This text explores the historical evolution of philosophical inquiry, beginning with the early focus on physis (nature) and the subsequent shift toward human and social concerns initiated by the Sophists and Socrates. The author highlights that ancient Greek philosophy lacked the modern conception of the subject as an "I," a notion that fully emerged through German Romanticism. This concept of subjectivity is traced back to the Protestant emphasis on individual conscience and non-transferable responsibility before God. The roots of this perspective are identified not in the Greek tradition, but in the prophetic legacy of ancient Israel and the teachings of Jesus. While Greek thought is characterized by objectivism, Christianity historically had to navigate the tension between these Greek frameworks and the biblical emphasis on the uniqueness of the human person. The document thus provides a concise overview of the shifting focus of philosophy from the external world to human interiority and the theological foundations of modern subjectivism.
[FYSIS]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 7. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
[FYSIS]
Filosofie historicky začala jako mimořádně intenzivní teoretický zájem o to, čemu se právě ve filosofických kruzích říkalo FYSIS, tj. v překladu „příroda“ (naše dnešní chápání slova „příroda“ se ovšem od té doby značně posunulo). První filosofové se tím těžce provinili proti delfské výzvě „Poznej sám sebe!“ (GNÓTHI S´AUTON). Teprve sofisté (a také Sókratés) programově odvrátili svou pozornost od záležitostí přírody (TA FYSIKA = to přírodní, přírodní věci, záležitosti), nebo také – jak se říkalo – obrátili se zády k přírodě, a veškerý zájem zaměřili na člověka a lidské záležitosti, tedy především na společnost. Řecká filosofie nikdy netématizovala člověka jako „subjekt“ v onom moderním smyslu. jaký razili především němečtí romantikové (ale způsobem, který nepochybně přesáhl celý romantismus a nadále přesahuje dokonce vše, co bylo tím směrem podniknuto v celých dosavadních evropských myšlenkových dějinách). Předpokladem oné zvláštní myšlenky, která poprvé soustavně tématizovala subjekt jakožto „já“ (eventuelně – později – „ty“), je protestantský důraz na svědomí jakožto jedinečnou a na nikoho druhého nepřenosnou odpovědnost před Bohem (a to v době, kdy toto „před Bohem“ již bylo značně nahlodáno). A onen protestantský důraz má své mimořecké kořeny ve starém Izraeli, zejména pak v jeho prorocké tradici, na kterou navazuje Ježíš a do jisté míry i první církev (která však už je těžce zasažena „objektivismem“ klasického řeckého myšlení, o něž se křesťanští myslitelé musí opírat v zápase s nově přicházejícími, nezřídka už pofilosofičtěnými – přesněji: pseudofilosofickými – orientálními mýty).
(Písek, 950729-1.)