Machine transcription, not yet edited

====================
28-1a.flac
====================
Věc, ale užil tohoto slova, nebo vůbec té atrahence a přesvědčivosti, to jsou termíny Whiteheadovy. Když mluví o události v Process and Reality, dokonce už předtím, ale tady to je výslovně, tak to mluví o té atrahenci a přesvědčivosti. Ovšem, on připisuje tu atrahenci a přesvědčivost těm věčným objektům. To je jenom jedinej rozdíl. My chceme ty věčné objekty rozejbat, ale jinak ta cesta zůstává velmi blízká Whiteheadovi. Tedy tanguje, atrahuje události přesvědčivým způsobem, tak, aby modifikovali svůj průběh. A to modifikovali ne v důsledku nějaké objektivovatelní kauzy, příčiny, nebož právě tou vnitřní atrahenci nepředmětnou skutečnosti. A ty události buď zareagujou na tu nepředmětnou výzvu, na tu atrahenci, nechají se tangovat a atrahovat a proměnějí svůj průběh z důvodu, který zvniška je nahodilej, je nepřevoditelný na žádnou příčinost, a nebo ne. Podle toho se ukážou jako užitečný nebo neužitečný pro tu nepředmětnou skutečnost. Tato atrahence, která nerozlučně spadá v jedno s odpověďmi nebo s adekvátními odpověďmi atrahovaných událostí, představuje tu základní skutečnost, bez níž by náš svět nemohl být světem, nebo alespoň takovým světem, jak jej známe. Protože člověku byla nejbližší jeho vlastní zkušenost s touto atrahencí rozpoznalý nejdříve na své úrovni a ve svém vlastním životě. Ale neméně naléhavě se nabízela jeho zkušenosti v postupu rozvíjejícího se pozvání i všude v říši živých bytostí a nejnaléhavěji při poznávání hlavních rysů vývoje organismu. Takže tam ten kauzální výklad prostě nestačí, to je úplně evidentní záležitost. Nejenom, že nestačí ten přirozený výběr Darwinů, jestli jste četli tu Portmanovu teorii, třeba jak zkoumá, jakým způsobem sledují některé organismy ve svém vývoji estetická hlediska. Naprosto evidentně, u motýlů je naprostá blbost říkat, že ta kresba na tných křílech je přirozený výběr, to je nonsens. Podobně u květin a tak dále, krása některých květin, to je něco navíc, to je evidentně, ty kritéria jsou jiný než přirozený výběr. Ale to jsem se, chci být stručný, abych to dokončil. Tejar, jestli jste četli, zabejvali se tím trošku, tak Tejar mluví o ortogenezi, že? To je ještě tak na půl, že? Vyvolalo to polemiku, ale stejně to ještě není to, co máme my na mysli. Ještě chceme jít o něco dál, čili nutně to vyvolá ještě větší polemiku. Ovšem nejnověji, to jsme si ukázali teda v prvním polovině semináře, se tato tematika vnucuje teoretickým fyzikům, hlavně kvantovým, ovšem také o něm kosmologům. Ovšem, že aniž by to zatím dostušili, vočte, a aniž by měli pohotově myšlenkové prostředky k tomu, aby celou věc dovedly přiměřeně artikulovat, to je pokobitelné fyzikálně, v rámci fyzikálních postupů, to o to prostě nejde. V podobě otázek to mohou artikulovat, ale jaksi mimo rámec legitimity odborné. Tedy takhle máme rozumět tomu, o čem by byla řeč při té výře. A můžeme proto říci, že výra představuje událostný prvek, konstitutivní pro povahu světa, v něm žijeme. Světu nemůžeme porozumět, jestliže nepochopíme, co to je výra v tomto smyslu, ne v tom tradičním a tak dále, od toho se distancujeme, nejde o to. V tomto smyslu, že tedy každá událost na každé úrovni, že je vystavena atragenci a tomu dotyku, ale to je špatně řečeno, to jsem radši říkal, že tanguje, ale to je to tež, dotyk je možný mezi dvěma vnějšími skutečnostmi. Tady je dotyk mezi jednou vnější a jednou vnitřní, jenomže ta vnější nikdy není ryze vnější, mimože má vnější a vnitřní stránku a tou vnitřní dochází k tomu kontaktu. Čiže bez tohohle, po mém soudu, není možno porozumět povaze světa, v kterém žijeme. A ne jenom v kterém žijeme lidsky, jak to říkal Jaspers, odhlídnuto od přírody, mimože v kterém žijeme jakožto věra ve světě, který má taky svou základu v přírodě. Vyjádřeno nepřiměřenými termíny, zase v jakési reminiscenci na řeckou antiku a bohužel proto nestoricky spjatými znesprávnými konotacemi, ale přece to vyjádřím takhle, je výraz stoicheion, prvek a nebo možná ještě lépe než stoicheion, je něčím blízkým tomu, co u Empedoka. Empedokles měl čtyři elementy, plus lásku a sváru. A neříkal ani lásce, ani sváru, neříkal stoicheion. Tedy já chci teď ukázat, že to rozhodující je to divné stoicheion nebo spíš než stoicheion, to, co hýbe těmi elementy u Empedokla, to je to něco jako ta láska a svár u Empedokla. No a teď ten návrh. Jeden můj přítel se postaral o takový předběžný překlad Jaspersovi de philosophische glaube, té krátké první knížky. On pak napsal ještě druhou, která má rozšířený název, der philosophische glaube angesichtster offenbarung, kde polemizuje s křesťanskou tradicí, která vírus spojuje se zjevením. Čili je to o filozofickou víru. Bylo by to východisko, nemyslím, že bychom to tady četli, ale bylo by to východisko, tam je mnoho zajímavého, co by nám poskytlo jakousi příležitost se vůči tomu vyjádřit, vymezit. A zároveň by tak se snad podařilo tam vychytat řadu problematických míst překladů a tím připravit ten překlad do formy, která by byla zcela uspokojivá, nebo alespoň mnohem uspokojivější. Tak to je vše. Právě asi málo a nás to řada předchodí na krátkou rebu. Tady se běžně používají pojmy, kterého neznáme, čili pozor, je to územná v kontextu. Jestli by teda na začátku celého příštího roku nebyla možná být tady dva, tři semináře, neby se nějakým způsobem třeba pojmy připíšly, ale už to nejde nějak definovat tenhle pořádně za tak krátkou rebu. Ale měl bych si chtět, že jo, co to je tam dál, jestli tam je pravá, nepravá. Co by to taky jim to dál v literatuře, a pak se k tomu opravil vrátit jenom v těch pár večerech, že? Protože je to prakticky v tom neurčeném pro širší okruh, v tom nepředním, v tom, co jde o nádej, no tak tam je to přece velice pěkně, že? Možná, že bychom to mohli takhle se domluvit na tom. K těmhle těm tématům je několik textů, který vlastně bychom si mohli teda teda nějakým způsobem přepsat a dát v dyspozici, a každý by to mohl číst, že jo, že? Zase takový stručný, souhrný já nedělám rád, protože tam je potřeba, aby ta stručnost byla možná, zůstat u takových přesně ražených pojmů. A já plánovitě v těch věcech, který jsou důležitý ne tím předmětem, nýmrž, tím způsobem myšlení, zachovávám takovou určitou rozplyzlost nebo takový nepřesný kontury. A jakmile se z toho udělá něco s přesnýma konturama, tak je nebezpečný, že už ten peníz, který je takto vyražen, se začne pohybovat kolem, začne se botírat a tak dále, a už pak platí ten peníz a ne to, o čem vlastně řeč. Čili mám takovou nedůvěru ke všem filozofům, který si razej takový pevní pojmy, který nemají žádný, prostě je to takový rybný geometrický systém, ale spinoza. Já jsem neznal, že se jako nějakým definice ale... No, ale já vím, že to je, já vám rozumím úplně, ale možná, že by bylo lepší teda opravdu nějaký ty texty, aby neskočili na to. No a pak udělat večery, kde by si každý ty problémy, které tam nemá udělat, no, to je mnohem rychlejší a... Chci říct ještě jednu věc. Nastane problém, jaký býval předtím dvěma lety, že totiž já některý pondělky tady nebudu. Takže já bych byl docela rád, kdyby se něco mohlo číst v téch večerech a diskutovat o tom, abych u toho nemusel bejt, že? A potom by se udělal někdo souhrn a pokud by vznikly nějaké věci, nějaké dotazy na mě, nebo námitky, tak až bych zastřihl, takže bych... Takže v konecu to bude normálně a někdy to bude vezený. Takže tenkrát jsme to řešili tím, že jednak jsme zvali hosty, jednak tady byla samoubsluva, že se probíralo něco, tenkrát jsme to dávalo Honzovi Nestarostu, který na to trošku kašal, jako... No, ale umohli bychom se nějak domluvit, jak by se to dělal. Takže by bylo s díhodou buď to, co jsem navrhoval. Já, že teda v těch večerech bych se tady čet ten jasprs v tom překladu, jaký je, že já ještě si zkusím přes prázdniny trošku něco na tom prým, aby si to dalo předsat, že aby to bylo v dyspozici po kouskách aspoň. A nebo v tom druhém případě, že by se četli texty, které jsou starší a kde je to zhruba řděvonojitě víc. Já nemyslím, že nejvhodnější by byla ta nepředmětná skutečnost a nepředmětný výšlení, ale například je to v tom textu, co jsem psal Lupskýmův, který je ta pětapadesátina, je to v té polemice s Hibblerem, je to polemice s Denkem Neubaurem, je to teď v tom posledním, v pojetí pravdy a meontologické předpoklady. Ale víte, v tom vašem, o té nepředmětnosti, to má asi osmdesát, tak tam je prakticky zachycený celý začátek, který jsme dělali. Ty ostatní texty, to je to samé, co tady bylo, ale ještě tam je to opravdu z gruntu celý za to nejsrozumitelnější. Možná, možná. Já stejně to chci předělávat, já jsem to právě neměnil pustit proto, že se mi to nelíbí. Ono by to bylo taky jako pracovní. A jako pracovní by to klidně teda, to je pravda. Takže v těch večerech, kdy tady nejsem, tak by se mohlo dělat tohle. Někdo by byl pověřen tím, že to zreferuje, že něco o tom udělá, by teda ostatní by si něco... Kromě tohohle, toho ještě vždycky slibuješ, a já si říkám, když tady proběhne nějaká přednoška na těch cizícech, jak si to pustíme znovu a nikde to nebude část. Co tady musí být. To se musí zpracovat, ale už jsme s tím začali. Například teď během prázdnín bude připravený... Jednak je ten Riker, k tomu je možno... Ten je udělaný, že? Ten vyšel v tom kritickém dvorníku, čili to je možno číst a k tomu diskutovat. A teď bude ten Glixman, který mně se zdal velice zajímavý. Ten bude taky a pak budou další a budeme se postupně vracet k těm důležitým přednáškům. Cože? Jacques Lochmann. Z třeho. Jo, z třeho stranního Lochmannu. Zvrácený efekt. Ale jistě druhých víc za ty lety. No jistě, kteří stojí za to, no jistě. To je pravda, no. Já bych byl teda rád, kdyby se někdo našel vždycky a vzal si něco na starost a udělal z toho teda prostě... Ono to většinou je překvádané, takže je potřeba znát tu řeč, teď ještě ten překlad trochu vylepšit a udělat z toho... A mohlo by to jedno pod druhým teda takhle jako být v dispozici. Pojštět si to, to je opravdu taková... Jednak je to náročně časové, ale za druhý, ono to špatně se tomu... Špatně se to poslouchá, jo? Opravdu někdy je to přes sebe a tak, ale je to důležité materiál, který by se dal zpracovat, pak by si toho něco pozitivního mělo. A to je pravda, je možnost se k tomu vrátit, že? No, pak jsou taky jiné přednášky, jindé dělané, které bychom si tady mohli takhle pustit ty večery, kdy tu nejsem, které můžou být taky docela pozorovat. To by se mě taky dokončilo nejdál. Když si říkáš, říkáš, že nestačí jenom podecizovat pojetí pravdy jiný a že třeba pozitivní koncepce vypracovat pravdy, tak bych se chtěla s tím koupit pozitivní koncepce a ružit. Hmm, to bylo obložité. Ružit. To se zámůže taky začít. To, jak jsme se pěkně pětili. To s tím souvisí pořád skutečně. A jako ne v oddělení, ale v souvislosti. Já jsem sliboval, tady zrovna není ten, kdo by mě mohl uhánět, sliboval jsem, že najdu nějaké texty, taky by se mohlo občas poreferovat třeba k tomuhle by bylo dost důležitý se seznámit s nějakýma studiema brochovejma, které kromě těch románů, které byly přeložené a vyšly a zřejmě moc lidí to nečtou, tak ještě napsal takové eseje, které jsou vynikající, myšlenkově, neobyčejně hluboké a k této věci tam je nejen pravda a leša, taky dobro a zlo, celá ta antihodnotová, antichristovská problematika aplikovaná na umění především a i jiné, na sociální stéru a tak dále. Ten poukaz na to, jak všude tam, kde vznikne nějaká hodnota, okamžitě vzniká pahodnota, přiměřená, která se tváří jako hodnota. A jak je to obtížný, je to čím dál obtížnější to rozlišovat, protože čím dál ty pahodnoty se snaží vypadat jako hodnoty. Což je právě teda otázka, že leš, kterou každej pozná, je k ničemu, to není nebezpečná leš. Nejnebezpečnější je ta leš, která se nejvíc podobá pravděži. To je takový zvláštní paradox, že je to omyl vidět svět černo-bíle, protože černá a bíla se snažně snadno od sebe rozlišujou. Ten problém je, že pravda a leš se čím dál přibližují. A přitom ta leš je čím dál víc lží, čím víc se přibližuje tým pravdě. Protože v tom je právě lží, že se přibližuje pravdě. Ne v tom, že je opakej pravdy. A tenhle problém neobyčejně původně řeší ten blok, takže to bychom si mohli taky zařadit někdy. Prosím, jen neozastínout. Jste proto například rok dělat věci takové jednotlivé a bez systematické souvislosti, jako teď například s tou kosmologií. Tam se leco zdalo zařadit, ale muselo to mít nějakou takovou souvislost, návaznost, muselo to mít línie. No ale taky můžeme, když tenkrát tady byly ty těžké intervence, tak ta fluktuace byla příliš veliká, než abychom mohli uspět s tím nějakou kontinuitou. Tak jsme dělali jednotlivé večery samostatný témata. Můžeme to zase dělat, nebo zařadit to střídavě někdy. Tak návrhu tady bylo už řečeno dost, tak se musíme alustnýst. Pokud by teda došlo k tomu, že bychom se vztáhli k těm textům, tak by bylo dobré to vědět, aby se to realizovalo pro ty lidi. To je důležité. Ta druhá věc s tím Jaspersem, to si myslím, že ty dvě věci by já třeba podle mýho mohly být. To ti stačí, ještě můžeme o tom říct. Takže by se... To lepší tak máme na příště. Podvenovala bych tady ty vrachy s tvojí vlastní prací. Ale to tam se dá zařadit. Zařadit nejednu. Předtím jsi říkal, že se na to nedá jen tak odpovědět, že to je celý rok tomu věnované. Rok jsem neřekl, ale že to je důkladně, že to nejde jednoduše několika věcí a odpovědět, to nejde. No ale večer už by stačilo. Nebo dva. Ten poslední já mám. Takže já bych si například toho, co to jmenuje, to nevím, které... No jo. Tak to je v pěkném. S tím budeš pro nás. Ale... Když jste hovořil o tom nehybném, jestli to nehybné vůbec může působit a tak dále, nelze zde přistoupit taky na ten pohled, o kterém jsme hovořili my vzhledem k pravdě, že když chceme předmětně hovotit o pravdě, tak ta pravda je ničím. Leprdečno to lize nepředmětné, pokud se o něm hovoří předmětně, tak je ničím. Stejným způsobem by nám někdo mohl namítat, když se přistoupí k tomu nehybnému, jakoby z roviny té pohyblivosti, tak pak se dochází takový to absurditát. Že by se ten pohyb, který dává to nehybné těm věcem, měl chápat základně jinak, než jak se chápe normálně v rovině pohyblivých věcí. Nebo já nevím, jak ty roviny to nazývat. Ano, tohle je pojetí Tomášovo, který si chápe to stvořitelské slovo, jako něco, co se stává událostí teprve s tím stvořením, a samo ale je odevždy připraveno a nemění se a tak dále. To je jistě dobrý úmysl, ale já si myslím, že v žádném případě nelze, pokud tam nezavedeme pojetí nebo pojem nepředmětné stutečnosti a tím, jakou si přehradu nepostavíme proti usuzování po té mější předmětný stránce. Nemůžeme uhnout od toho, že jestliže tady je nějaké absolutní soucno, které ovlivňuje běh světa, že to ovlivňování je po každý jiný. My bychom mohli teda si představit, že to je po každý jiný, protože v průběhu toho vývoje světa se na to tež reaguje jinak. Řekněme, že by nějaká primitivní civilizace našla neosystem geometrický, který je zapsaný v řečtině. Tak ta civilizace, řekněme, že by to považovala za posvátý svitek a nezničila to. Tak nejdřív musí považovat to za relikví, za tobu nějaké. Potom vyvine sama písmo, tak už ty nejlepší kněží, který s tím mají co dělat, tak už jim jasní, že na tomto bude asi písmo. A to je vše, co můžou na to reagovat. Potom vyvinou určitou koncepci jazyka, rozpoznají ještě jiný jazyky, takže si řeknou, že to bude nějaký jazyk. A pak najdou ještě něco a objevějí, jak se to dá číst. A teď objevějí, jak se to dá číst, tam, kde to není geometrie, kde to jsou lidské slova. A ty geometrie ještě nebudou rozumět. A posléze si vyvinou něco sami, které je přiměřné. Teď se to vyjíčilo zblbě, možná, že by to bylo obráceně přiházené. Ale jde o to, že tady je ten cvitek od začátku jeden a ten týša nemění se a přesto ta reakce na něj se vyjí. Takhle by bylo možno si to představit. No jo, ale tím musíme pak opšenit. Kdybychom to chtěli takhle vyložit, tak musíme opustit tu představu, že zdrojem všeho nového je ten cvitek. Pak nemůžeme to absolútně považovat za eminentní příčinu všeho toho celého světa a eminentní příčinu toho všeho nového, co v něm vzniká. Ne, toho jsem nemyslel. Já jsem myslel něco ještě trochu jiného. Já jsem myslel to, že to neměné působí, ale není to působení v tom slova smyslu, jako je působení jedné věci na druhou, ale je to působení, na které my usuznejeme až na základě toho jakoby zpředmětnělého pohybu těch věcí. Že to samo působení je jistým způsobem, pokud použiju naše terminologii, působením nepředmětným. A my bychom je právě chtěli zpředmětnit. A tím, že toto působení toho nepředmětného, které samo není předmětné, chceme zpředmětnit, tak tím docházíme potom k těm absurditám. Ale proč? Protože jestli je něco nepředmětné, tak o tom nemůžu předmětně vypovídat, že to není. To je potom chyba, to by mohla být chyba, dejme tomu posledním kroku, že už to chtěl nějak vyjádřit, tak to vyjádřil takto neobratně třeba. Nebo je to vyjádřeno tak, ale zase... To je zakotveno v samých počástích řecké filozofie. No, hlavně, ale když to dotáhneš do konce, to, co ty chceš říkat, tak by si nakonec došel k tomu, že oni vlastně tenkrát už říkají to, co my jenom říkali neobratně. Jak, k čemu to je, no... Tak dobře, tak buď to říkali tak, sice neobratně, a vlastně mysleli to samé, co my, nebo to říkali blbě, ale každopádně, nebo to, jak to teda je ve skutečnosti, prostě k čemu my budeme hlásit, jo? Ale jo, já jsem chtěl říct, že v tom výkladu, který tady byl v začátku podanej, mě třeba tato rovina taky věla, jestli to tak u nich nemohlo být. Protože je tu teda podroběno kritice, dost ostré, někdy to opravdu tak nějak bíje do uší, že mohli připustit až takový paradoxy, když by to trošku dál dotáhli, že? Že si toho snad museli být vědomi, jo? A jestli teda si toho byli vědomi, jestli to nebylo... Ještě to má takovou, kdybyste vizit, jste znal, jak Rik to nabylo potom v průběhu dalších generací tomistů. Že to Tomáš se naskonec pokoušel vždycky znovu to nějak říct, a teď se mu to vracelo, až byl vtěsnán do té tradice, že? On se občas vždycky někde se pokoušel z toho dostat, vymknout, on je to obtížný se z toho vymknout, že? Ale ty dál už se vůbec nepokoušeli. Že to je opravdu věc, která musí být podrobena tvrdí kritice a odmítnutí. I když se najde teda, že vlastně to třeba na samým počátku tak rikýmě míněno nebylo. Samotná teologie biblická se nemůže někde opřít, takže jediná věc, která se potom takhle interpretovala, bylo třeba, že Ježíš Kristus je tentýž, včera, dnes i na měky. To se mohlo interpretovat tak, že je to něco, co existovalo, když se neměnilo, ale to je interpretace toho tentýž. To znamená, že je to problém identity, to, co je totožné, samo se sebou, to neznamená, že se nemění. Což ovšem klade teď nárok na každého myslitele, jestliže odmítne tu arché presokretiku, tož bylo to, co zůstává uprotřed změn, z čeho věci vznikají a do čeho zanikají, a co zůstává stále stejné. Pokud tohle to odmítne, tak teď je otázka, jak je konstituována vůbec identita, například lidské osobnosti. Jak to, že já jsem já od chvíle, kdy jsem se narodil, až do chvíle, když zemřu. Pak nemůžu základ nebo garantat té identity hledat v tom, co je celou tu dobu stejné ve mně, například kostra. Hledat identitu v tom, co se nemění. To znamená, že ta absurdita je v tom, že hledám identitu živého člověka a v tom, co se nemění, to je v něčem neživé. Nebo život je změnil. Potom ano, jistě, ale pak jak založíme tu identitu? Tady bychom teda teď museli jít krok po kroku, za krokem, co to je událost, co to je událost, která je schopna reakce na jinou událost. A tedy schopna se ze svého znišení vrátit sama k sobě. Abychom došli k tomu, co to vlastně je, ta identita. Že to je konstrukce. Že to je produkt. To není něco, co je člověku vlastní od samého začátku. On přibuduje tu identitu a musí ustavičně udržovat tím, že se sám k sobě furt přihlašuje. To je identita osobnosti. Ne v tom, co se nemění, ale v tom, že člověk prostě dodržuje sám sebe. To znamená, že člověk, který v jednom prostředí se chová takhle a v jiném jinak, nemění identitu. To je potom vážný filozofický problém, co to ta identita je. Ale v žádném případě to nemůže být řešeno tím, že ta identita je garantována, založena tím, co se nemění uprostřed mě. Kdybychom ukázali, že je něco, co se nemění, tak jak je schopno to, co se nemění, integrovat to, co se mění? Jak by to bylo možné? Jen bychom našli něco, co tam hustává jako šutr v bitvě. Co pak ten šutr je schopen tím, že to má smysl, ta bitva? Všechno v tom jsou předsudky prvních filozofů, kteří nám pronikli do krve, takže už o tom nepřemýšlíme a myslíme, že to je odpověď na otázku. No a ona není. Ono tady s tím vzniká spoustu dalších otázek. Já jsem si svý otázky zase nezapomněl doma, ale teď, když o tom hovoříte sám, tak třeba o té identitě. Tu identitu toho člověka, že člověk je podle té naší terminologie, je některého člověka. Ta terminologie je integrované soucno. Ale tu jeho integritu taktéž mohu provádět já. Navíc. Kromě toho, že ten člověk sám je integrované soucno, tak já když o něm vypovídám, tak mohu provádět jeho integritu, toho člověka ještě. Mimo jeho vlastní integritu. Nejenom když o něm vypovídáte. Já nevím, co myslíte, ale člověk nemůže sám sebe integrovat bez pomoci druhej. Čili právě, že druzí ho považují za téhož, tak jsou tím základní oporou toho, že on může tým zůstat. Týmž v tom smyslu integrit ty osobnosti nikoli v neměnosti. Já jsem myslel, že ta integrita toho člověka je nezávislé na tom, jestli své integrity vědom, nebo není. Jo. To je jako strom, to je taky integrita. Moment, integrita biologická, jo. Ale člověk přece není živočišní organismus. To je taky způsob jednání, chování, způsob myšlení. Na to musí být taky integrovaný. A to už je něco jiného než strom. A jak by to bylo integrovaný bez vědomí? No to teď potom nakonec nevím, co... Člověk si přece té své integrity nemusí být vědom, ne? No jestli není vědom, tak není integrovaný. No jo, ale to by byla integrita prováděná ve vědomí. Integrované soucno, aniž by to bylo míněno. To znamená, že když chcete vědět, jak je člověk integrovanou bytostí, když je v bezvědomí. Ne v bezvědomí, to ne. On o té své integritě... Tak když má nějaký vědomí, tak to vědomí musí být integrovaný taky do té jeho bytosti, ne? To nemůže být neintegrované. Ano, to vědomé vědomí je integrováno do té jeho bytosti, to znamená, že on v tom svém vědomí sebe integruje, jo? To znamená, jinak to není možný. Kdo by to vědomí integroval než to vědomí samo? No měl bym o to, že se domnívám, že u člověka je integrita ještě jiného druhu, tak jako je u toho stromu nebo u opice. To je ta anima vegeta... jak se tam říká? No, Virko. Anima... vegetativa, to už jsem blbej. Anima vegetativa, no tak to je u stromu. No, ale do téhle, co to je integrity, je takto zahrnuto to vědomí toho člověka. To není. No ne, ale přece něco jiného je integrita, která se provádí ve vědomí a něco jiného je integrita... Podívejte se, schizofrenik je integrovaný jako strom určitě, ale dokonce integrovaný jako zvíře. Ale není integrovaný jako osobnost, protože integrita tomu vědomí chybí. Prostě člověk je to všechno. Člověk není jen vegetativní, jen animální, protože je taky duch. A ten duch musí být taky integrovaný. A ducha nelze integrovat z pozice stromu nebo z pozice zvířete. Duch se musí organizovat sám. Čili jestliže mluvíme o integritě lidské osobnosti, tak ta integrita musí být provedena za pomoci vědomí a ve vědomí taky. Ne jenom, ale taky. Jinak není integrovaný. Já chci právě rozlišit dvojí druhy integrity. No, teď jsem vám to přinostil. Trojí. Vegetativní, animální a to už Aristoteles říkal. Můžeme to ještě rozlišit, že jo. Ještě u bakterii a já nevím. Já myslím opravdu, jeden druh je, který se provádí ve vědomí. Tak jako, já když vypovídám o nějaké epoše, že dejme tomu o renezanci a tak dále, tak já provádím integritu této události. Já ji integruji, ale integruji ve vědomí. Ona sama o sobě, ta událost není integrovaná. To jsme snad potom tady sami taky hovořili. Stejným způsobem já mohu integrovat tak též sebe. Ale ještě je druhá integrita, o které já se domnívám, že tady tak bylo taky hovořeno, což je, dejme tomu, integrita stromu nebo zvířata. Hromada cihel není integrovaná. Tu integritu musím provést já. Ale člověk je se svým vědomím, se vším, co má, je snad integrovaný bez toho, že by si toho byl vědom ve vědomí. Že by sám sebe ještě ve vědomí integroval. Tohle to velmi budu oponovat. To je argument, který poprvně jsem čet, u Somervala, což byl americký marxista. Já jsem to dostal za úkol na rýchlově semináři zreferovat, který říkal, já myslím, že nebudu daleko od toho, i když maličko to je na jiný rovině, že tam byl argument, že věci jsou, jak jsou, nikoli díky našemu vědomí. Proč? Protože my sice můžeme poznávat, jak probíhá proces trávení, ale naše vědomí k tomu procesu trávení není zapotřebné. Našeho vědomí není zapotřebné. To znamená, my nemusíme vědět, jak se správně tráví, a stejně nám to tráví nebo netráví. Jenomže on to aplikoval na oblast logiky a tvrdil, že stejným způsobem správně logicky myslíme nebo nemyslíme, podle toho, jako trávíme nebo netrávíme. A kromě toho, vedle toho, můžeme rozpoznávat, jaká jsou správná pravidla logického myšlení. Logická pravidla myšlení. Ale úplně nechal stranou, že logicky myslet nemůže člověk, kdo nezná pravidla myšlení. To je základní rozdíl myšlení od trávení, že trávení nemůžeme ovlivňovat přímo soustředěním ve východních tradicích, které se tvrdějí, že jo, ale to nechme stranou, že nemůžeme ovlivňovat. Ale když se proštudujeme logiku, naučíme se logicky myslet, no tak to naše myšlení pak může probíhat podle těch pravidel. Tam není nepřekonatelná hráz, protože myšlení je něco jiného než vegetace a živočišný život. Myšlení skutečně je schopno se spravovat kritérii, který si samostanoví nebo který uzná. Takže není pravda, že existuje logické přirozené myšlení, které logika jenom popisuje. Logika je normativní věda, která říká, jak se správně logicky myslí. A když člověk logiku naštuduje, tak teprve umí logicky myslet. Jinak se dopouští logický chip. Protože se to naučili od jiných. Je možno se naučit šachy hrát aniž študujete literaturu, ale jedině od jiných šachistů. Ale v žádném případě není šachová hra lidem brozená. A z toho chci udělat závěr pro tu naši diskusi. Vědomí je totiž takový rozbředlý samo o sobě. Jsou to upřívající stavy mysly. Je to nějaká asociace. Prostě se to hevží a tak dále. A to žádný pořádek nemá. Ten pořádek je do toho třeba i zavíc. Člověk může bejt vegetativně, co do růstu orgánů.

====================
28-1b.flac
====================
24.06.1985, Kosmologie 28. Viděli jste, že když mluvíme o nepředmětné skutečnosti, že tu a tam místo toho jsme mluvili o pravdě, takže jsme mířili jistým směrem a že několikrát jsem se ohražoval, aby to nebylo chápáno jako pokus z mé strany nahradit slovo Bůh těmito termíny. Tak, že by za těmito termíny v pozadí přece jenom zůstal Bůh, tedy ta realita označovaná slovem Bůh. To proto, že se domnívám, že existují důvody, především filozofické, ale po mém soudu také teologické, a je možno řadu teologů citovat v této věci, důvody, proč škrtnout slovo Bůh z řady používaných termínů. Protože to je termín nejen náboženský zatížený, ale vysloveně nerozlučně spjatý s religiozitou a po mém soudu jsou vážné důvody, proč se domnívat, že navazovat na křesťanství, což je navazovat na evropskou civilizaci, nebo lépe bych to měl říct, nenechat to bohatství, které je v minulosti evropského myšlení ladem, to znamená navazovat také nejen na řeky, ale také na hebraickou tradici, že toto neznamená polknout i religiozitu, obecnou religiozitu, že je možno a jsou důvody, proč to udělat, rozlišovat mezi křesťanstvím a náboženstvím a křesťanstvím nepovažovat za náboženství. Pak ta religiozita, která v tradici křesťanské existuje, je jen vnější nános, je to jen dobová záležitost. A jestliže v současné době religiozita buď je zmarněná, nebo jestliže můžeme mluvit o nějaké renesanci, tak vždycky jenom ve spjatosti s nějakou dekadencí, to je můj dojem. Takže je důvod, proč očišťovat tu křesťanskou tradici, vůbec evropskou tradici. A jestliže tedy budeme očišťovat evropskou tradici od metafyziky, takže i zároveň, že máme důvod, proč ji očišťovat od religiozity. Metafyzika a religiozita spolu jsou spjaty historicky a jestliže tedy se chceme dostat k něčemu podstatnému, co najdeme za tím nánosem nebo pod tím nánosem, musíme tedy na obě strany. Tedy máme důvody, proč krtnout slovo Bůh a filozofickou kritiku zaměřit mimo jiné také proti religiozitě. Zejména pak filozofie, která má hlubší afinitu ke křesťanské tradici a která samou sebe chce chápat jako reflexy víry a to by potřebovalo podrobnější výklad, ke kterému se dostaneme v tomto výkladu. A to by potřebovalo podrobnější výklad, ke kterému se dostaneme v té druhé části a eventuelně jak navrhnu v příštím roce. Pak to znamená, že tato filozofie tím spíš se musí tou věcí zabývat. Přitom si nepřestáváme být vědomi toho, že tím nechceme škrtat skutečnost, kterou hebrejsko-křesťanská tradice mířila ve své polemice s obecnou religiozitou, kterou nazývala buď pohanstvím, nebo ještě předtím to bylo sloužení bohům cizím. A dostáváme se tak do takové trochu pochybné situace, vzpomínáte si možná, jestli znáte hovory z TGM od Karla Čapka, takže tam na jednom místě Čapek se snaží prodat Masarykovi pragmatismus, snaží se mu ukázat, že vlastně to, co Masary říká, že je ve shodě s pragmatismem. Karl Čapek je náš jedinej pragmatista tady, který jako dektorskou práci napsal studii o pragmatismu a vydal to také. A Masaryk tak nerudně se k tomu vyjadřuje, že Čapek to chce zachránit a říká, že sám James říká, že pragmatismus je jenom nové slovo pro staré postoje. A Masaryk opět pokračuje nerudně, nemám rád nová slova pro staré věci. No tak do téhle nepříjemné situace se teď já dostávám, když chci pro starou věc zavest nový název, například nepředmětná skutečnost. Ale právě ta stará věc to je nejasná záležitost. Proto je potřeba, kdyby to byla stará věc, která zůstane a byla obecná jednota v tom, jak ji chápat, tak by to bylo zbytečné. Ale ten novej termín je nutnej právě proto, že ten starý termín je zatíženej významama, který je třeba likvidovat, který je třeba odbourat. Tak to je pak ten důvod, proč užívat pro staré věci nových názvů. Když budeme tedy v dalším mluvit o pravdě, pokud se to hodí, anebo o nepředmětné skutečnosti, tak je třeba podržet v paměti, že tím chceme mínit to, co dřívější tradice, ale hebrejsko-křesťanská, ne všeobecně, mínila slovem Bůh. Ale nikoliv co různé náboženské směry mínily slovem Bůh, bohové božstva a podobně. Ten rozdíl uvnitř té zdándivé religiozity, ta specifičnost té tradice hebrejské a potom křesťanské, přičemž ta křesťanská v této věci znamená úpadek proti té hebrejské, znamená jakési oživení religiozity. I když tam něco podstatného zůstává, ale navrch je to takové spohanštění de facto té hebrejské tradice. Tedy míníme tu tradici specificky proti obecné religiozitě se zaměřivší tradici hebrejsko-křesťanskou, která zdaleka nepokrývá všechny proudy a složky tradice ani izraelské, ani křesťanské. Čili je to tradice, která se najde v té izraelské minulosti, staré, v té izraelské antice, ale ne tak, že by všechno, co tam je, patřilo k této tradici, na kterou navazujeme. A podobně v křesťanské tam je spousta religiozity znova. Je třeba velice pečlivě vybrat právě tu červenou nit, kudy ta jedna tradice vedla, na kterou chceme navazovat. Čili nejenom, že to není navázání na obecnou religiozitu, ale není to navázání ani na obecné hebrejství a obecné křesťanství. Pod vlivem řecké metafyziky se ujalo pojetí, které Boha chápalo jako absolutní skutečnost. To potom proniklo do středověké filozofie. Nejenom v středověku starověké, do otců, ale zejména pak ve středověku. Boh byl chápán jako absolutní skutečnost, jako nejvyšší soucno, že ještě je odděleno, co to znamená absolutní, absolutus, že je oddělený. Když každý rok ve spolku Vejbor předkládá třeba účty, tak se dává absolutórium, co to znamená. Schvaluje se to až po tu dobu Skůze a to další je odděleno od toho dosávaní hospodaření. Čili absolutní skutečnost je skutečnost, která je oddělená, je zbavena veškerých vztahů k něčemu dalšímu. To nejvyšší soucno je odděleno, odloučeno od všeho ostatního jsoucího. Toto pojetí bylo zejména pod vlivem Aristotela, potom od toho 12. století v tomizmu, vedeno k tezi, která se už najde u Aristotela, sem per movem sed imotum, že stále hybatel sám nehybný. A tato teze vede o všemkčetným rozporům a konfuzím. A my si dnes chceme trochu všimnout argumentace Charlesa Hartshorna, to je onoho už několikrát zmiňovaného amerického profesora filozofie, který byl prvním asistentem Whiteheadovým, který po penzionování v Anglii byl pozván do USA a začal tam přednášet filozofii. Jeho prvním asistentem byl právě Hartshorn a tohoto Hartshorna poslouchal Rorty, který tady teď byl po druhý. Rorty taky přines tu knížku, kterou já jsem si nedal, budu jenom tady z toho citovat a můžeme se tomu někdy jindy třeba, když bude zájem. Ta knížka původně vyšla v 1948, s který to cituju a pak byla několikrát ještě vydána znovu. Celá koncepce stojí a padá se starým antickým předsudkem, že to, co se nepohybuje, je vyšší a lepší než to, co se pohybuje. Nehybnost je božská. Tento předsudek byl odevždy spjat s jiným předsudkem, totižže pouze to, co nevzniká ani nezaniká a tudíž nepodlehá žádné proměně, je v skutkuj soucí. Zatímco to, co vzniká, i kdyby to vznikalo neustálé, říká Platón, nikdy se soucím nestane, nikdy není soucí. Kdybyste hledali ten doklad, je to v týmaju na 31. stránce Českého překladu. Ještě zopakuju, ten základní předsudek je, že pouze to, co nevzniká ani nezaniká, je v skutkuj soucí. Zatímco to, co vzniká, a i kdyby to vznikalo neustále, nikdy se soucím nestane, nikdy není soucí. Vzniká tak závažný problém, jak může něco, co se nemění, hříbat něčím, co se mění. Připustme moderní myšlenku vývoje. Může nehybné pohybovat tím, co se vývíjí, způsobovat vývoj? Tak si to představoval Aristoteles. Aristoteles především si představoval vývoj jako vtiskování formy neforemné, teda nesformované, hylé hmotě. A ta forma, která byla vtiskována té bezforemné hmotě, ta forma už od počátku je tady připravena, aby byla vtištěna té hmotě. Vypředstavoval si to tedy tak, že zatímco ta hmota, ta hylé, to je ten bestvarý prout dění, kterému je tou formou dávaná jistá podoba. Tak vznikají věci, bytosti i člověk. No a tak se můžeme ptát, může nehybné pohybovat tím, co se vyvíjí, přiměřeně právě dosaženému stupni vývoje? To je ta naše otázka. Jestliže působí ta forma, tak přece musí jinak působit na začátku, ještě třeba zajici v zárodku. Pak jinak musí působit ta forma, když ten zajice už narodil a je v tom pelechu tam. Jinak musí působit, když je malej zajíček, ale už začíná žrát, pokusovat rávu. A jinak, když už je skoro dospělej a tak dále. Ta forma v každém tom, v té etapě toho vývoje, přece musí působit jinak. Kdyby půsola vždycky stejně, tak by to bylo dost blbý. To je nedomyšlenost u Aristotela. Jestliže tu otázku postavíme takto, tak by to znamenalo, že ten předpoklad tedy, že to nehybné může pohybovat něčím, tak by to znamenalo, že v průběhu času ono nehybné pohybuje tím, co se mění, ale různě. Víme, že se to mění. A když to, co se mění, má podobu vývoje, čili je to vývoj, který má jakousi kontinuitu, tak v každé etapě toho vývoje musí to neměné působit jinak. A to nutně vede k závěru, že ono nehybné se samo musí nějak měnit. Neboť se mění jeho působení. Samozřejmě proti tomu by měli, jak Aristoteles, tak Tomisti, by měli námytky. Já mám dojem, že domyšleno tento argument platí. Je tu ovšem ještě jedna neméně závažná věc. Nehybné, chápané jako absolutní, absolutum, je podle definice nerelatívní. Co to je relatívní? To je to, co je ve vztahu. Absolutní to je to, co je bez vztahu. Čili nehybné jako absolutní je nerelatívní. To je bez závislosti, bez vztahu, vázanosti na cokoliv jiného. Ale jak může být ono nehybné, nezávislé na daném stupni vývoje, když je hýbe proměnlivými skutečnostmi přiměřeně onomu dosaženému vývojovému stupni. To je nezávislé na tom, jakého stupně právě bylo dosaženo. To, co se nemění, nemůže ani reagovat. Nemůže přijmout žádnou informaci o současném stavu vývoje, té věci, kterou ovlivňuje. Tady ještě by bylo možno to překlenout tím pojmem předzvědění, který byl rozpracován v té středověké teologii a ještě to jako doznývá na začátku nového věku. Předzvědění a předurčení, to jsou dva základní pojmy. A zejména, když se nemění, nemůže reagovat, nemůže přijmout informaci. Nemůže na žádnou takovou informaci, i kdyby ji mohl dostat, nikterak odpovědět přiměřeně. Bylo by to jen stereotypně, na nejvíc. Ale ani to nemůže stereotypně odpovědět, vážně vůbec nemůže odpovídat. Pojadče absolutum je neměnej, jaká pak odpověď? I sama odpověď by byla změnou pohnutím, a tedy by byla porušena to nepohnutelnost, nejivnost, a navíc i ta reakce, která by umožňovala přiměřené působí vení v daném okamžiku vývoje, byla dalším pohnutím, další změnou. Hartzhorn to vyjadřuje asi tak. Právě na stalou situaci světa, on tady teď mluví o světě vůbec, to je už problém Whiteheadův, právě na stalou situaci světa nazývá Hartzhorn aktuální totalitou. To je svět, jak teď zrovna je. Aktuální totalita. To je něco jako kompletní prezentní průřez veškerenstvem soucího. Prezentní, to je za předpokladu, zatím nechme kritiku stranou, co to je prezentní průřez, to je absurdum. Podle Einsteina je to vyloučená věc. Ale zatím to nechme stranou. Je-li nejvyšší soucno příčinou, a to eminentní příčinou všeho ostatního soucího, které je proměnlivé, je ergo příčinou všeho nového, říká Hartzhorn po Whiteheadovi. To je takové dotažení Whiteheada. Jestliže je nejvyšší soucno příčinou všeho, pak je eminentní příčinou všeho nového. To, co tu nebylo, co ještě teprva teď vzniká, co vzniká v průběhu vývoje. A to příčinou, která podle toho, co můžeme pozorovat, musí být v každém okamžiku schopna, jak říká Hartzhorn, intuice aktuální totality. Je schopna nahlédnout ten současný stav a zasáhnout vhodně. Ne od věků furt stejně zasahovat. Níkdy zasáhnout přesně v tom okamžiku, aby to bylo vhodné. Čili to nejvyšší soucno musí být schopno reagovat na momentální situaci světového vývoje. No a platí-li, že nejvyšší soucno je schopno reagovat na momentální stav v dějinách světa. V dějinách světa. V dějinách světa. V dějinách světa. Na momentální stav v dějinách světa. V dějinách přírody a v dějinách dějin. Pak to znamená, že není absolutní. Ve smyslu naprosté oddělenosti ode všeho, co se ve světě děje. Nýbrž je relativní, neboť je schopno se vztahovat, vztah je relácio, vztahovat k tomu, co se právě děje. Absolutní znamená netečný. Naproti tomu vnímavý nutně znamená schopný být ve vztahu, v relaci a tedy relativní. To je Hartzhornův argument. Se stručněnej a místy formulovaný jinak než jeho slovy. Jestliže ono nejvyšší soucno je schopno přijímat informace o daném stavu světového vývoje, musí se samoměnit a dokonce vyvíjet. Prosím? No není, ale jestliže se svět vyvíjí, no tak to znamená, že nemůžeme připustit, že by nejvyšší soucno, které ten vývoj způsobuje, se samo nevyvíjelo. Ano, nejenom změna, ale dokonce vývoj. Nemá-li být tento vývoj závislý na vývoji světa, musí mu předcházet. Bude pak platit nejenom to, že Bůh, nebo pravda, nebo absolutní skutečnost, nebo nejvyšší soucno, je poslední příčinou všech účinků, říká Hartzhorn. To ultimum principium, že poslední počátek. Nímeř také platí obráceně, že je nejvyšším a posledním účinkem všech příčin. Před chvíli jste říkal, že to dění světa musí předcházet té změně na vývoji světa. Nemá-li být jenom závislý na vývoji světa, musí mu předcházet. Na jedné straně. Ale na druhé musí přece na něj reagovat. To jsme řekli už předtím. Čili jednak musí nejvyšší soucno, nebo Bůh, samozřejmě to je filozofická kategorie Bůh, o kterém mluvíme v křesťanské tradici, nebo v jakékoliv jiné. To je filozofická teologie. Čili on tady dokazuje, že jestliže má být příčinou všeho, tak je eminentní příčinou všeho nového. To znamená, že všude tam, když se vzniká něco nového, všude tam je on tou poslední příčinou. To znamená ale, že se musí přizpůsobovat daným okolnostem. On nemůže to nový strkat někam, kam se nehodí. On nemůže stvořit, řečeno velmi absurdně, stvořit struha na vrcholcích Himalají. To nejde. On se musí přizpůsobit situaci. No, ale teď, když se přizpůsobí situaci, to znamená, že musí tu situaci sledovat, jak ona se výví. Čili byl by vlastně ovlivněn vývojem světa. Jeho vlastní vývoj je ovlivněn vývojem světa. Kdyby měli být jenom produktem vývoje světa, tak musí mu také předcházet. To znamená, vrátí se k tomu, že to je ta eminentní příčina. A proto, když se to veme v syntéze, platí, že Bůh je jednak poslední příčina všech účinků, ale zároveň je také nejvyšším a posledním účinkem všech příčin. Nebo když reaguje na svět, tak reaguje na příčiny jako následek těch příčin. A proto Weidhert mluví o těch dvou přirozenostech božích, o té primordiální a té druhodné sekundární. S nejvyšším soucnem se tedy něco děje a není nehybné. A není nehybné. Říká, že je supremely related na nejvýš vtažený. Není absolutní. A protože na nejvýš vtažený is far from unmoved or independent of becoming. Je daleko vzdálen tomu, aby byl nehybný a nebo nezávislý na vznikání. Je závislý také na vznikání. Je tím nejvyšším a posledním účinkem všech příčin. Je to zkušenost se světem a proto můžeme mluvit o jeho prvotní povaze, která dává si do pohybu a udržuje ho v pohybu ústavičně a o jeho sekundární druhotná povaze, která už učinila s tím světem jak je ve vývoji, jak je v rozběhu a zkušenost. Uvedu ještě jeden pozorůhodný argument, zejména pro jeho názornost, ale také pro nahlédnutí jisté podobnosti jeho pohledu tomu, o čem jsme tady hovořili. Říká tam, opouhé hmotě máme za to běžně, ne, bez reflexe, že je nanejvýš pasívní. Aristotelův, který přijímá Tomáš. Hmota to je to, co teče bez tvaře a přijímá všechno odinut. Trpí, utrpí to formování. Ale ve skutečnosti tomu tak vůbec není. Právě hmota musí být nanejvýš impasívní, jak říká, to je nepasívní. Pokud pasivita znamená schopnost trpět, to je schopnost reagovat, odrážet, on užívá slova reflekt, na rozdíly u ostatních věcí. Pasivita znamená schopnost reagovat na rozdíly u ostatních věcí. Tím rozumě reagování, to je pasivita. Právě tato pasivita je impasivita, to je aktivita. Proto každá reakce je akce. To jsme si říkali kdysi. Čím víc se blížíme nějaké pouze materiální schutečnosti, říká Hardhorn, tím víc přicházíme do blízkosti něčeho, pro co jsou zanedbatelné takřka všechny proměny ve vesmíru. Na něž prostě nereaguje. Je to všechno, jak bychom my zas řekli, pod prahem reaktibility, témo, pouhéhmoty. Jenom nejbrutálnější nebo nejbližší proměny jiných věcí mohou ovlivnit vztahy takové pouze materiální entity k okolí. Tak, aby byly zaznamenatelné jako změna této entity. Takže on tady ukazuje, že dokonce to, čemu se říká pasivita, že je aktivita, a že proti aktivitě a pasivitě je tady docela jiný protiklad, a to je netečnost. Pasivita není netečnost. Tohle to poukazuje zase ty jisté podobnosti s tím, jak jsme si tady vykládali, co to je. Když si teda zase, co to je reakce, reaktibilita, tak. Proti Harzhornovu a ostatně i Weissredovu pojetí ovšem existují platné námitky a i my bychom mohli určité námitky formulovat, ale to si necháme na jinou příležitost. Dnes šlo o to ukázat problematičnost toho tradičního pojetí absolutna a ještě větší problematičnost aplikace toho pojmu absolutna na Boha či nejvyšší soucno nebo na tu naší nepředmětnou skutečnost či pravdu atd. Tedy v žádném případě nebudeme říkat nikdy o pravdě jakožto rizí nepředmětnosti, jak jsme o ní tady mluvili, že je absolutní. Takže tím jsem letem světem proběhl to první téma a teď ten druhý večer měl spočívat asi v tom, že jsem měl schrnout trochu, co jsme tu udělali. Já už jsem trošičku to teda naznačil na začátku tohodle, ale to nevadí, zopakuju. V průběhu semináře jsme tematizovali semináře o filozofické kosmologii jsme tematizovali rizí nepředmětnost. A to na různých úrovních. Začali jsme tou astrofizikální astrofizikální kosmologií, kde jsme tu rizí nepředmětnost našli teda jednak tam někde na míste, kde jsou bílé díry a černé díry a v té oblasti toho kvantového dění. A pak jsme si to ukazovali dál a ukazovali jsme, že teda ta rizí nepředmětnost je vždycky nějak úzdroje všech nových počátků počátků nových událostí. Jak to vypadá teda v přírodě, to jsme udělali velmi krátce a hlavně jsme si to ukazovali pak v dějinách to jest ukazovali jsme si to na událostech, které jsme nazvali nepravými. Protože nejsou vnitřně integrovány jejich vnitřní stránka je od nich vlastně oddělena od jejich vnější stránky a vazba vnitřní a vnější stránky je prostředkována lidským vědomím. Říkali jsme to ještě více. Naznačili jsme si místy, ale opakovaně, že máme za to, že za tímto zvláštním pojmem a ten pojem je třeba dávat do úvozovky, protože to není pojem jako jiné pojmy, protože běžně pojmové myšlení pracuje s pojmy tak, že jejich pomocí konstituuje, konstruuje myšlenkové modely, kterým jsme říkali intenciální předměty. A tady v tom případě nepředmětná skutečnost nemůže být modelována jako intenciální předmět. Proto je to zvláštní pojem. Tímto zvláštním pojmem se orientujeme myšlenkově blížně tím směrem, kam se orientovali největší myslitelé nebo největší postavy křesťanství a ještě před nimi proroci ve starém Izraeli. Abychom dali výraz svému odstupu od obecné religiozity, užívali jsme jen z řídka a spíše jen na upozornění termínu Bůh a raději jsme se pokoušeli obdařit novými konotacemi slovo pravda, zejména pak v té oblasti dějin. Jedno nebezpečí v tomto užití slova pravda, které musí být samozřejmě upravováno, obdařeno novými konotacemi a naopak podrobit kritice řadů konotací, s kterými je v tradici evropského myšlení spojeno. Abychom tedy tomu dali výraz, tak je jedno nebezpečí, která v tom je skryto, totiž jakýsi intelektualismus. A to proto, že když se mluví o pravdě, a zase tady je třeba přivší veliké a obrovské úctě k Aristotelovi říct, že je to strašně nebezpečný myslitel, protože právě je to on, který razil to ponětí pravdy, které mu dovolovalo říct, že místem pravdy je souč. To je v naprostém rozporu s tím, co my chceme tvrdit, protože místem pravdy je celý svět. A ještě to místo musíme dát do úvozovky, protože tu pravdu nelze lokalizovat. Takže ne je tak, pravda se prolamuje do tohoto světa, její místo není ve světě, nýbrž v tom prolomení světa, prolomení do světa. A za druhé tedy k tomu prolomení nedochází v soudu. Nýbrž všude, kde vzniká něco nového, ovšem tam se neukazuje pravda jako pravda, jako pravda se ukazuje ve vědomí, ale nikoli v soudu, ponadže soud to znamená, to je už formalizovaný výsledek, rezultát myšlení a tam pravda už přestává být pravdou, tam už se stává formulí a pravda skutečná, živá, pravda se od každé formule už distancuje. Místo pravdy není v soudu, není v žádném vysloveném nebo takovém konstituovaném myšlení, nýbrž v myšlení, které se teprve bude konstituovat, které se začíná konstituovat v tom momentě, kdy není u sebe, nýbrž je mimo sebe, v tom extatickém momentu vědomí či myšlení. Čili tohle je naše pozice a tudíž musíme si tady být opatrný. Nebezpečí toho intelektualismu spočívá v tom, že bychom nekritizovali dost vostřed a že bychom se nedistancovali od toho pojetí Aristotelova, že totiž místem pravdy je soud. Pak ten intelektualismus vyplývá z toho, jakoby tím nejzákladnějším vztahem člověka k pravdě bylo myšlení. Ale tak tomu ovšem není, přestože jsme zdůrazňovali, jak je element myšlení významný, který poskytuje prostor pro setkání člověka s pravdou. A to pro setkání, které je pro člověka specifické a tedy jiné, bohatší a hlubší než v jiných případech setkání, kdy se pravda nebo nepředmětná skutečnost prolamuje do tohoto světa a doděje. Abychom tomuto nebezpečí tedy mohli účinně čelit, nestačí jenom kritizovat Aristotelany, protože musíme pozitivně formulovat jinou koncepci. To jest musíme nejen nově promyslet a přemyslet pojem pravdy, respektive nejenom pojem, ale celé pojetí pravdy, ale zejména se musíme potom dotazovat, co je pro vztah člověka k pravdě základní. Základnější než samomyšlení a než vědomí. A co teprve dodatečně může do lidského vědomí vcházet a co může být podroběno vědomému přeskoumávání totiž reflexy. Jestli jsme ukázali, že jde o ten moment ekstatický, tak to znamená, to je ten moment, v němž vědomí přestává být při sobě, odchází od sebe, nechává se za sebou. Stojí ven ze sebe. Těmito absurdními a paradoxními formulemi jsme se pokoušeli naznačit, oč asi jde. To znamená ale, že to vlastní setkání k tomu nedokází v myšlení ani ve vědomí. Jenom v tom momentě vědomí, kdy vědomí není při sobě. To jsme udělali jen, abychom se bránili proti všeriakým chybným interpretacím, ale to je třeba promyslet pozitivně. To nestačí jenom v takových paradoxech. A tím základním je zvláštní vztah, který je zároveň, a to je právě pro ten vztah podstatné, to není vztah člověka k člověku, kde se předpokládá v dialogu, kdy jeden i druhý se tomu druhému musí otevřít. Čili je to setkání dvou, které si navzájem výjdou vstříc, ale zůstávají dva. Tohle je moment, který je zároveň vztahem pravdy k člověku a zároveň vztahem člověka k pravdě. Zároveň. Ne, že tyto dva vztahy se setkávají, již ten vztah je obojím. A v navázání na starou tradici, i když ta stará tradice to redukovala na jednu rovinu, se tomuhle vztahu říká výra. A upozorňuji, že mluvím o tomto vztahu nejenom, teď jsem to zdůraznil vědomí, jak to vypadá, ale ta pravda se prolamuje do světa na všech úrovních. Čili to znamená, tu výru musíme analyzovat ve všech jejich podobách na všech úrovních. Znamená, má smysl mluvit o tom, že třeba mravenec má výru. Proskoumat blíže tento vztah by mohlo být předmětem našich večerů v příštím roce. To je ten můj návrh, o kterým zatím si to puste hlavou. Pochopitelně, že nejde o výru v tom smyslu, jak zase běžně se tomu rozumí. Výru musíme chápat nikoli jako subjektivní výkon člověka, nejbrž kosmicky. A to jako jeden z elementárních faktorů, či prvků, teď používám nevhodných termínů v navázání na řeckou antickou tradici, faktorů či prvků, prvků stojí hejon, samotné stavby jak světa přírody, tak světa dějin. Jde o to, že z příčin, a možná spíše z důvodů, které dosud nenahlížíme, se nemůže ryzí nepředmětnost, pravda, uplatňovat přímo ve faktech světového dění, ať už přírodního nebo dějiného, nejbrž pouze na nejelementárnější rovině. Přímo pouze na nejelementárnější rovině. To jsou skrze ony primordiální události, o kterých jsem se tu a tam zmínil i letos, ačkoliv víc jsme mluvili o nich dřív. Kdežto ve všech ostatních případech...

====================
28-2a.flac
====================
které se smějou a tím naznačují svůj odstup o celé věci, jim vůbec nepomůže. Fakticky prostě už srostli s tou rolí. To je ještě daleko problematičnější tohle, než to první, co jsem citoval. Ale ono něco na tom je. Já si vzpomínám jeden z mých přátel, kterého nebudu jmenovat. Má dvě děti a jeho manželka, kdybych mohl říct, jak začíná to slovo a jak je končí a co je mezi tím. Ten kluk to byl strašný grázik a dělal děsný peší švornosti. A matka jeho vždycky říkala, ale náš, on je takovej, no on nechtěl, udělal nějakou strašnou peší švornost evidentně na schvál. On nechtěl a tak dále. A měla teorii, že tím, že se řekne, a ty jsi to udělal na schvál, takže se to dítě do toho ještě zaboří víc, než to bylo. A když se mu řekne, že to vlastně nechtěl, takže se vlastně odvede od toho takovým způsobem, aniž se fixovalo nad tu blbost, co udělal, i když byla chtěná, že se ty vztahy k těm peší švornostem tak rozvolnějí, že se umožní tomu dítěti se nezatvrdit a nezůstat na tom, v tom odporu v těch peší švornostech. Fakt je, že úspěch to mělo a potom v dalších letech se z toho vyminul docela slušný člověk. Jenomže Batočka říkal, že pedagogika je věda, která učí, jak vychovávat děti a navzdory, které ze všech dětí téměř vyrostou poměrně slušný lidi. Takže je otázka, jak to je. Ale je to určitá teorie. Těmto dítě nevnucovat mu, že to je vyvrhel, poněvadž je možný taky mít takovej vliv na slabší povahu, že on nakonec sám začne si myslet o sobě, že je vyvrhel a začne si vymytlet, co by mohl vyvrhel si tak udělat a teď bude mít úplně nutkavý představit, že má udělat to či ono. Ta sociální sféra je tady velice důležitá. Když mluvíme, že to vědomí samo sebe organizuje, tak je o všem důležité, že to dělá v interrelacích, v interakcích s lidma jinejma a s jejich vědomím. Žádný dítě neorganizuje své vědomí, nebo vědomí žádného dítě se neorganizuje skutečně samou naprosto izolací. Když intervenují rodiče a tak dále, to je vědomí těch rodičů, sdělované tomu dítěti a tak dále. Čili to působení je teda velice komplikované, ale je fakt, že je možno poškodit ten rozvoj, ten vývoj organizovanosti toho vědomí zásahma zvenku, ale také může být poškozený chybnými kroky toho vědomí samotného. A naopak chybné kroky zvenčí i zevnitř mohou být anulovány tím, když to vědomí pracuje dost intensivně nad své integrací jinými směry, takže pak se může vrátit k těm chybám a popravit je. Čili je to samozřejmě všechno komplikovanější. No přetáhli jsme se tu značně, takže asi skončíme.

====================
28-2b.flac
====================
Za druhý, jeho biologické reakce můžou být také integrované, například když nějaký lovec mamutů ve smečce vidí mamut a ohlásí to ostatním, jsou schopní se chovat způsobem velice přiměřeným a se jim může podařit to zvíře ulovit. To už je také za přítomnosti vědomé, ale i na nižším úrovni, když honí na nějaký malý... po té vegetativní i animální stránce to může být zcela integrované, ale to vědomé může být furt. A taky je ze začátku naprosto neorganizované, neintegrované. A integruje se pomocí mýtů. Možná, že existovala ještě nějaká etapa před mýtem, ale odtud už nemáme vůbec pár. Fakt je, že to jediné, co ještě víme před naší epochou, je epocha mýtická a tam to vědomí je organizováno tím, že je soustředováno na určitý archetypy. To je jedinej způsob, že se to prostě vždycky nabalí do jedné koule. Ty uplývající všejaké, víte jak malí děti, zvlášť teda některý trošičku nervóznější, jak se nedovedou soustředit, jak to dá strašnou práci se soustředovat. Takový ty neklidní, těkavý děti, že? Jaká je s nima práce? To je všecko doklad toho, jak vědomí původně organizovaný není, původně integrovaný není. To se musí teprve každý naučit si to svý vědomí zorganizovat a integrovat. Kdo potom integroval vědomí těm lidem, kteří teda jako stavovali základ tý logiky? To není tak, že někdo jednou vymyslel logiku. K tomu je nějaký vždycky výpad. Vždycky byly jednotlivé logické souvislosti, cože? Vždycky, samozřejmě je to tak, že jsou nejdřív jednotlivé logické souvislosti, které občas najednou jsou v souvislostech nelogických. A teprve postupně se to musí rozpoznávat a tak dále, až se najde, jak vlastně jaký jsou pravidla logiky. I k my většinou, co pak logika byla zpracovaná už ve středověku a třeba ty formy si logismů. Kdo z nás to zná? Museli bychom to naštudovat. Na počátku logického učení a pak se z ní vyvozuje ten systém tý logiky. A to, že to potom třeba vede dál. Ale je to tak, že na začátku je to popis toho těch úspěšných úkonů, které se mi teda projevily nějak, že mi to vycházelo. No jistě, ale nejdřív byly neúspěšný. Ty se museli nedřív vybrat, vyselektovat. A já se mi teda používal první úspěšnost, ale nebyl jsem si vůbec ještě vědom toho, že je to nějaká logika. No jistě, ale byste si vědom, že některé způsoby myšlení jsou lepší a jiné horší a to už je začátek. Ale je to ve vědomí, není to možné udělat mimo. Ta integrita toho vědomí není v něm původně. To je zkouška a omil. A teprve z těch zkoušek a omilů se to v reflexi potom rozebírá a stanovuje se co jo a co ne. A takhle to není v těch vegetativních ani animálních funkcí. Tiger nemusí rozvažovat, které jeho akce vedou k cíli a které ne. Prostě on to má, jakmile uvidí tu kořist, tak to, že ji uvidí, zapřed pokladu, že je hladovej, tak u ní startuje ten akční systém, který už je instinktivně a do jistý mír trochu i naučeně. Je už připravený a odehrává se. On nemá čas vůbec o ničem uvažovat. To už je naprogramování. Jediná věc, co se může stát, že se chybí, že v tom závěrčném skoku se utne. A teď je rozdíl, například lev se říká, že když v tom prvním výpadu není úspěšný, tak už to neopakuje. Tiger to opakuje. Pronásleduje a tak dále. Lev nepropejne, pronásleduje. Jestli je to z lenosti nebo z čel, ze zábeň, čertní. Nemá to programování opravdu. Ale fakt je, že tady skutečně ty akční systémy jsou naprogramovaní. A vědomí v tomto smyslu naprogramovaní není. Já jsem ani nechtěl říct. To je třetí věc, která se tam musí rozlišit, že to je integrita vědomí. Ale když hovoříme o integritě člověka, tak do té integrity člověka musíme zahnout i vědomí. To já říkám od začátku. Já jsem mluvil ještě o druhé věci. To znamená ale, že jestli že připustíte, nemůže být vodinut integrováno, nikdy, že se musí integrovat samo. Ne, to je druhá věc, tohle jen z toho. Vy hovoříte teď o integritě vědomí, ale ne o integritě člověka. No jestli že člověku to vědomí patří a integrita vědomí může být dosažena jen skrze vědomí samo, to znamená, že integrita celého člověka taky může být dosažena jen skrze vědomí. Nemůže být mimo vědomí. Protože vědomí nemůže integrovat člověk sebe na tý biologický úrovni, jo? No to nemůže. A když tedy o integritu celého člověka, včetně vědomí, tak kde se to integruje? Na které úrovni? Žádná úroveň není kompetentná i k integrování oblet celého člověka. No jen vědomí. Ne, vědomí to integruje jenom biologickou. Ne, ani zároveň biologická. Ta biologická je integrována. Ale v té je integrováno také vědomí. Ne, to není. A co to je teda potom integrováno, když tam není do toho integrováno vědomí? To vědomí se tam teprve může integrovat, když se samo si integruje. Ale jaká pak druhá stránka, když vám to říkáte, když to jsme oddělení? Já to právě chci dát dohromady. Neexistuje integrita člověka, její složkou by nebyla integrita vědomí. A integrita vědomí nemůže být dosažena jinak, než vědomím samým. Z toho vyplývá, že integrita člověka jako celků nemůže být realizována bez vědomí. A vy se domníváte, že ta integrita vědomí je prováděna výhradně jenom vědomí. Já nepotřebuju jenom výhradně, ale také vědomí. No také, ale tím pádem se tam může do toho zahrnout, že tu integritu vědomí provádí integrovaný člověk. Nemůže, protože... To je lvo bez lička, integrovaný člověk. Ten integrovaný člověk tady není. Dokud není integrovaný vědomí, není integrovaný člověk. No ten člověk je integrovaný a v té své integraci provádí integraci svého vědomí. Nemůže. Nemůže být integrovaný, dokud buď vědomí nemá lidský, a je to v opice, anebo má, a pak to vědomí nejprve musí být integrovaný, aby mohl být integrovaný člověk jako celý. Ale proč by člověk ve své integraci nemohl v sobě provádět integraci svého vědomí? Já nevidím důvod, proč by to nemohlo být možné. Protože to dělá v klubě celý život. No právě, jistě, no. Ale skryté vědomí to dělá. No může to dělat bez něj. Neříkám, že si musíme vědomo integritit. Jde o to, že si skrze vědomí tu integritu tvoří. A není žádná tady jiná instance, která by to vědomí mohla integrovat. O tom mě jde. A vy furt chcete tady mít extra instanci, celý člověk, a ten integruje své vědomí. To je jako kdyby ten člověk byl integrovaný bez vědomí. Nebo on je integruje. To své vědomí skrz vědomí. Integruje je stále lépe. To vědomí integruje stále lépe. Ale jedině skrze to vědomí. Čili de facto je to tak, že to vědomí integruje samotnou. A či se to vědomí jako by nemůžeme dát stranou? Je to furt člověk, jehož jedna složka integrity je vědomí. A je to člověk jako celek, který toto vědomí integruje. A ne, že by vědomí samointegrovalo sebe. Je to člověk, který skrz vědomí integruje své vědomí. Co to je ten člověk, který to dělá? Ten je integrovaný? Tak proč by integroval své vědomí? Když je integrovaný, tak má integrovaný taky vědomí. Ne, ne, ne. To je... Jestli ti rozumím, tak mně se zdá, že vypovídáš s takovým lidským pocitem, že člověk se integruje tak, že si o sobě co si myslí. A může se stát, že všechno to, co si o sobě myslí, tak je jen, že se je mu nějak rozbito. A co o tom zůstane? No zase nějaký já. A to já vypadá, jako by byla nějaká hlubší integrita nad tím povrchním vědomím. To je možná to, co... No ale to je... Já to chápu, ale to je... Co nám pomůže, když to budeme chápat? Když je to falešní. Psychologicky se tomu můžeme přiblížit. Samozřejmě, my všichni, tohle je naše zkušenost. Proč? Protože jsme v evropský tradici a tam furt se myslí na to, že to já je něco jiného než to tělo, to já je něco jiného než naše vědomí, já je něco jiného než atd. No ale to je ta metafyzika. Takovýhle já vůbec nikde neexistuje žádný. To já si musí každej konstruovat, každej si musí sám sebe vytvořit, protože není. Je jako tělo, ale ne jako člověk. Ale vytvořit jak? Myslíte jenom ve vědomí? Za pomocí těch druhejch. Jenom ve vědomí. Protože bez vědomí to nejde. A to vědomí má pomoct dointegrovat toho člověka jako celek, protože zatím je integrované jenom vegetativně a animálně, tak to vědomí nejdřív musí být samozorganizovaný, zintegrovaný. Pokud není, tak nemůže integrovat člověka. Čili ten člověk jako celek je integrovaný jenom do té míry, do jaké má integrované vědomí. Takže postupně se člověk integruje stále víc a víc jak jeho vědomí integruje samo sebe stále víc. A jinak to není jak to nelze připustit. Že jinak bych musel připustit nějakou jinou instanci, která dělá pořádek v tom vědomí. Taková instance není tady. Ale není v tradici ještě to, že do toho šouply ještě mezi biologickým člověkem a vědomí šouply podvědomí. Jako velice mocnou věc, která integrovala a dokonce to vědomí bylo takové jako sublimované. Můžeme tak ujistit. To bychom museli... Podvědomí dezintegruje člověka. Ještě ke všemu takový. Vědomí dezintegruje člověka. Ne, vědomí dezintegruje podvědomí. No a to je v podstatě fališní vědomí. No to je jistě fališní vědomí. Podvědomí, to je vlastně nevědomí. Ne, ale prostě nedá se svítit. Ne, ale prostě nedá se svítit. Ne, ale prostě nedá se svítit. Když se to analyzuje, to, co Aleš chce, míří k tomu, že tady je nějaký, jak jsi to říkal, třeba ty, že tady je nějaký bodový já, který to všechno dělá. Takový démon. Vede to k tomu. Co jste sám říkal. Já není ani vědomí. Já není ani mé tělo. Já je integrita. A když já ve svém vědomí mohu sebe integrovat ještě. Ale to je integrita, která se provádí ve vědomí. To je, já provádím jakousi svou konstrukci. Skrze vědomí. Já myslím ještě druhou rovinu. Tak jako provádím integritu hromady cihel. Tak podobným způsobem mohu integrovat také sám sebe. Ano, ale falešně, lživě. To je, že si v osobě myslím, že jsem strašně hodnej a čestnej člověk a jsem potvora a svině. To je ta integrita ve vědomí. Ve skutečnosti jsem neintegrovaný, ale dělám si v osobě představu, integrita ve vědomí. Ale integrita skrze vědomí je, že rozpoznám jaká jsem potvora a dělám co možno, abych se z toho dostal, abych tou potvorou nebyl. Teď bych chtěl udělat tohle, ale vzhledem k tomu, že mám v osobě tudle a tudle představu a to chci dodržovat a za sebe považu slušnýho člověka, tak tohle nemůžu udělat. Z toho důvodu to nemůžu udělat, protože bych se dezintegroval. Ta představa, že člověk může dělat cokoliv, když ho nikdo nevidí, zůstat slušným člověkem, když dělá věci, ale není chyt při kytce, to je naprosto fališní. Naopak to je ten nejlepší způsob, který se může dezintegrovat. No to ne, to je trošku, nevím. Do té integrace přesně člověk, pokud ti provádí v myšlení tu svou integraci, tak tam zahrnuje třeba udělal jsem takovou věc, udělal jsem takovou a tak dále, buď to bylo správný nebo to bylo špatný, ale otázka pravdivosti a nepravdivosti pohledu na sebe si myslím, když jsem udělal před deseti lety tohle, před dvěmi lety tohle dneska, co bych mohl udělat. Tohle to já jsem považoval za integritu. Zdále tedy ten můj náhled na to, jestli jsem to provedl správně nebo to, je jiná rovina. A integritu skrze vědomí, to s vámi souhlasím, to je ta integrita člověka jako celku. To je jako ta integrita toho lesa nebo té hromadici. Takovýmto způsobem jsem chtěl rozlišit tyhle z těch dvě integrity. Nechtěl jsem tam strkat žádnou integritu jako nějakého toho bodu, z kterého to vychází. No a jak se bez toho obejdete? Já tomu rozumím, ale zároveň to je nedržitelné. Co mám dělat? Já tu jednu integritu držím stejně jako vy, akorát chci v učiní postavit ještě jinou integritu, která je skrze vědomí, ale ve vědomí provedená. V čem jí zakládáte? O to jde. V čem jí zakládám? Tak jako hovoříme o jakýchkoliv událostech, které jsou integrovány ve vědomí, mohu integrovat událost, kterou jsem já sám. Podívejte se, když máte přece o hromadu cihel a vy ji integrujete ve vědomí, tak ta hromada cigaret je to úplně fuk. Ano. Ale když ve svém vědomí integrujete tu hromadu blbostí, co máte ve vědomí, tak se vám to začne samostavět. Jo? O to jde. Pečlivě mysle člověk nepřidá ku postavě svého ket jeden a pečlivě mysle také nepostaví barák z těl, když jenom je integruje ve vědomí. Ale ve vědomí samotným to je jinak s těma cihlama. Tam stačí se ve vědomí soustředit na to vědomí a začnete to vědomí integrovat. A proto to vědomí, který vy chcete rozlišit na integritu ve vědomí a integritu skrze vědomí, není od sebe oddělený. Když to je zpěto. Když integrujete ve vědomí něco z vědomí, tak to zároveň integrujete skrze vědomí. Ještě jenom, když integrují něco ve vědomí, co se týče vědomí, tak to integrujete skrze vědomí. Ale já neintegruji jenom něco, co se týká vědomí, ale já ve vědomí integruji sebe jako celek. No ale k tomu patří taky vědomí. K tomu patří taky vědomí, ano. No čili taky integrujete to vědomí. Ne, já integruji sebe. I vědomí taky. To je jiná integrita potom. Vy nemůžete ve vědomí integrovat svou vegetativnost a animálů. Ty už integrovaný jsou. Ty si můžete jedině uvědomovat, ale nemůžete je integrovat. Čili co vlastně integrujete, když integrujete sebe? Já integruji sebe jako, kam patří, vědomí i tělo. Ale to tělo neintegrujete. To tělo už je integrovaný. Já ve vědomí je, mohu integrovat. Ale ve vědomí to je známlivě. Ale to tělo už je integrovaný. Čili když integrujete člověka jako celek, tak integrujete jenom to vědomí, který ještě integrovaný není. Tam integruji sebe jako celek. No ale to znamená, co v tom celku ještě nebylo integrované? Abyste to museli integrovat. Co v tom celku nebylo integrované? Abych to musel integrovat? To tělo už bylo integrované. No já jako celek. Když tady máte skládací nějakou hračku, no tak už jí máte třeba skoro hotovou a teď tam něco chybí. No tak když to chcete dodělat, tak přece to nebudete mi tvrdit, že to musíte dodělat. Takže to od začátku všechno postavíte. Přece ve mně není integrovaný, jak jsme tady vždycky měli. Tak já provádím myšlení takovoto integraci sebe. No jistě, no. A co to je teda? To je integrace ve vědomí, podle mě. A ve vědomí. Nemůžete jinak provádět integraci než ve vědomí. Tady jde o to, jestli tu integraci opravdu provádíte, nebo jestli si ji jenom vymyšlíte. Ve vědomí je možný oboje. Jestli si ji vymyšlím, no tak to já nevím. No přece jestli si jenom myslíte, že jste integrovaný a stačí vám to. Ano. A nebo jestli si skutečně se integrujete. Neuvědomujete. Jestli skutečně se integrujete. A teď to tělo už je integrovaný. A to je integrovaný nejenom momentálně, nibyž je integrovaný i po té tělesné stránce v dějinách. Existuje integrita nemluvně té, dítě té, jinocha, dospělce, starce. A ještě navíc jsou fyziologicky spolu spjat. Je to kontinuita. Je to tunel. Není to koule. No ale tohle je možné jedině provést ve vědomí. Jinak to možné není, tohle je integrita. A kde je ta integrita? Ve vědomí. No když jsem právě teď říkal, že ta integrita je možná jedině ve vědomí. A kde je? To není biologická. Jak je to u zajíce? Je zajíc integrován tímto způsobem nebo není? Když ho já integruji ve vědomí, tak potom jo. Nejde o to, co vy si o ně myslíte. Ale co ten zajíc sám? Ten je podle mě stejným způsobem integrovaný jako člověk. Neříkejte jako. Je ta integrita tam přítomna nebo není? Je to jeden zajíc od té doby, co se vyvíjí, až po tom, co ho zastřelili? No, teď nevím. Na jaké rovině to mám říct? Na rovině zajíce. Ve vztahu k sobě samotnímu? Ne, já se nerozumím, jak na to mám odpovědět. Je ten zajíc sám v sobě integrovaný? Já bych řekl, když se mě takto zeptáte, řeknu ano, je. No tak tímto způsobem je integrovaný člověk taky a vědomí k tomu nepotřebuje. Jenomže ne jako celek. K celku člověka patří vědomí a to musí být integrovaný taky. A to tímto způsobem, jak je to u zajíce, integrovat nelze. To se musí integrovat samo. Takže člověk jako celek, bez toho, že se jeho vědomí integruje samo, nemůže být integrovaný jako celek. No, to jsou to dvě podstatně úplně jiné integrace. Já myslím, že integrace, která se provádí v tom myšlení, to znamená o toho dítě, té postarce a integrita člověka... Nechme stranou fenomén, že někdo musí dát dohromady ty různý časový okamžiky a představit si je v jednotě a tak dále. To je fenomenologická záležitost. O tom nemluvíme. Teď mluvíme o té realitě samý. Ten zajíc nepotřebuje se nikomu jevit. Ten je zintegrovaný. To je prostě živoček. Ten žije svou životní událost od začátku až do konce a ta životní událost je kontinuitní, organizovaná, integrovaná. Ale nepatří k tomu jenom. Ale když něco takového řekneme, když řekneme, že je to celé spojené, tak je to spojené pro koho? Nebo jak je to spojené? Pro toho zajíce. Ten zajíc je tou spojeností. Jinak by nebyl. Jinak by najednou byl zajíc, najednou něco jiného. Je to malý zajíc, pak je to starší zajíc. Ano, ale má to kontinuitní. Neskočí to do veberky najednou. Když toto vypovídám, to musí pro někoho být, ale je to pro mě. Ne, proč to musí být pro někoho? Ten zajíc na to kašle. Ten je integrovaný životně bez hledu, jestli na to někdo kouká nebo nekouká. Přece my negarantujeme integritu zajícova života. To nemusí být pro někoho. Takže o tohle nám nejde. Ale u člověka je to jinak. Kromě toho, že je jako zajíc a má integritu životního zajíc, tak kromě toho ještě je vybaven vědomím. A to vědomí nemůže být integrováno z hroviny té integrity toho zajíce. To se musí integrovat sami. Jinak je dezintegrovaný. A tudíž, pokud by vědomí bylo dezintegrovaný, tak je dezintegrovaný taky člověk jako celek. Pak je integrovaný jenom po té zajicovatosti, po té rovině toho zajíce. Ale jako celek je dezintegrovaný. A jak se může integrovat člověk jako celek? Jedně tím, že se integruje jeho vědomí. On nemůže integrovat své vědomí, protože bychom je dezintegrovaný důsledku toho, že to vědomí je dezintegrovaný. Jak by mohl on integrovat své vědomí, když on je důsledku toho, že vědomí není zintegrovaný, je sám dezintegrovaný. Čili jedně to vědomí se musí samo integrovat. A kdybyste hovořil o tom zajicovit, ten je integrovaný jako celek. Samozřejmě. No jistě. To je událst, která má začátek, půběh a konec. A vnitřní je integrovaná. Ale to je právě to. Když řeknete, že to je událst, která má začátek. Je to tak jedné? Nemyslím, že třeba úplně druhou věcí. Tak to bude republikský téma. Ahoj. Počkejte, nezasměšňujte věc. Je možno polemizovat. A to tvrdě. To jsou vážný věci. Já mám dojem, že celý problém je v tom, že někde v zasutě jsou přítomní předsudky, které nevdovolují Alešovi toto. On to vidí jinak. Celý problém je teda náhlídnout, že pozice z nich to vidí a který si neuvědomuje a je soustředěn plně na tu věc, že ty pozici podrobí kontrole a kritice. A to se dá dělat jedině ve vědomí. To je právě způsob, jak jediná věc je, že se udělá pořádek ve vědomí. A to může udělat jedině to vědomí samo. Jinak je to bez naděje. Není žádná jiná instace, která může dělat pořádek ve vědomí, a aplikováno do toho, co jsme říkali. Není žádná instance, která by mohla říct filozofii, jak má vypadat. K tomu je kompletní pouze filozofie sama. To má i politický výsledek. Já mám vědomí, že tam jsou nějakým způsobem dva druhé integrace. Ale jistě, že jsou. Jenomže ta jedna není možná bez té druhé. Ve vědomí můžete integrovat zdávlivě. Ano, je to integrace ve vědomí. Jestli je to zdávlivě, nebo to bychom museli rozjistit. Když mluvíme o integraci člověka jako celku, tak nemluvíme o zdávlivé, nebož o skutečné integrace. A tato skutečná integrace není možná bez integrace vědomí, která musí předcházet. Prostě která je tím hybným, tomu hybnou silou, integrace člověka jako celku. Takže integrace člověka je možná jedině na základě už integrovaného vědomí. Už integrujícího se. To je prostě na kolik máte integrované vědomí, na kolik jste integrovaný jako celek. Tak to už je zase další posun, protože podle toho se ta integrita z toho celku člověka proměňuje. S tím jak se proměňuje integrace vědomí. No jistě, pochopitelně. Ale to všichni víme, to není nic novýho. Jsme mluvili o tom, že dítě na začátku, že to dá strašný práce, aby se zintegrovalo. Aby se nějak moc přistoupit. Já jsem jenom řekl, že neexistují instance mimo vědomí, která by to vědomí mohla integrovat. Vědomí se musí samointegrovat. A tudíž na tom vědomí záleží, jestli ten člověk je integrovaná bytost nebo ne. Jediný problém, který tady nakonec zůstává, je v tom, co já jsem říkal, že to vědomí integruje ten člověk skrze vědomí. Když se řekne, že vědomí se integruje samo skrze sebe, takže si to nedovedu jako nějak vysvětlit. To je právě to, co jste odmítal, ten bod. Co to je ten člověk, který integruje své vědomí? To je někdo, kdo stojí mimo své vědomí a dělá pořádek ve svém vědomí. To je člověk jako celek. Jako celek? Jak vlezete svým tělem do svého vědomí, řeknite. Jak můžete vlízt do vědomí a dělat pořádek ve svém vědomí? To nemůžete nikdy jako celek. Můžete dělat právě jenom to vědomí. Růkama to neuděláte, ten pořádek. Může člověk jako celk sem schoven hovořit jenom ve vědomí. To hovořit jistě nemůžete bez vědomí nedávno přijít. Není tady žádná osobnost, nějaké já, které by v tom vědomí mohla dělat pořádek. Protože to vědomí si dělá v sobě pořádek a to já konstituujete prvak tím lidem. O to jde. Když mluvíte furt o tom člověku jako celku, tak unikáte z této problematiky. To je prostě jenom obezlíčka. Jestliže zdůraznu to vědomí, tak je to právě proto, že člověk se může integrovat jako celková bytost, jako bytost jako celek. Se může jedině skrze své vědomí, protože a ne jenom tak, jako vy to chcete říkat, že tady je člověk, který pomocí vědomí se integruje. Protože je to obráceně ten aktivní činitel je to vědomí samo. A to teprve konstituuje ten subjekt. Protože to vědomí totiž to jsou myšlenkový akty. A teprve myšlenkovými aktama člověk konstituuje sám sebe. Sám sebe jako v té naší evropské tradici. To je zvlášť jasný, protože člověk vytvoří jakýsi intencionální předmět sebe a teď se mu snaží podobat. Čili vlastně on vytvoří jakýsi archetyp, který napodobuje. A teď je otázka, jestli ho vytvoří zaprvé dost rozumně a řádně, aby vůbec to bylo možné se s tím pak stotožnit. A za druhé, jestli je natolik kabrňák, že nezůstane s tím obrazem jenom ve svéch představách a jestli opravdu ten život svůj podrobí tomuto obrazu a bude jedna tak, jak sám sebe konstituoval, jakožto intencionální předmět. V jiných kulturách je to jinak, pochopitelně. Ale u nás je to tak, že člověk prostě postupně od dětství v reakcích těch druhejch na sebe a svých reakcích na ně a jejich reakce na sebe poznává sám sebe a udělá si o sobě jakousi představu. Jsou lidi, kteří si o sobě udělali představu, že jsou vázlivý. Příklad je několik z vás, třeba Jeve Souček, ten vždycky celý svůj život o sobě říkal, že je člověk nestatečnej a měl něco ještě říkat. Vázlivý přímo, že jo. A taky byl, já jsem přesvědčen, že kdyby měl v dětství nějakej moment, kdy se postavil něčeho a nebo se dostal do sytázy, že se musel postavit a našel v sobě tolik síly, aby integritu zachoval a neustoupil, takže by nezačal o sobě říkat, že je vázlivý člověk. A nezačal by se tak ubezpečovat, že vlastně vždycky, když přijde do nějakej průšvih, takže radši zaleze. Čímž si vytvořil osobní ideologii, nevhodnou. Někdo jinej může být vázlivý člověk, fakticky lekavý, nervózní a vytvoří si o sobě představu, že je takovej, má skvělou básnosti, ale když jde do tuhýho, takže se dovede postavit. A teď přijde do tuhýho, on má o sobě představu, že se dovede postavit, tak se musí postavit. Ještě bych se chtěla k tomu, ty jsi říkal, že když se člověk integruje jako celé, tak protože tělo už je integrované, tak jenom to integruje vědomí, vědomí může být integrované ráno skvěle vědomí, jenom vědomí se integruje samou. A teďka, do jaké míry je integrované to vědomí, tak do té míry je integrovaný člověk jako celé. Pokud všechna ta vlastní integrita funguje, která není věna vědomí září celé. Když si vezmeme schizofrenika, tam je to jasný, protože ten, který vědomí integrovaný nemá, protiž není integrovaný jako celé. No ale když si vezmeš blázne jiného, jak například z toho vtipu, tak ten si to vědomí integruje. A přesto není integrovaný jako celé, nebo je integrovaný jako žela. No není, a jako člověk taky není. Tam je integrovaný vědomí, který ale není zintegrovaný s integritou toho člověka. Bez vědomí. Do jaké míry je vědomí zintegrovaný? Protože vědomí je vždycky vědomím taky ještě něčeho jiného než sebe. Takže když je vědomí zintegrovaný, on tam nemá zintegrovaný to vědomí. On má blud uprostředný. Vědomí má blud. A ten je jenom zdádlivě integrovaný. Protože on o sobě je přesvědčen, že žížala, ale fakticky se nevrtá v zemi. Čiže je dezintegrovaný. Jeho vědomí není zintegrovaný s jeho životem. Kdyby byl žížala, tak se nebude jenom bát před kosem. Protože musí zavíst do země a žrát hlínu. On si myslí, že je napoleon, tak se chová jako napoleon. Tak se chová jako napoleon. Co to znamená, jak se chová? To musíme kouknout. A člověk, který je jako napoleon, je schopný si pamatovat, kdo je, jak se jmenuje. Nebo si jenom představuje, že je napoleon. On se nechová jako napoleon. No jasně. Vy jste představili, že je král. Tak to by se nevědělo. Tam není potřeba žádných inteligence. To je sice pravda, ale ta sociální stránka není integrovaná. Král si nemůže hrát na krále, když je sám na planétě. To jsou zase sněžní lenzipéry. On to má, že jo? Ale ty ho neposlouchají. Vážně chce, že jo? Nebo popuděj. On si rozdá svých podaných. Vždycky se tam nějaké momente znaví. Tam můžou týskat. No jasně, se skutečností. Není to integrovaná se skutečností? No ale se skutečností, která taky je nějak předsedná tím vědomý. Nebo je prostě vnímaná, je evidovaná vědomím, že? No to není jenom skutečnost mimo vědomí. On se fakticky nechová jako král Ford. To je prostě zase jenom blud, který obsáhne jenom něco. Ty, já nejsem psycholog, boblejte se na psychologii a ty vám to řeknou. Prostě ta integrita vědomí je možná jenom jedného typu. A to je integrita, která je schopná zintegrovat celý lidský život. Pokud integrované vědomí není schopnou integrovat lidský život v jednolitou osobnost, pokud není schopnou, že se to vždycky plaří jenom do jistý míry, to je jediná záležitost, že? Ale pokud to není schopno, tak není samointegrovaný dostatečně. Tam je vždycky nějaká lakuna, nějaká mezera. To je zintegrovaná sama v sume teda všichni lidské životy. No to napíšte, může to být česko-cizí. Napíšte, můžete to napíšet. A bude to blablabla? No dobře, ale to by bylo, že jazyky s gramatikou, ze všimnosti, celý jazyk je vytvořil ten člověk, jo? Několik dokonce. No dobře, ale skutečně dá se tím mluvit? Dá se tím mluvit. Když to někdo se nějak učí, tak... To si myslíte. No to tam fakt je... No tak to teda je pozor. Protože ten tím žila prostě, protože on měl zjistání obrazky. A to není jeden džel, když se odpísal Volta, protože naša lidská... A pak je to pravděpodobně tak, jako jestli čekáš, pak budeš mít zadej rodníku, jo? To je debono. Potom teda je to taková integrita, která eventuálně i nás do sebe půjčne. Hele, kromě toho, když se mluví o tom bázeném člověku, který si vytvoří osobně představu, že takových zásadních ví, že se zachová statečně, že vlastně je statečný, tak to taky se může vyjíždět a je vůd. A i když se podle toho zachová, tak furt to je vůd, co si myslíš, že je vlastně celé taky chová. No jistě, protože tohleto řekníče, no co je pravda? To je jenom jeden druhu lží. Ne, pokud se zachová Balfíroček statečně, tak je statečně, tak to už předstává vejbluden. To je vůd, to je vůd. To je vůd, který předstává pravdou. A to je potom v smyslu úplný vůd. Tohle byly mýty třeba, že? Smysl mýtů bylo orientovat, organizovat lidský život. Že to pak přestalo fungovat, protože ten lidský život se stál příliš složitý. Ale z začátku to fungovalo. Nebejt mýtů, tak jsme byli furt vopice. Aspoň říká Velková. Rituály a mýty, to je to, co nám umožnilo odejít z toho světa přírody a nejdřív se bláznivě pohybovat ve světě, zcela zdávně i idiotským, že? Tam jsme se konstituovali. Až na úrovni tý přírodní to konstituovat nejde. To je mimochodem taky jeden z dokladů historických za sprotumou tezy, že teda jenom to vědomí a schopnost je organizovat samotně. Až ty mýty z začátku jsou strašně blbý, že? No ale tady to skutečně hraní se s budem. Když jsme schopni se organizovat na úrovni představy, tak kde je kriterium? Pak je akorát to kriterium jen tam, když tu představu učiníme skutečně. No, no, no. V zásadě vypadá to teda jako v Marksova teze, že the proof of the pudding is in eating it, že důkaz půdinku je, že tím můžeme se žerem, ale ono se to musí pochopitelně... Všechno je to daleko komplikovanější, takhle se to zjednuší, vypadá to hlubější, ale vlastně ono to je tak. Jenom všechno se musí přihlídnout ještě dalším okolnostem. Zase znova vzpomínáme Součka, který měl zase další tezy, ale to neříkali tak často. Říkal, no ono augurství není tak docela bez smyslu. Když se sejdou dva augurzy a teď o sobě to vědí, no tak oni teda samozřejmě se smějou, ale nadále se musí chovat jako augurzy. A takhle, vědí to o sobě už předem, když se sejdou, teda přesto augurství. Ano, ano, prostě oni jakožto augurzy, jenom předstírají to, co jsou. Ale předstírají to, musí, protože kdyby přestali, tak by tím přestali být. Lidi by je nebrali za to, co jsou. Když se setkají spolu, tak o sobě vědí, že jsou augurzy, to znamená, že nejsou opravdu pomazaný a svatý a já...