitrosvětného dění, tj. není ani součástí dějin. – Ostatně větu „das Sein ist als das Geschick des Denkens“ lze vyložit nikoli pouze jedním způsobem. Protože na jedné straně přece Heidegger zdůrazňuje, že Sein není žádné Seiendes – takže to by znamenalo, že o něm nelze vypovídat, že „jest“. Jestliže se v uvedené větě přece jenom říká, že „bytí“ jest (das Sein ist), pak to může znamenat, že „bytí“ sice zásadně není, ale pokud jest, pak jenom jako seslanost myšlení, a v tom případě jest dějinně. Ale takto dějinně jest pouze jakožto seslanost resp. v jejím rámci, tj. v rámci jejího dění. Samo „bytí však“ žádným děním není. (Ostatně také proto, že „bytí“ není jsoucí, , neboť každé jsoucí je nutně událostným děním – tak bych to řekl já.) – Na druhé straně však onu větu lze vyložit také tak, že „bytí“ v tomto smysl jest. K tomu zase poukazuje jiné místo v témž dopise, totiž …
(Písek, 990716-2.)