Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Jednak přítomná je, jestli by se nemohlo překázat, kdo současná. Kde? Nohle nadpis první přednášky. Původ. Původ. Současné. Současný může být právě tak přítomný jako minulý, jako budoucí. Současný je, když je to stejného času s něčím jiným. A nikde není řečeno to jiné, že musí být přítomné. Takže tady je Gary Vertick, který je přítomný. A filozofická situace. No? Neměla by se tam přiložit situace v filozofii? Nebo ve filozofii? A proč? Filozofická situace. No ono to tam má. Myslíte, že v Němčině to zní jinak? Ne, ale když si to člověk přeloží do Češtiny, filozofická situace, tak jako mně to je to takový jako dost zahalený. Asi pod tím spíš situace ve filozofii, než filozofická situace. Protože to se snad tak nepoužívá, takový ten... No ono používá. Já dost... Mohli jste říct jakou námětku, teda proč se to nepoužívá, nebo proč to si cítíte jako něco divnýho? Já toho rozumím tak, jak to říkám. Prostě chceme značit, že rozdíl mezi tím, když budou mluvit o filozofických situacích, tak pojedou souhledovat na mysli, jak situace tohoto národu a tak dále filozoficky vypadá. Než to když to řeknu ve filozofii, no tak je mi jednocen celý kontext, ale bylo to něco při tom výrobě, co se zrovna podobí národním číslu. Já myslím, že tohle je celý ten výklad nějak netržitelný, protože filozofická situace... Jo, tak ty myslíš jako filozofická situace národa, to znamená, to je situace národa, jak vypadá o filozofické národové osvětání. Tam není řečeno čeho, že tam je filozofická situace. Dobře, není, ale on to vykládá. Tak on vám pomáhá, tak vám si teď mluvím. A filozoficky viděná, to je filozofická situace. Myslím, ale to je násilný výklad. Filozofická situace není filozoficky viděná situace. A on řeknu, že ne. Ale je to situace... Teď je to u tohoto světa, jak se obráží na filozofii. Kdežto v ničem jiném se obrážet nemůže. Ale je v umění ještě. On je v umění. Tam se nemůže obrážet situace. Celá, celého světa. To musela být nějaká obvezina. A od toho se přeci dá vzničit, jaká je situace ve filozofické výzkusi a filozofii? Něco na tom je, že když řekneme vědecká situace, tak to zní blbě. Filozofická situace... Pokud ještě můžete tak filozofická situace pro mě poznat, to znamená situaci, která je chápaná v jedné tomu filozoficky. Jestli tam je filozofická situace... To už by byl další posud. Je to nechápané filozoficky. Filozoficky můžete chápat jakoukoliv situaci, a ne jenom filozofickou. Filozofickou situací, jo. Filozoficky můžete chápat politickou situací, filozoficky můžete chápat vědeckou situaci a tak dále. Čili to ne, ale filozofická situace se tu myslí situace ve filozofii. Pro toho, že tady třeklo, chtěl překvapit. No a může to znamenat něco jiného, než situace ve filozofii, když řekneme filozofická situace? No, lidská situace. Co to je? Ano, lidská situace znamená situace lidí ve světě. No. Tak no, musíme říkat situace lidí. Lidská situace, každej chápe. Filozofická každej chápe. Stejně takhle. Situace v filozofii. Ale že tam jde o situaci. Že jde o nějaký původ přítomné situace. A ta situace je filozofická. Tak několik měsíců dá, že ten název je dobře urovněný, takže já pod tím můžu tak trochu vidět původ. Je to teda jak situace ve filozofické diskuzi, tak situace, která je podrobena filozofickou diskusí, reflektovaná. Fakt, když to vykláda, tak to přesahuje. Když on vykládá, kde všude se proti sobě staví rozum a protirozum, nebo nerozum, tak to není všude ten prisma, ten filozofii. To je bez filozofii. Ta filozofie to reflektuje. Ale ta jeho první část se zaměřuje na vyklad situace ve filozofii. Aniž vykládá právě Kinkrel a jinčeho, tak on jich říká, že vytvářeli atmosféru a takřka skořil tento věk. Takže tam je to zase jako... Dobře, já bych si říkal fakt, když se teda zdá, že nějaký špatný, takový nenapíšený, třeba výsledek, který to celkově musíte dělat, a třeba se pak takovou tam, který z těch významů, nebo jestli teda popár, jak už zase jim máme, tak nějaké zvláštní výstavy podpíchnout, že to vždycky může číknout, ale že teda asi dost, bez toho, že bychom to měli, a skutečně má celé vaše vlastnosti o tom, jak si to překladat takovou, nebo nějakým jiným výkřikům. Mně se zdá, že kdybychom to změnili na situace ve filozofii, takže v tom případě bychom nebyli právi obsahu té kapitoly, protože jak jsme už viděli a budeme i dále vidět, tam jde o situaci, která přesahuje rámec samotné filozofie, že třeba tam je že na půdě křesťanství. Je tam protiklad mezi rozumem a fírou. Tam se není, i když teda Jaspers mluví o výře filozofické, tak tady má na mysli tu osmbáru v kloube a tajem mimo rámec filozofie. Takových věcí ale jeho tématem tam opravdu je ta situace v té filozofii, že ta demonstrovaná žena, který nebyl považovaný za filozofii. On je tam zařazuje. Nejenom on, ale on je ten, který s tím začal spojit. Každopádně zapište a někdy se k tomu vrátíte. Máte ještě nějaký? Mimochodem, přešli jste si část nebo celý to německé? Jsou tam takové tiskové chyby, když jste přišli, jo? Já teda se obávám, že jsem asi do dvěch přišel, ale... Na straně čtyři, že? No, no, no, ale nemáte, že jsem to měl na straně čtyři? Až k tomu přijdeme, já vám to řeknu. Já jsem taky objevil, ale dnes až do dalších, co jsem čekal, že to tisknu. Německy ne. Takže to taky samozřejmě budeme sledovat, protože tisknu to holanděrní a víme, že tam může lehko dojít. Málo by se stane, že sazeč umí německý, že jo? Takže to je všecko zatím, jo? Takže můžeme začít s těm odstavcem dalším potomcům, čili den gríchen. Má někdo poznámky? K těm dalším máte poznámky někdo? K dalším odstavci? K kterýmu? Nemám. Až k tomu dalšímu. Tak řekni k tomu dalšímu, nikdo se jinej nehlásí. K tomu Plato? Ne, většina byla to. Aha, dokonce ten malinký, dobře, tak jo, ano. A ty tady máš čeho jsi? No. V tom podobě jsou teda problémy. Počkej, to zdravujete sebe, tak ještě, co míníš, abychom věděli, co ty míníš. Já jsem nepochopil nad tím, nač... Tam je, předtím tam je, čeho jsi jejich rozumu nepřístupne, ještě překvapit. No. A originál je to, jejich rozumu nepřístupne. Ano, to, protože my máme dotýkat se, musí to být to, tak by tam bylo toho jejich rozumu nepřístupného, což zní velmi blbě, takže místo toho tam byla čeho jsi. Já nevidím posud žádnej. V zásadě nějakej závažnej. No, to, hele, to nemůžeme, my nemáme vůbec členy, že? Takže nemůžeme... Tak se mluví o něčem tom, jako, když to tady je, jako, překvapit čeho jsi, kdo to může překvapit... Jako Ain, jo. Jako Ain, nebo... Ano, tam by bylo asi toho, co bylo jejich rozumu nepřístupné. Ono to, čeho jsi, zůstává obranné takové rovině, ještě další neučitosti, jo. A to bylo nepřístupné a ještě to bylo, jako, co jsi neučil. Tak já si myslím, že jako to právě díky tomuhle v tomu, jako, že teda tohle dělá problém, že právě když to je to, co je nepřístupné, tak to je to, co si nepřístupný. A tam by tam ta neučitečná pohrád, že jo? Nemohu, nemohu. A když je to staří, tak to právě je to staří, no. Tam v Němčině, v Němčině tam v žádném případě by nemohl... mohl by říct etwas, jo, to je fakt. Ale rozhodně neučitečnou by tam dát nemohl. Ale tak jako opravdu je to jedno. Myslím si, že to je fakt oprava, nebo úprava, jako která určíme, která není stejně oprava. Takže přiložíme... Můžeme přijít k toho, to je jako... toho je jako dovolený přístupné, no. To zvoní velice blbě, teda. To asi opravu by z toho bylo. To se může volně přeložit, ne? To co bylo, že, rozumím. Z toho už teda jsem myslel, že přesnější je to, čeho ty... No opravdu, teda... No, já jsem si taky napsal toho, ale... Já bych se teda přihodil do slovo, stejně třeba z toho nepřístupného, že... No a i tak je to dost blbý. To není tak důležitá věc. To máš například v Němčině, furt máš přivlastňovací zájmena, a do češtiny to zní strašně blbě, když to přikládáš přivlastňovacím zájmenem. Takže to má jednoho takového vzoru. Ještě k tomu stavci nad tím, jo? Tam jenom takovou druhou poznáku, jestli by se třeba nemohlo potřebožit tak, že ten konec té věty je jíření a mocím vznešenou nepochopitelnost bohýmně Moira. Jo, že by se tam dala tak bohýmně? Jo, to by bylo vysvětlené, když není špatné, ale mohlo to teda taky tam... Ono to Moiri je takové... Vypadá to dívně, jo, ale on právě taky to píše. Ale já vím, ale takový vzor, ten překlad jako... To znamená, že musí být doslovný, že? To s tím určitě člověk má... Takže jdeme dál. Ten odstavec, co tam začíná Sokratem... No tak tam... Tam je slyšené. Můžeme různě přinášet to nesrazumitelného. Tam není nesrazumitelného. Tam je unbekryt. Ano, ano, ano. Ale já to můžu pochopit. Můžeme se dovolit teda, že neuchopeného. To si velmi dobře chválám. Neuchopeného teda. Já bych měl jednou... ještě jednu... otázku, nebo pochybnost, jestli to neuchopený je přiměřený, poněvadž to by bylo ungegriffenen. Unbegriffenen je tedy nepochybně svázáno s tím begriff, čili je to nepochopeného. Což ale zná... Pojímově neuchopeného jedině by se snad. Ale ten pojem by tam nějak měl bejt. To nepojatého, to je všechno blbý. A neuchopeného, to je jako prostě... jako... nepustím tělečně pojem, protože až tak ho uchopil. Ale... uchopený démon, to je, že ho držím za predku. Ale může to být nepochopené? To ne, nepochopený, to je moc... to je nepochopený a nepojatý je tady... to je posun proti tomu unbegriffenen. To je příliš tak jako... Slovně je to démon, s kterým on si nemohl nic počít. Ne, že ho vychápal. Nevěděl, co to je. On se mu vozejval, ale on ho nemohl identifikovat. Čili to není, že byl nepochopen. On ho pochopil. Že zareagoval. Až věděl, co mu říká. Že ne, ale byl pro něj nějak... pojímavě neuchopený. Jinak teda to máme už v tom odstatci důvěry. On je unbegriffenen příliš proti Christian, jo? A tam jsme to přikládali. Já jsem taky měl to samý nesrozumitelný, což je teda hodně mnohé. Když jsme dělali vynule, která přišla na to neuchopeném, ale... Tady zase není smysl. Tam to tolik nevadí. Nevadí to, když ještě nevíme, že to vadí. Fakt je, že kdyby to skutečně bylo nepochopené, jako proč o tom vůbec mluvíme, že ne? Jak vůbec o tom můžeme mluvit? No, to je taky jako... Tak co tam dáme? Jak to takým slovem povídáte? A proč se bojíte toho pojímavě neuchopeného? No, nevím, proč by to mělo být nejhorší. Mně se to zdá nejpřiměřenější, ale přesný to taky není, protože tam cpeme určitý pojimového myšlení, že tím pádem, což o tom tady není ani vidu, že je to nějaký výsledek. No, takže... No, původně jistě to nemohla znát. No, ale současným tom jistě jakýkoliv je ztratil, nebo máš nějaký... ... ... Já jsem tam nějak opravdu nemohl... ... ... ... ... ... ... ... No, a slovníky není v těchto věcech. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Rühren je dotknouti se a Berühren je nejenom dotknouti se v momente, že tak vůbec se toho dotknu celým. Dienen je sloužití, B-Dienen je, ops, tam dokonce to opět přijmu, nebo Tasten a B-Tasten a B-Laden. A B-Tasten se neříká. Příklad. B-Tasten. Prostě rozbožíváš být B-Tasten. On matá A a B-Tasten. Tasten matá a B-Tasten je on matá rozboží. No, no, no. No, takže to B je takovej jako huší vztah, potom Greifend. Greifend to je jako směrem G a B, Greifend, juž, když huší. Potom Schaum, když už to nějak mám. Čili to skutečně je, ovšem uchopit, to už je ten poslední, to už to mám v ruce. A pak je to R-Greifend. To už je dokončená akce. To B-Greifend, to ještě potom Schaum. Sice po celém už to toho jako bych chápu, ale ještě to nemám pevně v ruce. A proč to nemůže být ten neuchopitelného Daimona? No, to je tak sice ten neuchopitelný. On je opravdu neuchopitelný. Pár, jo, jo, ale v mysle je to přesně tak. Takže neuchopitelný je on B-Greifbar, nebo... Ne, ne, ne, no, no, ale jako... Tak tam není, ale vyznamuje to přesně. No, tak si to tam můžeme. Ostatně tam, když tam máš nesrozumitelný, tak tam tak... No. Takže máme... Ale tam slyšíval, jo? Tam je Hertel. No, takže ho přesně slyšel. No, všem, on ho slyšíval víckrát, no. Ne, jednoha. Němčina to nerozeznává. A by muselo si pomoct projektetu, co je... Obvykle slyšívával, což není... To též, když jako... To s tím projektem, to je často. A to zase... To není tak docela často, jo? A já myslím, že tam máme vůli. A protože víme, že se to nevozval jednou, tak čeština teda opravdu povoluje. To by bylo posunout, pak by bylo tam to přerožilej dokonavě. Já jsem říkal něco? Já nevím, jestli to je věc. A to bylo tady, s tím, co jsem měl. A to bylo tady, s tím, co jsem měl. A to bylo tady, s tím, co jsem měl. A to bylo tady, s tím, co jsem měl. A to bylo tady, s tím, co jsem měl. A to bylo tady, s tím, co jsem měl. Jo, no to bylo ono. A ty jsi říkal, že to máš takové věci. No, něco jsem říkal. ... No to nevadí, jdeme dál. Další připomínka, poznámka. ... ... ... U nás totiž češtině to zírání vlastně ztratilo vztah k intencionálnímu předmětu. Zírat znamená doblba. Jak vždycky učítele. To je dost kuriózní věc. Já vím, jak by se s tímhle vyrovnalo, ale je to teda v tom případě, tak museli bychom říct na zírání. To už je zase přesun k tomu názoru. Takže... ... ... No tak další, ten Aristoteles. ... ... ... ... Museli bychom tu větu převrátit, abychom to zůstali u toho. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1.flac
====================
Jednak přítomná je, jestli by se nemohlo překázat jako současná. Kde? No hned nadpis první přednášky. Původ, současné, když tam je, že jo? Né, současný může být právě tak přítomný jako minulý, jako budoucí. Současný je, když je to stejného času s něčím jiným. A nikde není řečeno to jiné, že musí být přítomné. Takže tady je Gegenwertig, to je přítomný. A filozofická situace, jo? No? Neměla by se to jako přeložit situace v filozofii nebo ve filozofii? A proč? No, že jo, filozofická situace, že jo? No ono to tam má. Já vím, že to tam má. Jako, myslíte, že v Němčině to zní jinak? Ne, ale když si to člověk přeloží do češtin, že jo, filozofická situace, že jo, tak jako mně to, je to takový jako dost zahalený, jo, temný. Jo, já si pod tím, spíš situace ve filozofii, jo, než filozofická situace. Jako to se snad tak neupoužívá, jo, takový termín, jako... No, on ho používá. Já, já dost, mohl byste říct jakou námětku, teda proč se to nepoužívá, nebo proč to cítíte jako něco divného? Já tomu rozumím tak, jak on to říká. Prostě chci naznačit, že rozdíl mezi tím, když budu mluvit o filozofické situaci, tak pojednou souhlúbám na mysli, jak situace tohoto národa a tak dále filozoficky vypadá, než to když mu řeknu ve filozofii, no tak je mi jedno celý to, celý kontext, a neby o to, jak se v přítomí době, co se zrovna probírá, čím se... Ale já myslím, že tohle celý výklad je nedržitelný, protože filozofická situace... Jo, tak ty myslíš jako filozofická situace národa, to znamená, to je situace národa, jak vypadá ve filozofii? No, ve osvětání. Tam není řečeno čeho, že tam je filozofická situace. No dobře, není, ale on to vykládá. No jasně. Ty to nedekládáte. Tak on vám pomáhá, tak já už si teď mluvím. No. Tak, filozoficky viděná, to je filozofická situace... No to je to, myslím, ale to je násilný výklad. Filozofická situace není filozoficky viděná situace, ne? Hlavně může, jo. Ale je to situace... Teďme to u tohoto světa, jak se obráší ve filozofii. Kdež to? No, v ničem jiném se obrážet nemůže. Ale je to v umění ještě. No. A nejen v umění. Můžete říct... Tam se nemůže obrážet situace. Celá, celého světa. Tak musela být nějaká omezená. No, dobře. A od toho se přeci dá skutečně udělit, jaká je situace ve filozofické diskusi, teda ve filozofii. Aspoň tak rozjímá. No, něco na tom je, že když řekneme vědecká situace, tak to zní blbě. Dobře? Filozofická situace... Ještě může tak filozofická situace pro mě poznat. To znamená situaci, která je chápaná, dejme tomu, filozoficky nějak, jo. Jestli tady je o situaci, anebo jestli tady je o filozofii. To se mi nezda. To už by byl další posun. No, ne, ale... Nechápaná filozoficky. Filozoficky můžete chápat jakoukoliv situaci, a ne jenom filozofickou. Filozofickou situaci, jo. Filozoficky můžete chápat politickou situaci, filozoficky můžete chápat vědeckou situaci, a tak dále. Čili to ne. Ale filozofická situace se tu myslí situace ve filozofii. Protoho to tak jako chtěl překládat. No a může to znamenat něco jiného, než situace ve filozofii, když řekneme filozofická situace? Lidská situace. Co to je? Ano, lidská situace znamená situace lidí ve světě. No. Tak nemusíme říkat situace lidí. Lidská situace, každej chápe. No, jo. Filozofická každej chápe. Stejně tak je to situace filozofie. Situace filozofie. Ale že tam jde o situaci, jo? Že jde o nějaký původ přítomné situace, jo? A ta situace je filozofická. Jo. Ale někoho, kdo se zdá osobně, že ten název je dobře volený, takže já pod tím můžu tak trochu vidět původní, nebo? Že to je teda jak situace ve filozofické diskusi, tak situace, která je podrobena filozofickou diskusí. Je toho diskusí reflektovaná? Až fakt, kdyby on to přes... Tam, když to vykládá, tak jako to přesahuje. Když on vykládá, kde všude se proti sobě staví rozum a protirozum, nebo nerozum, tak to není všude prisma ten filozofie. To je bez filozofie. Ta filozofie to reflektuje, ale je to... Jo, ale je to jeho první část se zaměřit na výklad jako situace ve filozofii. No a když vykládá právě Kierkegaara a ničeho, tak o nich říká, že jako vytvářil atmosféru a takřka jakoby je stvořil tento věk a takže tam to zase jako... Dobře, já jsem si... Já bych pak, mně se teda dá, že jako nebude špatný takovýhle rozlišený třeba písem reprezentací jako zkusit dělat a třeba se pak jako opravdu otázat, který z těch víc nabů, nebo jestli teda oba, jakože zatím máme dojem, že možná oba, jako ten Jaspers, vlastně bych chtěl postihnout, jo, že to prostě vždycky může být číplný, ale že teda asi prostě bez toho, že bychom po tomhle vzpomněli jasno, tak nemá cenu uvažovat prostě o tom, jak si to překládat takhle nebo nějakým jiným tým. Takových terminů je tam pak ještě více a to jsem tam někde měl poznamenání, když jsem si vzpomněl na to, proto jsem to uvedl, jo, když jsem si to pročítal, že efektivně to, jako, je trochu zhrážené. Mně se zdá, že teda, kdybychom to změnili na situace ve filozofii, takže v tom případě bychom nebyli právi v obsahu té kapitoly, protože jak jsme už viděli a budeme i dále vidět, tam jde o situaci, která přesahuje rámec samotné filozofie, že třeba tam je, že na půdě křesťanství, jo, je tam protiklad mezi rozumem a vírou. Tak tam se není, i když teda Jaspers mluví o víře filozofické, tak tady má na mysli tu Offenbarung v gloube a ta je mimo rámec filozofie, třeba, že, takových věcí by tam... Věcí, ale jeho tématem tam pokrakoje, jako je ta situace v té filozofii, že, demonstrovaná, že, na třeba myslitelích, který nebyli považovaní za filozofii. On je tam zařazuje. Nejenom on, že, ale teda on je ten, který s tím začal aspoňu. No, každopádně zapište a někdy se k tomu vrátete. Máte ještě nějaký? Mimochodem, přešli jste si část nebo celý to německé? Jsou tam takové tiskové chyby, na které jste přišli, jo? Já teda se obávám, že jsem asi na dvě přišel, ale... Na straně čtyři, že? No, no, no, no. Ano. Nebo na to, že jsem to... Na straně čtyři. Až k tomu přijdeme, já vám to řeknu. Já jsem taky objevil, ale... Dnes až do dalších, co jsem řekl, já jsem zdával, že tam jsou německy, ne? K tomu dalším odstavci nemám. Až k tomu dalším. Ne, většina filozofů. Dokonce ten malinký, dobře. Tak jo, ano. A k tomu dalším odstavci nemám. Až k tomu dalším. K tomu dalším odstavci nemám. Až k tomu dalším. Až k tomu dalším. Až k tomu dalším. Ty tady máš Čehosy. No. No podle mě jsou teda pokud bym... Počkej, a to zdávajete sebe. Tak ještě, co míníš, abychom věděli, co ty míníš. Čili... Já jsem nepochopil nad tím, nač... Tam je, předtím tam je Čehosy, jejich rozum nepřístupný. No. A originál je to, jejich rozum nepřístupný. Ano, to. Protože my máme dotíkat se, musí to být... To, tak by tam bylo toho, jejich rozumu nepřístupného, což zní velmi blbě. Takže místo toho tam bylo Čehosy. Já nevidím posun žádnej. V zásadě? Nějakej závažnej? Protože je tam jako člen určitý. Hele, to nemůžeme... My nemáme vůbec členy, že? No. Takže nemůžeme... Tak se mluví o něčem tom, jako... Když to tady, jako překladuje Čehosy, to může... Jako Ain, jo? Jako Ain, nebo... Ano, tam by bylo asi toho, co bylo jejich rozum nepřístupné. Tak. To se dá být, no... Ono to Čehosy zůstává opravdu na takové rovině, že další neurčitosti, jo? A to bylo nepřístupné a ještě to bylo jako cosi neurčitné. No tak já si myslím, že jako to právě díky tomuhle tomu, jakože teda to nedělá problém, že právě když to je to, co je nepřístupné, tak to je to, co je nepřístupné. A on by tam ten neurčitej člen mohl dát, že? Nemohl. Když je to vstažný, tak... Nemohl. Když je to vstažný, ano. Tam v Němčině... V Němčině tam v žádném případě by nemohl... Mohl by říct etwas, jo? To je fakt. Ano. Ale rozhodně neurčitej člen by tam dát nemohl. Ale tak jako opravdu je to jedno. Myslím si, že to je prostě uprava, nebo uprava, jako která určitě... Ano. ...která nejde stejně do práv. Ano. Takže přeložíme... Můžem říct toho, toho jejich prozvonu na přístupnému. Toho jejich prozvonu na přístupnému. Toho, co bylo. Ono zas to tady není, jo? Toho jejich prozvonu na přístupnému. No, to zní velice blbě, teda. Teda, jo. To asi opravdu by z toho bylo... To se může volně přelášet, ne? To, co bylo jejich prozvonu na přístupnému. To už teda se mi zdá, že přesnější je to, čeho si... No, to mě taky, teda, právě. Z tohohle jsem myslel... Páč, především, jakmile tam řekneme, co bylo, tak to vypadá jako, že do té doby, než se dotkly. Když tam dáme, co je, tak když jejich rozumů nepřístupné, jak se toho můžou dotknout? Tamto je teda opravdu... Toto slovo, je nebo byl, bych tam nedal. Mně se zdá, že to, čeho si by tam... Já nevím... No. Já bych to, teda, přehodil i slovo, teda, třeba toho nepřístupného jejich... No a i tak je to rozblbí. No a i tak je to rozblbí. No a i tak je to rozblbí. No a i tak je to rozblbí. To není tak důležitá věc. To máš například v Němčině, furt máš přivlastňovací zájmena a do češtiny to zní strašně blbě, když to překladáš přivlastňovacím zájmenem. Takže to není... Ty členy jsou takové jako dost... Někde možná to je důležité, já bych řekl, že tady ne, no a nicméně, teda, máme to poznamenené, pak se k tomu ještě můžeme někdy vrátit, nebo ten, kdo bude dělat ten... Ještě k tomu stavci nad tím, jo? No. Tam jednou takovou drobnou poznánku, jestli by se třeba nech mohlo to přeložit tak, že bychom měli představit její vědění a moci vznešenou nepochopitelnost bohyně Moira. Jo, že by se nám dala ta bohyně? Jo. Jo. To by bylo vysvětlení, který není špatný, ale on to teda taky tam nemá. Ono to Moiry je takové... No. Vypadá to divně, jo, ale on právě taky to píše. Ale já vím, že ten překlad jako... Jasně, no. Neznamená, že musí být doslovný, že? To si určitě člověka může dobře... Takže jdeme dál. Ten odstavec, co tam začíná Sokratem... No tak tam... Tam je slyšené. Můžeme různě přinášit to nesrozumitelného. Tam není nesrozumitelného. Tam je Unbegriffen. No, no, no, ano. To já jsem už uchopitelného. Už jsme se dohodli teda, že neuchopeného, že se teda překládá. Neuchopeného teda. Neuchopeného. Já bych měl jednou, ještě jednu otázku, nebo pochybnost, jestli to neuchopené je přiměřené, poněvadž to by bylo Ungegriffenen. A Unbegriffenen je tedy nepochybně svázáno s tím Begriff, čili je to nepochopeného. Což ale zná pojímově neuchopeného. Jedině by se snad. Ale ten pojem by tam nějak měl bejt. To nepojatého, to je všechno blbý. A neuchopeného, to je jako prostě, jako jak nepustím tě, leč mě pohry požihnáš, tak ho uchopil, že jo. Ale uchopený, démon, to je, že ho držím za predku, no. Ale může to být nepochopené? Nebo to jste říkal, že já jsem... To ne, nepochopený, to je moc, to je nepochopený a nepojatý, je tady, to je posun proti tomu, unbegriffene. To je příliš, tak jako, slovník. Je to démon, s kterým on si nemohl nic počít. Ne, že ho vychápal. Nevěděl, co to je, on se mu vozejval, ale on ho nemohl identifikovat. Že to není, že byl nepochopen. On ho pochopil. Samozřejmě, no, že se reagoval. Věděl, co mu říká. Že ne, že kecka, ale byl pro něj jinak, ne. Pojímavě neuchopený. Jinak teda to máme už v tom odstavcím druhým, na druhým straně je unbegriffene übersinnlichen, jo, a to je takový desátý řádek. A tam jsme to překládali. No, já jsem taky měl to samý teda nesrozumitelný, což je jako je teda hodně volný, a když jsme dělali teda minule, tak se právě teda přišlo na to neuchopenému, no, ale... Tady zase nechci písnout. No, tam to děje. Jo, tam to tolik nevadí. To jest, nevadí to, když jako ještě nevíme, že to vadí. Tam to jako ne... Fakt je, že kdyby to skutečně bylo nepochopené, tak teda jako proč o tom vůbec mluvíme, že? Nebo jak vůbec o tom můžeme mluvit? Nech uchopené, jsme tam snad měli pochopené. No, no. Nech uchopené. No, to je taky jako... Tak co tam dáme? Jak to? Takým slovenkověm, že? A proč se bojíte toho pohybově, neuchopit neuchopeného? Protože další slovo, to je vždycky nejhorší na překladu, který musíš použít. Tak já nevím, proč by to mělo být nejhorší, no. Mně se to dá nejpřiměřenější, ale přesný to taky není, protože tam cpeme určitý pojimového myšlení, že tím pádem, což o tom tady není ani vydu ani slechu, že? No ale je tam ten Begrif, že? Ale to je... Takže... No původně jistě to nemohla znout, že jo. No ale současně v tom se jistě jakékolvě jej ztratil. Nebo má ještě jaké? No slovenkově. Já jsem tam nějak opravdu nevěděl. Zítra však je slovenkově, jestli tady je, tak se podíváme, jestli díle, že tady je. Slovenka. Tak to můžeme zavadit. Ale možná je tam něco... Tohle tam nebude. No a slovníky není v těchto věcech, není v těchto věcech absolutně nedává nic. Já vím, oni to prostě dávají, to nezrozumitelné určitě, taky tam prostě mimo jiný taky bylo, protože oni prostě vdělají nejenom synonima přesný, ale i opravdu takový prostě... To je ten inspirující, to je ten inspirující, no, takže se musíme to ale rozpočítat. To B je takový jako op. Berühren. Rühren je dotknoutí se a berühren je jako, tak jako, nejenom dotknoutí se v momentě, že tak jako vůbec se toho dotknout, celýho. Dienen je sloužití, B dienen je... Op sloužití. Tam dokonce to op je přímo. Nebo... Tasten a betasten. Laden a beladen. Aptasten to je, betasten se neříká. Říká. Betasten. Prostě na zboží máš lít betasten, ne? Jo, a betasten... A betasten je ahmata, a betasten je ahmata, ale zboží. No, no, no, no. Takže to B je takový jako užší vztah, potom greifen. Greifen to je jako směrem kl, a B, greifen, když už, když už potom šááám, že? Když už to nějak mám. Čili to skutečně je, ovšem uchopit, to už je ten poslední, to už to mám v ruce. Jo? A pak je to R, greifen. To už je dokončená akce. To B, greifen, to, to ještě potom šááám, že? Sice po celém už, už to toho jako bych chápu, ale ještě to nemám pevně v ruce. No a proč to nemůže být tak neuchopitelného Daimona? To by bylo... No, tak by byl tam sice ten, ten německý... No, on je opravdu neuchopitelný. Bár, jo? No, no, ale myslím, myslím je to přesně tak. No, jenže neuchopitelný je, on bych, greifen, bár nebo... Bár nebo bár. No, ale jako... Bár tam není, ale význam je to přesně. No, tak si to tam můžeme. Ostatně tam, když tam máš nesrozumitelný, tam taky... No. Takže máme... Ale tam slyšíval, jo? Tam je herte. Hmm. Jo, takže si přislyšel. No, všem on ho slyšíval víckrát. Ne, jednou. A v Němčina to nerozeznává. No, tam by muselo si pomoct flégte, co obvykle slyšívával, což není... To tež, když jako... To s tím flégtem, to je často. A to zase... To není tak docela často, že? A já myslím, že tam máme vůli. A protože víme, že se to nevozval jednou, tak čeština teda opravdu nepovoluje. To by bylo posun naopak, kdyby tam to přeložili dokonavě. Ale ty jsi říkal, že ještě... Ty jsi něco říkal, že ještě... No, to bylo na tohle. Ne, ne. To bylo na tohle. Ne, to myslel předtím, ne? Já jsem říkal něco? Říkal, že by jsi udělal něco. A to bylo tady s tím, co s tím pojímáš. Jo, no to bylo ono. A ty jsi říkal, že ty máš taky něco. No, něco jsem říkal. Co jsem to mohl? No, tam je boží výtvor. No, tak to se mnou povědám, tak uchyluješ, jo. Tam je šílenství bohem způsobené, ne? Jo, no. Jako nebo co je to šílenství? Jako nebo co je? Vědíme, že rozumím. Jako bohem způsobené šatlíce. Ano, to je teda... Je to třeba tam ten výtvor. Ano, ano. To je šílenství. Bohem způsobené nebo vyvolané. Ano. No, tak nic k tomu odstatně. No, zření, jo. Nebo zírání. Zření. To zření, jo, myslím, že... No, samozřejmě. U nás totiž češtině to zírání vlastně ztratilo vztah k intencionálnímu předmětu, že? Zírat znamená doblba. Jak vždycky učitelé. To je dost kuriózní věc, jo. Já nevím, jak by se s tímhle vyrovnalo celou. No, ale je to teda v tom případě, tak museli bychom říct na zírání. To už je zase přesun k tomu názoru, že? Takže... V tom zření by se něco zřídlo. No. Tam bych zůstal u toho zření. No, tak další, jo. Ten Aristoteles. Tak tam je přeloženo cvár právě. A nevím, proč to bylo sice, když je to... No, podle Aristotela je v souvislosti lidských věcí, štěstí dosahováno sice rozvojovou úvahu, ale nejený. Cvár a br. Ano. Jo, takže vždyť by to bylo právě. Ale tam není nejený, ale tam je nejeno. Jo, no, jako... To já myslím, že zase je v té češtině. Jo, to je. No, tam by to nedávalo smysl, ale nejenom. Nevíme, k čemu to nejenom se vztahuje. Víš, to v tom německém, to je jasný. Jo. Musel bychom tu větu převrátit, abychom to zůstali u toho. No. No a potom je tam tak konec. Konec té věty. No. Ahoj, toto je Aliboi, tam je ten nos kAmericanem. Hmm, z Již. Harinus. No, tady je, že nepochybně, to chyba to jsme vypořídali, Tak tam je i jiné. No, je to teda napováženou. Jako, kdyby totiž se řeklo, že charakteristikou těch alogoj je, že se jim tohle zdá, tak vlastně alogoj nejsou alogoj, jinak... Oni jsou logoj, ale jenom, že si toho nejsou vědomi. Tak. No, ale jestli co je, jako příležitý výklad... No, ale v textu to je jinak, protože vlastně, no... Protože to je ale přece komentář už Jaspersův, jo? To za tvoji Vojtečku. A proto on, jako sám Jaspers, říká o těch alogoj, jo? Já nevím, jestli to má být jako Aristotelův komentář, jo? Samozřejmě, ale pak je tam Vojtečka, že? Podle Aristotela jsou takovýto lidé, jo? A Jaspertář říká o těch lidech, že jejich podnikání se jim zd... Ne, to myslím, že je netržitelné. A z tohoto důvodu, podívejte, on říká, že to jsou ti alogoj, jsou lidé, kteří mají nějaký princip. A pak říká, že se jim to zdá. To není princip, co se jim zdá. Čili tam pak není logika. To se jim nemůže jenom zdát, protože pak nemůžeme... To se jim jenom zdálo, že to je bezrozumu a protirozumu. No tak to přece není princip. To tam není, že se zdá. No jo, scheint. Jo, ne, jasně, tam není máloga. On tady říká, že pro Aristotela jsou takový lidi, kteří mají princip. Který je lepší než rozum. A ten princip, to je něco. Já to hledu na to, komu se to zdá nebo nezdá. Já, jak já bych tému rozuměl, tak to scheint. Scheint, to nepatří, to jmen takhle. To jmen nepatří k tomu scheint. Scheint zu Geratu. Scheint zu sein. Et was schien zu sein. Něco vypadlo. Vypadalo, že bude. Jestli to něco spojí. Scheint zu Geratu. A pak jí ne. Že se jim daří, v podstatě já jsem se napídal příklad, že se jim daří, jo, bez a proti rozumu. Jejich podnikání zdá se dařit. No, ano, ano, tak to. Jo, zdá se jim dařit. V tom smyslu, že jim se to daří. Jim se to daří. A zdá se, že se jim to nezdaří. No, a proto jsem říkal, že mě by to přikázal, zdá se, že mi tam chyběla nějaký doma. To tam nechyběli, to tam vnitř chyběli. No, on to řekl, že s pomoci toho nič nechybí. Je to teda, kterým slovo stále jako je takový, hodně teda proti tomuhle výkladu, že jo, ale asi se to může taky určitě víc. No, tak to. To je pěkný nápad, no. To mě nenapadlo. Čili překlad by byl, jejich podnikání se jim... Ne, zdá se... Ne, se jim, jak se zdá, daří bezrozum a proti němu. No, no, no. Se jim, jak se zdá, daří... Bezrozum a proti němu. No, s tím, že si to zkontrolujeme, jak je to v novém vydání, jestli... Protože mně se furt zdá, že i tohleto je takový... No, dobře. No, můžeme. Tak další tyto příklady. Díře bude špíle. Tam je... Son... Slovičko... Co to tam je? Parmenides? Tam mám akorát... Jo, tak tam je toho zajemné. No. A tam je teda zajemné, jako slonců, no. A tam je teda zajemné, jako slonců, no. Jo, takhle, to všichni... Proti sloncům... Proti sloncům prázdnou. Jo, tady by bylo... Proti sloncům. Takže jednak je tady... Singulár... A jednak je to teda zajemné, no. Takže... Když si přikládal... Jako... Dá se to jako slonců, tak... Už zastavím až... Aha, jo. Ale já jsem teda zajemné přikládal jako slonců, no. Jo, přiznávám. Ne, dá zajemci přikládat slonců, no. Jo, jistě. Aha. Aha. Jo. Tak to bylo... Ty vole, ale na pobytu jsme to změnili. No, nechali jsme to zatím... Ne, pobytu jsme to změnili. Ne, pobytu jsme to změnili. Jsme to dostali jako všichni u mě rozhodnuto. No. Takže teda to bude pobyt... Tady zajemné slonců, no. Tak to je sedmnáctý řád... Jako tři, sedm... sedm a sedem a sedem... To je to zajemné, jako... No, to myslím, že to by tam bylo pravdu, že by bylo to těžký, těžký, to by bylo lepší, ale myslím, že snad. Ale že by to bylo takové, mohla to skutečně... No, tam máš... Josefe je ve skutečném slouce, no. A tam je dál zajemné. No, ale to jsme změnili na pobyt. No, ne, jenom jsem ti chtěl říct, že to tam bylo, no. Jo, to tam bylo, no. Ještě tam jsem chtěl to Eigentlichen sein, jo. A proč se mi přebyt... proč se mi chtěte dát skutečnému? Eigentlich je vlastní, ale ne skutečný. Věrklich je skutečný. No jo, ale jakože u toho... Platona já třeba mám zažito jako skutečné, jo. Skutečné bytí ještě navíc, jo. Tam je zájem, jo. No, tady to teda potřeba koučíš to. No. Horší je, když je potom... Eigentlich warheit. Že jim je o Eigentlich warheit, to je kousek dále, jo. Protože tam potom to vlastní pravdu dosvádí k tomu, že je to jejich pravda, ne, že jim jde o skutečnou pravdu. Subjekty. No. A to je průšvěd. No jo, proto taky tam... No, teraz, ono ho všem teda... Ale jo. No, jo, no. No, to je zvyk Jaspersův, ale fakt je, že eigen je vlastní. Je. V smyslu subjektivní. To vlastní ve smyslu pravý je Eigentlich. Je. No, všem pravý. No, tady je Eigentlich, ano. No, to druhý ale, když říkáte Eigentlich warheit. To je Eigentlich. To je Eigentlich, ano. Tak to je. Tak to pak je by úplně jasný, že. To je jenom v češtině pak ten problém, protože u nás vlastní je oboje. Takže můžeme to být v skutečném obětí, jo? Co tady říkáš, kdo je... Ty k tomu ještě. Nejsem ono. Ty se k tomu vyvíjáš, jo. Jo, já jako, jo. Aha, jo, no. Já teď nevím k čemu. Proti soucrům, že to je reál. Jo, no, tak to jsme dobluvili. Tam je možno přeložit jenom proti soucímu prázdno, anebo proti soucnu prázdno. Já bych spíš dal soucímu, protože, když řekneme proti soucnu, tak soucno u Demokrita je jeden atom. A je to tak míněno. Já proto jsem tam dal ten plurál, no. No právě, to mě je jasný, že? Takže já bych dal proti soucímu, tím se vyhneme, je to singulár a zároveň to znamená všechno i soucím. No, to je dobrý docela, no. No a to druhý. No a my si to pravé tam můžeme klidně nechat. Páč, opravdu to vlastní je česky takový... Jak skutečné, jsem myslel. Skutečnému bytí, nemytí. To bych chtěl, no, tak je to možný, ale normálně se to chápe, že... Co to je neskutečné bytí? To je dost blbý říkat, jo? Sice v mý terminologii je to přesný, ale obecně to je velice nesrozumitelný. No ale to soucno bych tam vůbec nechtěl, že ne, a nezájem, že ne. Jaký soucno? No tam je přeleženo tomu, kde je takový nezájem, tak právému bytí a nebytí, jo? Jo, to je pravda. To je pravda. To víš, já si myslím, že on má na městě prostě on to, on a mé on, jo? Dala jsem tady trošinku už teda skutečně se jako... No a kromě toho teda pravda je, že Němčina zas má ten tu nesnáz, že sign je bytí i soucí. Je? I soucno tedy. Jo? Jinak by totiž da sign nemohlo bejt soucno. Sign pokrývá jak bytí, tak soucno. To u nás jenom v češtině je ten rozdíl bytí a bytí. Že to máme proto zvláštní termín. Hm? Proto se teda Majdegov tak špatně mluví o ontologické diferenci. Protože on tam má furt sign. A když to chce rozlišit, tak musí říct sciendes, což je soucí a ne soucno. Soucno německy zas nejde říct. Až to pokrývá, to sign. Takže já mám taky opravdu, já opravdu nevím, že by se někde psalo u Platona nebo ani u Aristotela, o me-einaj. Vždycky to me-on. No neopak. Tam je uzia. Uk, to by bylo uk-einaj, teda ne? No, ale to je pak sloveso vysloveně. Když to je, jako mělo by to být substantijní, tak by muselo být me-einaj. To-einaj. A to teda opravdu myslím, že neexistuje. To nevím. Me-uzia taky není? Je? Já nevím, co už tam je za... Ne, me-uzia rozhodně tam není, že? To taky ne. Uzia buď je, anebo se o tom nedá nic. Takže skutečně asi, tady to sign znamená soucno. A nikoli bytní. No. Ale většina, když o něm mluví, že on tak... Já jsem to taky neznamenal, protože, ještě už pravé, jo? Tak pravé soucno. To známe, že jo? Když jiným kontextem neznamená. A kromě toho teda, víte, když se to uvěme, co pak je možno proti bytí stavět zdáním? Zdání bylo vždycky stavěno proti soucnu. A ne proti bytí. No, já se na to podívám. Jo, příliš menším u Parmeníka, tam ten rozdíl mezi bytím a soucem není učiněn. Tam je to to tež. Jo. Jako úplně není tak. Jak to byt? Tam soucí je soucno. A o bytí se nemluví. Není nikde žádný doklad, že by rozlišoval bytí a soucí. No, tam se mluví o tom, o tom, co se jeví, že jo? No, to je zdání. Jenom jedno. A to je soucno. No, nebo bytí. To není pravda. V jeho terminologii od toho nerozeznáváno. A v Heideggrově terminologii je to. Není bytí, nebez soucno. Říkejte mi, že bytí je kulatý. To může být jen soucno. Protože kulaté to je jenom příměr celý, že? No, příměr, no jo, ale pak kde jsme teda? Že to příměr, tak se s tím nedá pracovat vůbec. Tak, ale pak mě řekněte, když tam jsou samý příměry, tak kde najdete argument pro rozdělování bytí a soucna u Parmenida? To vůbec už neuděláte. No, no, tam se odlišuje jevení. Jevení to je zdání. To se jeví, to není. To je pouhé zdání, to je iluze. To není vyjevování. V našem smyslu, nebo v novém smyslu. To je zdání pouhé. A proč by musel být zavedeno zdání, ještě i soucno a ještě bytí? Nerozsvěšujte, tak neříkejte, že to je bytí. To je soucno. To jedno celé ulaté, to je soucno. Není nejmenší důvod jednou... Můžu bych si dovolat? Jistě, jistě. Není nejmenší důvod tam říkat bytí. Dobře, tak dávajte vás, necháme soucno a pak přiděláme ho, ale i v tom proti kharakteru zdání. No, abych byl pravděpodobně. Právě kvůli tomu jsem se k tomu takhle vrátil, protože k kharakteru zdání to nejde. Proti soucnu. Proti soucnu vklade zdání, proti soucnímu prázdo a proti pravému soucnu nejsoucno. Můžu ti pomoct? Šlo by o to, potkat se v sedmu na Hračanský a ještě asi hodinu nebo hodinu, jakou ses mu věnoval? Proti pravému soucnu nejsoucnu? No, jak to tam bylo? Já se na to kouknu a ještě vám přiště... Já vyhledám, jak to tam máme těch místej. No, no, no. Ale jako moc, moc, moc...

====================
s1.flac
====================
Původ. Původ současný, když tam je život. Současný může být právě tak přítomný jako minulý, jako budoucí. Současný je, když je to stejného času s něčím jiným. A nikde není řečeno to jiné, že musí být přítomné. Takže tady je gang verdict, který je přítomný. A filozofická situace. Nemělo by se to přeložit situace filozofie nebo ve filozofii? A proč? Filozofická situace. Voda to tam má. Myslíte, že v Němčině to zní jinak? Ne, ale když si to člověk přeloží do češtin, filozofická situace, tak je to mně takový zahalený, temný. Spíš situace ve filozofii, než filozofická situace. To se snad tak nepoužívá, takový termín. No, on ho používá. Mohli byste říct, jakou námětku, proč se to nepoužívá, nebo proč to cítíte jako něco divného? Já toho rozumím, jak on to říká. Chci naznačit, že rozdíl mezi tím, když budu mluvit o filozofické situaci, jak po něm souhubám a myslím, jak situace tohoto národa a tak dále filozoficky vypadá, než to, když to řeknu ve filozofii. No, tak je mi jedno celý kontext, a neby o tom, jak se při tom v době, co se zrovna probírá, čím se... Já myslím, že tenhle výklad je nedržitelný, protože filozofická situace, tak ty myslíš jako filozofická situace národa, to znamená, to je situace národa, jak vypadá ve filozofii. Tam není řečeno čeho, že tam je filozofická situace. Dobře, není, ale on to vykládá, ty to nevykládáte. Tak on vám pomáhá, tak jak jsem teď mluvím. Filozoficky viděná, to je filozofická situace. Myslím, ale to je násilný výklad. Filozofická situace není filozoficky viděná situace. Samozřejmě, že ne. Ale je to situace, teďme to u tohoto světa, jak se obráší ve filozofii. Kdežto? No v ničem jiném se obrážet nemůže, ale je v umění ještě. Ale je v umění. Tam se nemůže obrážet situace. Celá, celého světa. To musela být nějaká omezená. A od toho se přeci dá skutečně udělit, jaká je situace ve filozofické diskuzii, teda ve filozofii. Aspoň takhle. No, něco na tom je, že když řekneme vědecká situace, tak to zní blbě. Filozofická situace. Kdyby to chud ještě může, tak filozofická situace pro mě znamená situaci, která je chápaná, dejme tomu, filozoficky nějak, jo? Jestli tady je o situaci, anebo jestli tady je o filozofii. To se mi nezda, to už by byl další posun. No ne, ale... Je to, nechápaná filozoficky. Filozoficky můžete chápat jakoukoliv situaci, a ne jenom filozofickou. Filozofickou situaci, jo? Filozoficky můžete chápat politickou situaci, filozoficky můžete chápat vědeckou situaci a tak dále. Čili to ne, ale filozofická situace se tu myslí situace ve filozofii. Pro toho, co tak jako chtěl překládat. No a může to znamenat něco jiného, než situace ve filozofii, kdy řekneme filozofická situace? Lidská situace. Co to je? Ano, lidská situace znamená situace lidí ve světě. No. Tak nemusíme říkat situace lidí. Lidská situace, každej chápe. No, filozofická každej chápe, stejně tak je to situace filozofie. Ale že tam jde o situaci. Jo. Že jde o nějaký původ přítomné situace, jo? A ta situace je filozofická. No. Tak někoho, kdo se zdá osobně, že ten název je dobře volný, takže já pod tím můžu tak trochu vidět obojí, nebo? Že to je teda jak situace ve filozofické diskusi, tak situace, která je podrobená filozofické diskusi. Je to v diskusii reflektovaná? Pak fakt, když to vykládá, to přesahuje. Když on vykládá, kde všude se proti sobě staví rozum a protirozum, nebo nerozum, tak to není všude prisma ten filozofie. To je bez filozofie. Ta filozofie to reflektuje, ale je to... Jo, ale je to jeho první část se zaměřit na vyklad jako situace ve filozofii. A když vykládá právě Kierkegára a ničeho, tak on jich říká, že vytvářili atmosféru a takřka jako by je stvořil tento věk. A takže tam to zase jako... Dobře, já jsem si dělal pak, mně se teda stále, že jako nejde špatný takovýhle odlišený třeba v tý interpretaci jako zkusit dělat a třeba se pak jako opravdu otázat, který z těch významů, nebo jestli teda oba, jakože zatím máme dojem, že možná oba jako ten já vlastně bych chtěl postihnout, jo, že to prostě vždycky může být číkovný, ale že teda asi dosti bez toho, že bychom potom by to měli jasno, tak nemá cenu uvažovat prostě o tom, jestli to překládat takhle nebo nějakým jiným způsobem. Na kolik terminů je tam pak ještě víc, já to jsem tam někde měl poznamené, protože jsem si vzpomněl na to, proto jsem to uvedl, jo. Takže kdybychom to změnili na situace ve filozofii, takže v tom případě bychom nebyli právi obsahu té kapitoly, protože jak jsme už viděli a budeme i dále vidět, tam jde o situaci, která přesahuje rámec samotné filozofie, že třeba tam je, že na půdě křesťanství, jo, je tam protiklad mezi rozumem a vírou. No tak tam se není, i když teda Jaspers mluví o víře filozofické, tak tady má na mysli tu Offenbarung v gloube a ta je mimo rámec filozofie třeba, že. Takové věci by tam... Jednou jednou jedný věci, ale jeho tématem tam pokravdu je ta situace v té filozofii, že ta demonstrovaná, že ona je na přírodu myslitelní. Kedy nebyly považovaný za filozofii. No nepovažují. On je tam zařazuje. Nejenom on, že, ale teda on je ten, který s tím začal aspoň. No dobře, mám to tady kluťání. No každopádně zapište. Máte ještě nějaký? Mimochodem přešli jste si část nebo celý to německé? Jsou tam takové tiskové chyby, na které jste přišli. Já teda se obávám, že jsem asi na dvě přišel, ale... Na straně čtyři, že? No, no, no, ale nevím, na které jsem poznal, ale na straně čtyři. Až k tomu přijdeme, já vám to řeknu. Já jsem taky objevil, ale... Ve dalších, co jsem řekl, já jsem znál, že tam jsou německy. Takže to taky samozřejmě budeme sledovat, protože v tisku je to holandění a víme, že tam může lehko dojít. Málo kdy se stane, že sazeč umí německy, že jo? Na holandsku. Takže to je všecko zatím, jo? Takže můžeme začít s těm odstavcem dalším potom, kterým nemám, až k tomu dalším. Tak řekni k tomu dalšímu, nikdo se jinej nehlásí. K tomu Plato? Ne, většina filozofů. Aha, dokonce ten malinký, dobře. Tak jo, ano? Tam je... nevím, který to je? Nevím, který to je? Nevím, který to je? Nevím, který to je? Tam je... nevím, který to je? Tam je... nevím, který to je? Většina filozofů berí jejich příběh. Dobře. Ale v důležitosti to, že to nemůžeme představit. A ty tady máš čeho jsi? No... No podle mě jsou teda pokud bych... Počkej, a to zdal vedle sebe. Tak ještě, co mýmíš, abychom věděli, co ty mýmíš? Čili... Já jsem nepochopil nad tím, na či... Tam je, překladuje, čeho jsi jejich rozumu nepřístupného. Čteš to překladou? No. A originál je to, jejich rozumu nepřístupného. Ano, to, protože my máme dotýkatí se, musí to být to, tak by tam bylo toho, jejich rozumu nepřístupného, což zní velmi blbě, takže místo toho tam byl čeho jsi. Není tím posun žádnej. V zásetí. Nějakej závažnej? Když je tam jako člen určitý... No, to, hele, to nemůžeme... My nemáme vůbec členy, že? No, a... Takže nemůžeme... Tak se mluví o něčem tom, když to tady, jak překladuje, čeho jsi... Jako Ein, jo? No, jako Ein, nebo... Ano, tam by bylo asi toho, co bylo jejich rozumu nepřístupné. Tak to se dá říct. No, to myslím. No, no. Ono to, čeho jsi zůstává opravdu na takové rovině, ještě další neurčitosti, jo? No, to bylo nepřístupné a ještě to bylo jako cosi neurčitné, cosi nepřístupné. Dobře, tak já si myslím, že to právě díky tomuhle tomu, jakože teda to nedělá problém, že právě když to je to, co je nepřístupné, tak to je to, co je nepřístupné. To by se nemohlo dát, že jo? Nemohlo, nemohlo. A když je to vstažný, tak to je právě vstažný. V Němčině tam v žádném případě by nemohl, mohl by říct etwas, jo? To je fakt. No. Ale rozhodně neurčité, co by tam dát, nemohl. Ale tak jako opravdu je to jedno. Myslím si, že to je prostě oprava, nebo uprava, jako teda určité, která není stejně oprava. Takže přiložíme... Můžem říct toho, toho jejich pronomu nepřístupného. Toho jejich pronomu nepřístupného. Ono zas to tady není, jo? Toho jejich pronomu nepřístupného. No, to zní velice blbě teda. To asi opravdu by z toho bylo... Ale to se může volně přeložit, ne? To, co bylo jejich rozhodnutí. No, to mě taky teda právě. Z tohohle jsem myslel... Páč, především, jakmile tam řekneme, co bylo, tak to vypadá jako, že do té doby, než se dotkli. Když tam dáme, co je, tak když jejich rozumu nepřístupného, jak se toho můžou dotknout. Tamto je teda opravdu... Toto slovo, je nebo byl, bych tam nedal. Mně se zdá, že to čosi by tam... Já nevím... No a i tak je to rozblbý. To není tak důležitá věc. To máš například v Němčině, furt máš přivlastňovací zájmena a do Češtiny to zní strašně blbě, když to přikládáš přivlastňovacím zájmenem. Jo, takový ty... To je... Ty členy jsou takový jako dost... Někde možná to je důležitý, já bych řekl, že tady ne. No a nicméně teda máme to poznamenené, pak se k tomu ještě můžeme někdy vrátit. Nebo ten, kdo bude dělat ten... Ještě... V tom ostavci nad tím, jo? Tam jednou takovou drobnou poznáku, jestli by se třeba nemohlo to přeložit tak, že ten konec té věty je její vědění a moci vznešenou nepochopitelnost bohyně Moirá. Jo, že by se nám dala za bohyně? Jo. To by bylo vysvětlení, když není špatný, ale on to teda taky tam nemá. Takový... Vypadá to divně, jo? Ale on právě taky to píše. Ale já vím, ale ten překlad jako... Jasně, no. To znamená, že musí být oslovný, že? To si určitě člověk tam může dostat. Takže jdeme dál. Ten ostavec, co tam začíná Sokratem... No tak tam... Tam je slyšené. Tam není nesrozumitelného. Tam není nesrozumitelného. Tam je Unbegriffene. Ano. To já jsem už ochopně překládal. Už jsme se dohodli, že neuchopeného. Že se teda překládá. Neuchopeného. Já bych měl jednou... Ještě jednu otázku, nebo pochybnost. Jestli to neuchopeného je přiměřené, poněvadž to by bylo Ungegriffene. A Unbegriffene je tedy nepochybně svázáno s tím Begriff, čili je to nepochopeného. Což ale zná... Pojímově neuchopeného jedině by se snad. Ale ten pojem by tam nějak měl bejt. To nepojatého, to je všecko blbý. A neuchopeného, to je jako prostě... Jak nepustím tě, leč mě pohyb ožihnáš, tak ho uchopil, že jo. Ale... Uchopený, démon, který ho držím za predku, no. Ale může to být nepochopeného? Nebo to jste říkali... To ne, nepochopený, to je moc... To je úplně mimo. To je nepochopený a nepojatý, je tady... To je posun proti tomu Unbegriffene. To je příliš tak jako... On je to démon, který... On si nemohl nic počít. To je, že ho nechápal. On věděl, co to je. On se mu ozejval, ale on ho nemohl identifikovat. Že to není, že byl nepochopen. On ho pochopil. Samozřejmě, že se reagoval. Věděl, co mu říká. Že ne, že kecka. Ale byl pro něj jinak... Ne. Pojímavě neuchopený. Jinak teda to máme už v tom odstavcím druhým, na druhý straně, kde je Unbegriffene, takový 10. řády. A tam jsme to překládali. Já jsem taky měl to samý nesrozumitelný, což je teda hodně volný. A když jsme dělali minule, tak se právě přešlo na to neuchopenému. Ale... Tady zase nechci bych zkusil. Tam to tolik nevadí. Nevadí to, když ještě nevíme, že to vadí. Fakt je, že kdyby to skutečně bylo nepochopené, tak teda proč ho tam vůbec mluvíme? Jak vůbec ho tam můžeme mluvit? Neuchopené. No, to je taky... Tak co tam dáme? Jak to? Takým slovem to je, že... A proč se bojíte tomu pojmově neuchopeného? Tak já nevím, proč by to mělo být nejhorší. Mně se to dá nejpřiměřenější, ale přesný to taky není. Protože tam cpeme určitý pojmového myšlení, že tím pádem... Což o tom tady není ani vidu, ani slychu, že? No, takže... Měl on nějaké ještě jiné známy? Původně jistě to neměl znám. Ale současně tomu se jistě jakékolvě zkratil, nebo má ještě jaké? No, slovníky. Já jsem tam nějak opoznával tomu. Zjistil jsem slovník, jestli tam je, tak se podíváme. Jestli tady je nějaký díža, tak to můžeme zabavit. Ale možná je tam nic ne. Člověk tam nemůže být. Slovníky v těchto věcech není absolutně nedávné. Oni to prostě dávají... To nezrozumitelné určitě, taky tam prostě mimo jiný, protože oni prostě vdělají nejen synonyma přesný, ale i opravdu takový... To B je takový jako op. B rýren. Rýren je dotknouti se a B rýren je tak jako... nejenom dotknouti se v momentě, že tak vůbec se toho dotknout. Celýho. Dýnen je sloužitý. B dýnen je op. Tam dokonce to op je přímo. Nebo Tasten a Betasten Aden a Beladen Aptasten to je... Betasten se neříká. Příklad. Betasten. Na zboží máš být Betasten. Tasten je mata a Betasten je ohmatá na zboží. No, no, no. Takže to B je takový jako užší vztah potom Greifen. Greifen to je jako směrem GL a B Greifen když už potom šám. Když už to nějak mám. Čili to skutečně je ovšem uchopit to už je ten poslední. To už to mám v ruce. A pak je to R Greifen. To už je dokončená akce. To B Greifen to ještě potom šám. Sice po celém už to toho jako bych chápu ale ještě to nemám pevně v ruce. A proč to nemůže být tak neuchopitelného Daimona? Jo, tak být tam sice ten nějaký... On je opravdu neuchopitelný. Ale my myslíme to přesně tak. No jenže neuchopitelný je on B Greifen bar nebo... No ale jako... Bar tam není ale význam je pro přesně. No tak si to tam můžeme. Ostatně tam když tam máš nesrozumitelný tak to máme. No. Takže máme... Ale tam slyšíval, jo? Tam je H.T. Takže slyšel. No všem on ho slyšíval víckrát. Ne, jednou. A v Němčina to nerozezná. A by muselo si pomoct Frejek Tetsu hodně obvykle slyšívával. Což není... To tež, když jako... S tím Frejkem to je často. A to zase... To není tak docela často, že? Já myslím, že tam máme vůli. A protože víme, že se to nevozval jednou, tak čeština teda opravdu nepovoluje. To by bylo posun naopak, kdyby tam to přeložili dokonavě. Ale ty jsi říkal, že ještě... Ty jsi něco říkal, že ještě... Ne. Já jsem říkal něco? A to bylo tady s tím, co s tím pojímáš. Jo, no to bylo ono. A ty jsi říkal, že ty máš taky ruce. Hlavně to jsem říkal. ... No to nevadí, jdeme dál. Další připomínka, poznámka? To je boží výtvor. No tak to se mnou tak uchyluje. Tam je šílenství bohem způsobené. Jako nebo si je. Jako nebo si je. Vědíme, že rozumí. Jako bohem způsobené. To je třeba tam ten výtvor. To je bohem způsobené. Bohem způsobené nebo vyvolané. ... No zření, jo. Nebo zírání. Zření. U nás totiž češtině to zírání vlastně ztratilo vztah k intencionálnímu předmětu. Zírat znamená doblbat. Jak vždycky učitel. To je dost kuriózní věc. Já vím, jak by se s tím nevyrovnalo. Ale je to teda v tom případě. Museli bychom říct na zírání. To už je zase přesun k tomu názoru. Takže... ... ... ... Tak tam je přeloženo cvár právě Cvár, abr. ano, takže. Ale tam není nejený. Já? No já koumám se. To jenom myslím, že zase je v té češtině... Jo, to je... ...znesmitelná licence... No tam by to nedávalo smysl, ale nejenom. Nevíme k čemu to nejenom se vztahuje. Věž to v tom německém, to je jasný. Jo. Musel bychom tu větu převrátit, abychom to zůstali u toho. No a potom je tam tak konec. Konec ty věty. No to jsou z toho Allogoy. Tam je na vzímcí Allogoy. Moment. Moment, já si toto... Hned za tým nejich podnikání, jenom to nevím. Tak zdá se jim... Zdá se jim tařit bezvraznu a proti němu. Je to předstej příklad. Jich podnikání zdá se jim... No tady je teda, že nepochybně, zdá se mu, to je chyba. Pak tam je jiné. Jo, já jsem to teda tady vydal právě v domění, že je chyba v textu. Tak jsem to tady si trouknul teda udělat, protože se viděla, že ten význam teda zdá se jim, že těmu nerozumím. Ale to nevím. Já jsem teda myslel, že tady je to osobní závěr, že se má vztahovat na toho Aristotéru. Je to teda napováženou. Kdyby to ti se řeklo, že charakteristikou těch allogoi je, že se jim tohle zdá, tak vlastně allogoi nejsou allogoi. Oni jsou logoi, ale jenom, že si toho nejsou vědomi. Takže skutečně by se to správně mělo vztahovat k tomu Aristotélu. A ne k ním. No my budeme asi muset udělat něco, já nevím, jestli to vyšlo od té doby znova. Nejspíš jo. Takže, až budeme toho mít víc, tak já to napíšu, já někomu to dám, ať to zjistí. Až nechat si kvůli tomuto vozit. To je asi blboznáčko, mohli by nám udělat kopii a bylo by pochtělka. Já nevím, jestli to vyšlo znova. Ale přece komentář už je z prsů. To za tvoji dvojtečku. A proto on jako sám Jaspers říká o těch alogoji. Já nevím jestli to má být jako Aristotelův komentář. Für Aristoteles gibt es Menschen. Samozřejmě, ale pak je tam dvojtečka. Podle Aristotela jsou takovýto lidé. A Jaspertář říká o těch lidech, že jejich podnikání se jí vzd... Ne, to myslím, že je nedržitelné. A z tohoto důvodu, podívejte, že to jsou ti alogoji, jsou lidé, kteří mají nějaký princip. A pak říká, že se jim to zdá. To není princip, co se jim zdá. Čili tam pak není logika. To se jim nemůže jenom zdát, ponělže pak nemůžeme... Kdyby se jim to jenom zdálo, že to je bezrozumu a protirozumu, no tak to přece není princip. To tam není, že se zdá. No jo, šajnt. Jo, ne, jasně, tam není manubor. On tady říká, že pro Aristotela jsou takoví lidi, kteří mají princip. Který je lepší než rozum. A ten princip, to je něco. Bezohledu na to, komu se to zdá nebo nezdá. Já, jak já bych to musel, tak to šajnt. Šajnt, to nepatří to jímen takhle. To jímen nepatří k tomu šajnt. Šajnt cugerátum. Šajnt zu sein. Et was schien zu sein. Něco vypadlo. Vypadalo, že bude. Jestli to něco spojí. Ano, tak to. A pak jímen. Že se jim daří, v podstatě já jsem snad i například, že se jim daří, jo, bez a proti rozumu. Jejich podnikání zdá se dařit. Ano, ano, tak to. Jo, zdá se jim dařit. V tom smyslu, že jim se to daří, jim se to daří, a zdá se, že se jim to daří. A proto jsem říkal, že kdybych to přikázal, zdá se, že mi tam chybělo nějaký to máloho S. On to tak může s pomoci toho něco nedělat. Je to teda, to je slovo snad jako je takový, hlavně teda proti tomuhle výkladu, že jo, ale asi se to může taky určitě víc. To je pěkný nápad toho. To je pěkný nápad toho. Čili překlad by byl, jejich podnikání se jim, ne, zdá se, se jim, jak se zdá, daří bezrozum a proti němu. Bezrozum a proti němu. No, s tím, asi to zkontrolujeme, jak je to v nové vydání, jestli. Mně se furt zdá, že i tohleto je takový, no dobře, to můžeme. Tak další tyto příklady. Tam je soucnou co to tam je? Tam mám akorát Tak tam je to zajemné. A tam je teda zajemné jako soucnou. Proti soucnou proti soucnou prázdnou. Jednak je tady singulár a jednak je to zajemné. Když jsi přikládal dázare jako soucnou, tak už dostali váš... Já? Já jsem zajemně přikládal jako soucnou. Já? Ne, dázare si přikládal soucnou. No, jistě. Ale na pobytu jsme to změnili. No, nechali jsme to zatím. Ne, pobytu jsme to dostali jako všech důmě rozhodnuto. Tak se dá to být pobyt a stát zajemné soucnou. Takže pak to je sedmnáct tři řády po tři, sedm a sedem znem. To je o to zajemné jako soucnou, to myslím, že to může být takovou pravdou, že by to bylo těžký, těžký, cokoliv lepšího vymyslet. Ale že by to bylo tak singulár ve skutečném soucnu. Je ve skutečném soucnu a tam je dál zájem. No, ale to jsme změnili za pobyt. No, ne, jenom se ti chtěl říct, že to tam bylo. Jo, to tam bylo, no. Ještě tam jsem chtěl to Eigentlichem zájem, jo? Proč se mu přebyt, proč se mu chtěl dát skutečnému? Eigentlich je vlastní, ne skutečný. Eigentlich je skutečný. No jo, ale jakože u toho Platona já třeba mám zažito jako skutečné, jo? Skutečné bytí ještě navíc, jo? Tam je zájem, jo? No, tady to je váku tížko. Horší je, když je potom Eigentliche Wahrheit. Že jim je o Eigentliche Wahrheit. To je kousek dál, jo? Protože tam potom to vlastní pravdu dosvádí k tomu, že je to jich pravda, že jim jde o skutečnost. Subjektivní. A teď už. No teda ono ovšem teda... No jo, no. To je zvyk Jaspersův, ale fakt je, že eigen je vlastní. V smyslu subjektivní. To vlastní ve smyslu pravý je Eigentlich. A tady je Eigentlich. No to druhý, ale. Eigentliche Wahrheit. To je Eigentliche. Tak to je. Tak to pak je by úplně jasný, že? To je jenom v češtině pak ten prů problém, pakže u nás vlastní je oboje. Takže můžeme tady o skutečném obytí, jo? Co tady říkáš, to ty k tomu ještě. Nejistého? To nevím já. Jo, já jako, jo. Já teď nevím k čemu. Proti soucnům, že? To je ráno. To jsme domluvili. Tam je možno přeložit jenom proti soucímu. Prázdno, anebo proti soucnům. Prázdno. Soucnům. Já bych spíš dal soucímu, protože když řekneme proti soucnům, tak soucnům u demokrita je jeden atom. No. Je to tak míně, no. Proto já jsem tam dal ten průvál, no. No právě, to mě je jasný, že? Takže já bych dal proti soucímu, protože když se vyhneme, je to singulár a zároveň to znamená všechno jsoucím. No, to je dobrý docela, no. No a to druhý. No a my si to právě tam můžeme klidně nechat. Váš, opravdu to vlastní je česky takový... Neskutečné, jsem myslel. Skutečnému bytí, nebytí. Je to možný, ale normálně se to chápe, že... Co to je neskutečné bytí? To je dost blbý říkat, jo. Sice v mý terminologii je to přesný, ale že obecně to je velice nesrozumitelný. No, ale to ještě úplně, co bych tam vůbec nechtěl. A nezájem. No, tam je přeleženo tomu... Pravého bytí a nebytí, jo? Jo, to je pravda. To je pravda. To víš... Já si myslím, že on má na mysli prostě on to, on a mé on, jo? To já jsem tady trošinku už teda skutečně se jako... No a kromě toho teda pravda je, že Němčina zas má tentů nesná, že sein je bytí i soucí. Je? I soucno, tedy. Jinak by totiž dasein mohlo být soucno. Sein pokryvá jak bytí, tak soucno. To u nás jenom v češtině je ten rozdíl bytí a byti. Že to máme proto zvláštní termín. To se... ještě se s tím nezpomíná. Sein... Proto se teda a kdyby byli tak špatně mluví o ontologické diferenci. Protože on tam má furt sein. A když to chce rozlišit, tak musí říct sein des, což je soucí a ne soucno. Soucno německy zas nejde říct. No, protože to pokryvá to sein. Takže já mám taky opravdu... Já opravdu nevím, že by se někde psalo u Platona nebo ani u Aristotela o me einay. Vždycky to me on. No, neopak. Tam je uzy a... Uk, to by bylo uk einay, teda. Ne? Spíš, než ne? No, ale... To je pak sloveso, vysloveně. Když to je jako... Mělo by to být substantijní, tak by muselo být me einay. To einay. To teda opravdu myslím, že neexistuje. To nevím. No, tam to spíš bylo uzy, než tady bylo on, že jo? To nevím. Me uzya taky není nebo uk uzya? Já nevím, co už tam je za... Ne, me uzya rozhodně tam není žádný. To tu taky ne. Uzya buď je, anebo se o tom nedá nic. Takže skutečně asi tady to sign znamená soucno. A nikoli bytí. No. Ale většina, když o něm mluví, že jo, tak... Já jsem to taky neoznámkoval, protože je jako... Ještě už pravé, ale... Tak pravé souco. To známe, že jo? Ještě větko, tak s tímhle se mluví. No, já se na to podívám. Jakou parmenída? Tak soucí je soucno a o bytí se nemluví. Není nikde žádný doklad, že by rozlišoval bytí a soucí. No, to je zdání. To je zdání. Ale proti tomu na druhé straně je jenom jedno. No, je jedno, ano. A to je soucno. No, nebo bytí, že jo? To není pravda. V jeho terminologii je to potom... V jeho terminologii on to nerozeznává. Ano. A v Heideggrově terminologii je to. Není bytí, nebez soucno. To celý kulatý... Říkejte mi, že bytí je kulatý. To může být jenom soucno. No, ne, tam není řečeno, že je vymrzelo tak, že je kulaté. No, přímě, no jo. Pak kde jsme teda? Že to přímě, tak se s tím nedá pracovat vůbec. Tak, ale pak mně řekněte, když tam jsou samé příměry, tak kde najdete argument pro rozdělování bytí a soucna u Parmenida? To vůbec už nebudou dělat. Ne, ne, tam se odlišuje jevení. Jevení to je zdání. To nemá se soucnem co dělat. To se jeví. To není. To je pouhé zdání. To je iluze. To není vyjevování. V tomhle našem smyslu, nebo v novým smyslu. To je zdání pouhé. A proč by musel být zavedeno zdání, ještě i soucno a ještě bytí? To nerozmýšlejte, tak neříkejte, že je soucno. To jedno, celé, ulaté, to je soucno. Není nejmenší důvod jednou... Mohl bych si zavolat. Jistě, jistě. Není nejmenší důvod tam říkat bytí. Tak dáme teda, necháme soucno a pak přiděláme ho, ale i v tom protikladě, který je zdání. No, abych byl pro. Právě kvůli tomu jsem se k tomu takhle vrátil, až myslím, že přece jenom to není možný dát. Proti bytí zdání to nejde. Proti soucnu. Proti soucnu vklade zdání, proti soucímu prázdno a proti pravému soucnu nejsoucno. Můžu ti pomoct? Můžu ti pomoct? Můžu ti pomoct? Můžu ti pomoct? Nepohodím, jakou se s ním věnoval. No, nebo radši jakou, kterou v těch předměnů tam být. Tak moment, co teda, co teda? Proti pravému soucnu nejsoucná. No, jak to tam bylo. Já se na to kouknu, až se vám přiště, já vyhledám, jak to tam má na těch výkonných místech. No, no, no, no. Ale jako Moc. Moc.

====================
s1.mp3
====================
Jednak přítomná je, jestli by se nemohlo překázat, kdo současná. Kde? Nohle nadpis první přednášky. Původ. Původ. Současné. Současný může být právě tak přítomný jako minulý, jako budoucí. Současný je, když je to stejného času s něčím jiným. A nikde není řečeno to jiné, že musí být přítomný. Takže tady je Gengiverty, který je přítomný. A filozofická situace. No? Neměla by se tam přiložit situace v filozofii? Nebo ve filozofii? A proč? No, filozofická situace. No ona to tam má. Já vím, že to tam má. Myslíte, že v Němčině to zní jinak? Když si to člověk přeloží do Češtiny, filozofická situace, tak je to jako mně zahalený. Já si pod tím spíš situace ve filozofii, než filozofická situace. To se snad tak nepoužívá. No ono používá. Měla byste říct nějakou námětku, proč se to nepoužívá, nebo proč to cítíte jako něco divnýho? Já tomu rozumím tak, jak on to říká. Prostě chceme značit, že je rozdíl mezi tím, když budou mluvit o filozofických situacích, tak pojedu oslovovat na mysli, jak situace tohoto národu a tak dále filozoficky vypadá. Než to, když to řeknu ve filozofii, no tak je mi jednocený celý kontext. A nevím o tom, jak se v přítomí době, co se zrovna podobí námětčím světům. Ale já myslím, že tohle je docela nevykladně nadržitelné, protože filozofická situace, jo, tak ty myslíš jako filozofická situace národa, to znamená, to je situace národa, jak vypadá o filozofického světa. Tam není řečeno čeho, že tam je filozofická situace. Dobře, není, ale on to vykládá. No jo, si to nevykládáte. Tak on vám pomáhá, tak vám si teď mluvím. A filozoficky viděná, to je filozofická situace, to myslím, ale to je násilný výklad. Filozofická situace není filozoficky viděná situace. A on řekl, že ne. Ale je to situace, teďme to u tohoto světa, jak se obráčí na filozofii. Kdež to? No v ničem jiném se obrážet nemůže. Ale na fungujení ještě. No. Ale na fungujení. Po liadu třeba. Tam se nemůže obrážet situace. Celá, celého světa. To musela být nějaká objezda. No, dobře. A od toho se přeci dá zvláštně podívat jako, jaká je situace ve filozofické výsluzy, třeba ve filozofii. Aspoň tenhle první návrh. No, něco na tom je, že teď řekneme vědecká situace, tak to zní blbě. Takže filozofická situace... To by bylo, pokud ještě můžu tak filozofická situace proměnit, to znamená situaci, která je chápaná, věděme tam filozoficky nějak. Jestli tak nějakou situaci, anebo jestli tak nějakou filozofii. To už by byl další posud. Je to filozofické, nechápané filozoficky. Filozoficky můžete chápat jakoukoliv situaci, a nejenom filozofickou. Filozofickou situaci, jo. Filozoficky můžete chápat politickou situaci, filozoficky můžete chápat vědeckou situaci, atd. Či to ne, ale filozofická situace se tu myslí situace ve filozofii. Pro toho bych tak řekl, chtěl překvapit. No a může to znamenat něco jiného, než situace ve filozofii, kdy řekneme filozofická situace. Lidská situace. Co to je? Ano, lidská situace, znamená situace lidí ve světě. No. Tak nemusíme říkat situace lidí. Lidská situace, každý chápe. Lidská každý chápe. To je stejně taková situace v filozofii. Ale že tam jde o situaci. Že jde o nějaký původ přítomné situace. A ta situace je filozofická. Tak několik měsíců dá, když se pověřím, že ten vázek je dobře urovněný, takže já pod tím můžu tak trochu vidět původ. Je to teda jak situace ve filozofické diskuzi, tak situace, která je probená filozofickou. Je to disku toho diskusí. Reflektová. Fakt, když to vykládá, tak to přesahuje. Když on vykládá, kde všude se proti sobě staví rozum a protirozum nebo nerozum, tak to není všude ten prisma, ten filozofie. To je bez filozofie. Ta filozofie to reflektuje, ale je to... Ale ta jeho první část se zaměřuje na vyklad situace ve filozofii. Aniž vykládá pravdě kynkrát a něčeho, tak oni říkají, že vytvářeli atmosféru a tak jakoby je stvořil tento věk. Takže tam to zase jako... Dobře, já jsem si měl... Mně se teda zdá, že jako než je špatný, to povíme o píšení třeba, když se tento telefón může sdělat. A třeba se pak takovou kamutálnost, který z těch významů, jestli teda popáhá, kudyž zase jim máme, to není přibližná popáhá, protože nějaké zvláštní výstavu potřebuješ naučit, že tento výstav vždycky může větší průmýt, ale že teda, asi dosti, bez toho, že bychom to měli jasno, tak nemá celým odpověžovat, prostě o tom, jak si to překvádáte, nebo nějaké změny. Takový termín je tam pak ještě víc, a to jsem tam někde měl poznamenáný, do prdele jsem si zpomněl, když jsem si to pročítal. Mně se zdá, že teda, kdybychom to změnili na situace ve filozofii, takže v tom případě bychom nebyli právi obsahu té kapitoly, protože, jak jsme už viděli a budeme i dále vidět, tam jde o situaci, která přesahuje rámec samotné filozofie, že třeba tam je že na půdě křesťanství. Je tam protiklad mezi rozumem a fírou. Tak tam se není, i když teda Jaspers mluví o víře filozofické, tak tady má na mysli tu osmbáru v hloubě a ta je mimo rámec filozofie třeba. A takových věcí by tam... Věcí, ale jeho tématem tam pokračuje ta situace v té filozofii, která je demonstrovaná, že jeho myslí tady, který nebyl považovaný za filozofii. On je tam zařazuje. Nejenom on, ale on je ten, který s tím začal spojit. A to už mám. Mám to tady. Já teda se obávám, že jsem asi do dvěr přišel, ale... No, ale nemám to, že jsem do dvěr přišel. Až k tomu přijdeme, já vám to řeknu. Já se taky objevuju, ale dnes až do dalších, co jsem překlal, já jsem taky přišel. Německy ne. Takže to taky samozřejmě budeme sledovat, protože vtiskli tohohle dědní a víme, že tam může lehko dojít. Málo by se stane, že sazeč umí německy, že jo. Nebo ale hezku. Takže to je všecko zatím, jo? Takže můžeme začít s těm odstavcem dalším potom až k tomu dalšímu. Tak řekni k tomu dalšímu, nikdo se jinej nehlásí. K tomu plató. ... Když tady máš čauci. ... Počkej, to zdravujete sebe, tak ještě co míníš, abychom věděli, co ty míníš. ... ... ... To je jako Ain, jo? ... Tohle dělá problém, že když to je to, co nenapříkuje, tak to je to, co nenapříkuje. A tam by tam ta neurčitečna mohla dát, že jo? ... ... Takže přeložíme. ... To zní velice blbě teda. ... Především, jakmile tam řekneme, co bylo, tak to vypadá jako, že do té doby, než se dotkli. Když tam dáme, co je, tak když jejich rozum nepřístupne, jak se toho můžou dotknout. ... Tamto je teda opravdu, toto slovo je nebo byl, bych tam nedal. ... Mně se zdá, že to čehosi by tam, já nevím. ... No a i tak je to dost blbý. ... To není tak důležitá věc. To máš například v Němčině, furt máš přivlastňovací zájmena a do češtiny to zní strašně blbě, když to přikladáš přivlastňovacím zájmenem. ... Ty členy jsou takový jako dost... někde možná to je důležitý, já bych řekl, že tady ne. No a nicméně teda máme to poznamené. Pak se k tomu ještě můžeme někdy vrátit. Nebo ten, kdo bude dělat tenhle. Ještě tomu stavci nad tím, jo? No. Tam jednou takovou druhou poznáku, jestli by se třeba nemohlo to přiložit tak, že ten konec té věty je její jediný a mocím vznešenou nepochopitelnost v hodině Moira. Jo, že by se na to hodině... Jo, to by bylo vyčetlené, když není špatný, ale mohlo to teda taky tady... Ono to Moiry je takový... Vypadá to divně, jo, ale on právě taky to píše tam. Ale já vím, ale ten přecházek... Jasně, no. To znamená, že musí být doslovný, že? To si určitě člověk máme v růstu. Takže jdeme dál. Ten odstavec, co tam začíná Sokratem... No tak tam je slyštěme, můžeme různě přinášet to nesrozumitelné. Tam není nesrozumitelného. Tam je půlbekryt, nebo něco. Ano, ano. Ale já jsem už nechopil překvádat. Můžeme se dovolit teda, že neuchopeme, protože se to velmi dobře kvádá. Neuchopeme, ano. Já bych měl ještě jednou... otázku, nebo pochybnost, jestli to neuchopené je přiměřené, poněvadž to by bylo ungegriffenem. A unbegriffenen je, tedy nepochybně svázáno s tím begriff, čili je to nepochopeného. Což ale znám pojímově neuchopeného. Jedině by se snad. Ale ten pojem by tam nějak měl bejt. To nepojatého, to je všechno blbý. A neuchopeného, to je jako prostě... jak nepustit tělečně pohyb, protože až tak ho uchopil, že jo. Ale uchopený, démon, tedy že držím za pretku. Ale může to být nepochopené? Nebo to jste říkal, že já jsem... To ne, nepochopený, to je moc... to je nepochopený a nepojatý, je tady... to je posun proti tomu unbegriffenem. To je příliš tak jako... Slovně je to démon, s kterým on si nemohl nic počít. Ne, že ho nechápal. Nevěděl, co to je. On se mu vozejval, ale on ho nemohl identifikovat. To není, že byl nepochopen. On ho pochopil. Samozřejmě. Že zareagoval. Až věděl, co mu říká. Že ne, že kec. Ale byl pro něj jinak... ne... Pojímavě neuchopený. Jinak teda to máme už v tom odstavci, který je unbegriffenem, který prosím, když jsem jo, asi na tvojí ostatní řády... A tam jsme to přikládali. No, já jsem taky měl to samý ten odstav mítelný, což je teda hodně moukný. Když jsme dělali teda výbude, tak to je právě, která přišla na to neuchopeném. Ale... Tady zase není tak smysl, ne? No, tam to třeba je. Jo, tam to tolik nevadí. Nevadí to, když... Jako, ještě nevíme, že to vadí. Tam to jako nez... Fakt je, že kdyby to skutečně bylo nepochopené, tak teda jako proč o tom vůbec mluvíme, že ne? Nebo jak vůbec o tom můžeme mluvit? Jak uchopené, co tam stále dělá. No, no. Jak uchopené. No, to je taky jako... Tak co tam dáme? Jak to takým slovem povídáte? A proč se bojíte toho pojmově uchopeného? To je další slovo, ale to vždycky je horší na předpadu. Mně se to dá nejpřiměřenější, ale přesný to taky není, no ale je to asi backdraft. No, takže... Backdraft bylo nějaké ještě mnohé významy. No původně jistě to nebylo význam. Ale v současném tom jistě jakýkoliv je ztratil. Já jsem tam nějak opravdu nevěděl. Tak se podíváme, jestli tady je nějaké význam, tak se můžeme zabavit. Ale my želáme, že to bude cíl. A slovníky není v těchto věcech. To B je takové jako op. Berühren. Rühren je dotknoutí se a berühren je nejenom dotknoutí se v momente, že tak vůbec se toho dotknout. Dienen je sloužití. Sloužití B dienen je op. Tam dokonce to op je přímo. Nebo tasten a betasten a beladen. A betasten se neříká. Betasten a betasten se neříká. Takže to B je takový jako uší vztah, potom greifen. Greifen to je jako směrem G a B greifen, když uším. Potom scháhám, když uším. To nějak mám. To skutečně je, ovšem, uchopit, to už je ten poslední, to už to mám v ruce. A pak je to R greifen. To už je dokončená akce. To B greifen, to ještě potom scháhám, když jsem po celém už toho chápu, ale ještě to nemám pevně v ruce. No tak si to tam můžeme. Takže máme... No ovšem, on ho slyšíval víckrát, ne jednoha. Němčina to nerozeznává. On by musel si pomoct. Obvykle slyšívával, což není to tež, když to s tím flékem to je často. A to zase to není tak docela často. A já myslím, že tam máme vůli. A protože víme, že se to nevozval jednou, tak čeština teda opravdu povoluje. Naopak bychom to přeložili dokonavě. No to nevadí, jdeme dál. Další připomínka, poznámka. Ano. U nás totiž češtině to zírání vlastně ztratilo vztah k intencionálnímu předmětu. Zírat znamená doblbat. To je dost kuriózní věc. Já nevím, jak by se s tímhle vyrovnalo. Ale je to teda v tom případě tak, museli bychom říct na zírání. To už je zas přesun k tomu názoru. Takže tam bych zůstal u toho zřejmí. No tak další, ten Aristoteles. Tak tam je přeloženo cvár právě. Nevím, proč to není sice píšet. Ale pojďme, Aristotela. V souvisnosti lidských věcí, štěstí, dostávání, sice rozhodování. ... No tam by to neřávalo smysl, ale nejenom. Nevíme, k čemu to nejenom se vztahuje. Víš, to v tom řemeckém to je jasné. Museli bychom tu větu převrátit, abychom to zůstali u toho. ... No, tady je teda, že nepochybně, zdá se mu, to je chyba. ... No, je to teda napováženo. Jako, kdyby totiž se řeklo, že charakteristikou těch allogoi je, že se jim tohle zdá, tak vlastně allogoi nejsou allogoi. Oni jsou logoi, ale jenom, že si toho nejsou vědomi. Takže skutečně by se to správně mělo vztahovat k tomu aristotelovi, a ne k ním. ... No, my budeme asi muset udělat něco, já nevím, jestli to by šlo od té doby znova. Nejspíš jo. Takže, až budeme toho mít víc, tak já to napíšu, já někomu to dám, ať to zjistím. Každý na chrci kvůli tomuto vozit, to je asi blboznáčko, až boli, mohli by nám udělat kopii, a bylo by pochtělka. Já nevím, jestli to vyšlo znovu. ... To za toho je Vojtečko. Proto on, jako sám Jaspers, říká o těch alogoji. Já nevím, jestli to má být jako aristotelův komentář. ... Samozřejmě, ale pak je tam Vojtečka, že podle aristotela jsou takovýto lidé. ... A Jaspers vám říká, že o těch lidech, že jejich podnikání se jim... Ne, to myslím, že je nedržitelné. A z tohoto důvodu, podívejte, on říká, že to jsou, ty alogoji jsou lidé, kteří mají nějaký princip. A pak říká, že se jim to zdá. To není princip, co se jim zdá. ... Tam pak není logika. ... To se jim nemůže jenom zdát, kdyby se jim to jenom zdálo, že to je bezrozumu a protirozumu. No tak to přece není princip. To tam není, že se zdá. No jo, shine. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Zdá se jim dařit. Ano, ano, takhle je to. No, takhle je to. Jo, zdá se jim dařit. V tom smyslu jako, že jim se to daří. Jim se to daří. A jim se to daří. A zdá se... Zdá se, že se jim to vůbec nezdá. No, no, a proto jsem říkal, že kdybych to říkal a zdá se, že už se mi tam vydala nějaký normální pomysl. No, on to říkal, že s pomoci toho nic neváží. Je to teda slovo, které je takové hodně teda proti tomuhle výkladu, že jo? Ale asi se to může takový určitě být. Vůbec nevstávám. To je jediný nápad, který mě dá pomoci. Čili překlad by byl, jich podnikání se jim... Zdá se? Ne, se jim, jak se zdá, daří bezrozumu a proti němu. No, s tím, že si to zkontrolujeme, jak je to v nové vydání, jestli. Proč mně se furt zdá, že i tohleto je takový... No, dobře. Tak další tyto příklady. A tam je teda zajímavé, jak to součinují. Jo, tohleto všichni. Proti součinům... Proti součinům... Kázno. Jo, tady... No, kázno. Proti součinům. No, ne, jednak je tady. Synkulá... A jednak je to teda zajímavé, no, takže... Když jsi si přikládal, jako, dázárně jako součinu, tak už z toho jdeš... No, ale na tom tohle není taková hodnota. Jo, překládám. Ne, dázárně jsi přikládal součinu. Jo, překládám. Jo, jo, jo. Jo. To by bylo těžkou překladou. Jo, ale máme pobyt, už jsme to změnili. No, nechali jsme to zatím. To je pozitivní, protože to by tady jako všechno nerozhodilo. No. Takže tohle bude pobyt, to je to jen vysušeno. Tak to je 17, tý řádek 3, 7 a 17. To je to zajímavé, jako... Já to myslím, že to by to bylo tak, že by to bylo těžký, těžký, takový, starší, ale nesraný. Ale že by to bylo těžký... No, Tamáš Józefe je ve skutečném soust, no a tam je dále zajímavé. No, ale to jsme měli pobyt. No, ne, jenom si říkám, že tam bylo. Jo, to tam bylo, no. Ještě tam jsem chtěl, to Eigentlichem zajímavé. Proč jsem vám chtěl říct, proč jsem vám chtěl říct, že to je skutečné? Eigentlich je vlastní, ale neskutečný. Věrklich je skutečný. No jo, ale jakože to... Platona já třeba mám zažito jako skutečné. Skutečné dítí ještě navíc, jo. A nezájem, jo. No, to je to. To je horší, když je o tom, I give you my heart. Říjme o I give you my heart. To je kousek dál, jo. Protože tam za tom to vlastní pravdu, to svádí k tomu, že je to jejich pravda, že je to skutečné. Je to subjektivní. A to je kousek dál. No teda zvonou všem teda... To je zvyk Jaspersův, ale fakt je, že Eigentlich je vlastní. Je. V smyslu subjektivní. To vlastní ve smyslu pravý je Eigentlich. Tady je Eigentlich, ano. No to druhý, ale. Říkáte Eigentlich. Tady je Eigentlich. To je Eigentlich, ano. Tak to je. Tak to pak je by úplně jasný. To je jenom v češtině pak ten dlouhý problém. Až u nás vlastní nebo bude. Takže můžeme tam dát skutečné možnosti, jo. Co tady říkáš, která... Ty to nejsou, no. Ty to mluvím já. Jo, já jako, jo. Já teď nevím k čemu. Protože jsou jsme, že to je rád. Jo, tak to jsme dobudili. To jsme... Tam je možno přeložit jenom proti soucímu. Prázdno, anebo pro jistý soucnu. Prázdno. Soucnu. Já bych spíš dal soucímu, protože, když řekneme proti soucnu, tak soucno u Demokrita je jeden atom. No. Je to tak míně, no. Jo, proto já jsem to měl teď prodávat. No právě, to mě je jasný, že. Takže já bych dal proti soucímu, odním se vyhneme, je to singular a zároveň to znamená všechno jsoucí. To je dobře, že to představujeme. No a to druhý. Demokrita. Tak. Dostnik za. No děkuji. No a my s ním to právě tam můžeme klidně nechat. Váži, opravdu to vlastně česky takový... To je skutečné samyselka. Skutečnému bytí nemotí. No, tak je to možný, ale normálně si to pápe, že... Co to je neskutečné bytí? To je dost blbý říkat, jo. Sice v mý terminologii je to přesné, ale obecně to je velice nesrozumitelné. No ale to jsoucno bych tam vůbec nechtěl. A nezájem. No tam je přeleženo tomu, demokritu nezájem, jo, tak právému bytí a nebytí. Jo, to je pravda. To je pravda. To víš... Já si myslím, že on má na mysli prostě hodnost on a ne on i on. ... A bytí. Že to máme proto zvláštní termíny. Proto se teda majdy byly tak špatně mluví v ontologické referenci. Protože on tam má furt sajen. A když to chce rozlišit, tak musí říct sajendes, protože je soucí a ne soucno. Soucno německy zase nejde říct. Já úplně že to pokrývá to sajen. Takže já mám taky opravdu, já opravdu nevím, že by se někde psalo u Platona nebo ani u varistatela o mne, ej naj. ... Uk, to by bylo uk, ej naj, teda. Píš me. No ale to je pak sloveso, vysloveně. Když to je, jako, mělo by to být substantý, jde to muselo být me, ej naj. To, ej naj. A to teda opravdu myslím, že neexistuje. To nevím. Me, u, z, ja taky není. Uk, u, z, ja... Ne, me, u, z, ja rozhodně tam není žádný. To taky ne. U, z, ja buď je, anebo se o tom nedá nic. Takže skutečně asi tady to sign znamená součno. Anikoli bytí. No. Ale většina, když o něm mluví, že jo, tak... Já jsem to taky neznamenával, protože, jako, je, když už pravé, no, tak pravé součno. Já jsem to známěl, že jo. Když, u, tak... A kromě toho teda, když se to veme, co pak je možno proti bytí stavět zdání? Zdání bylo vždycky stavěno proti součnu. A ne proti bytí. No, já se na to podívám. Jo, příliš menším u Parmeníka, tam ten rozdíl mezi bytím a součnem není učiněn. Tam je to totéž. Jo. Jakou Parmeníku? Jakou? No, on tam hovorí o tom, o tom, co se je věří, že jo. No, je jedno, ano. No, nebo bytí, že jo. No, v jeho terminologii je to potom... V jeho terminologii on to nerozeznává. A v Heideggerově terminologii to není bytí, než součnu. Vážně. To celý kulatý, říkejte mi, že bytí je kulatý. To může být jen součnou. No, ne, tam není řečeno, že je vymezeno tak, že je kulaté. To je jenom příměr celý, že? No, příměr. No, ale pak kde jsme? Že to příměr, tak se s tím nedá pracovat vůbec. Tak, ale pak mně řekněte, když tam jsou samé příměry, tak kde najdete argument pro rozdělování bytí a součná u Parmeníka? To vůbec už nemůžeme dělat. Vůbec nemůžeme, tak se odlišuje jevení. Jevení, to je zdání. To nemá se součném co dělat. To se jeví, to není. To je pouhé zdání, to je iluzie. To není vyjevování. No, tak v našem smyslu, nebo v novém smyslu. To je zdání pouhé. A proč by musel být zavedeno zdání, ještě i součnou a ještě bytí? Když se nerozmyšlujte, tak neříkejte, že to je bytí, to je součnou. To jedno c, kůla t, to je součnou. Není nejmenší důvod... Není nejmenší důvod tam říkat bytí. Protože tak dávno to asi necháme součinovat a předěláme ho, ale i k tomu, proti kterému to je zdání. No, abych byl pravý. Právě kvůli tomu jsem se k tomu takhle vrátil. Alež myslím, že přece jenom to není možné dát. Proti bytí zdání to nejde. Proti součnům. Proti součnům vkláde zdání, proti součnímu prázdno a proti pravému součnímu prázdnu proti pravému součnům nejsoučnům. Většinou by bylo potkat se všechno na pračovský, alež by asi hodinu, nebo hodinu kousek se mu věnovalo. No, možná bylo radši jako už teda předtřebný tam být. Já se na to kouknu a ještě vám uříte. Já vyhledám, jak to tam má na těch půjčích, nevíte jak to má na těch půjčích, ale jako moc... moc...

====================
s2.flac
====================
No, ale tak budeme zase dál, jo? Ještě se k tomu pak zase vrátíme někdy, no. Na půdě křesťanství má někdo k tomu odstavci? No, tady zase něco rozumím, jestli to to. To je stejný. To. Jo. Já mám. Pak... Mně to připadá, že je to stejný. Jako ať je problém, ať je problém, kdybych neargumentoval. Komu se to líbí, myslím. A potom tam místo toho, že tam je chlápán, je jako nerozumel, a tam je to Andere. Tak to je jako samozřejmě, že to Andere je to nerozumel, ale... Jo, to by bylo... ...já myslím, že to je to Andere. Jo, takhle, hm, hm, hm, ano. Ano, a jako jiné, hm, no. Ano, to je opravdu možná nějakej zkrát, jo, to, to nevím, to ani... Vždyť to asi nedůležitý nějak odmluvat. Ano. Ono to možná s tím Andere je takový trošku neplodný, trošku celnější, teda, ale, teda s tím jiné, ale když on to tak, tak má, tak samozřejmě to je. Hm. Já teda jsem to Andere měl jako druhé, že jo? Ano, to druhé, která měla věc. No, no, no, no, no, jo, takže... Není, že, jo, něco rozumu, nepřístupné, neníš, chápá, no, jako to druhé. Hm, jen jako to druhé. Jen jako to druhé. Jo, jo, dobrý, no, to jistě. Nevím, nevím, pak jsem se to zapomněl. To druhé. A pak je další věta. A nevím, proč je v chápání světa, když je tam, co, nazývá... Jo, jo, no, ve trakteru, no, nevím, jestli on je další. Jímže ve trakteru. Hm. To je pozorovatí. Tak jo, no. Tak pozorovat, aby světa... Hm, ve trakteru je pozorovat. Pozorovat, jo. Hm, dobře, dobře. Dobře, dobře, dobře. Co jsem tam nalepil? ... To je dlouhé stavec. Tam potom... Pracujete ještě k konci tohle nebo už tenho novýho? Ne, ne, na tom, na tom. Komu se ptá, jestli je tam každá rozumná jednoznačnost interpretací výhry? Jestli tam nemá být rozumová? No, mě to úplně zknul. A my to? Mně se to zdá, že teda jako jistě věcně se dá určitě hajit i tohleto. A mě se teda zdá, nebo proč se to například teda takhle je, mně se zdá, že on tady chce opravdu užít takovou tu, jako zaběrnou frázi, že s takovým názvukem prostě na takovej ten politizující kompromis. No to ne, to ne právě. Určitě ne. Protože to je právě HNZ. Jo, vždyť právě. Já myslím, že on na tohleto takhle je. Že teda říká, že to, co prostě v té jiném oblasti, dnešně ta výrába by byla právě takový, to buďte přeci rozumní. Ne. Ne? HNZ se rozumí právě, HNZ je od toho, z toho jména, že něco jednoznačně... No to já vím, že je HNZ, to mě musí vykládat. No dobře, ale... Protože něco jednoznačně rozumově stanoví. Když to, ty dokvata se pohybujou furt v těch antinomích, že jo, aby tam bylo prostě zachyceno všecko. Ani tak, ani tak. A tam, kde to stanovaly jasně a to rozumově, tak je to jednoznační výklad a to je HNZ vždycky. Takže to není rozumný, HNZ není rozumný kompromis, ale právě vypoj, dotažená znikání... Nekompromisnost, racionální... Racionální kompromisnost. To já bych řekl spíš teda tak, že ta hereze je právě připuštění toho, že se nenechá prostě takový nějaký nerozumný, absurdní tvrzení, jakože buch je jeden a tři, ale že se právě prostě ten rozum jako vebe v úvahu a řekne se, no ale tak tohleto je prostě absurdita. Rozumně se to musí říct, že buch to je jeden nebo tři. Tak já myslím, že ne, že to prostě... No a vždyť to není žádný rozdíl. Jak to, proč ne? To je ono. Jenomže to je málo vášní věc důrazněnou, že? Hereze nikdy neříká, že to je buď jeden nebo tři, to je námítka skeptika. Hereze říká, že jeden. Anebo jiná hereze říká, že jsou tři. No, tak ten je, to je jediná nepřesnost, ale jinak říkáte to tež. Dobře, ale tím pádem, to není jasný, proč by to měl argument držet tamto slovo rozumné v tom i v tom kontexte, v tom smyslu, jak si to myslíte? Ne, jistě, že ne. Dobře. Rozumné, to je jaksi, to je stanovisko té rozumnosti, když se řekne rozumné, to je stanovisko, které nemůže přijmout ani ta antinomia dogmatická, ani ta hereze. Já si dále myslím, že on, ten Jaspers, se snaží prostě říct, že v té herezi, že tou herezi se nakonec stává každý stanovisko, který se pokusí víc stříct těm požadovkům rozumu, který se pokusí být rozumný, a tudíž nesetřát antinomii. A vtěře zas rozumový. No jo, ale jasně, já rozumím, že to rozumový, jako se tam taky chodí. A mě se tam líbilo, prostě to rozumějí v tom smyslu, že právě se mi zdálo, že to opravdu tak pěkně předvádí ten svod, jako v té herezi. Že teda to pěkně tak předvádí, jak vlastně opravdu z takového prostého, jaksi prosté takové kutí, jako neblásat nějaké absurdity, se člověk může teda dostat na to půlnou heretickou. Ale jistě, že to rozumový to má v sobě taky akorát ten stylistický, podle mě. Teda v tom kontextu, o kterém mluvíme, ten stylistický pak by mohl být ještě teda nám být další kontakt, kde teda to rozumový je přesnější. No a ještě, jo? V podstatě v podstatním podstatce, na začátku ještě jednou, ještě jednou, když to tady mám, začnu detrachtet, jo? Může tam zůstat to chápáno, nebo tam dáme zase pozorováno? Proč? A ještě jednou maličko, jako rozvíjí nebo vyvíjí? Na půdě křesťanství se vyvíjí proti klad, nebo rozvíjí se proti fagrozumu a nerozomu? Spíš rozvíjí, poněkud vývoj je chápán spíš proti kladně. Ale kde to je to předtím tohoto detrachtet? Já zase jsem to nevím. No je to konec, konec... Druhá řadka od spoda. Není šchápáno, jo? Jo, pozorováno. Já bych tam dal považováno spíš. Tady se je to velice nevhodný, to pozorováno. A co říkáte? Považováno tady. To pozorování já nevím, no. Nemůžeme říct v považování zvěta, ale tady to pozorování, to není. Jo? Nebo betrachtete s als a tak dále, to považuje to za něco a nepozoruje to. Betrachten je vždycky als, to je spojitelný s tím als. Takže považováno. No a tím pádem ten rozdíl je minimální proti tomu chápánu. Jo, ale když si tam tak přečete něco rozumu nepřístupného, není již považováno jen za druhé. Již jen, jo? Nýbrž, jo? V podstatě to již jen, tam jsou jen vypuštěny a tam je řečeno, že to není to druhé, jo? Ale nýbrž je to samozvětnost vyššího. Jasný větro, co máte na mysli? No, tak to. Když je tam řečeno, že něco rozumu nepřístupného, není již jen, není to již jenom toto, jo, tak by se očekávalo, že to ještě bude něco navíc, jo? A tam se řekne v té další části, je to sama zvětnost vyššího. No jistě, to je právě to navíc. Ne, to ne je právě. To by tam muselo říct, není to již jen jako druhé, ale ještě k tomu... To když řeknete vyšší, tak to je jasně, že to není jen nýbrž. To vyšší je navíc. Tam myslím, co do smyslu, je to úplně splněno. Ta gramatika nemůže být rozhodující. Je to furt změněná lidi v ní. No, já vím, že ty chceš jako, když je někde jen, ale ti. No, tak to není toho celý. Co ti to zdá tak to správně, no? Není ž pozorováno jen jako něco? No, tedy není to jen protiklad ve stejné rovině, ale ještě nýbrž je to něco vyššího. Ale to dal bych tam, ne za druhé, ale za to druhé bych tam dal. To druhé, ano určitě, no. To jsme říkali, to jsme neříkali. Jo, teď ale... Alež to zase, on si to tam nenapsal. Já nerozumím. Za druhé. To druhé, ano. Takže teď tady mám ten, ten, ten, v novějších staletích. Ještě než začnem. Je tam něco, co by bylo třeba prodiskutovat věcně? Zatím jsme jenom zůstávali u toho překladu. No, to jsou spíše o komentáře, že? Nebo to ne? Já myslel, že proto tak jako jedeme do přílehu, abyste se pak mohli vracet. Vracet se vždycky můžeme, ale teď se vracíme například. Jako kdy se budeme vracet? Až to píšeš ten celý den. Až to začneme. To ne, to jsme právě říkali, že ne, že to čtem, abychom o tom diskutovali. A nemusíme spěchat. No tak já bych položil několik otázek. Ale já na dnešek nejsem připraven, takže jako se cítím sám jako dotazovaný v tom případě. Když se mluví o té bohyni Moira, proč je tam uvedena právě ona a ne všichni, nebo kterýkoliv jiný bůh? No ne, pozor, to je kontrastovaný. Ostatní bohy a Moira. A vlastně Moira není bohyně. Moira je ten postup, že to je nad bohama. To jsme o tom nemluvili, tak to je vyjasněno. Čili je problematické tamto slovo bohyně dávat. Teď tady další bude. Kde Socrates mluví o Daimonion? Serofontový určitě několikrát, Platonový. Kde? Serofontový určitě několikrát. A je v Platonový tady taky? Platonový je tam určitě vlivoprávně. Ano, v Apologii. A teďka si nespojím na to. Není to v tom, v sympoziju. No dobře. Určitě v Alkiviadově. V Alkiviadově je teda dost dlouhá řeč o Alemoniu. Ale jo. Ještě někdo má nějakou? No to je Phaidros. Phaidros a trochu Jon taky, ale hlavně Phaidros. Jako myslím, že hlavní druh je Phaidros a sympozion. Ale i v tom Phaidru teda. Ve Phaidru? Určitě. Dokonce opravdu hodně, hodně podrobně. A to tady, jak říká D. Liebenden, tak to je konkrétně sympozion. A Aristoteles, to nevím. Kde mluví o těch Alogoj? To by si mohl někdo vzít do příště, že by se kouk. Kde mluví Aristoteles o Alogoj? V zásadě, nebo se zdržovat. V tom německém deráckém sloninku Aristotelském tam by to jistě bylo. To se můžeme třeba za chvilku ještě podívat. A to teda opravdu nevím. To si vůbec neuvědomuji, kde by tohle... Nebo ne, ne, ne. Ještě spíš mě napadá, že vlastně v nějakých z těch replik by to mělo být. Vlastně když ten kontext je takovejhle, jak se dosavuje toho štěstí, tak to vlastně možná bude ta druhá strana. Nevím. Povojíme možný návist, když bych stále nemusel říct. Nevím, který vlastně je přestřel. Myslím, že to prozřetelnost je tu vzata tak jako do struhu byt. Že toto žnění toho nerozumínostu prozřetelností tomu opravdu... Já teda osobně jsem vůbec neuvědomil. Dokonce jsem dost pochyboval i nad tím slovem prozřetelnost, jako teda jestli to je jenom přečeský, nebo jako co tam dát. Protože toho opravdu věcně jako moc... Já teda ne, že bych byl velký odborník třeba na představnosti pojedných prozřetelností, ale přeci jenom teda jsem si to předtoval asi kapku jinak, že jak se tomu opravdu to pojedneme. To je interpretace, která přichází z nížka. Takže je to velmi násilný to zařadit tohleto do rozumu a nerozumu. Je to poplatno v podstatě renesanci a vůbec době nové, která to takhle vydělá. Ale neodpovídá to věci, ani sebepochopení tý věci. To si nejsem tak úplně jistý. Jestli člověk se vzpomene na ty apologetické časy nějakých vlastců, tak tam se přece hodně často vyskytuje takový postoj, jakože s nějakým tím rozumem těch důledoků na tohle nechodíte. Jo, ale to je úplně jinak. Tam už teda, že jo, je to už ve starým zákoně a znovu, a tam je vždycky jako postaveno ten nedokonalej, omezenej, limitovanej rozum lidskej. A proti tomu rozum boží. Nikdy to není chápané jako nerozum. Pozdější výklad, který už třeba opravdu možná i by někdy si říkalo, že jako s nějakým tím novohlatonismem a tímhle s tím všetkým chlupkem. Ale mám věc, že skutečně teda takový ty, ještě jako před třeba tou origenovskou nějakou syntezí a tak, všelijaký ty apologeti, že skutečně teda vlastně ani o ty nějaké, jako prostě, že by jim na tom bohu, jak to říct, že ten rozum jako netematizovat, ten boží rozum. On je netematizovaný vždycky. Jinak jsou myšlení rozpoděnované, než myšlení lidská. To je už ve starým zákoně. Co máš na mysli, bys splňoval ten tertuliján, kredokiján? Jednak? Ale to už je u Pavla začátek, kdy tam říká o tom bláznosti. A teď jde o to, jak budeme interpretovat Pavla. Jestli to míní opravdu takové bláznosti, jestli sám si myslí, že to je boží moudrost, že se dokonává bláznosti tohoto světa, tak jestli se to dá interpretovat tak, že to je skutečné bláznosti. A nebo jenom, že to je zdánlivé bláznosti. Je to moudrost za blázností považovat. Já myslím, že u Pavla ještě jednoznačně je to takhle. A že si toho použil takovým trochu nefér způsobem, poněvadž na to, co ty lidi tenkrát dobře slyšeli, poněvadž zrovna byla taková ta vlna iracionální. Ale on sám, že si dal pozor, já nevím, jestli by se to tam dalo doložit, že skutečně myslel o bláznosti. A pokud jde o to novoplatonství, tak tam to bylo spojeno už hodně s gnozí. A gnoze ovšem, ta taky nedá se říct, že to je proti rozumu nebo nerozumu. Tam prostě jde o vyšší typ poznání. Já jsem právě myslel, že já jsem to novoplatonství uváděl v tý souvislosti, že jsem tady chtěl jaksi ho oddělit od toho typu akmologiky, kterou jsem já měl na mysli a připustit, že právě když hovoříte o tom, že už vlastně v tom poměrně raněm křesťanskému byl ten boží rozum jakožto odlišnej od našeho lidskýho rozumu tematizovaný, tak jsem měl dojem, ale možná jako mylnej nebo jednostánej, že to právě je z tohohle ne celá regulérně křesťanský soukup. Nebo prostě regulérně, ne původně křesťanský. Ale to by byl to, který já nejsem vůbec kvalifikovaný. On byl jistý posun, jako to rozlišení mezi božím myšlením a lidským myšlením, které je naprosto, ten rozdíl je tam naprosto, to není náhodou někde naznačený, protože to je provedeno se všichni důslednosti ve Starém zákoně a podle mě to je jeden z argumentů, protože jakási proto- nebo prereflekce už tam existuje. Vůbec mi to není možný. Ale to myšlení se tam pořád chápe spíš jako záměr, nikoli jako rozum. Ta tematika rozumu, rozumu, který by byl zbaven, nebo oddělen od vůle, to tam teda, popravdě řečeno, proníkalo opravdu jako cizí. A bylo to ovšem zvládáno takovým způsobem, že třeba ta identifikace logů se spasitelem v Janově Evangelii je nepochybně polemikou s tímhle promítáním, s tímhle pronikáním té koncepce. Dřív to byla ta Sofia, že už přes Filona. Což je taková věc nepraktická, kdežto tady logos je výrozně interpretován jako to, co vládne. To je myšlenka nepochybně řecká, takto uplatněná, ovšem naroubovaná šikovně. A nepodlehající, je to myšlenka, která byla vybrana z polemických důvodů. Není to produkt nějaký módy, neboženeopak je to stavěno proti té módě. V tom Janově Evangelium je to první doklad toho, jak se řecké filozofie používá k tomu upadkovému stavu momentální filozofie helenistické. Která byla skeptická, co všechno, spíš na etiku. Ovšem ještě jedna věc je u toho, že to rozdělení na boží moudrost nebo rozum myšlení a lidský rozum myšlení, moudrost, že tu a tam bylo chápáno nikoli v tom filozofickém smyslu ty údajně pytagorejské tradice, že tedy jenom Bůh je moudrý, ale my jenom můžeme toužit po moudrosti. Ale bylo to v té první církvi nejspíš, kdo ví, možná ještě u samotného Ježíše, spíš to bylo asi pozdní, to bylo chápáno jako jakási apologie blbejch. To je to, že v Evangelích velmi analogická místa, jedna umluví o chudých a druhý o chudých duchem. Nepochybně to o chudých duchem je jakási spiritualizace dodatečná tzv. jenomže dost pochybná spiritualizace, tam se vůbec to slovo nehodí, protože de facto to je apologie blbejch. To ve Starým zákoně se nenajde, to je skutečně cosi, co tam pronikalo až v Novém zákoně, a teda nepochybně se spožděním. To by musel být podborník na to, ale já si myslím, že jestliže na jednom místě je chudej, je to jako bláoslavení chudí, a na druhém je bláoslavení chudí duchem, takže rozhodně nebylo původní chudí duchem a to se neměnilo v chudýni, proč naopak. Už z toho důvodu, že v Starým zákoně jsou předlohy pro ty chudý, a nikoli pro chudý duchem. Jenomže samozřejmě v ideologické vývoji se nedalo držet to chudých stále, takže se tam to změkčovalo sociálně. Změkčilo to chudí. To může být i náš instrumentál duchem, ale je to jednoznačné. A potom ten důvod k tomu, že chudý duchem není prvně jako apologie blbejch, nebo nejen je vždycky. Protože ten pojem těch chudejch už je ve Starým zákoně dost se vyvíjel a nešlo pouze o nemajetnému, jako z prvu, jak období asi letky, ale pak později o těch chudejch, co jsou vědomě chudí, schválně chudí, jako esenci a pak stipelovci. A tam už ta její chudeba je asketická chudeba a ta chudeba už je nejenom chudeba syrotka a kdo věne, ale jaksi duchovně. A u Ježíše to nepochybně místo má, protože se zdůraznuje, že když vyzval ty účetníky, všechno nechali. To nejenom majetek, ale i rodinu, že je příbuzný. On sám říká, že nezná rodinu, to matka má. To jsou ti chudí topneumaty duchů, nebo duche. Když se s to dělá apologie blbejch, to jsem to takhle masivně viděl jenom v pravoslaví. V tech probuzeckých je to naprosto běžný. Už jenom jako satyra. Satyra, ale oni to tak nechápou. Když je někdo mladší, blbejšek, tak se budou říkat, třeba na slavu. Každopádně, teď jsme si trochu uvěřili, že je to tady nejenom zjednodušené, ale i dost posunuté a nepřesné. Už z tohohle odstavce je vidět, že si v tý věci nějak neudělal jasno. Je tady záměr, je tady krátká ukázace. To musel tam to křesťanství dostat. I když to tam, jak říkáš takhle, tak sebe samokřesťanství nikdy nechápalo. Proč by nám to mělo vadit? Vadit jenom, že si s tím nedal moc práce. To je jenom expozice, takže je tam ještě nic. A kromě toho pro mě to mělo, pro mě to bylo jako právě tento, takhle interpretovat jako moudrost boží a moudrost lidskou, jakože to vlastně je to rozumné a nerozumné. Pro mě předtím vždy vypadlo tak, že by moudrost boží byla to ta sáda, nebo to bylo dnešní moudrost. To nějak nedošlo. To je skoro bár. Akorát, že tam mám ještě bezrozumné, jestli to nebylo pravda. Spodní řádek úplně na straně. Našeho posta. Českýho? Našeho posta. Jak to, jak my to překládáme, to výdrvím? Unverněntní. Jak to překládáme? Bezrozumné. Musíme to nějak odlišit. To by mělo být Fernunft lóze. Bezrozumné. A to Fernunft vidrik, to tam máme protirozumné. Ne, tady je rozum odporující. Vy jste přeložil rozum odporující. Ano, ano, ale protirozumné jsme měli byt Fernunft vidrik. Takže tadyhle... Aha, no jo, tak mám ještě další termin. Fernunft vidrik. No to je, že on si vyhraje, malý kluk. Já bych věřil, že to možná... Ano, to je správně přeloženo tedy. Takže další odstavec. Tak tady je ta taková dost nejasná, že s tím Ebenklem, on toho začíná... Takhle je ta první věta. Takže tam je a všemi, kteří je... A všemi, kteří je naosledovali. A další... To tam je... Nevím, proč musel tam být. No právě, tam je vše založený. A tam to taky dává se. No ale, hele, tam totiž... Já vím, když já tam... Nevím, že jsem to zapomněl, ale kde to je? No a to právě. A když si rdnkni, tak si je tam přesně dělá ovmyšlení, ale ovmyšlence... A proč nemáš to ovmyšlence dosahující bytí? To já jsem zkusil vystýhnout to rdnkny, protože ovmyšlející se mi zdá jako bejt blbost. Ovymýšlející by bylo... Vymýšlet bytí. Ne, vymýšlet je ausdenken. Ausgedacht je vymyšlený. To to nemůže bejt. Rdnkn, to R je jako, že to tím... tím myšlením, že to tak nějak jako... Ano, protože by tam mělo být jako přesně by tam bylo filozofické ovmyšlení bytí. To myslím, že by nebylo. To už je posun. No posun, ale to souvisí. Co to je ovmyšletí? Kolem do kolem přemýšletí? Rdnkny to jdeš do centra. Myšlenkovět proniknout to znamená, nebo tak... Rclen, že? Rreichen. Někdy to je trošku volnější. Rclen. Tam to není v tom, to to proniknutí, že taky. No dobře, tak protekám, že je pravý šlom. To je důr v Rdnkny. Tak je to... No... Tak... Vidíš? To das? K tomu, k té myšlence, jo? Rdnkny. A není to do bytí? A nebude zcela jim? A není to do bytí taky? No nemůže... Bytí, jo. Naplňovat. Svým způsobem ho sice provádí, ale myslím si, že tady přeci jenom ten význam, jako já, to má asi na mysli ten... V žádném případně přeci nemůžeme provádět bytí. No tím spíš, že ne svít, že... No tím, že myslí, že... No? Myslím, tedy jsem, že... No já... Tak já tím, že myslím, uskutečuju to bytí. Když myslím husu, tak nemůžu říct, myslím husu, tedy husa je. Ne, tak to není přece tam... On říká, že myslím, tedy jsem, jo, o sobě. No ne, ale tady je myšlenost sign... Ty myšlení volnostů je bytí. Tady nevyplývá z toho, že je to moje sign. No co by to mělo potom... Ale jo, já myslím, že on to naráží, teda na to jako... No, no, to je jeho bytí. Tak je toho bytí skrze ten, jako... No toho naráží, že jo, ten Jasper. Naráží na to, když ten lykár říká... To bych sice s Alšem souhlasil, ale přece jenom se mi zdá, že ten jedinec, jako uskutečně... Ale proč by tam bylo, že tu myšlenku uskutečňuje sám pro sebe? Rozumíš? To tam říká, že přece tam vykládá velice podobně v asi 20... To tam říká velice podobně... Naopak tím, že on myslí, jo, tak dává existent. Tak je, a to je z to bytí. Jo? Cože? No tím, že myslí, tak je. A tím je i bytí. Takže tím pádem já bych se domníval, že to dás bude k tomu bytí, jo, které se uskutečně... Tím, že ten jedinec myslí. No co je na tom podivnýho? No jak by se to bytí uskutečňovalo? Udělejte, no jedně tím, že on myslí. A jde pak. No? Aby mohl myslet, tak musí být. Ale on říká, že se myslí tedy sem. No kdyby se uskutečňovalo bytí myšlením... No je to v podstatě takové... No tak pak blbým myšlením by se neuskutečňovalo a neplatilo by, že když myslím tedy sem. No uskutečňovalo, naplňovalo nebo... On předpokládá omyly. Takže je jasný, že když myslím, že je pták noh, tak to neznamená, že je pták noh. No samozřejmě. Že já jsem. Ano, no samozřejmě. No čili jde o moje bytí. No, no v obodinném já taky nemluvím. A v tom případě ovšem nemůže to bytí být následkem mého přemýšlení. Nébož předpokladem mého přemýšlení. Ale když se řekne myslím tedy sem... To je způsob mého uvažování. Ale to není způsob, jak vzniká myšlení. Že nejdřív by bylo vyšené a to by produkovalo bytí. No to už můžou být kritiky vzadem tomu... Né, kritiky. To je elementární věc a taky u Descartes naprosto průhledná. Já mohu říct, myslím tedy sem jenom díky tomu, že kdybych nebyl, nebyl by můj přemyslet. To je podstata toho argumentu. Čili ten argument stojí na předpokladu, že bytí předcházejí myšlení. Jinak by nevyplývalo to bytí z toho myšlení. Když to myšlení se může mejlit. Když se může mejlit. A to on tam tím začíná. Tam jde vůbec o myšlení. Ale to znamená, když se může mejlit, tak bys taky mohl myslet, aniž by vzniklo bytí. Jak to, že ne? Proč ne? Jenom proto, že předcházejí. Jenom, že předcházejí. A kdyby nepředcházelo, tak blbý myšlení neprodukuje bytí a správný myšlení produkuje bytí. Takže by nestačilo bytí myšlení samo, ať dobré či špatné, by nestačilo založit bytí. To teda pro mě. Tam je nepochybně předpokládáno, že i když blbě myslím, tak ten fakt, že myslím, je dokladen proto, že mému myšlení muselo předcházet mé bytí. A myslíte se, že to tak jako u něj samotného je? Ano. To je jeho argument. To je přesně ten jeho argument. Hlejte se. Napište si to, přineste to i s meditacema, eventuálně i s tou formulací, jak je to v metodě. A můžeme si to v konec konců kvůli tomu to děláme. Protože to je citá z Augustína. Pozor. No ale tam je to jináč. Takže to si můžeme sice srovna přinest to z Augustína, ale tam to je opravdu, Deká to neopakuje jenom. No, je pravda. U něho je to argumentace proti Skepsii. U Augustína. A u Dekarta ne? No tam je to metodické východisko vůbec. To není jenom jeden argument proti Skepsii. Ale teda tím je to celá celá taková... Pro Augustína to je jeden z argumentů. Dobře, takže pokud myslíte, že to das má být to Erdőnken, tak jestli mě to teda můžete trošku přiblížit, co by to teda znamenalo. No je to takové myšlení, které nějakým způsobem způsobuje, že to bytí pak tu je, když se takto myslí. No, tak to já bych nesouhlasil. Že to bytí je myšlenu. Ale ne, že tu je. Protože tam je Erdőnken the science, takže ne, že tu je, da sign the science, nebo Erdőnken the science. Prostě to je vynález myslit bytí. A teď ještě nevíme, jestli bytí. Teď port ještě je to nejasný, ale jiným může být taky soucno. Ale prostě to je vynález. To není samo od sebe. To bytí samo není nic, co by se vnucovalo a na co by bylo možno ukázat. Že tady je, nebo támhle je. Že to může být jenom erdacht. Nemůžu se k bytí dostat jinak, než přes logos. Neboli přes myšlení tady v tom případě. Takže tady je důraz na to Erdőnken. Nikoli na to bytí, nebo soucno. No jo, dobře. Ale takže se tady říká, že v tom filozofickém... Jak to chcete převodit? V nějakém filozofickém... Myšlenkovému stavení, řekněme. Konstituci myšlenkové. To není překlad, ale abychom věděli, o čem mluví. Kdyby to myšlenkové bytí... A teď jak to dá přeložit? Folk cít, jako uskutečené, nebo naplňově? Jedince pro sebe? Každý jedinec musí pro sebe konstituovat to myšlení bytí. Musí být myšlenkově natolik aktivní, že pro sebe to erdekt. V přírodě naší metodofilské myšlence musel být tý bytí, kterou provádí jedinec sám pro sebe tu myšlenku. No to mi vůbec nedává smysl, proč by to musel provádět sám pro sebe. To říkáte mě osmustrně. Ano, já si to... No prostě nemůže vám to nikdo sdělit. Musíte si to myšlenkově najít, nebo konstituovat sám. To je smysl toho. Konstituovat toho, že když myslím, který jsem, že to bytí předchází tomu myšlení. Tohle se domníváte, že si každý musí provést sám. V podstatě je tu skeptici. Tu si musí provést sám. Ale o tý se tady nemluví. O Descartesu se mluvíte právě potom. Jak to, toto je o Descartesu, ne? Ne, to je před ním ještě. To je o Descartesu, to jsou jeho následovníci toto. To jsou oni právě. To skutečně je. A jo vlastně. Ta myšlenka, jako obstavující nebo dostavující toho bytí, to myslím, je opravdu teda prostě tohle, co to jako... No.

====================
s2.flac
====================
No, ale tak budeme zase dál, jo? Ještě se k tomu pak zase vrátíme někdy, no. Napůl je křesťanství, má někdo v tomhle odstavci. Tady je zase něco rozhodnutí z toho. Mně to připadá, že to je stejný. Ať bych neargumentoval, s komu se to líbí. A potom tam jisto, že tam je chlápán, který jde někomu dozvukovat, a k tomu ne. Tak to je jako samozřejmě, že to Andere je toho zase. Ale já si myslím, že se stát to Andere. Jo, taky jo. Ano, ale jako jiné. Ano, to je oba, kterou možná děláte jistě. Jo, tohle nevím, to ani teď asi nedostane nějakou záležitosti. Ono to možná s tím Andere je takovou trošku hlavnější, teda s tím jiné, ale když on to takhle má, tak to oceňuje vůbec. Já teda jsem to Andere měl jako druhé, že jo? Ano, to druhé. Já vím, že tam děláte s troubou, troubou a takovou. Takže není, že ne. Jo, docela to se přistupuje. Není škápláno jako to druhé. Jen jako to druhé. Jen jako to druhé, že jo. Ono to... nevím, nevím, pak se to napojí. A pak je další věta. Nevím, proč je v chápání světa, když je tady... Co? Vezmírány. Jo. Vezmírány. Vezmírány. Vezmírány. Vezmírány. To je pozorovatí. Tak jo. Pozorovatí světa. Beztrastně pozorovatí. Jo. ... ... Tam potom... Pracujete ještě ke konci tohohle, nebo už tenho úrovnu? Ne, já budu na tom. Budu na tom. ... ... ... ... No, spíš to rozumová, protože rozumní je člověk, že? ... ... Ne. Ne. Heneci se rozumí právě. Heneci se rozumí od toho, z toho nejedná, že je něco jednoznačné. ... Protože něco jednoznačné na rozumově stále být, než to ty doplata se bojbou vůči těch antroponomík, že jo? Aby tam bylo prostě zachyceno všechno. Ani tak, ani tak. A tenhle to, tam bude to teda nějakou z toho být jasně a to rozumově. ... Tam to bude jednoznačný výklad. A to je HRZ vždycky. Takže to není rozhodný tak, HRZ není rozhodný takhle věc. Ale právě být, být boj, být. Dotažená. Dekompromisnost. Dekompromisnost. Racionální. Jo, racionální kompromisnost. To já bych řekl spíš teda tak, že ta HRZ je právě připuštěný toho, že se nenechá prostě takový nějaký melodijný aktorní vrzení, jakože buď jeden a tři, ale že se právě prostě ten různý, jako VMFů, mladý a řekne se, no ale tak tohleto. To vždycky ta rozhodně se toho cítí, že buď to jeden nebo tři. ... Tak já myslím, že... No ale teď to není žádný rozdíl. Jak to, proč ne? To je ono. Jenomže to je málo vášní věc důrazněno. HRZ nikdy neříká, že to je buď jeden nebo tři. To je námitká skeptika. HRZ říká, že jeden. A nebo jiná HRZ říká, že jsou tři. No, tak to je jediná nepřesnost, ale jinak říkáte to tež. Dobře. Ale tím pádem... Není jasný, proč by to měl adres držet v tomto slovo. Rozumné v tom i v tom kontextu? Ne, jistě, že ne. Rozumné to je stanovisko rozumnosti. Když se řekne rozumné, to je stanovisko, které nemůže přijmout ani ta antinomia dogmatická, ani ta herenzie. Já si takhle myslím, že v tomto jasnosti se snaží povtěřit, že v té HRZ-i se nakonec vstává každé stanovisko, které se pokusí víc stříct, než požadovku množstv, které se pokusí vejtomit. A tudíž nesentroádat antinomii. Už jste řekl zas rozumový. No jo, jasně, já rozumím, že to rozumový, a to se tam taky vodí. Jo, mě se tam líbilo to rozumový v tom smyslu, že právě se mi zdálo, že to opravdu tak pěkně předvládí ten slod, jak od té HRZ-i. Že teda to pěkně předvládí, jak vlastně oddat ústavového takového kutí, jako nehlácat nějaké absurdity. Se člověk může teda tak si dostat na to původnou etikou, ale jistě, že to mluví, to má o sobě také antrestilistický podle mě. Teda v tom kontextu, o kterém mluví antrestilistický, pak by mohli teď ještě teda zabývat, tak během telefonu mluvím, co snad. No a ještě, jo, v podstatě v tom samém podstatě, na začátku ještě jednou, ještě jednou, když bych takhle vymával, jak se mluví, to je trachtet, jo. Může tam zůstat to chápeme, nebo tam dáme zase pozorování? Radši. A ještě jednou maličko, ten výklad, jako rozvíjí nebo vyvíjí? A bude v předtáctví se vyvíjí protiklad, nebo rozvíjí se protiklad? Spíš rozvíjí, ponadž vývoj je chápán spíš protikladně. Ale kde to je to předtím tohoto betrachtet, já zase jsem to nevím. No je to konec, konec... Já bych tam dal považováno spíš, tady se to velice nevhodí, to pozorováno. Co říkáte? Považováno tady. To pozorování, já nevím, no. Nemůžeme říct v považování zvěta, ale tady to pozorování, to není. Jo? Nebo betrachtete s ALS a tak dále, to je považuje za něco, a ne pozoruje to. Betrachten je vždy ALS, to je spojitelný vždy ALS. Takže považování... A tím pádem ten rozdíl je minimální proti tomu chápánu. Jo, ale když si to přečete, něco rozumu nepřístupného není již považováno jen za druhé. Již jen, jo? Nýbrž, jo? V podstatě to již jen, tam jsou jen vypuštěny a tam je řečeno, že to není to druhé, jo? Ale nýbrž je to samozřejmě důležitější. Jasně vím, co mám tady myslit. No, tak to. Když je věta a je tam řečeno, že něco rozumu nepřístupného, není již jen, není to již jenom toto, tak by se očekávalo, že to ještě bude něco navíc, jo? A tam se řekne v té další části, je to sama z jednot vyšší. No jistě, to je právě to navíc. Ne, to ne je právě. To by tam muselo říct, není to již jen jako druhé, ale ještě k tomu... Když řeknete vyšší, tak to je jasně, že to není jen nýbrž. To vyšší je navíc. A tam, myslím, co do smyslu, je to úplně splněno. Ta gramatika nemůže být rozhodující. Je to potřeba změnění různýho? Změnění různýho, že ty chceš jako vyšší nýbrž? No. Není, je? Ale kdy? No. Co si nazváte to správný nýbrž? Není to jen protiklad ve stejné rovině, nýbrž je to něco vyššího. Není to jen protiklad ve stejné rovině, nýbrž je to něco vyššího. Není to jen protiklad ve stejné rovině, nýbrž je to něco vyššího. Není to jen protiklad ve stejné rovině, nýbrž je to něco vyššího. Není to jen protiklad ve stejné rovině, nýbrž je to něco vyššího. Není to jen protiklad ve stejné rovině, nýbrž je to něco vyššího. Když se mluví o tý bohyni Moira, proč je tam uvedena právě ona a ne všechny, nebo kterýkoliv jiný bůh? To je kontrastovaný v odstatní pozit a Moira. A ona uvedena, bohyna není bohyně. No, nýbrž. Moira je prostě ten postup, který protivá bohy nad bohama. Kterou kontroluji určitě několikrát. Kterou kontroluji určitě několikrát. A je v Platonovi tady taky. A je v Platonovi tady taky. Ano, v Apologii. Ano, v Apologii. A teďka si nezpomluvím. A teďka si nezpomluvím. A teďka si nezpomluvím. Není to v tom, v sympozíu. Není to v tom, v sympozíu. Není to v tom, v sympozí. Ještě někdo? Ještě někdo? Má nějakou? Má nějakou? Bylo by velmi snadný se podívat do zavodního. Bylo by velmi snadný se podívat do zavodního. Bylo by velmi snadný se podívat do zavodního. To je jenom tak. To je jenom tak. To je jenom tak. No to je Phidros. No to je Phidros. Phidros a trochu Jón taky, ale hlavně Phidros, tak to myslím, že hlavní troj Phidros a sympozión. Sympozión teda zejména, že tam se výslovně o tom hovoří. Sympozión teda zejména, že tam se výslovně o tom hovoří. A i z toho Phidros teda výslovně. A i z toho Phidros teda výslovně. Ano, ano, ve Phidroid. Ano, ano, ve Phidroid. Ano, ano, ve Phidroid. Je fajn, ano, určitě. Je fajn, ano, určitě. Dokonce, opravdu hodně, hodně. Dokonce, opravdu hodně, hodně. A tota je, jak říká Dí-lí-ben-den, že ono, tak to je konkrétně, to je sympozión. A Aristoteles to nevím. Kde mluví o těch Alogoji? To vypadá to na politiku, že jo, ale to člověk tak jenom potřebuje. Čili to by si mohl někdo vzít do příště, že by se kouk. Kde mluví Aristoteles o Alogoji? Když je to věku, že bude pravda. V tom zásadě, nebo jak se zdrží. Třeba v tom německém, nederátském slovensku, aristotelském. Tam by to jistě bylo. To se můžeme třeba za chvíli ještě podívat. Ale to teda opravdu nevím. To si vůbec neuvědomuji, kde by tohle... Nebo ne, ne, ne. Ještě spíš mi napadá, že vlastně těch aristických typů. Když ten kontext je takovej, tak se dostat mě toho štěstí. Tak to vlastně možná bude tam... Nevím. No, to bude možná... No a zajímavé je to, že... No a zejména bych si myslel, že bychom mohli chvíli strávit tam na tom posledním odstavci. Mě tam trošku dráždí. Je to sice všecko stručně. Je to, myslím, osazeno takovým... Ne, zcela akceptovatelným způsobem. Nezdá se vám? Na tom o tom přestěnství. No, myslím, že to prozřetelnost je tu zatím tak jako dostupný. Že... Toto změní toho neodhodnýho z toho prozřetelností bylo teda opravdu... Já teda vlastně jsem vůbec nevěděl. Dokonce jsem dost pochyboval jenom tým způsobem prozřetelnosti, jako teda jestli to je dobře český, nebo jak to tam dá. Protože z toho bylo tam jasně jako moc... Já teda ne, že bych byl velký hudba, můžu přemáhat české způsoby prozřetelností, ale předtímhle jsem si to předpovědal a si to půjdu dát, než před tohle způsobem prozřetelnosti. On tam, ta zjevnost toho vyššího, on si tam tímhletím jako připravuje eventuelní ústup. Ale to, že to tak jednoznačně vykládá jako rozum a nerozum, to je interpretace, která přichází z nížka. Takže je to velmi násilný, to zařadit tohleto do rozumu a nerozumu, je to poplatno v podstatě renesanci a vůbec na době nové, která to takhle by dělala. Ale neodpovídá to vědci, ani sebevhodení tých vědcí. To si nejsme úplně jistí. Když si člověka vzpomene na zápuby typologický časy nějakých těch prostě mnohých vlastců, tak tam se přece hodně často vystýkuje takový postoj, že prostě zákonci byly opravdu chtěli odpovědnout podle resurce. Ten nedokonalý, omezený, limitovaný a rozumický. A proti tomu rozum požijí. Já myslím, že tohle není šarfáno jako nerozumitelné. Teda vlastně ani vlady nějak jako prostě řušňově, že by na tom vlogu, jak to říct, že ten rozum jako netematizovat, ten boží rozum. Já myslím, že to je netematizovaný. Jiná jsou myšlení, no spoděnované, než myšlení lidské. To se už ve starým zákoně začná vysvětlit. Boží moudrost, že se dokonává blázností tohoto světa. Tak jestli se to dá interpretovat tak, že to je skutečné bláznosti, a nebo jenom, že to je známivé bláznosti. Je to moudrost za blázností považovat. Já myslím, že u toho Pavla ještě jednoznačně je to takhle, a že si toho použil takovým trochu nefér způsobem, poněvadž na to ty lidi tenkrát dobře slyšeli, poněvadž zrovna byla taková ta vlna iracionální. Ale on sám, že si dal pozor, já nevím, jestli by se to tam dalo doložit, že skutečně myslel o bláznosti. A pokud jde teda o to novoplatonství a tak dále, tam to bylo spojeno už hodně s gnozí. A gnoze ovšem, ta taky nedá se říct, že to je proti rozumu nebo nerozumu. Tam prostě jde o vyšší typ poznání. Já jsem tam i myslel, že já jsem to novoplatonství pověděl, protože to hlavně při souvisnosti, že jsem také to oddělal od toho typu logistiky, kterou jsem měl dát na mysli a připustit, že právě když toho říkám o tom, že už vlastně tomu poměrně rannému představci byl ten boží rozum jakožto odlišnej od našeho i lidskýho rozumu tematizovaný, tak jsem měl dojem, ale teda možná jako věvnej nebo nebo březnostelnej, že to právě teda je vlastně z toho netovo ne střela regulérně křesťanskýho na to soukupu. Nebo prostě regulérně, ne původně křesťanskýho, ale to by byl to, které já nejsem vůbec malitý. On byl jistý posun, jako to rozlišení mezi božím myšlením a lidským myšlením, které je naprosto, ten rozdíl je tam naprosto, to není náhodou někde zaznačený, protože to je provedeno se všichů sledností ve Starém zákoně a podle mě to je jeden z argumentů, protože jakási proto- nebo préreflexe už tam existuje. Už mi to není možné. Ale to myšlení se tam pořád chápe spíš jako záměr, nikoli jako rozum. Ta tematika rozumu, který by byl spaven nebo oddělen od vůle, to tam teda opravdě řečeno proníkalo opravdu jako cizí. A bylo to všem zvládáno takovým způsobem, že třeba ta identifikace logů se spasitelem věnově Evangeliů je nepokýmně polemikou s tímhle promítáním, s tímhle pronikáním toho té koncepce. Příště to byla ta Sofia, že to už přes Filona, což je taková věc nepraktická, kdežto tej logos je výrobně interpretován jako to, co vládne. To je myšlenka nepokýmně řecká, takto uplatněná, ovšem naroubovaná tak šikovně do toho. A nepodlehající, je to myšlenka, která byla vybraná z polemických důvodů. Není to produkt nějaký módy, neboženeopak je to stavěno proti tým módě. Po mém soudu v tom měnově Evangeliům to je vlastně první doklad toho, jak se řecké filozofie používá proti tomu úpadkovému stavu momentální filozofie realistické. Která byla skeptická, já nevím, co všechno, že taková zblížná etika. Ovšem ještě jedna věc je u toho, že to rozdělení na boží moudrost nebo rozum myšlení a lidský rozum myšlení moudrost, že tu a tam bylo chápáno nikoli, jak v tom filozofickém smyslu údajně pitagorské tradice, že tedy jenom Bůh je moudrý, ale my jenom můžeme toužit po moudrosti. Ale bylo to v té první církvi nejspíš, kdo ví, možná ještě teda u samotného Ježíše, to bylo a spíš to bylo asi pozdní, ale to bylo chápáno jako jakási apologie bydlých. To je to, že v Evangelích velmi analogická místa, jedna u Bůh je i o chudých a druhý o chudých duchech. Nepochybně to o chudých duchech je jakási spiritualizace dodatečná tzv. jenomže dost pochybná spiritualizace, tam se vůbec to s nobou nekojí, protože de facto to je apologie bydlých. To ve Starém zákoně se nenajde, to je skutečně cosi, co tam pronikalo až v Starém zákoně, a teda nepochybně se spoštěním kačnout. To by muselo být podporní, ale já si myslím, že jestliže na jednom místě je chudej, že je bláhoslavený chudí, ale na druhém je bláhoslavený chudí duchem, takže rozhodně nebylo původní chudí duchem, a to se mělo chudým, takže no pak. Už z toho důvodu, že v Starém zákoně jsou předlohy pro ty chudý a nikoli pro chudý duchem. Jenomže samozřejmě ideologické vývojí, takže se tam to směkčovalo jednak sociálně. Směkčilo na chudí topneumaty, teď ještě je tam tento typ. To může být i z náš instrumentál duchem, topneumaty, ale mně to je jedna staršina, taky topneumaty. A potom ty vývody k tomu chudým duchem nebyly pro takové pohody jednoduché. Nebo ne, než vždycky. Protože ten pojem těch chudejch už v Starém zákoně se vyvíjelo. A nešlo pouze o těma jedné, jako z první, jak období asi, ale pak pouze jedno ty chude, co jsou vědomě chudí, schválně chudí, jako esévici a pak stítelovci. A ta už ta její chudeba je asketická chudeba, a to už není, ta chudeba už je, to je jenom chudeba synotky, a to je synotka a období, ale jak si duchovně, tak se tam je to. A u Ježíše to nepoky mě to místo má, protože se zúraznuje, že když vyzovali ty učeníky, všechno nechali. To nejenom majetek, ale i rodinu, které má příbuzně. On sám říká, že nezná rodinu, to matka má. To jsou ty chudej top neumaty duchů, nebo duchem. Takže to, že se s to dělá pohled je blbej, to jsem takhle masivně, jsem to viděl jenom v pravoslavě. No ne, no tak v tech probuzeckých, tak je to naprosto běžné. Už jenom jako satyra. No satyra, oni to tak nechápou. Pro nás je to teda smočný, ale oni to tak berou. Když je někdo, kdo dá si to té blbeče, tak se do toho říká, že to je dřívá slavánka. No ale každopádně teda teď jsme si trochu uvězli, je to tady nejenom s jednodušení, tady je to dost posunutý a nepřesně. Už s tohohle odstavce je vidět, že on si v tý věci nějak neudělal nic. Ale taky je tady celý záměr, je tady krátká příukázace, tak to musel tam do křesťanských dostat. I když to tam vykřítáš, tak sebe sám do křesťanských. Tak to je hodnější interpretace. A jak počkej, nám to mělo vadit. No nevadit, jenom že on si s tím nedal moc práce. On s těma věcma předtím taky moc nevěděl, že tohle je vlastně všechno úvod, to je jenom expozice, takže tam ještě nic. Pro mě to bylo jako právě tento, takhle interpretovat, jako boudrost boží a boudrost lidskou, jakože to je vlastně rozumné a nerozumné. To mě předtím vypadalo, že by boudrost boží byla to ta sámka, nebo hodně ještě hodně boží. To je skoro bár. Akorát, že tam mám ještě bezrozuměný, nechci mu to napodávat. Jo. Spodně žádný. Českýho? ... Jo, jak to, jak my to překládáme, to výdrvím. ... Jo, v betrachten der Welt gilt das Unvernünftige. Ano. Jak to překládáme, bez... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... .... ... ... ... ... ... Protože hodně neznamenují ty klasinu. Frnunft-Wittrige. Tamže tady byl... Takže další odstavec. Tak tady je to taková dost nejasná, že s tím... s tím... e-bankem, jo? Tohle je ta první věta, jo? Tak no, většinu. Ztratil jsme to proti tomu, že... no další, tam je... a všemi, kteří je... no, ale... ale... jo, a všemi, kteří je následovali, jo? ... No, ale... hele, tam totiž... já nevím, kdežta tam... já si to nevěděl, ale kde to je... tam, kde si... no... No, ale je tam to právě, no. Ty filozofiční elementy... elementy... kemů... nevím... takže je tam... když třeba bylo... třeba o myšlení... ale... o myšleníce... proč tam máš to myšlence dosahující, ty číny? Já jsem... já jsem to poslouchal, když jsi jednou spodnal ten... o to, že... o myšleníci, co mě zdá, jako být klupotný... o myšleníci, jo? by bylo... já jsem se tam... já jsem se tam... myšleníci... ale o myšleníce... ne, vymýšlet je ausdenken... že to je to ausgedacht... je vymýšlet... toto nemůže být... Rdenken, to R je... jako, že to... co uděláš? myslenkeeee... tym myšlením, že to tak nějak jako... na tří lety ta kúpina je jako financjecky obmyšlení... to je viš... A co co je obmyšlenín? víš, co je obmyšlenín... No posun. Ale to souvisí, že tam může dělat. Obmyšleti... co to je obmyšleti? kolem dokolem přemýšleti? To je rdenko, to jdeš do centra, jo? Myšlenkovět proniknout, to znamená, jo? Nebo tak něco. No, ano, taky. Rclen, že? Rreichen. Někdy to je trošku volnější rclen. Tam to není v tom, to to proniknutí ještě taky. Způsobní způsobní způsobní Způsobní způsobní způsobní Způsobní způsobní způsobní No. No. To dás. Uděláš? To dás, jo? Ty jsi stále k tomu, ty myšlence, jo? Herbejn. Není to dobytí, tak ještě, jo? Nemůže vyjet samotnou, se tentovat. Bytí, jo? No, se tentovat. V žádném případě přece nemůžeme provádět, tím spíš, že ne svít, že... Vím, že myslím, že... Myslím, který jsem. Tak já tím, že myslím, uskutečil to... Ne. Tak to není přece tam... On říká, že myslím, který jsem osobě. Ty myslenostů je vidět. Co by to mělo půjčovat? To je jeho bytí, je toho bytí, zkud jsem to ten... To bych sice s dalším souhlasil, ale předtím jsem věděl, že to je někde jiné celkou uskutečnosti. On říká, že přece tam vypadá velice podobně. Ale to tam není, že uskutečně sám pro sebe to myslím. Naopak tím, že on myslí, tak dává existent. Tak je, a to je z toho bytí. Protože tím, že myslí, tak je. A tím je i bytí. Takže tím pánem já bych se domníval, že to dá spolek tomu bytí, které jsem uskutečně tím, že ten jedinec myslí. Co je na to úplně jiné. Jak by se to bytí uskutečňovalo? Kdyby se to uskutečňovalo vůdek, jedině tím, že on myslí. A kdepak? Aby mohl myslet, tak musí být. To se neuskutečně tím... Kdyby se uskutečňovalo bytí myšlením, tak pak blbým myšlením by se neuskutečňovalo a neplatilo by, že když myslí, který jsem. Uskutečňovalo, naplňovalo. On předpokládá omluvy. Takže je jasný, že když myslím, že je pták noh, tak to neznamená, že je pták noh. Samozřejmě. Že já jsem. Ano, no samozřejmě. Čili nebo moje bytí. No. Na uvodinném záležití nemluvím. A v tom případě ovšem nemůže to bytí být následkem mého předmyšlení. Jakož předpokladem mého předmyšlení. No a když se řekne, myslím tedy, že jsem... To je způsob mého uvažování. Ale to není způsob, jak vzniká myšlení. Že nejdřív by bylo myšlení a to by produkovalo bytí. No to už můžou být kritiky vzadem tomu... Ne kritiky, to je elementární věc. A taky u Necharta naprosto průhledná. Já mohu říct, myslím tedy, jsem jenom díky tomu, že kdybych nebyl, tak bych nemohl myslet. To je podstata toho argumentu. Čili ten argument stojí na předpokladu, že bytí předchází myšlení. Jinak by nevyprývalo to bytí z toho myšlení. Když to myšlení se může mejlit. Když se může mejlit, a to on tam v tím začíná... Tam jde vůbec o myšlení. To je jedno, ale to znamená, když se může mejlit, tak bys taky mohl myslet, aniž by vzniklo bytí. No to ne. Jak to, že ne? Tím, že už je to myšlení, tak je to bytí. Jenom protože předchází. Jenom že předchází. A kdyby nepředcházelo, tak blbý myšlení neprodukuje bytí a správné myšlení produkuje bytí. Takže by nestačilo založit myšlení samo, ať dobré či špatné, by nestačilo založit bytí. To teda pro mě. Tam je nepochybně předpokládáno, že i když blbě myslím, tak ten fakt, že myslím, je dokladen proto, že k mému myšlení muselo předcházet myšlení. A myslíte se, že to tak jako k mně samotného je? Je, ano. To je jeho argument. To je přesně ten jeho argument. Hlejte se, napište si to, přineste to i s meditacema, eventuálně i s tou formulací, jak je to v metodě, a můžeme si to... V konecu kvůli tomu to děláme. No, ale tam je to jináč. Takže to si můžeme sice zrovna přinést od Augustína, ale tam to je opravdu... Teďka to neopakuje jenom. Tam je to jeho argumentace proti Skevským, Augustínu. No tam je to metodické, východisko vůbec, to není jenom jeden argument proti Skevským. Jo, ale teda tím je... Pro Augustína to je jeden argument. Dobře, takže pokud myslíte, že to vlastně má být ebanken, tak jestli mě to teda můžete trošku přiblížit, jak by se to přeložilo, co by to teda znamenalo? No je to takové myšlení, které nějakým způsobem způsobuje, že to zbytí vlastně bude, když se takto myslíte. No, tak to já bych nesouhlasil. Jo. Že to bytí je myšleno. Jo. Ale ne, že tu je. Jo. Protože tam je Erdénk in the Seins, takže ne, že tu je, to sign the Seins není proš... Jo. Erdénk in the Seins. Prostě to je vynález myslit bytí. Jo. A teď ještě nevíme, jestli bytí, že... Tady port ještě je to nejasný. Sein může být taky soucno. Ale prostě to je vynález. Není samo od sebe. To bytí samo není nic, co by se vnucovalo a na co by bylo možno ukázat, že tady je nebo tamhle je. Takže to může být jenom erdacht. No. Nemůžu se k bytí dostat jinak, než přes logos. Neboli přes myšlení tady v tom případě. Takže tady je důraz na to Erdénk in. Nikoli na to bytí, nebo i soucno. No jo, dobře. Ale takže se tady říká, že v tom filozofickém... Jak se to říká? Jak se to přiloží to Erdénk in? V nějakém filozofickém... Myšlenkovém ustavení, řekněme. Myšlenkové bytí. Konstituci myšlenkové. To není překlad, ale abychom věděli, o čem jmenujeme. Byly to myšlenkové bytí. A teď jak to dáme přiložit? Folksy? Jako uskutečené? Nebo naplňově? Jedince pro sebe? Každý jedinec musí pro sebe konstituovat to myšlení bytí. Musí být myšlenkově natolik aktivní, že pro sebe to Erdénk. V příležitosti je myšlence ustavující bytí, kterou provádí jedinec sám pro sebe. No to mi vůbec nedává smysl, protože to musel provádit sám pro sebe. Člověk by to měl pro sebe. Ale nedá se to. Konstituovat to, když myslím, který jsem, že já jsem tady, jakoby říkáte, že to bytí předchází do myšlení. No tohleto se dodíváte, že si každý musí provést sám. V podstatě je tu skepsi, to si musí provést sám.

====================
s2.flac
====================
Tak budeme zase dál, ještě se k tomu pak zase vrátíme někdy, no. Na půdě křesťanství má někdo k tomu odstavci? Tady zase něco rozjímám, jestli to to. Tady stejný, no tady ještě tam to tak. To dávám, pak... Čili, co s tím uděláme? Necháme to? Jako tamto, jo? Mně to připadá, že to stejný. Ať pro druhý bych neargumentoval, komu se to líbí, myslím. No, prostě ještě si to pustíme hlavou. A potom tam, místo, že tam je chlápán, je jako nerozumé, a tam je to Andere. Tak to je jako samozřejmě, že to Andere je to nerozumé, ale možná nebude to stát to Andere. Jo, takhle, hm, hm, hm, ano. Ano, a jako jiné, hm, no. Ano, to je opravdu možná nějaký zkrát, jo, to nevím, to ani... asi nevrchom nejnakoho, ano. Ono to možná s tím Andere je takový trošku neproniknutelnější teda, ale teda s tím jiné, ale když on to tak, tak má, tak samozřejmě tohle. Já teda jsem to Andere měl jako druhé, že jo? Ano, to druhé, to Andere mělo být. No, no, no, no, jo, takže... Není, že, jo, celou zvuku nepřístupné, není, když chápá, ano, jako to druhé. Jen jako to druhé. Jen jako to druhé. Jo, jo, dobrý, no, to jisté. Nevím, nevím, pak jsem to zapomněl. To druhé. A pak je další věta. A nevím, proč je v chápání světa, když je tam, co? Nazývání. Jo. No, no, no, nevím, jestli on je další. To je pozorovatí. Tak, jo. Tak pozorovatí světa. Beztrakturně pozorovat. Jo. No, no, no, nevím. To je dlouhý větstvec. Tam potom. Pracujete ještě ke konci tohohle, nebo už tenho u novýho? Ne, ne, ne, jdu pod na to. Jdu pod na to. Jdu pod na to. Komu se otázkuje, jestli je tam každá rozumná jednoznačnost interpretací výhyby, jestli tam nemá být rozumová? No, nevím, to je otázku. No, spíš to rozumová, protože rozumný je člověk, že? Mně se to zdá, že teda jako jistě větně se dá určitě hajit i tohleto, a mně se teda zdá, nebo proč se to absolutně teda takhle je, že mně se zdá, že on tady chce opravdu užít takovou tu jako zaběrnou frázi, že s takovým názvukem prostě na takový ten politizující kompromis. To ne, to ne. To určitě ne. Protože to je právě hereze. No, než právě, já myslím, že on na tohleto takhle je. Že teda říká, že to, co prostě v té jiném oblasti, dnešně je ta výraba, by bylo právě takový, to budete přeci rozumní. Ne, herezi se rozumí právě, hereze je od toho, že něco jednoznačně... To já vím, že je hereze, to mě musí říkat. Protože něco jednoznačně rozumově stanoví, kdežto ty dogmata se pohybují furt v těch antinomích, že jo, aby tam bylo prostě zachyceno všechno. Ani tak, ani tak. A tam, kde to teda jako stanoví, jasně, a to rozumově, no to je integrace. To je určitě taky čísto, určitě taky čísto. Tak to bude jednoznačný výklad a to je hereze, takže to není rozumný, hereze není rozumný kompromis, ale právě vypoj, dotažená... Nekompromisnost, racionální. Racionální kompromisnost. To já bych řekl spíš teda tak, že to, ta hereze je právě připuštění toho, že se nenechá prostě takový nějaký nerozumný, absurdní przení, jakože Bůh je jeden a tři, ale že se právě prostě ten rozum jako ve mě pouhává, řekne se, no ale tak tohleto je prostě absurdita. Rozumně se to musí být, že Bůh to je jeden nebo tři. Tak já myslím, že ne, že to prostě... No ale tak to není žádný rozdíl. Jak to, proč ne? To je ono. Jenomže to je málo vášný věc důrazněnou, že? Hereze nikdy neříká, že to je buď jeden nebo tři, to je námítka skeptika. Hereze říká, že jeden, anebo jiná hereze říká, že jsou tři. No, tak to je jediná nepřesnost, ale jinak říkáte to tež. Dobře, ale tím pádem není jasný, proč by to byl argument držet tamto slovo rozumné v tom i v tom kontexte, v tom smyslu, jak se tam... Ne, jistě, že ne. Rozumné to je, jaksi, to je stanovisko té rozumnosti, když se řekne rozumné, to je stanovisko, které nemůže přijmout ani ta antinomia dogmatická, ani ta hereze. Já si teda myslím, že von ten Jaspers se snaží prostě říct, že v té herezi se nakonec stává každé stanovisko, které se pokusí víc stříc těm požadovkům rozumu, které se pokusí vejtovňovat. A tudíž nesetvovává antinomii. A chcete, že je zase rozumový? No jo, jasně, já rozumím, že to rozumový jako se tam taky hodí. Jo, mě se tam líbilo, prostě to rozumní v tom smyslu, že právě se mi zdálo, že to opravdu tak pěkně předvádí ten svod, jako v té herezi. Že teda to pěkně tak předvádí, jak vlastně opravdu z takového prostého kutí, jako nehlásat nějaké absurdity, se člověk může dostat na tu půdu genetickou. Ale jistě, že to rozumový to má v sobě taky akorát trestulistický, podle mě. Teda v tom kontextu, o kterém ho mluví na trestulistický, tak by mohl být ještě náhle další kutek, kde teda to rozumový je přesnější. No a ještě, jo, v podstatě v tom samém podstatě, na začátku ještě jednou, ještě jednou, když to tam mám, děkujeme, detrachtet, jo. Může tam zůstat to chrápáno, nebo tam dáme zase pozorováno? To asi teda, když ho mluví jednou, tak dá. A ještě jednou maličkost. Jako rozvíjí nebo vyvíjí? Na půdě přestěnství se vyvíjí proti klad, anebo rozvíjí se proti fad rozumu a nerozumu? Spíš rozvíjí, poněkud vývoj je chrápán spíš proti kladně. Ale kde to je předtím tohoto detrachtet? Já zase jsem to nevím. No je to konec, konec... Druhá řadka od spoda. Není šchrápáno, jo? Jo, pozorováno. Já bych tam dal považováno spíš. Tady je to velice nevhodné, to pozorováno. A co říkáte? Považováno tady. To pozorování, já nevím, no. Nemůžeme říct v považování zvěta, ale tady to pozorování, to není, jo? Nebo betrachtete s als a tak dále, to je považuje to za něco, a ne pozoruje to. Betrachten je vždycky als, to je spojitelný s tím als. Takže považováno. No a tím pádem ten rozdíl je minimální proti tomu chrápánu. Ale když si to tak přečete, něco rozumu nepřístupného, není již považováno jen za druhé, již jen, jo? Nýbrž, jo? V pozadě to již jen, tam jsou jen vypuštěni a tam je řečeno, že to není to druhé, jo? Ale nýbrž je to sama z jednost vyššího. Jasný, co máte na mysli? No, tak to. Když je tam řečeno, že něco rozumu nepřístupného, není již jen, není to již jenom toto, jo, tak by se očekávalo, že to ještě bude něco navíc, jo? A tam se řekne v té další části, je to sama z jednost vyššího. No jistě, to je právě to navíc. Ne, to ne právě. To by tam muselo říct, není to již jen jako druhé, ale ještě k tomu... To když řeknete vyšší, tak to je jasně, že to není jen nýbrž. To vyšší je navíc. Tam, myslím, co do smyslu, je to úplně splněno. Ta gramatika nemůže být rozhodující. Je to furt zníměný a věděný. Já vím, že ty chceš, jako když je někde jen aleky, které jsi vyhledal z toho, tak to není vůbec chladné. Co ti to zdá takto správně, jo? Neníž pozorováno jen jako něco... Není to jen protiklad ve stejné rovině, nýbrž je to něco vyššího. Tak pomaňováno. Ale dal bych tam, ne, za druhé, ale za to druhé bych tam dal. To druhé, ano, určitě, no. Alež to zase, on si to tam nenapsal. Ale rozumné, jo. Za druhé. Takže teď tady mám ten v novějších staletích. A ještě než začneme, je tam něco, co by bylo třeba prodiskutovat věcně? Zatím jsme jenom zůstávali u toho překladu. No to jsou spíše o komentáře, že? Já myslel, že proto tak jedeme do přílehu, abychom se pak mohli vracet. Vracet se vždycky můžeme, ale teď se vracíme, například. Jako kdy se budeme vracet, až to budeš ten celý, nebo? To ne, to jsme právě říkali, že ne, že to čtem, abychom o tom diskutovali. A nemusíme spěchat. No tak já bych položil několik otázek. Ale já na dnešek nejsem připraven, takže se cítím sám dotazovaný v tom případě. Když se mluví o tý bohyni Moira, proč je tam uvedena právě ona, a ne všichni, nebo kterýkoliv jiný bůh? No ne, pozor, to je kontrastovaný. Ostatní bohy a Moira. Moira není bohyně. Moira je ten postup, že to je nad bohama. To jsme o tom nemluvili, tak to je vyjasněno. Čili je problematické tamto slovo bohyně dávat. Teď tady další bude. Kde Socrates mluví o Daimonion? No, Xenofontový určitě několikrát, Platonový. Kde? Xenofontový určitě několikrát. A je v Platonový tady taky? V Platonový je to určitě vlivoprávně. Ano, v Apologii. A teďka si nespojím na to ještě. Není to v Symposium? No, no, no. Je to tak, jako tak... Určitě v Alkiviadový. Určitě v Alkiviadový věřím je teda dlouhá řeč o Daimoniu. Ještě někdo má nějakou? Bylo by velmi snadné se podívat třeba do Novotního a tam je hned seznam nějakej. Ale to je jenom tak. Pak tam je... Kde mluví Plato o tý duševní emoci? Tento tato o tom šílenství. No to je Phaidros. Phaidros a trochu Jón taky, ale hlavně Phaidros. Myslím, že hlavní troj Phaidros a Symposium. Symposium teda zejména, že tam se výslovně o tom hovoří. A i v tom Phaidrově. Ano, ano, v Phaidrově. V Phaidrově? Určitě. Dokonce opravdu hodně, hodně podrobně. A to ta, jak říká D. Liebenden, tak to je konkrétně Symposium. A Aristoteles, to nevím. Kde mluví o techologii? Vypadá to na politiku, ale to člověk tak jenom odhaduje. To by si mohl někdo vzít do příště, že by se kouk. Kde mluví Aristoteles o alogoji? V zásadě, nebo jak se zdrží v tom německém, neslovníku aristotelském, tam by to jistě bylo. To se můžeme třeba za chvilku ještě podívat. A to teda opravdu nevím. To si vůbec neuvědomuji, kde by tohle... Nebo ne, ale ještě spíš mě napadá, že v nějakých z těch etiketů to mělo být. Když ten kontext je takovej, jak se dosavuje toho štěstí, tak to možná bude tam důležité. Nevím. Kdybych stával na odstavci? Nemyslím, že to rozřetelnost je tu vzatá tak jako do struku byt. Já osobně jsem vůbec nevzmíněl. Dokonce jsem dost pochyboval, že je to takovým nezcela akceptovatelním způsobem. Dokonce jsem dost pochyboval i nad tím slovem rozřetelnost, jako teda, jestli to je dobře český, nebo co tam dát. Já teda ne, že bych byl velký odběrník třeba na představení rozřetelností, ale přeci jenom teda jsem si to představoval asi klapku jinak, než představoval jsem to na odstavci. Ta zjevnost toho vyššího, on si tam tímhle tím jako připravuje eventuelní ústup. Ale to, že to tak jednoznačně vykládá jako rozum a nerozum, to je interpretace, která přichází z nížka. Takže je to velmi násilný to zařadit tohleto do rozum a nerozuma. Je to poplatno v podstatě renesanci a vůbec na době nové, která to takhle vydělá. Ale neodpovídá to věci, ani sebevuchopení tý věci. To si nejsem tak úplně jistý. Jestli člověk se vzpomene na typový ty apologetický časy do nějakých vladců, tak tam se přece hodně často vyskytuje takový postoj, prostě s nějakým tím vladovým. Ale to je úplně jinak. Tam už teda, že jo, je to už ve starým zákoně a znovu, a tam je vždycky jako postaveno ten nedokonalej, omezenej, limitovaný rozum lidskej. A proti tomu rozum boží. Nikdy to není chápané jako nerozum. Pozdější výklad, který už třeba opravdu možná i by někdy si říkalo, že nějakým tím novoblatonismem a tímhle s tím čtej služej. Ale mám věm, že skutečně teda takový ty, ještě jako před třeba tou origenovskou nějakou syntezí a tak, všelijaký ty apologeti, že skutečně teda vlastně ani nějak jako prostě, že by jim na tom obu, jak to říct, no, že ten rozum jako netematizoval, ten boží rozum. Jo, myslím si, že jo. Jsou netematizované vždycky. Jinak jsou myšlení, no, spoděnované vždycky. Myšlení lidské, ale to je už ve starým zákoně. Co máš na mysli, by se splňoval ten tertuliák, kredoky a absolutum. A to už je u Pavla začátek, kdy tam říká o tom bláznoství. A teď jde o to, jak budeme interpretovat Pavla. Jestli to míní opravdu takové jako bláznoství, jestli sám si myslíš, že to je, že boží bláznoství, nebo boží moudrost, že se dokonává v bláznosti tohoto světa, tak jestli se to dá interpretovat tak, že to je skutečné bláznoství, a nebo jenom, že to je známivé bláznost. Je to moudrost za blázností považovat. Já myslím, že u toho Pavla ještě jednoznačně je to takhle. A že si toho použil takovým trochu nefér způsobem, poněvadž na to ty lidi tenkrát dobře slyšeli, poněvadž zrovna byla taková ta vlna iracionální. Ale on sám, že si dal pozor, já nevím, jestli by se to tam dalo doložit, že skutečně myslel v bláznosti. A pokud jde teda o to novoplatonství a tak dále, tak tam to bylo spojeno už hodně s gnozí. A gnoze ovšem, tá taky nedá se říct, že to je proti rozumu nebo nerozumu. Tam prostě jde o vyšší typ poznání. A pocházejí se tam postavy jako logos a božský... Já jsem to novoplatonství uváděl hlavně v tý souvislosti, že jsem chtěl oddělit od toho typu logiky, kterou jsem měl na mysli a připustit, že právě když hovoříte o tom, že už vlastně tom poměrně raněm křesťanský byl ten boží rozum odlišnej od našeho lidským rozumů tematinovaný, jako bylnej nebo jednostaný, že to právě teda je vlastně z tohohle, z toho necela regulérně křesťanskýho soudku. Nebo prostě regulérně, ne původně křesťanský, ale to by byl to, který já nejsem vůbec kvalifikovaný. On byl jistý posun, jako to rozlišení mezi božím myšlením a lidským myšlením, který je naprosto, ten rozdíl je tam naprosto, to není náhodou někde naznačený, protože to je provedeno se vší důsledností v starým zákoně a podle mě to je jeden z argumentů, protože jakási proto- nebo pré-reflexe už tam existuje. Bez ní to není možné. Ale to myšlení se tam pořád chápe spíš jako záměr, nikoli jako rozum. Ta tématika rozumu, který by byl zbaven nebo oddělen od vůle, to tam teda, popravdě řečeno, proníkalo opravdu jako cizí. A bylo to ovšem zvládáno takovým způsobem, že ta identifikace logů se spasitelem v Janově Evangelii je nepochybně polemikou s tímhle promítáním, s tímhle pronikáním té koncepce. Dřív to byla ta Sofia, že tu už přes Filona, což je taková věc nepraktická, tady Logos je výrazně interpretován jako to, co vládne. To je myšlenka nepochybně řecká, takto uplatněná, ovšem naroubovaná tak jako šikovně na to. A nepodlehající, je to myšlenka, která byla vybrana z polemických důvodů. Není to produkt nějaký módy, nebožene opak je to stavěno proti té módě. To je v tom měnově Evangelium první doklad toho, jak se řecké filozofie používá proti tomu upadkovýmu stavu momentální filozofie realistické. Která byla skeptická, já nevím, co co všechno. Spíš na etiku. Ovšem ještě jedna věc je u toho, že to rozdělení na boží moudrost nebo rozum myšlení a lidský rozum myšlení, moudrost, že tu a tam bylo chápáno nikoli v tom filozofickém smyslu údajně pitagorské tradice, že tedy jenom Bůh je moudrý, ale my jenom můžeme toužit po moudrosti. Ale bylo to v té první církvě nejspíš, kdo ví, možná ještě u samotného Ježíše, to bylo a spíš to bylo asi pozdní, že to bylo chápáno jako jakási apologie blbejch. To je to, že v Evangelích velmi analogická místa, jedna umluví o chudých a druhý o chudých duchem. Nepochybně to o chudých duchem je jakási spiritualizace dodatečná tzv., jenomže dost pochybná spiritualizace, tam se vůbec to slovo nechodí, protože de facto to je apologie blbejch. To ve Starém zákoně se nenajde. To je skutečně cosi, co tam pronikalo až v Novém zákoně, a teda nepochybně se spožděním. To by musel být odborník na to, ale já si myslím, že jestliže na jednom místě je chudej, bláhoslavení chudí a na druhém je bláhoslavení chudí duchem, takže rozhodně nebylo původní chudí duchem a to se neměnilo v chudý nímečnou pak. Už z toho důvodu, že v Starém zákoně jsou předlohy pro ty chudý a nikoli pro chudý duchem. Samozřejmě v ideologické vývoji cítil se, že se měnovalo držet to chudý stále. Tak se to směkčovalo jednak sociálně. Směkčovalo, tak směkčovalo na chudí topném vlati, teď ještě je tam ten dativ. To může být i náš instrumentál duchem, topném vlati, ale je to jednoznačný. Taky to je jednoznačný. Potom ten důvod k tomu chudý duchem nevypadl jako apologie blbejch. Nebo ne, než vždycky. Protože ten pojem těch chudejch už nestavil v zákoně. Dost se vyvíjel a nešlo pouze o nemajetném. Jako zprvu, jako obdobě a silotky, ale pak později o ty chudejce, co jsou vědomě chudí, jako SM-ci a akstitelovci. A tam už ta její chudeba je asketická chudeba, a ta chudeba už je nejenom chudeba silotka a obdobě, ale jaksi duchovně. A u Ježíše to nepochybně místo má, protože se zdůraznuje, že když vyzvali učeníky, všechno nechali. To nejenom majete, ale i rodinu přibuzní. On sám říká, že nezná rodinu, to matka má. To jsou ty chudé topneumaty duchů nebo duchem. Takže to, že se s to dělá apologie v rubech, to jsem takhle masivně viděl jen v pravoslavě. V tech probuzenských je to naprosto běžný. Už je to jako satyra. Satyra, oni to tak nechápou. Pro nás je to teda směšný, ale oni tak berou. V pravoslaví, když je někdo mladší, bude to blbeček, tak se budou říkat v pravoslavě. No ale každopádně, teď jsme si trochu uvěřili, že je to tady nejenom zjednodušené, tady je to dost posunuté a nepřesné. Už z tohohle odstavce je vidět, že on si v tý věci nějak neudělal jasno. Ale taky je tady celý záměr, je tady kreativní ukázace, tak se to do toho, se tam do křesťanství dostane. I když to tam, jak říkáš takhle, tak sebe samokřesťanství nikdy nechápalo, tak to je vnější sličku interpretace. Ale proč by nám to mělo vadit? No nevadit, jenom že si s tím nedal moc práce. On s těmi věcmi předtím taky moc neže tohle je všechno úvod, to je jenom expozice, takže tam ještě nic. A takhle interpretovat moudrost boží a moudrost lidského, jakože je to vlastně rozumé a nerozumé, to mě předtím vydělalo. Takže pokud by to bylo velmi... Že by moudrost boží byla tady ta sáda nebo od naší moudrosti, to já to nějak nerozumím. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...