This paper offers a critical reflection on Zdeněk Kratochvíl's philosophical conception of the human being. The author challenges Kratochvíl's attempt to marginalize the traditional oppositions between nature and culture, as well as between subject and object. While Kratochvíl emphasizes language and corporeality as specific relations of human nature to the world, the critic argues that language cannot be reduced to a mere relation. Instead, language should be understood as a distinct "world" or medium that is essential for the human connection to reality and cannot be derived from the world of things. The text further asserts that questioning the distinction between subject and object undermines the philosophical capacity to grasp the problem of physis. Similarly, the relativization of the nature-culture divide hinders the understanding of cultural, moral, and spiritual values. The author concludes that anthropology can only revitalize philosophy if the human being is viewed as a subject, an inhabitant of the world of logos, and a "non-natural" animal. Corporeality remains meaningful only through a subject whose body is distinct from the rest of the world.
Člověk (u Kratochvíla)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 8. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Člověk (u Kratochvíla)
Zdeněk Kratochvíl chce ve své filosofii přírody relativizovat a dokonce marginalizovat dva „tradiční protiklady“, jednak protiklad přírody a kultury, jednak protiklad subjektu a objektu. A s touto relativizací a marginalizací spojuje naopak zdůraznění řeči jako „specificky lidského vztahu lidské přirozenosti ke světu“ (a kromě toho ještě „tělesnost“). Z mého pohledu (jinak to nemohu vyjádřit) tu jde o několikerou chybu. Především je třeba zdůraznit, že řeč není pouhý vztah a nemůže být na pouhý vztah redukována. Je ovšem správné, že člověk se může „specificky lidsky“ vztahovat ke světu (na rozdíl od vztahu nižších subjektů k osvětí) pouze v mediu řeči – či ještě přesněji: jako obyvatel „světa“ řeči, který nemůže být ze světa věcí a bytostí ani odvozen, ani na něj nebo na nějakou jeho stránku redukován. – A pak jde o oba protiklady. Zpochybnění rozdílu (a do jisté míry i protikladu, to by bylo třeba blíže objasnit) mezi subjektem a objektem (v tom smyslu, že subjekt je třeba chápat jako ex definitionen non-objekt) podvrací filosofickou možnost nějak myšlenkově uchopit problém FYSIS. A relativizace či dokonce marginalizace „protikladu“ přírody a kultury zase znemožňuje myšlenkově uchopit problém kulturních, mravních a duchovních „hodnot“. Otázka těla a tělesnosti má smysl pouze v případě subjektu, jehož tělo je právě jím (a jeho schopností centro-komplikace) odděleno od ostatního světa. Jestliže Kratochvíl vyslovuje naději, že by se antropologická témata mohla stát prostorem obnovy filosofie, pak má pravdu pouze za předpokladu, že člověk bude chápán jako subjekt, jako obyvatel světa řeči (světa LOGU v širším než řeckém smyslu) a jako nepřírodní či nepřirozené zvíře. (Vše ad str. 167.)
(Písek, 950816-2.)