This Charter 77 declaration, issued on October 28, 1978, commemorates the 60th anniversary of the founding of Czechoslovakia. The document reflects on critical historical milestones—1938, 1948, and 1968—and their profound impact on national independence and statehood. The authors warn against the manipulative interpretation of history used to justify current power dynamics and reject the resulting discrimination based on past actions or political views. They argue that a state must be a collective cultural project involving all citizens, grounded in the respect for human, civil, and political rights, rather than an instrument of oppression or a system of privilege. The declaration emphasizes the necessity of subordinating political power to the rule of law and protecting shared values that unite the populace. It calls for individual civic responsibility and a daily commitment to fostering a free social atmosphere. Ultimately, the text seeks to restore democratic traditions and ensure that Czechoslovakia contributes meaningfully to global civilization by upholding the dignity and inalienable rights of every individual.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 75
docx | pdf | html
◆ dokument of Charter 77, Czech, origin: 28. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, p. 179–180
1978, 28. říjen, Praha. – Prohlášení k 60. výročí vzniku Československé republiky.1
Prohlášení Charty 77 k šedesátinám Československa
Podzimní čas roku 1978 připomíná už po šedesáté občanům tohoto státu datum 28. října 1918 – datum vzniku moderního československého státu, který navazuje na tisícileté úsilí našich národů o získání či udržení své státnosti.
Připomněli jsme si letos také září 1938, únor 1948 a srpen 1968. Ať již tyto dramatické události vnímáme a hodnotíme podle seberozdílnějších hledisek a na základě nejprotichůdnějších osobních zkušeností, není pochyb o tom, že tu vždy znovu a znovu šlo také o československou samostatnost, o její vytváření či ničení, upevnění či ohrožování, zajišťování či problematizaci.
O tuto státnost, která je důležitým výrazem a stvrzením svéprávnosti společenství občanů naší země mezi společenstvími občanů celého světa, jsme se pak téměř po celých oněch šedesát let museli obávat vzhledem k mocenským poměrům v naší strategicky tak citlivé části Evropy. Pro ni jsme hledali nejspolehlivější garanty. Snažili jsme se ji upevnit zevnitř, když jsme řešili nesnadné otázky sociální, národnostní i politicko-mocenské. Vůči svému státu jsme si počínali někdy lépe, jindy hůř; to dnes nechceme rozsuzovat.
Nechceme se dnes pouštět do sporů o interpretaci naší minulosti: historický čas šedesáti let moderní československé státnosti zdaleka není pouhým archeologickým nalezištěm. Připomíná nemocnou krajinu, žárlivě rozparcelovanou mezi hledače a strážce těch či oněch tradic, hodnot a koncepcí. Dovolávat se minulosti nikoliv pro její hlubší poznání a pochopení, nýbrž především – a někdy výlučně jen – v zájmu ospravedlnění aktuální mocenské praxe vede k diskriminaci jedněch či druhých či k protežování druhých pro jejich postoje v minulosti či jen k minulosti. Vede to k nervózním ostrahám citlivých výročí, přejmenovávání ulic, kácení pomníků a zas jejich vztyčování, ke křísení a opět hanobení jmen, ke stále novému přepisování učebnic dějepisu pro ty, kdo nepamatují...
Dovolávat se tedy můžeme těch či oněch tradic, ale měli bychom tak činit s vědomím, že na nás jako inspirace či jako memento, jako nesplacený dluh doléhá minulost celá, a že takto doléhá na nás na všechny. Parcelovat minulost, přivlastňovat si její přizdobené epizody a popírat či zamlčovat, co se nehodí, nelze bez rizika, že tím rozparcelujeme čas přítomný i budoucí, a že budeme v účasti na občanském životě preferovat jedny proti druhým, že z odpovědnosti za osudy národů a státu budeme vylučovat jedny ve prospěch druhých.
Žádný politický systém není zcela imunní proti pokušení svých představitelů hromadit moc na jedné straně a bezmoc na druhé, soustřeďovat výsady v rukou jedněch a diskriminovat druhé. Tato pokušení a možnost bránit se proti nim jsou ovšem jednou větší a jindy menší právě v závislosti na povaze takových systémů. Vždycky však bylo a bude nutno dbát o zachování lidských, občanských, sociálních a politických práv. Vždycky se u nás našli lidé, kteří věnovali své nejlepší síly tomuto ideálu, když usilovali o prosazování nesamozřejmého požadavku civilizovaného lidstva: podřídit moc právu.
Do budoucna bychom měli mít základní společný cíl: zastávat se práv všech, zejména však těch, komu jsou upírána, bez ohledu na politické postoje, na postavení v hierarchii moci či bezmoci, bez ohledu na rozdílný vztah k minulosti. Neklást práva jedné třídy nad práva třídy druhé, nestavět jednu společenskou vrstvu proti vrstvám jiným, věřící proti nevěřícím a opačně, národ proti národu, jedny proti druhým.
Hledat a snažit se ochraňovat hodnoty a jistoty, které nás spojují. Toho, co nás rozděluje a nejspíše bude rozdělovat i zítra, je i bez našeho přičinění dost. Je to normální a je nutno s tím počítat.
Máme ale odpovědnost vůči nezcizitelnému, společnému dědictví otců a dědů. Toto tisícileté dědictví, před šedesáti lety obnovené, je zajisté nedokonalé. Ale je stále živé. S rostoucí naléhavostí se dovolává naší společné péče.
Proto u příležitosti šedesátého výročí vzniku republiky chceme připomenout všem občanům a také sami sobě spíše to, co by nás dnes a zítra mělo a mohlo spojovat, než to, co nás vzhledem k minulosti rozděluje.
Chceme říci, že stát je buď společné kulturní dílo pokud možno všech občanů, jejich dobrovolný závazek přispívat k obecnému prospěchu, nebo jen potlačovatelskou organizací mocenského aparátu střežícího systém výsad na jedné straně a diskriminaci na druhé.
Že stát je buď společnou vlastí, pro kterou rádi pracujeme a jsme ochotni přinášet oběti, nebo je jen cizím erárem, pod nímž je možno v nejistém klidu a problematickém materiálním dostatku přežívat jen za cenu trapného přizpůsobování, znásilňování paměti a svědomí, za cenu strachu před mocí, která se necítí být vázána ani těmi pravidly, které sama stanovila – nakonec ke škodě všech.
Že stát je buď sdílenou odpovědností všech občanů, nebo úřadem, který sedí za přepážkou a s občany zachází jako s těmi, kdo ruší jeho klid.
Že stát je koneckonců pokusem zorganizovat lidstvo v malém; zorganizovat je ke konstruktivní spolupráci při respektování rozdílností mezi lidmi. Že jinak je stát toliko částečkou mocenského bloku a má pak jen větší či menší strategickou důležitost v propočtech jiných.
Že stát existuje mezi státy jen jako rovný mezi rovnými. Jinak je jen zbytným zařízením k pěstování nacionálního sobectví, šovinistických vášní a politického fanatismu.
Osudy našeho státu i bezpočtu jeho občanů nás vedou k přesvědčení, že není možné vyčkávat. Snažme se neustále jednat jako dobří občané, na pracovištích i tam, kde bydlíme. Pomáhejme každodenně i v drobnostech vytvářet takovou společenskou atmosféru, v níž bychom chtěli a mohli dobře a s uspokojením pracovat pro svou vlast. Teprve pak bychom mohli mít i naději na obnovu nejlepších tradic našeho státu i naději na osobitý přínos, kterým nevelké, ale navenek i uvnitř svobodné Československo přispěje k řešení obrovských problémů lidské civilizace.
Marta Kubišová, dr. Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77
^ čsds, sb. Charta 77. – strojopis, průpis.
1 Podklady k dokumentu připravil Petr Uhl, text byl pak vypracován v sedmi verzích, poslední znění bylo diskutováno 24. října u Miloše Hájka za účasti Jiřího Dienstbiera, Zdeňka Jičínského, Eriky Kadlecové, Luboše Kohouta, Rudolfa Slánského, Bohumila Šimona a J. Zelenkové. AMV, A3/3 SV, Charta 77, i. č. 118, č. 44/78.
Z prostředí nezávislé kultury se k významu 28. říjnu vyjádřilo 17 spisovatelů, umělců a historiků v anketě uspořádané samizdatovým časopisem Spektrum..
Plné znění: In: Informace o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 1, s. 3-4 • Charta 77. Rok 1978. Samizdatový sborník, s. 89-90 • Listy, roč. 8 (1978), č. 6, s. 58-59 • Americké listy, č. 45 (10. listopadu 1978), s. 6-7 • České slovo, roč. 24 (1978), č. 11, s. 8 • Svědectví, roč. 15 (1978), č. 57, s. 203-205 • ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-510 (27. října 1978). Glosy, úvahy a studie: Anketa k 28. říjnu (17 respondentů-spisovatelů, umělců a historiků) in: Spektrum, 1979, č. 3, s. 77-110 a 192-221 • Prečan, Vilém: ČSR 1918 – 1978. Po šedesáti letech – boj o základní práva. In: Proměny, roč. 15, č. 4, říjen 1978, s. 8-14.