This text explores the profound interconnection between human thought and language. Although thinking is perceived as a highly individual and private act of an individual, the author emphasizes that it cannot be separated from the medium of language. Language and thought mutually influence and structure each other. Language emerges as an indispensable social tool that allowed the transformation of a primitive horde into a human community, fostering deeper interpersonal relationships. A significant role is played by the phenomenon of the name and naming, which is not a mere label but a distinct reality in itself. In archaic understanding, a name possessed an almost magical significance, the power to summon a being or object into the present. This reflection culminates in a reference to the modern poetic experience, where the word does not merely recall the existing but has the power to directly create reality. Thus, the text views language as a formative force defining human existence and our relationship to reality through both the magical and social functions of the word.
Myšlení a jazyk / Jazyk a myšlení / Jméno
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 8. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Myšlení a jazyk / Jazyk a myšlení / Jméno
Myšlení je lidským výkonem. Bylo by poněkud nepřesné, kdybychom zůstali jen u formulace, že myšlení je výkonem lidského jedince, ačkoliv nemůže být pochyb o tom, že žádná, ani nejmenší množina lidí není s to myslet jakožto množina. Myšlení je v jistém smyslu velmi individuální, ba krajně soukromá záležitost. Co si druhý člověk myslí, toho se můžeme pouze domýšlet, ale nikdy to nemůžeme přímo nahlédnout. Zmíněná nepřesnost by však v tomto jednostranném zdůraznění indviduálnosti a soukromosti každého myšlenkového výkonu spočívala v zastření neméně významné skutečnosti, totiž že myšlení je velice úzce svázáno s jazykem a že jazyk závažným způsobem ovlivňuje strukturu myšlení (a ovšem i naopak: způsob myšlení má zpětný vliv na strukurování nejen jazykovým projevů, ale jazyka vůbec). Spjatost myšlení s jazykem nás však nutí akceptovat pro myšlení to, co musíme akceptovat pro jazyk: jazyk je ničím nenahraditelným médiem sociálním, které kdysi dávno dovolilo, aby se předlidská nebo i pralidská tlupa změnila v první lidské společenství, např. v kmen a mnohem později obec. Za pomoci jazyka a jeho prostřednictvím se lidé domlouvají, promlouvají jeden na druhého – a tím prohlubují a zkvalitňují své vzájemné vztahy. Svět jazyka nespadá vjedno se světem věcí a bytostí, nýbrž představuje jakousi svébytnou skutečnost: věcem i bytostem se ve světě jazyka dostává jména, tj. obojí je pojmenováno. Jméno není pouhá značka, pojmenování je víc než pouhé označení. Jméno má – přesně řečeno, v očích archaických lidí mělo – přímo magický význam. Pojmenovat (správně, platně) nějakou věc nebo bytost znamená ji přivolat do přítomnosti. Užít slova, vyřknout jméno znamená tolik jako vyvolat ducha. Ještě v našem století se básník vyznává z této zkušenosti se slovem, ba ještě ji radikalizuje: slovo nemusí nějakou skutečnost jen přivolávat do přítomnosti, ale může ji přímo stvořit. (Viz Halas, najít a doplnit.)
(Praha, 950824-4.)