Machine transcription, not yet edited
====================
s1 a – nějaká hudba.flac
====================
a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a
s1 a – nějaká hudba.flac
====================
a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a a
====================
s1 b – diktát 4. 8. 1975 odpoledne doma (A 1–27, ovšem jen kousíček).flac
====================
určená všem křesťanům a tedy také přijatelná v zásadě všem křesťanům univerzálním. To je katolická. A protože katoličnost znamená všeobecnou univerzálnost, musí být orientována také na lidi, kteří nevyrůstali vědomně v nějaké tírkevní tradici. Tady je povolána nikoliv teologická reflex, teologie, aby tuto reflexy provedla, nejbliž filozofie. To, co hodláme podniknout, je pokus o splnění tohoto důmu. Konec poznámky čtyři. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10
s1 b – diktát 4. 8. 1975 odpoledne doma (A 1–27, ovšem jen kousíček).flac
====================
určená všem křesťanům a tedy také přijatelná v zásadě všem křesťanům univerzálním. To je katolická. A protože katoličnost znamená všeobecnou univerzálnost, musí být orientována také na lidi, kteří nevyrůstali vědomně v nějaké tírkevní tradici. Tady je povolána nikoliv teologická reflex, teologie, aby tuto reflexy provedla, nejbliž filozofie. To, co hodláme podniknout, je pokus o splnění tohoto důmu. Konec poznámky čtyři. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10
====================
s1 c – debata SSaŽ večer.flac
====================
Protože to není pravda. Bůh je stvořitelem světa a je stvořením světa. Ale není svět. To jsou spousta věcí, které se tam dělají jaksi zbytečně. To je fakt hodně fajn. Hlavně k čemu by byl Bůh, kdyby byl svět? Jakby to mělo smysl říkat dvě slova, proto teď. Kdyby si řekl, že Bůh je svět, tak... To je řada filozofů, který veusci ve natura... Jim to nevadilo. Říkat dvě slova. Tohle tady z toho zaznívá. Kdyby Bůh byl svět, tak pak by to znamenalo identifikaci všeho, co najdeš ve světě, identifikaci s nějakým aspektem, s nějakou částečkou Boha. Ale to není pravda. S Bohem to souvisí mnohem komplikovaně, mnohem tak jako výraznějc, tak jako jednosmyslnějc. To nejde identifikovat. Když se díváš na svět, tak tam najdeš především, že furt se tam něco hemží. A to, že se tam něco hemží, to není ani Bůh, ani to není stvoření Boha. No, úplně je to tak, no, už to samo o sobě je dostatečný důvod, proč to můžeš stotažnit. Protože ve světě je něco, co není Bůh, a co není stvoření Boha. No, za druhý, ten svět se vztahuje k Bohu ne jako celek. Svět není vytvářením Boha tak, že by se to dal stotažnit, že svět se vyvíjí v Boha třeba, nebo ve světě se vyvíjí vlastně Bůh, nebo je to tak, že ten... Svět se vyvíjí v Bohu, ne? Já bych si dovolil, mně připadá, že tady je to míněný, že Bůh je řádem v světách. To je jedna stránka. To je, ano. Dokonce ani to není tohle docela právě, protože když se řekne Bůh je řádem, tak to vypadá jako, že Bůh je řád. Ale to tam nikde není řečeno. Bůh ten řád vytváří. Bůh se vytváří. Vlastně pracuje. Bůh zavádí, tedy řád to je z těch věčních objektů do světa, víme tomu. A to ještě teda zvláštním způsobem, aby zachoval tu distanci určitou, tak on nepřipouští takovej ten zásah nutivej, vnucující zásah, takovej ten jaksi zásah, tak jako my ho známe, že prostě otevřeme kladivu a dla toho prostě tam tu díru uděláme. Prostě jestliže je tady potřeba, aby tam byl nějakej otvor, tak není vyražen. Případně ten konce, případně to on přímo otázil, že on přizpůsobil se mu nějak. A nejenom schopen. A on je tak škaží z ní. Že? Když se řekne schopen, tak formela je schopna přijmout nějakej tvár. Ale tady to je jako skoro tak, jako já nevím, jestli Bradbury nebo některý jinej z těchto lidí tam v tom Lapirintu, v té knížce, co vydal ještě kdysi Hofmeister, tak tam píše o nějaké dětské hračce, která vypadá tak, že dítě si něco představí a už se mu to udělá v tom takovém malém tiacíčku. A už si pomyslí si něco jiného a už je to jinak. A to dítě se mnohem rychleji naučí jak si promýšlet určitý věci, pak se mu to hned děje. Není odkázaný na to, že než to udělá, než se naučí hejtnout rukou, než si to staví a tak dále, že to zatím zapomene jako opice. Takže ty děti vychovaný těma těma hračkama, že prostě mají šílený předstih. To je vlastně novej způsob vychovávání dětí a tak dále. Tedy něco takového, jak asi zvláštní tvárnost, taková takový vakuum, horor vakují, že? Toho fluxu, který prostě vcucne kdejakej věčnej objekt, s kterým se folikává. Jenomže kdyby nebylo boha, tak právě protože vcucne kdejakej, tak se to navzájem prostě tak sníhá, zruší, že prostě z toho světu nikdo není. Je to lačnost kultury? Jo, ano. Ta lačnost, to je ono. Na jedné straně ta dějící se stránka reality je lačna těch věčnejch objektů a na druhé straně ty věční objekty mají jakousi přitažlivost, jakousi přesvědčivost. Jo, nebo? Takže prostě tam není ta taková inercie. Jo, to, co uvariste, tam dost teda ta hmota, ta dyle je inercí. Ta se nechává jenom z nížka opracovávat. Jenom se do toho zarejvá něco, obtiskuje se. Tohle to přímo jako pásne, pase po tom, kde sebrat nějakej. Takže ta inercie tady vůbec není. Proto tomu taky říká kreativity, protože to je taková lačnost něčeho. To je dotazka, jestli to je nejlepší název ta kreativity, ale je jasný, že to není nějaká taková pasní záležitost, jako je metr. Hele. A zajímavé je, že i u toho, mimochodem to, že ten Bůh je postaven, to už jsme o tom asi mluvili, že je postaven na druhé místo, to odpovídá teraz zejména ty májody, že? Kde Platon líčí takový ty kosmologický souvislosti a kde zavádí toho Demiurga. Ten Demiurgus je de facto taky cosi druhodný, že to není ten nejvyšší Bůh. Ale ten nejvyšší Bůh není schopen stvořit svět. Z pochopitelního důvodu, protože je dokonalý, je hotovej, jakožto dokonalý už nemá, proč byt, co? A jakékoliv tvoření znamená uvedení do pohybu no a dá uvést do pohybu něco dokonalého, to znamená je vzdál něco dokonalostí. Takže dokonalost, když je dokonalá, tak už nemá tam by vstoupila. A ať se hne kam se hne, tak se hne ze své dokonalostí. Přestane být dokonalá, že jde dolů. A teď proto musí zavádět Platón teda pojem Demiurga, který není nejvyšší Bůh, není tedy úplně dokonalý a je schopen stiskovat směrem dolů ty ideje. Vlastně ten Demiurg je nějaksi nižší Bůh právě proto, že se hejbe směrem dolů. No ale aspoň teda je zachránen, že nestvořil přímo ten cvět. To bylo už úplně hrozné. Demiurga, teď se to hodí na Demiurga. No to je jistě, je to tak. Je to tak, že ten Demiurg prostě je co si sám už nedokonalý. To znamená, že tam byl něco? To znamená, že tam byl něco? No, to je samozřejmě. Ten by vlastně měl být sám v sobě, hotovej. Prostě parmenínec. Kulatej. Vnitřně homogénní. Věčnej. Neměnej naprosto. No všem zase tady je určitá nelogičnost, teda jak ta kreativity, když není schopná vyprodukovat ani primordiální událost, jak může vyprodukovat toho Boha? Ano, právě. To je sluchovaně neproblem. Ale tam skutečně nejde o žádné asi produkování. Prostě kreativita je podmínka toho, aby mohl být Bůh a mohlo něco. To napíše se teda, že Bůh je primordiální stvoření. To znamená teda, no a protože Bůh je teda prvním stvořením, před ním žádný jiný není, tedy musel být stvořen tím, co je nestvořeno a to je jedně kreativity. Mně není jasný přesně ten význam slovo, která překladuje. Když si řekne kreativity, my o tom mluvíme jako o nějaké svoje tvořivé síle. Já když si řeknu třeba action and activity, činnost neboli řada činů, takže bych řekl jako creation tvoření a creativity jako řada stvoření nebo tvoření nebo něco. Takže to není jako tvořivá síla nebo něco na úroveň nějakého ducha postavené, ale spíš jako název protopakovanou činnost tvorby. Takže z tohoto hlediska, prosím. On o tom mluví přece naprosto průhledně. Na jedné straně řekne teda, že Bůh je primordiální stvoření fakt. Ale neřekne nikdy, že tvořivost stvořila Boha. Bůh je první stvoření, no protože nějakým způsobem je. Když se řekne stvoření, tak to znamená, že nějak patří k tvořivosti. Že nějak ten jeho stvořením nějak souvisel s nějakým tvořením. A tedy z toho tvořivosti. Ale není řečeno, že jaksi tvořivost tvořila Boha. Jo, je to řečeno. Na straně 43. Tady on říká, teda vykládá něco s kolem, že srovnává s aristotelem atd. Že ta kreativita je nějaký ultimate notion of the highest generality. A teď říká, jak vždycky všecko vidí z obou stran, tak říká, nemůže být charakterizována vůbec kreativita, protože všecky charakterový rysy jsou speciálnější než ona. Ale vždycky ji najdeme jenom v určitých podmínkách. A proto ji můžeme říkat jenom jako podmíněnou. Teď opisuje termín Boha jako netemporální akt vše zahrnující nebo all inclusive, vše zahrnující unfettered valuation. Co to je unfettered? Vespou. Vespou. Jako to znamená? Věte, jo? Jo. Ničím ne... Neváclený. Neváclený hodnocení. Hodnocení, kterému nepředchází žádná závaznost v tom smyslu. Čili to je ten Bůh. Ten Bůh je první hodnocení, valuation, že? Který všechno zahrnuje, ale nic mu nepředchází, teda ničím není zavázáno. Čili evidentně, a je to netemporální. Čili je to evidentně totež co God. A tento Bůh, čili toto nepodmíněné a vše zahrnující hodnocení, je zároveň Creature of Creativity. Je stvořením tvořivosti a Condition for Creativity. Podmínkou pro tvořivost. Neboť... V jakém jsou vás v smyslu podmínkou? Ne, že by to předcházelo, ale že tvořivost se může ukázat jako tvořivost jednější tyto... Creature of Creativity. Teda... Ano, tvor nebo... Tvor k tvořivosti. Stvoření ve smyslu teda... Stvořenec. Ano, stvořenec. A je zároveň podmínkou... A je podmínkou pro Creativity. Podmínkou v tom smyslu, že kdyby Boha nebylo, tak Creativity není Creativity. Jo, protože by přestal mít ten charakter ty Creativity, že? Sama byl prostě... Charakter ty Creativity na to nebyl nikter agvázanej. Tam bylo naopak řečeno, že to je obecný pojem, který nemůže pomoci žádných dalších nějak stanovit. No, ale tam bylo přesně taková věc, že se vždycky o ním mluvíme na určitéch podmínkách. Teda ten Boh je právě ta podmínka, kterou... Boh je podmínkou... Boh je podmínkou Creativity, jo? No, tohle je... Condition for Creativity. A zároveň jako Creature, tak to je podobné rozdělení, teda jako je konceptuálně konsekventní určitý Creativity. Ne, Condition to není to, co předchází. Condition je, co je nezbytný na byt. Jo? To je logická podmínka. Ano, ale ten konceptuální stránka Boha není taky časová, že jo? Ano, jistě. Ale to je pořád společný jméno vzájem všechny dotazů, tadyhle. Takže se tam pořád zavádí to logickou, co tenhle je oprvní a proto Boha... Tady za tím větí je stanven určitý jaksi vztah mezi tou kategorii God a mezi kategorii Creativity, že jo? Ano. No, tady se k tomu chceme dopátrat. Všem pořád se tam... To je při tom, že jaksi přece jenom ta Creativity není jaksi před Bohem, že jo? Nebo naopak mně to připadá, že to je... Já bych si to představil jaksi ten pojem to tvoření, tedy jaksi vznikání těch aktuálních, nebo bych to tak nepřesně nazval. Z tohoto hlediska se dá se tu Creativity chápat nějak jako na Boh nebo tak, ale nějakže souvisí spíš s tím aktuálním světem, který má před sebou tu konceptuální stránku Boha a za ním, jak si v logickém smyslu následujete a jak si tam konsekventník. Ano, že je spousta věcí, které prostě nesouvisí s tím Bohem vůbec, že jo, v tom světě. Takže to bude tvořit, teda. No, to snad... Tam je to řečené, že to nesouvisí s Bohem vůbec. No, je spousta událostí, jenom to, co je spaseno, že to nějak dělá toho Boha, ale pak je to spousta věcí, které nejsou spasené. No, tady... Na tom něco je, totiž ještě důležitá věc je jedna, že Boh vlastně to, co tvoří, tak tvoří podle šablony. Jo? Všechno, co můžeme označit jako stvoření boží, to všechno je typizované, kdyby se dalo říct. Jo? Když to, to, co je skutečně nový, na tom Boh nemá podíl. Boh začne pracovat na tom, až teprve, když už to nový je, když to je tady, tak on už to začne zpaskovat do nějaký podoby, která už tu je připravená, jo? Ale jako principem novýho není Boh, nejbrž kreativity. Strana 28. Creativity is the principle of novelty. To novost ještě novost, jo? Ano. Já myslím, že jak tam, jak jste chtěli, to, že ten Boh je podmínkou ty kreativity, tam předtím byla věta, jo, kreativitu můžeme, nikdy nemůžeme nahlížet jako takovou, ale vždycky v nějakých podmínkách, jo, v nějakým speciálním jejím, já nevím, co ty projevuje, bo v těm něčem, že jo. A tadyhle ji nahlížíme jaksi v souvislosti s tím Bohem, no, tak bych si myslel, že to mění, že to kondišn, kondišn za kterou, za kterou podmínku, za kterou, jak si zrovna, když mluvíme o Bohu, nahlížíme tu kreativitu. Podívejte se, věc je taková, okolnost teda, ne jako podmínka, to je jako okolnost. To je víc, to je víc. Aby něco mohlo být nový, to říkal Bergson už tohle, že, aby něco mohlo být nový, tak se to nějak musí vztahovat ke Stalinu. Protože kdyby něco bylo, fungl nový a nevstahovalo se to k ničemu, tak se nepozná, že to je nový. Nejenom, že se nepozná, ale ono to nebude nový, protože takových nových už bylo. No a tedy, aby něco mohlo být nový, no tak představ si, že existuje něco takové, jako primordiální událost. Ty máš vejbušičky. Jeden z těch vejbušičků je úplně fungl nový. Ten tady nikdy nebyl. Ale přece je jeden jako druhý, druhý zvokalivá. Jsem na něj knop zvolil, že je jeden jako druhý. To je furt to teď. Když nějakým způsobem ten jeden vejbušiček nějak se dotkne, nebo něco chytí kousek odsázku toho vejbušičku, který dotřetím. On už se stane trošku jiný, než byli tam ty ostatní. Takové, že nemohl být před ním totiž. Že to není jedno, jestli byl před ním nebo po něm. Novým je něco, co musí být po. Po tom, co byl přesně starý. A teď si představte teda v pojmech podmínky, jak budeme mluvit. Aby něco mohlo být nový, no tak nestačí, aby to bylo starý, to je jasný. To staré nemůže ze sebe vyprodukovat nic novýho. Ale to nový může být opravdu nový. Jedně za podmínky, že to staré tady je. A že nějak se to k tomu vstává, nešpeciálně se k tomu vstává. Čili to staré je podmínkou novýho. Takže tady se říká, že Bůh je podmínkou kreativity. Takže to je naopak, ne? No, protože... Ano, ne. To je přesně to tež. To je kreativity.
s1 c – debata SSaŽ večer.flac
====================
Protože to není pravda. Bůh je stvořitelem světa a je stvořením světa. Ale není svět. To jsou spousta věcí, které se tam dělají jaksi zbytečně. To je fakt hodně fajn. Hlavně k čemu by byl Bůh, kdyby byl svět? Jakby to mělo smysl říkat dvě slova, proto teď. Kdyby si řekl, že Bůh je svět, tak... To je řada filozofů, který veusci ve natura... Jim to nevadilo. Říkat dvě slova. Tohle tady z toho zaznívá. Kdyby Bůh byl svět, tak pak by to znamenalo identifikaci všeho, co najdeš ve světě, identifikaci s nějakým aspektem, s nějakou částečkou Boha. Ale to není pravda. S Bohem to souvisí mnohem komplikovaně, mnohem tak jako výraznějc, tak jako jednosmyslnějc. To nejde identifikovat. Když se díváš na svět, tak tam najdeš především, že furt se tam něco hemží. A to, že se tam něco hemží, to není ani Bůh, ani to není stvoření Boha. No, úplně je to tak, no, už to samo o sobě je dostatečný důvod, proč to můžeš stotažnit. Protože ve světě je něco, co není Bůh, a co není stvoření Boha. No, za druhý, ten svět se vztahuje k Bohu ne jako celek. Svět není vytvářením Boha tak, že by se to dal stotažnit, že svět se vyvíjí v Boha třeba, nebo ve světě se vyvíjí vlastně Bůh, nebo je to tak, že ten... Svět se vyvíjí v Bohu, ne? Já bych si dovolil, mně připadá, že tady je to míněný, že Bůh je řádem v světách. To je jedna stránka. To je, ano. Dokonce ani to není tohle docela právě, protože když se řekne Bůh je řádem, tak to vypadá jako, že Bůh je řád. Ale to tam nikde není řečeno. Bůh ten řád vytváří. Bůh se vytváří. Vlastně pracuje. Bůh zavádí, tedy řád to je z těch věčních objektů do světa, víme tomu. A to ještě teda zvláštním způsobem, aby zachoval tu distanci určitou, tak on nepřipouští takovej ten zásah nutivej, vnucující zásah, takovej ten jaksi zásah, tak jako my ho známe, že prostě otevřeme kladivu a dla toho prostě tam tu díru uděláme. Prostě jestliže je tady potřeba, aby tam byl nějakej otvor, tak není vyražen. Případně ten konce, případně to on přímo otázil, že on přizpůsobil se mu nějak. A nejenom schopen. A on je tak škaží z ní. Že? Když se řekne schopen, tak formela je schopna přijmout nějakej tvár. Ale tady to je jako skoro tak, jako já nevím, jestli Bradbury nebo některý jinej z těchto lidí tam v tom Lapirintu, v té knížce, co vydal ještě kdysi Hofmeister, tak tam píše o nějaké dětské hračce, která vypadá tak, že dítě si něco představí a už se mu to udělá v tom takovém malém tiacíčku. A už si pomyslí si něco jiného a už je to jinak. A to dítě se mnohem rychleji naučí jak si promýšlet určitý věci, pak se mu to hned děje. Není odkázaný na to, že než to udělá, než se naučí hejtnout rukou, než si to staví a tak dále, že to zatím zapomene jako opice. Takže ty děti vychovaný těma těma hračkama, že prostě mají šílený předstih. To je vlastně novej způsob vychovávání dětí a tak dále. Tedy něco takového, jak asi zvláštní tvárnost, taková takový vakuum, horor vakují, že? Toho fluxu, který prostě vcucne kdejakej věčnej objekt, s kterým se folikává. Jenomže kdyby nebylo boha, tak právě protože vcucne kdejakej, tak se to navzájem prostě tak sníhá, zruší, že prostě z toho světu nikdo není. Je to lačnost kultury? Jo, ano. Ta lačnost, to je ono. Na jedné straně ta dějící se stránka reality je lačna těch věčnejch objektů a na druhé straně ty věční objekty mají jakousi přitažlivost, jakousi přesvědčivost. Jo, nebo? Takže prostě tam není ta taková inercie. Jo, to, co uvariste, tam dost teda ta hmota, ta dyle je inercí. Ta se nechává jenom z nížka opracovávat. Jenom se do toho zarejvá něco, obtiskuje se. Tohle to přímo jako pásne, pase po tom, kde sebrat nějakej. Takže ta inercie tady vůbec není. Proto tomu taky říká kreativity, protože to je taková lačnost něčeho. To je dotazka, jestli to je nejlepší název ta kreativity, ale je jasný, že to není nějaká taková pasní záležitost, jako je metr. Hele. A zajímavé je, že i u toho, mimochodem to, že ten Bůh je postaven, to už jsme o tom asi mluvili, že je postaven na druhé místo, to odpovídá teraz zejména ty májody, že? Kde Platon líčí takový ty kosmologický souvislosti a kde zavádí toho Demiurga. Ten Demiurgus je de facto taky cosi druhodný, že to není ten nejvyšší Bůh. Ale ten nejvyšší Bůh není schopen stvořit svět. Z pochopitelního důvodu, protože je dokonalý, je hotovej, jakožto dokonalý už nemá, proč byt, co? A jakékoliv tvoření znamená uvedení do pohybu no a dá uvést do pohybu něco dokonalého, to znamená je vzdál něco dokonalostí. Takže dokonalost, když je dokonalá, tak už nemá tam by vstoupila. A ať se hne kam se hne, tak se hne ze své dokonalostí. Přestane být dokonalá, že jde dolů. A teď proto musí zavádět Platón teda pojem Demiurga, který není nejvyšší Bůh, není tedy úplně dokonalý a je schopen stiskovat směrem dolů ty ideje. Vlastně ten Demiurg je nějaksi nižší Bůh právě proto, že se hejbe směrem dolů. No ale aspoň teda je zachránen, že nestvořil přímo ten cvět. To bylo už úplně hrozné. Demiurga, teď se to hodí na Demiurga. No to je jistě, je to tak. Je to tak, že ten Demiurg prostě je co si sám už nedokonalý. To znamená, že tam byl něco? To znamená, že tam byl něco? No, to je samozřejmě. Ten by vlastně měl být sám v sobě, hotovej. Prostě parmenínec. Kulatej. Vnitřně homogénní. Věčnej. Neměnej naprosto. No všem zase tady je určitá nelogičnost, teda jak ta kreativity, když není schopná vyprodukovat ani primordiální událost, jak může vyprodukovat toho Boha? Ano, právě. To je sluchovaně neproblem. Ale tam skutečně nejde o žádné asi produkování. Prostě kreativita je podmínka toho, aby mohl být Bůh a mohlo něco. To napíše se teda, že Bůh je primordiální stvoření. To znamená teda, no a protože Bůh je teda prvním stvořením, před ním žádný jiný není, tedy musel být stvořen tím, co je nestvořeno a to je jedně kreativity. Mně není jasný přesně ten význam slovo, která překladuje. Když si řekne kreativity, my o tom mluvíme jako o nějaké svoje tvořivé síle. Já když si řeknu třeba action and activity, činnost neboli řada činů, takže bych řekl jako creation tvoření a creativity jako řada stvoření nebo tvoření nebo něco. Takže to není jako tvořivá síla nebo něco na úroveň nějakého ducha postavené, ale spíš jako název protopakovanou činnost tvorby. Takže z tohoto hlediska, prosím. On o tom mluví přece naprosto průhledně. Na jedné straně řekne teda, že Bůh je primordiální stvoření fakt. Ale neřekne nikdy, že tvořivost stvořila Boha. Bůh je první stvoření, no protože nějakým způsobem je. Když se řekne stvoření, tak to znamená, že nějak patří k tvořivosti. Že nějak ten jeho stvořením nějak souvisel s nějakým tvořením. A tedy z toho tvořivosti. Ale není řečeno, že jaksi tvořivost tvořila Boha. Jo, je to řečeno. Na straně 43. Tady on říká, teda vykládá něco s kolem, že srovnává s aristotelem atd. Že ta kreativita je nějaký ultimate notion of the highest generality. A teď říká, jak vždycky všecko vidí z obou stran, tak říká, nemůže být charakterizována vůbec kreativita, protože všecky charakterový rysy jsou speciálnější než ona. Ale vždycky ji najdeme jenom v určitých podmínkách. A proto ji můžeme říkat jenom jako podmíněnou. Teď opisuje termín Boha jako netemporální akt vše zahrnující nebo all inclusive, vše zahrnující unfettered valuation. Co to je unfettered? Vespou. Vespou. Jako to znamená? Věte, jo? Jo. Ničím ne... Neváclený. Neváclený hodnocení. Hodnocení, kterému nepředchází žádná závaznost v tom smyslu. Čili to je ten Bůh. Ten Bůh je první hodnocení, valuation, že? Který všechno zahrnuje, ale nic mu nepředchází, teda ničím není zavázáno. Čili evidentně, a je to netemporální. Čili je to evidentně totež co God. A tento Bůh, čili toto nepodmíněné a vše zahrnující hodnocení, je zároveň Creature of Creativity. Je stvořením tvořivosti a Condition for Creativity. Podmínkou pro tvořivost. Neboť... V jakém jsou vás v smyslu podmínkou? Ne, že by to předcházelo, ale že tvořivost se může ukázat jako tvořivost jednější tyto... Creature of Creativity. Teda... Ano, tvor nebo... Tvor k tvořivosti. Stvoření ve smyslu teda... Stvořenec. Ano, stvořenec. A je zároveň podmínkou... A je podmínkou pro Creativity. Podmínkou v tom smyslu, že kdyby Boha nebylo, tak Creativity není Creativity. Jo, protože by přestal mít ten charakter ty Creativity, že? Sama byl prostě... Charakter ty Creativity na to nebyl nikter agvázanej. Tam bylo naopak řečeno, že to je obecný pojem, který nemůže pomoci žádných dalších nějak stanovit. No, ale tam bylo přesně taková věc, že se vždycky o ním mluvíme na určitéch podmínkách. Teda ten Boh je právě ta podmínka, kterou... Boh je podmínkou... Boh je podmínkou Creativity, jo? No, tohle je... Condition for Creativity. A zároveň jako Creature, tak to je podobné rozdělení, teda jako je konceptuálně konsekventní určitý Creativity. Ne, Condition to není to, co předchází. Condition je, co je nezbytný na byt. Jo? To je logická podmínka. Ano, ale ten konceptuální stránka Boha není taky časová, že jo? Ano, jistě. Ale to je pořád společný jméno vzájem všechny dotazů, tadyhle. Takže se tam pořád zavádí to logickou, co tenhle je oprvní a proto Boha... Tady za tím větí je stanven určitý jaksi vztah mezi tou kategorii God a mezi kategorii Creativity, že jo? Ano. No, tady se k tomu chceme dopátrat. Všem pořád se tam... To je při tom, že jaksi přece jenom ta Creativity není jaksi před Bohem, že jo? Nebo naopak mně to připadá, že to je... Já bych si to představil jaksi ten pojem to tvoření, tedy jaksi vznikání těch aktuálních, nebo bych to tak nepřesně nazval. Z tohoto hlediska se dá se tu Creativity chápat nějak jako na Boh nebo tak, ale nějakže souvisí spíš s tím aktuálním světem, který má před sebou tu konceptuální stránku Boha a za ním, jak si v logickém smyslu následujete a jak si tam konsekventník. Ano, že je spousta věcí, které prostě nesouvisí s tím Bohem vůbec, že jo, v tom světě. Takže to bude tvořit, teda. No, to snad... Tam je to řečené, že to nesouvisí s Bohem vůbec. No, je spousta událostí, jenom to, co je spaseno, že to nějak dělá toho Boha, ale pak je to spousta věcí, které nejsou spasené. No, tady... Na tom něco je, totiž ještě důležitá věc je jedna, že Boh vlastně to, co tvoří, tak tvoří podle šablony. Jo? Všechno, co můžeme označit jako stvoření boží, to všechno je typizované, kdyby se dalo říct. Jo? Když to, to, co je skutečně nový, na tom Boh nemá podíl. Boh začne pracovat na tom, až teprve, když už to nový je, když to je tady, tak on už to začne zpaskovat do nějaký podoby, která už tu je připravená, jo? Ale jako principem novýho není Boh, nejbrž kreativity. Strana 28. Creativity is the principle of novelty. To novost ještě novost, jo? Ano. Já myslím, že jak tam, jak jste chtěli, to, že ten Boh je podmínkou ty kreativity, tam předtím byla věta, jo, kreativitu můžeme, nikdy nemůžeme nahlížet jako takovou, ale vždycky v nějakých podmínkách, jo, v nějakým speciálním jejím, já nevím, co ty projevuje, bo v těm něčem, že jo. A tadyhle ji nahlížíme jaksi v souvislosti s tím Bohem, no, tak bych si myslel, že to mění, že to kondišn, kondišn za kterou, za kterou podmínku, za kterou, jak si zrovna, když mluvíme o Bohu, nahlížíme tu kreativitu. Podívejte se, věc je taková, okolnost teda, ne jako podmínka, to je jako okolnost. To je víc, to je víc. Aby něco mohlo být nový, to říkal Bergson už tohle, že, aby něco mohlo být nový, tak se to nějak musí vztahovat ke Stalinu. Protože kdyby něco bylo, fungl nový a nevstahovalo se to k ničemu, tak se nepozná, že to je nový. Nejenom, že se nepozná, ale ono to nebude nový, protože takových nových už bylo. No a tedy, aby něco mohlo být nový, no tak představ si, že existuje něco takové, jako primordiální událost. Ty máš vejbušičky. Jeden z těch vejbušičků je úplně fungl nový. Ten tady nikdy nebyl. Ale přece je jeden jako druhý, druhý zvokalivá. Jsem na něj knop zvolil, že je jeden jako druhý. To je furt to teď. Když nějakým způsobem ten jeden vejbušiček nějak se dotkne, nebo něco chytí kousek odsázku toho vejbušičku, který dotřetím. On už se stane trošku jiný, než byli tam ty ostatní. Takové, že nemohl být před ním totiž. Že to není jedno, jestli byl před ním nebo po něm. Novým je něco, co musí být po. Po tom, co byl přesně starý. A teď si představte teda v pojmech podmínky, jak budeme mluvit. Aby něco mohlo být nový, no tak nestačí, aby to bylo starý, to je jasný. To staré nemůže ze sebe vyprodukovat nic novýho. Ale to nový může být opravdu nový. Jedně za podmínky, že to staré tady je. A že nějak se to k tomu vstává, nešpeciálně se k tomu vstává. Čili to staré je podmínkou novýho. Takže tady se říká, že Bůh je podmínkou kreativity. Takže to je naopak, ne? No, protože... Ano, ne. To je přesně to tež. To je kreativity.
====================
s2 debata SSaŽ večer.flac
====================
Aby tedy kreativity mohla bejt principem novosti, tak tady musí vyprodukovat něco novýho. Kdyby nevyprodukovala něco novýho, tak není žádný princip novosti. Páč, princip novosti, to je to první od novosti. Když tady to novost není, tak ani první od novosti není novosti. No ale podmínkou toho, aby kreativity byla principem novosti, je, aby novost byla novost. A novost je novost jedině díky tomu, že tady je něco starýho. A něco starýho tu je jedině díky tomu, že to je uspořádané. A uspořádané je to díky tomu, že to konceptuálně uspořádal Bůh. Aha. Konceptuálně všem uspořádáme to nový, ne? No tohle... No on to pak z fanskoval, že už to vlastně není nový. Pak už se to opakuje furt, že? Ale aby to bylo nový, a to je pravděpodobně dění, ten proces spočívá v tom, že to nebylo během nějaký, ale furt tam do toho ta kreativity furt to kazí, jo? Bůh to furt pořádá a ta kreativity furt si tam dělá jako malý kuzle. Tak co když budeme, jak jsi to konceptovali, jakož to tu stránku tvoří tedy, řádá, že souvisí se, jak řekněme, s takovými obecnými zákony, podle kterého je prostě ten postup o to staré od nového a vzniká i dva z těch jednotlivých událostí. Takže v každé té jednotlivé události se může upadňovat celá škála těch obecných zákonů, že jo? V té další chvíli je celá škála. Oni jsou si podobný v tom, že se v nich upadňují i též zákony, ale vzájemně se ty události od sebe vyše, že jo? Takže tědy s tým... Super, takže se může pohodět... A na druhou stranu, já si ovšem řady těchto událostí zase dají, jak si dedukovat konsekventně ty zákonitosti zpátky, že jo? No, po tom ještě třeba teda říct o ten koncept. No já vím přece o tom primordiální bůh, který říká, že to je jaksi uspořádání nekonečného množství potenciálů. Ne, to není jenom to, ty primordiálně, co už se stalo, když se tím uspořádálo. To jsou věci, ty možnosti. No jistě, ale co už se stalo. Ale ty možnosti, to je jako něco, co už se stalo. To je prostě měněno jako forma. Nebo kadů, nebo jak by se to řeklo, prostě razidlo. Ono je připravené. Ještě nic nebylo naražené. Mince ještě žádná není. Ale razidlo už tu je. A těch razidel je strašná fůra a navzájem jsou zmrtené a jsou v tom pytli neuspořádány. Ale jsou tu. O to jednou pro vždy. Jsou věční. Čas na ně nemá žádnej brýf, nic se na nich neděje. Je to ten věcnej objekt. Prostě ten princip toho pořádání. A se to dostane, ne? Zatím se to začne stávat. Ono se to ani stát nemůže. Ono se to stane díky tomu, že ten štěmpel dostane. Ono ani se to nemůže stát. Protože předtím, když ti říkáš... Takovým dost zajímavým způsobem, jako by byl bůh, která přemlouval ke změně, že ono tam je, že to bylo to díře, že sugel je... Ne ke změni, jsem nevěděl, ale přemlouvá. Právě přemlouvá, abych to zachoval, to by bylo pořádné, pořádku. A já měl z toho, když si tady... Mám třeba ten obraz díry, kde mi člověk nebyla. A když tam nebyla díra, tak to neznamená, že to bylo v první. To znamená, že tam v první není pořádek. Aby se tam udělala díra v tom znadku. Jako Petra. Tohle vtiskování, myslím, že model je třeba pomenování. Když se něco skutečně stane, a když se tomu začne nějak říkat, se tomu nějak neříká, tak to je jako... A teprve když je to spozorováno, popsáno, pomenováno, publikováno, tak se teprve vlastně stalo. Kopec neexistuje, pokud není na mapě a nemá jméno. To prostě se... Že něco někde nějaký zvlnění to prostě... Dokud to někdo nepomenuje a netekne, to dává nám vůbec můj význam. Já bych zajímavý, tohle stupá třeba nejvýšší hora Holandska. Je to od druhu, že by u nás horou nikdy nemohla být. Já myslím, že nikdy vůbec nedostal jméno. Nikoho by nenapadlo, že je to hora. Komodivní důležitost. Ale... Co? Pras? Když nezastane to jméno. Jo, počkej, no ale nezaváděj, teda, kudovaj, teda, jo? No tady, to je jenom analogie, že? Samozřejmě, teda, ten koncept lidskej je něco jinýho, než ten koncept tý božský konceptuality, že? Není potřeba, aby člověk tomu dal název, aby tomu dal jméno. Ale jde o to, že už ten řad tam nějaký je. Že vůbec člověk tomu jméno nějaký může dát. No pomenuji chaos. V literatuře, pokud je mi známo, tak chaos byl pomenován jedině, jako extrémní nějakej pojem, vyhránej teda do extrému, jako je toho Vavlovu, že? To je, co bylo na začátek, nějak. A nebo pak teda jako v pokleslý podobě, jako omezený výsek skutečností, který je přiveden nad absurdu, že? To je ten okola třeba v Pergintově, že? Který tak se tam jako valí do těch loží, jo? Nebo u nás teda v Veloskorci, když ta protoplazma se tam ale do tím doběhá, že? Tak... A potom se nedá tak škodit, že? To je jenom nějakejsi poukaz negativní, aby si to mohlo pomenovat. Tak to už uspořádali nějakou sybeta, aby to mohlo být uspořádané, tak to potřebuje Boha, který nejdřív konceptuálně dal do pořádku ty razítka. Jo, ale ty razítka teda jsou tady furt, jo? Jsou furt, nejsou tady. No, dobře, ano. Deficientně, aktuálně. No, tedyž ty razítla ne. Jejich uspořádání je deficientně, aktuálně. Ale razítka sami jsou naprosto, jsou vůbec neaktuálně. Ty jsou zcela perenní teda, jako interno. Ale její zvazby, jejich... No, ty razítka, to jsou ty větší objekty. No, ty nejsou ani deficientně aktuálně, ty vůbec nejsou aktuálně. Aktuálně, deficientně, aktuálně je jejich uspořádání. Jo, to uspořádání. To je deficientně aktuálně. A oni se vysadí aktuálně. No, oni jsou aktuálně. To nemůžou být aktuálně. To musí vysadit nějakého aktuálně. A když teda to razítlo se použije, tak to uspořádání taky nemůže být aktuálně. To se napiluje, to se napiluje. Když to razítlo se tady použije, tak to potom není aktuálně. To použití je aktuálně. A razítlo zůstává v příznáku. A to razítlo zůstává neaktuálně i tedy, když to použití je třeba, nebo když to použití se... Razítlo je razítlo. Jako to formování. Není setkání dvojou aktualití. No to jsem takhle nevěděl. Ne, to je setkání aktuality. A idealití. A neměnnosti, nebo vážně věčnosti. No a to setkání se děje teraz jak? Za asistence, nebo přesně řečeno díky Bohu, který to svažuje dohromady. A svažuje to nikoliv násilním, zvnějška. Pojď pán, pojď pán. Díky Bohu, pojď pán. Nikoliv, ale zevnitř. To je tak, že... No jasně. No všem, předtím se tady povolalo určitý takový tendenci terapy. Nevím, jak to můžu říct, z toho světa prostě potom, aby byl probohán. No ještě. Neboji, děje se to teda z iniciativy toho světa, anebo jen z iniciativy Boha? Mě to taky zajímalo. No, já, co to je iniciativa? No, tak... Že oni by ten svět, takže úplně nějak nesávislí, tak by se mohlo stát, že ten Bůh tu z tebe razitka měl připravený, všechno, ale nebylo by ještě razitkovost. No, to totiž... Ono ještě je to tak, že... Představte si asi tak, že prostě vyzařuje z rukou Boží, vyzařuje taková, jako, magnetická energie, která podobně jako na tý... Jak se jmenujou ty desky? Jak se pod to dá magnet a ty piliny pak najednou vytvořejí je fyzikové. A víte co? Fermiho? Ne, jináč. Fermiho desky? Ne, ne, jinak. Takový nějaký desky, ale znáte to, jo? Timošenkovi třeba. Buď se to dělá magnetem, nebo analogicky taky se na tu desku hraje šmýcem. To jsou chladnýho desky. A analogicky... Analogicky... No tak řekněme chladnýho teda, jo? To je dost dobrý. Tam se jenom vytvářejí ty siločáry, že jo? Chladnýho desky, to je ono. To je jako nejlepší. Tak si představte, že teda Bůh má ty piliny. A ty piliny to jsou ty větší objekty, teda má. Jsou tady piliny prostě. A Bůh je jedině schopen ty piliny dát do jakéhosi řádu, jo? Ale nemůže to dělat tak, že veme jednu pilinu a strčí jí sem a druhou tam, ne? Ní, proč? On to dělá, že jim hraje. Šmýcem. Jo? A oni sami začnou skákat, jo? A připraví se do těch všedakých obrazců. A teprve tím získají jako takovou tu, tu... ještě vadnou, nedokonalou, ale to je jenom jistou aktuálnost. Byť netemporální. A tím jsou připraveni k tomu, aby se ten flux, ten, ten, ten Blevajs, jo? Dějící se Blevajs, aby se podle toho sformoval. Jo? A ten se sformuje jenom díky tomu, že ten Bůh hraje dál. A že na podle té noty už nejsou uspořádaný jenom, jenom ty, ty piliny. Ale, že dál to rezonuje až v tom Blevajsu. A tam se to zase nějak jako formuje podle toho, jak se ty piliny nastavily. Ale Bůh to nemůže jako hrabat se v tom a splácat to dohromady atd. Ale jenom hraje. A podle té noty jako ono se to samo, jako ten, ten von Hameln, že tak? Prostě hraje všecky ty myši. On je nedonutil, ale oni prostě neodolali. To je nikde tady v tom Bajtě doby takhle na tom světle. To si věmejš. Já furt sám sebe chci přesvědčit, jak asi by to mohlo být, že víte. Ale počkej, teď teda o kreativity nebo čím vznikne něco naprosto novýho. Nová událost. Čili pro novou událost se objeví v další pěviny. Dál se hraje, rovnají se trošku jinak. Aby teda se něco vyvíjelo dál. Nebo ta nová událost před zpět podle starých forem, čili všechno nové je vlastně vymstorováno proti plánu. Oboje. Ale bylo to ještě takhle. Ta creativity není schopna vyprodukovat něco úplně novýho. Moment. Je principem. Ale aby to nový bylo, tak jako nový se to může prosadit pouze ve vztahu k tomu všemu, co je tady připraveno. A to znamená i k těm, k těm byly nám srovnaným, k těm vybraným konceptuálně zařazeným větším objektům. Ale také k tomu, co už k těm aktualitám vysloveným, co podle těch objektů už tady bylo připraveno. Čím ta novost zatímco v té první etapě se rodí dost jednoduše. To je prostě ty výprsky nebo ty výbušitý malíky. Tak čím dál postupuje ta creative advance tak tím ta novost se hůř prosazuje. Protože aby byla nová, tak na sebe musí brát strašnou zátěž. Furt ona si musí budovat jakousi svou vlastní většinulost, kterou si vystaví na základě toho, co už tady je. Čím dál, tím obtížnější může být něco nový. A může to být jednotlivně tím, že to rozšiřuje svou přítomnost. Že tam do té přítomnosti vzpěv spoustu starých věcí. Takže vlastně ta novost vzniká ne jenom tak, žeby ji vyprodukovala ta kreativity. Ta kreativity ta není schopná nic než ty malý vejbušíky. A ty malý vejbušky jsou furt starý. Jakmile už tady jeden vejbušík byl, tak každej druhej, třetí, čtvrtý a milion té vejva, to je furt pět. A můžu nic neznamenit. To je jenom princip, čili počátek novosti. Ale aby se ta novost dotáhla, aby se realizovala, tak k tomu je potřeba teda, aby bylo splněno třeba řada podmínek a tady musí být spoustu toho starého a ta novost na to musí nějakým způsobem reagovat, se k tomu vztáhnout, že musí to z části použít a vybudovat se jinak než to, co se dělalo a takhle. Čili on sice je to zmatek, který je furt zaváděn do světa, ale současně zmatek, který se musí tak fantasticky organizovat, aby vůbec se realizoval. Že proti tomu, co už tady realizovaný je, je to vlastně řád nový vyšší rovin. Jako dalo by se říct, možná, že novost znamená, že jak si ta věc zarezonuje na nějaký jiný věční objekty, nebo aspoň na nějaký jiný se skupení věčných objektů, než je tady jako běžný. Že teda znamená vlastně naplnění novej, dosud nenaplněnej věčných objektů. Bohužel, to takhle je. To je takový smutný konec toho rovovýho povídání, že já jsem se k tomu chtěl vyhnout. To je ta šílená slabina celé záležitosti. To je takový trošku jak si myslím verbální trik. Jako zase člověku na tom vadí jenom proto, že si představuje, že ty věční objekty nějak jsou. To je fakt, že je to pouhá abstrakce. Že to je jenom taková ten koordinátní systém, jak se dá vůbec o těch věcech mluvit. Že on si tady to oddělí. To je jedna z největších věcí. A že vlastně nic z toho není důležité, skutečná je podle toho aktualita. To je jako... Aristotelismu jsme měli dlouhé debaty a skutečně tam ta možnost to je takovej fígl určitě. Každej fígl má s sebou to nebezpečí, že se nebere tolik vážně a že sebou může přinést nějaké malé. A to s tím jeden a mnoho. S čím? Jeden a mnoho. To druhý. Druhé přikázání. Ne, dovolte, ne, ne, ne. ... ...
s2 debata SSaŽ večer.flac
====================
Aby tedy kreativity mohla bejt principem novosti, tak tady musí vyprodukovat něco novýho. Kdyby nevyprodukovala něco novýho, tak není žádný princip novosti. Páč, princip novosti, to je to první od novosti. Když tady to novost není, tak ani první od novosti není novosti. No ale podmínkou toho, aby kreativity byla principem novosti, je, aby novost byla novost. A novost je novost jedině díky tomu, že tady je něco starýho. A něco starýho tu je jedině díky tomu, že to je uspořádané. A uspořádané je to díky tomu, že to konceptuálně uspořádal Bůh. Aha. Konceptuálně všem uspořádáme to nový, ne? No tohle... No on to pak z fanskoval, že už to vlastně není nový. Pak už se to opakuje furt, že? Ale aby to bylo nový, a to je pravděpodobně dění, ten proces spočívá v tom, že to nebylo během nějaký, ale furt tam do toho ta kreativity furt to kazí, jo? Bůh to furt pořádá a ta kreativity furt si tam dělá jako malý kuzle. Tak co když budeme, jak jsi to konceptovali, jakož to tu stránku tvoří tedy, řádá, že souvisí se, jak řekněme, s takovými obecnými zákony, podle kterého je prostě ten postup o to staré od nového a vzniká i dva z těch jednotlivých událostí. Takže v každé té jednotlivé události se může upadňovat celá škála těch obecných zákonů, že jo? V té další chvíli je celá škála. Oni jsou si podobný v tom, že se v nich upadňují i též zákony, ale vzájemně se ty události od sebe vyše, že jo? Takže tědy s tým... Super, takže se může pohodět... A na druhou stranu, já si ovšem řady těchto událostí zase dají, jak si dedukovat konsekventně ty zákonitosti zpátky, že jo? No, po tom ještě třeba teda říct o ten koncept. No já vím přece o tom primordiální bůh, který říká, že to je jaksi uspořádání nekonečného množství potenciálů. Ne, to není jenom to, ty primordiálně, co už se stalo, když se tím uspořádálo. To jsou věci, ty možnosti. No jistě, ale co už se stalo. Ale ty možnosti, to je jako něco, co už se stalo. To je prostě měněno jako forma. Nebo kadů, nebo jak by se to řeklo, prostě razidlo. Ono je připravené. Ještě nic nebylo naražené. Mince ještě žádná není. Ale razidlo už tu je. A těch razidel je strašná fůra a navzájem jsou zmrtené a jsou v tom pytli neuspořádány. Ale jsou tu. O to jednou pro vždy. Jsou věční. Čas na ně nemá žádnej brýf, nic se na nich neděje. Je to ten věcnej objekt. Prostě ten princip toho pořádání. A se to dostane, ne? Zatím se to začne stávat. Ono se to ani stát nemůže. Ono se to stane díky tomu, že ten štěmpel dostane. Ono ani se to nemůže stát. Protože předtím, když ti říkáš... Takovým dost zajímavým způsobem, jako by byl bůh, která přemlouval ke změně, že ono tam je, že to bylo to díře, že sugel je... Ne ke změni, jsem nevěděl, ale přemlouvá. Právě přemlouvá, abych to zachoval, to by bylo pořádné, pořádku. A já měl z toho, když si tady... Mám třeba ten obraz díry, kde mi člověk nebyla. A když tam nebyla díra, tak to neznamená, že to bylo v první. To znamená, že tam v první není pořádek. Aby se tam udělala díra v tom znadku. Jako Petra. Tohle vtiskování, myslím, že model je třeba pomenování. Když se něco skutečně stane, a když se tomu začne nějak říkat, se tomu nějak neříká, tak to je jako... A teprve když je to spozorováno, popsáno, pomenováno, publikováno, tak se teprve vlastně stalo. Kopec neexistuje, pokud není na mapě a nemá jméno. To prostě se... Že něco někde nějaký zvlnění to prostě... Dokud to někdo nepomenuje a netekne, to dává nám vůbec můj význam. Já bych zajímavý, tohle stupá třeba nejvýšší hora Holandska. Je to od druhu, že by u nás horou nikdy nemohla být. Já myslím, že nikdy vůbec nedostal jméno. Nikoho by nenapadlo, že je to hora. Komodivní důležitost. Ale... Co? Pras? Když nezastane to jméno. Jo, počkej, no ale nezaváděj, teda, kudovaj, teda, jo? No tady, to je jenom analogie, že? Samozřejmě, teda, ten koncept lidskej je něco jinýho, než ten koncept tý božský konceptuality, že? Není potřeba, aby člověk tomu dal název, aby tomu dal jméno. Ale jde o to, že už ten řad tam nějaký je. Že vůbec člověk tomu jméno nějaký může dát. No pomenuji chaos. V literatuře, pokud je mi známo, tak chaos byl pomenován jedině, jako extrémní nějakej pojem, vyhránej teda do extrému, jako je toho Vavlovu, že? To je, co bylo na začátek, nějak. A nebo pak teda jako v pokleslý podobě, jako omezený výsek skutečností, který je přiveden nad absurdu, že? To je ten okola třeba v Pergintově, že? Který tak se tam jako valí do těch loží, jo? Nebo u nás teda v Veloskorci, když ta protoplazma se tam ale do tím doběhá, že? Tak... A potom se nedá tak škodit, že? To je jenom nějakejsi poukaz negativní, aby si to mohlo pomenovat. Tak to už uspořádali nějakou sybeta, aby to mohlo být uspořádané, tak to potřebuje Boha, který nejdřív konceptuálně dal do pořádku ty razítka. Jo, ale ty razítka teda jsou tady furt, jo? Jsou furt, nejsou tady. No, dobře, ano. Deficientně, aktuálně. No, tedyž ty razítla ne. Jejich uspořádání je deficientně, aktuálně. Ale razítka sami jsou naprosto, jsou vůbec neaktuálně. Ty jsou zcela perenní teda, jako interno. Ale její zvazby, jejich... No, ty razítka, to jsou ty větší objekty. No, ty nejsou ani deficientně aktuálně, ty vůbec nejsou aktuálně. Aktuálně, deficientně, aktuálně je jejich uspořádání. Jo, to uspořádání. To je deficientně aktuálně. A oni se vysadí aktuálně. No, oni jsou aktuálně. To nemůžou být aktuálně. To musí vysadit nějakého aktuálně. A když teda to razítlo se použije, tak to uspořádání taky nemůže být aktuálně. To se napiluje, to se napiluje. Když to razítlo se tady použije, tak to potom není aktuálně. To použití je aktuálně. A razítlo zůstává v příznáku. A to razítlo zůstává neaktuálně i tedy, když to použití je třeba, nebo když to použití se... Razítlo je razítlo. Jako to formování. Není setkání dvojou aktualití. No to jsem takhle nevěděl. Ne, to je setkání aktuality. A idealití. A neměnnosti, nebo vážně věčnosti. No a to setkání se děje teraz jak? Za asistence, nebo přesně řečeno díky Bohu, který to svažuje dohromady. A svažuje to nikoliv násilním, zvnějška. Pojď pán, pojď pán. Díky Bohu, pojď pán. Nikoliv, ale zevnitř. To je tak, že... No jasně. No všem, předtím se tady povolalo určitý takový tendenci terapy. Nevím, jak to můžu říct, z toho světa prostě potom, aby byl probohán. No ještě. Neboji, děje se to teda z iniciativy toho světa, anebo jen z iniciativy Boha? Mě to taky zajímalo. No, já, co to je iniciativa? No, tak... Že oni by ten svět, takže úplně nějak nesávislí, tak by se mohlo stát, že ten Bůh tu z tebe razitka měl připravený, všechno, ale nebylo by ještě razitkovost. No, to totiž... Ono ještě je to tak, že... Představte si asi tak, že prostě vyzařuje z rukou Boží, vyzařuje taková, jako, magnetická energie, která podobně jako na tý... Jak se jmenujou ty desky? Jak se pod to dá magnet a ty piliny pak najednou vytvořejí je fyzikové. A víte co? Fermiho? Ne, jináč. Fermiho desky? Ne, ne, jinak. Takový nějaký desky, ale znáte to, jo? Timošenkovi třeba. Buď se to dělá magnetem, nebo analogicky taky se na tu desku hraje šmýcem. To jsou chladnýho desky. A analogicky... Analogicky... No tak řekněme chladnýho teda, jo? To je dost dobrý. Tam se jenom vytvářejí ty siločáry, že jo? Chladnýho desky, to je ono. To je jako nejlepší. Tak si představte, že teda Bůh má ty piliny. A ty piliny to jsou ty větší objekty, teda má. Jsou tady piliny prostě. A Bůh je jedině schopen ty piliny dát do jakéhosi řádu, jo? Ale nemůže to dělat tak, že veme jednu pilinu a strčí jí sem a druhou tam, ne? Ní, proč? On to dělá, že jim hraje. Šmýcem. Jo? A oni sami začnou skákat, jo? A připraví se do těch všedakých obrazců. A teprve tím získají jako takovou tu, tu... ještě vadnou, nedokonalou, ale to je jenom jistou aktuálnost. Byť netemporální. A tím jsou připraveni k tomu, aby se ten flux, ten, ten, ten Blevajs, jo? Dějící se Blevajs, aby se podle toho sformoval. Jo? A ten se sformuje jenom díky tomu, že ten Bůh hraje dál. A že na podle té noty už nejsou uspořádaný jenom, jenom ty, ty piliny. Ale, že dál to rezonuje až v tom Blevajsu. A tam se to zase nějak jako formuje podle toho, jak se ty piliny nastavily. Ale Bůh to nemůže jako hrabat se v tom a splácat to dohromady atd. Ale jenom hraje. A podle té noty jako ono se to samo, jako ten, ten von Hameln, že tak? Prostě hraje všecky ty myši. On je nedonutil, ale oni prostě neodolali. To je nikde tady v tom Bajtě doby takhle na tom světle. To si věmejš. Já furt sám sebe chci přesvědčit, jak asi by to mohlo být, že víte. Ale počkej, teď teda o kreativity nebo čím vznikne něco naprosto novýho. Nová událost. Čili pro novou událost se objeví v další pěviny. Dál se hraje, rovnají se trošku jinak. Aby teda se něco vyvíjelo dál. Nebo ta nová událost před zpět podle starých forem, čili všechno nové je vlastně vymstorováno proti plánu. Oboje. Ale bylo to ještě takhle. Ta creativity není schopna vyprodukovat něco úplně novýho. Moment. Je principem. Ale aby to nový bylo, tak jako nový se to může prosadit pouze ve vztahu k tomu všemu, co je tady připraveno. A to znamená i k těm, k těm byly nám srovnaným, k těm vybraným konceptuálně zařazeným větším objektům. Ale také k tomu, co už k těm aktualitám vysloveným, co podle těch objektů už tady bylo připraveno. Čím ta novost zatímco v té první etapě se rodí dost jednoduše. To je prostě ty výprsky nebo ty výbušitý malíky. Tak čím dál postupuje ta creative advance tak tím ta novost se hůř prosazuje. Protože aby byla nová, tak na sebe musí brát strašnou zátěž. Furt ona si musí budovat jakousi svou vlastní většinulost, kterou si vystaví na základě toho, co už tady je. Čím dál, tím obtížnější může být něco nový. A může to být jednotlivně tím, že to rozšiřuje svou přítomnost. Že tam do té přítomnosti vzpěv spoustu starých věcí. Takže vlastně ta novost vzniká ne jenom tak, žeby ji vyprodukovala ta kreativity. Ta kreativity ta není schopná nic než ty malý vejbušíky. A ty malý vejbušky jsou furt starý. Jakmile už tady jeden vejbušík byl, tak každej druhej, třetí, čtvrtý a milion té vejva, to je furt pět. A můžu nic neznamenit. To je jenom princip, čili počátek novosti. Ale aby se ta novost dotáhla, aby se realizovala, tak k tomu je potřeba teda, aby bylo splněno třeba řada podmínek a tady musí být spoustu toho starého a ta novost na to musí nějakým způsobem reagovat, se k tomu vztáhnout, že musí to z části použít a vybudovat se jinak než to, co se dělalo a takhle. Čili on sice je to zmatek, který je furt zaváděn do světa, ale současně zmatek, který se musí tak fantasticky organizovat, aby vůbec se realizoval. Že proti tomu, co už tady realizovaný je, je to vlastně řád nový vyšší rovin. Jako dalo by se říct, možná, že novost znamená, že jak si ta věc zarezonuje na nějaký jiný věční objekty, nebo aspoň na nějaký jiný se skupení věčných objektů, než je tady jako běžný. Že teda znamená vlastně naplnění novej, dosud nenaplněnej věčných objektů. Bohužel, to takhle je. To je takový smutný konec toho rovovýho povídání, že já jsem se k tomu chtěl vyhnout. To je ta šílená slabina celé záležitosti. To je takový trošku jak si myslím verbální trik. Jako zase člověku na tom vadí jenom proto, že si představuje, že ty věční objekty nějak jsou. To je fakt, že je to pouhá abstrakce. Že to je jenom taková ten koordinátní systém, jak se dá vůbec o těch věcech mluvit. Že on si tady to oddělí. To je jedna z největších věcí. A že vlastně nic z toho není důležité, skutečná je podle toho aktualita. To je jako... Aristotelismu jsme měli dlouhé debaty a skutečně tam ta možnost to je takovej fígl určitě. Každej fígl má s sebou to nebezpečí, že se nebere tolik vážně a že sebou může přinést nějaké malé. A to s tím jeden a mnoho. S čím? Jeden a mnoho. To druhý. Druhé přikázání. Ne, dovolte, ne, ne, ne. ... ...