Jan Šimsa – Ladislav Hejdánek, Jan Šimsa: O nové orientaci [Hejdánkův komentář]
Machine transcription, not yet edited
====================
s1.flac
====================
a zdálo se mně, že jsem nějak takto osamocený, a to proto, že ta skupina přátel z akademické jimky se jakoby rozběhla. Sice jsem se setkal na vojně s Jackem Trojanem a během vojny jsem se s některými stýkal, ale zdálo se mi, že v církevní práci jsem úplně bez spolupracovníků. To pak také byl důvod, proč jsem odmítl nabídku synodní rady, abych se stal farářem pro mládež. Vzpomínám si také, že jsem po návratu z vojny, ještě dříve než jsem nastoupil na výkářské místo v Pardubicích, že jsem domluvil s několika přáteli takovou schůzku, na níž jsem si připravil takový výklad, který jsem nazval kontraomnéz, kdy jsem se tak nějak distancoval od některých hlasů. Vzpomínám si, že i tam došlo k takové dost ostré hádce. Komatiu se vzáště na výrok hedy, která prohlásila, že se jí zdá církev jako smrdutá zátoka nebo zbánělá zátoka. To je zátoka, kde není žádný prout. Kde ten výklad byl a kdo tam byl? Ten výklad byl buď u Jakuba Trojana, když se už v tý době vrátil z vojny, když v tom roce 1954 se vrátil z vojny, nebo v ňukonavinohradech. Ale na druhé straně se ukázalo, že řada lidí, zvláště mladších, má veliký zájem o to, o čem jsme hovořili v akademické jimce nebo o ten určitý směr a chtěli v tom pokračovat. Já bych chtěl jmenovat to a zvláště Vláďu Pokorného a z těch začínajících teologů to byl Pavel Filipy. To bylo v roce 1954. V roce 1955 jsem se pak dostal do Prahy, ale už předtím v lednu 1955 dal, v jistém smyslu nedopatřením, dohromady dal Petr Pokorný ještě s dalšími, myslím právě s řekem Trianem, sborník k narozeninám paní profesorky Komárkové. Když se pak ukázalo, že to byl omyl, že paní profesorka bude mít ty narozeniny až později, tak to byla taková příležitost k tomu, aby se dal dohromady sborník, v něm se tak teologicky vyjádřili motývy, které by se daly označit jako jimkařské z jedné strany a z druhé strany tak teologicky hromádkovské. Tehdejší situace v tom našem přátelském krhu byla hodně ovlivněna tím, že už předtím v roce 1954 přijel do Prahy Martin Niemeller a jeho proslovy, jeho přednášky velice podepřeli motýv, teologicky motýv zdůraznění Kristova lidství. V tom smyslu teda byly ty rozhovory v roce 1955 vlastně tím velmi ovlivněny. A ovšem také bylo důležité, že na teologické fakultě, že to se setkalo s velikým ohlasem. V té době jsem také sledoval, nebo poprvé se tak jako setkal, když s tou neduvěrou s Alfredem Kocávem, s kterým jsem se znal už před vojnou, ale teprve teď jsem cítil jeho takové důrazy teologické, důraz na prorocké slovo, které je církev dužná světu, důraz na Kristovo lidství a důraz na eschatologii. A už v době vojny jsme měli takovou rozsáhlou teologickou korespondenci s Milanem Balabánem. A ovšem pokračoval rozhovor s Ladislavem Hejdánkem. Tedy pro mě to bylo toto všechno jaksi bylo tak nějak ovlivněno s takovým pomyšlením, že bychom měli některé programové motývy z akademické inky přetvořit tak, aby znamenali něco v církvi. Zdalo se mi tehdy dokonce, že i některé teologické motývy Jozefa Smolíka vlastně jdou tím směrem. To jsem se pokusil právě vyjádřit v tom článku do sborníku paní profesorce Komárkové. Ten článek je založen na takové myšlence, příbuznost nebo podobnost motivu Jozefa Smolíka na jedné straně a Ladislava Hejdánka na straně druhé. Tak to tedy byl pro mě takový jakýsi počátek tohoto teologického směru. Už jaksi po mnoho let samozřejmě jsem byl v takových dobrých přátelských stazích k Jendavidusovi. Ovšem to všechno jsou takové jenom nějaké takové kořínky. Teprve si myslím, že v roce 1955 po mém příchodu do Prahy, že jsme se pokoušeli vytvořit něco hlubšího. V té době jsem se seznámil také s Ivo Žáčkem, prostřednictvím Olgy Pavlíkové, a jeho taková myšlenka byla, že by se měla křesťanská revie, pokud jde o příspěvatele, že by se měla omladit. A skutečně potom došlo, buď v roce 1955 nebo v roce 1956, došlo k takovému vytvoření skupiny příspěvatelů do křesťanské revie. Ivo Žáček se pak té práce přímo nezučastnil, ale dal tomu podnět. Vzpomínám si, že tam chodil Honza Velkoborský, který si myslel, že by se mělo věnovat víc místa kultuře, recenzím knížek, divadel. Také mě upravil, pomohl s článkem o divadle Leonina Leonova, Zlatý kočár a podobně. Takže v tomto kruhu, když se hovořilo o tom, jakým směrům by křesťanská revie měla jít, tak by už se nějak začaly klubat. Totiž myšlenka asi je ta, že Evangelium nás vede k tomu, abychom rozuměli kultuře, abychom rozuměli celému životu ve všech jeho oblastech, abychom se nevyhýbali žádnému tématu, a my jsme už je omezeni těmi možnostmi tiskovými, kdy teprve v této době se poprvé dali možnosti, aby se recenzovali knížky, aby se také recenzovali například filmy. A teprve prostřednícím těch recenzí se dostávala téma všedního života nástránky křesťanské revie, prostřednícím teda těch recenzí. V té době ještě také dozníval pokus Pavla Šimka obnovit práci se studenty a s křesťanskou, evangelickou inteligencí v církvi, to je vytvořit takové kroužky, diskusní kroužky, pracovní, studijní ve sborech, které by byly přístupné i lidem, kteří nejsou z církve. Vzpomínám si, že takový pokus byl také na Vinohradech, že to byl velmi zajímavý pokus a že ten mládenec tam přišel jako adhejsta a později se stal členem církve. To bylo v roce 1955. Teprve ovšem v roce 1956 došlo, ještě v 1955 byly důležité schůzky s Selvem Sichravou, většinou, zvlášť si pamatuji na schůzku v kobylickém sboru, kde byl farářem Ondra, a kam také chodil Vláďa Ajdrna. A této, těchto rozhovorů se zúčastnil takový přátelský kruh, který se už předtím scházel k rozhovorům o Rádlovi, to byl Jan Bohoslav Pavlíček, Ladislav Pokorný, Vilém Kutchan a také Jana naše. Potom občas byl někdo ještě přizvaný, se na další nespomínám. To bylo v roce 1955. V roce 1956 si vzpomínám, že jsme se sešli právě také k rozhovoru s Selvem Sichravou, byl přítomen také Ajdrna, byl přítomen Ondra, že právě tehdy nás velice zaujali zprávy z 20. sjezdu komunistické strany v sovětském svazu. A takže pak celé jaro v roce 1956 s tím bylo podmíněno a také velmi silně ovlivnilo rozhovory v Jirchářích, kde se vlastně už možná druhý rok scházeli, nebo konali takové večery, které měly vlastně uskutečnit tu myšlenku Pavla Šínka o obnovení akademické jimky a bylo to podporáno zvláště profesorem Součkem a takový patronat a tím byl profesor Hromádka, který tam také mluvil, mluvíval na různám, pamatuji, že se mluví o Dostoevském. Byly tam také, ovšem to bylo až později, rozhovory s docentem Patočkou a podobně. V roce 1956 potom došlo k takovému zvláštnímu pokusu, vyvolenému kritikou knížky od reformace k zítřku. To byla knížka, kterou vydal Kalich na trochu takový nátlak úřadů, ale ta knížka byla motivována tak, že nejbližší přátele a spolupracovníci Hromádkovi se pokusili schrnout základní motývy takové, jak bych řekl, Hromádkovské teologické školy. Bylo zajímavé, že se tehdy k tomu velmi, tak jak si řekl, horlivě a s takovou nalehavostí připojil Amédel Molnár. O něm se v té době trochu tak předpokládalo, že stojí jakoby na jiné linii, na jiné kolejky. Myslím, že v tom velkou roli teda hrál Luděk Brož. V tomto sborníčku vyšel příspěvek profesora Součka. Nejdelší studie byla Hromádková, byl tam ale také příspěvek Bohuslava Pospíšila, Luďka Brože a Améda Molnára. Největší odpor vznikl proti některým myšlenkám Bohuslava Pospíšila, který se pokusil schrnout kritiku První republiky a působení církve v První republice a potom také všem vzbuzovalo kritiku i hodnocení, velmi krizické hodnocení Luďka Brože našeho tolerančního, podtolerančního evangelictví. V této souvislosti mě překvapil Milan Opočenský, který navrhl, abychom svolali na fakultě v rámci, teď už nevím jestli to bylo Komenský institut, nebo jestli to měla být přímo fakultní podnik, takovou pracovní konferenci, která by vzala za základ kritiku této publikace, ale pokročila kus dál a zaujala také takové pozitivní stanovisko k těm změnám, které ve vzduchu, to je k tomu, co se dálo po 20. sjezu komunistické strany v Sovětském svazu, to znamená taková rozvinutá diskuse v literárních novinách, v jiných časopisech přicházely také zprávy o takovém rychlém vývoji směrem k demokratizaci v Polsku a v Maďarsku a Milan Opočenský měl takovou myšlenku, že by bylo potřeba v této situaci seskupit hromádkový žáky a vůbec potom lidi, o kterým v církvi o něco jde, jak se tedy vyjádřil, seskupit do takového pracovního společenství. A nebyl ani proti tomu, když jsem doporučoval, by byly přizváni i kritikové hromádkové linie, hlavně s řad daňkovců. Zvlášť tehdy poutal pozornost Jiří Ruml a Rostislav Nechuta a už také Blahoslav Pípál, ale zvlášť Ruml a Nechuta byli na kurzech s čedu takovými kritiky hromádkovy linie. Vybrali jsme potom, tuším podle kalendáře, Evangelicko takový rozsáhlý výběr našich farářů. Ovšem pozvali jsme tedy i některé pracovníky z různých oborů. Vím, že od počátku, že tam byla konferencia, například Ladislav Hejdánek, že byla pozvána, myslím, až na druhou konferenci, profesorka Komárková, Pavel Šímek a ještě další přátelé. Tato konference, to byly tyto dvě sejití. První bylo na jaře 1956 a druhé potom sejití se konalo v červnu, 21. června 1956. To datum si pamatuju, protože se na tomto zasedání přijala také rezoluce, vypracovala rezoluce a která potom vzbudila veliký ohlas a ovšem také nevýbost úřadu. Ta rezoluce je mi v dispozici. Já si myslím, že ta nová orientace se formovala tedy tady, například už na té konferenci, pať bylo zřetelné, že z těch hromádkových žáků, že se tak nějak vyděluje taková skupina, která v tom hromádkovém směru chce pokračovat, která se nespokojuje s tím, aby se nějak dostalo takové círku nějakého uznání, nějakého místečka ve společnosti, určované sociologickým programem, ale aby církev, a nejenom církev ve smyslu teda, ve smyslu určité jedné církevní organizace, ale bylo to například o křesťanské frontě nebo o křesťanech ve světě, aby křesťané u nás, podobně jako i jinde, dovedli přispívat k přetváření společnosti, obnově společnosti, reformě, už také tím, že se budou pokoušet vnášet evangelium do všech oblastí života. Na jaře potom, vlastně v létě 1956, se pak touto otázkou znova, otázkou kritiky toho zborníku, obírala konference Slazov duchovenstva v Seku. Tak to byl rok 1956. Dalo by se, možná, mít ještě jiné takové důležité úkazy. Byly to ekumenické schůzky, jednak takzvané ekumenické pátky. Ve združeních některých evangelických církví, hlavně tedy naší církve, jednotě Českobraturské, také ty schůzky v Jirchářích dostaly takový pravidelný ráz, také díky tomu, že byl založen pondělní seminář, který probíhal s Hromádkou nejdůležitější aktuální otázky. U Hromádky se scházela taková skupina přátel, větší části to byly ne faráři, ne teologové, ale také teologové. Byli takzváni někdy i ad hejste, nebo někteří přátelé vědecky pracující, literálně pracující a podobně. To taky bylo v roce 1956. Nevzpomínám si o všem, co bylo po této stránce zajímavého na podzim. Vím, že ovšem na jaře 1957 byla připravena taková školka mládeže pražského seniorátu, že byla připravena Janem Čapkem a Láďou Pokorným, kteří k tomu byli pověřeni přímo tím výborem. To bylo musím o Velikonocích, v roce 1957, že? Vím, že tam byl doktor Bula, profesorka Komárková. Nevzpomínám si, který kazatel tam byl, ale to bychom mohli ještě někdy najít. Téma lidství, nebo lápas o nové lidství, nebo nevím teď přesně, o dnovené lidství, bylo právě v tom směru od Niemeller, Souček, Hromádka. A ovšem zde se také velmi slně uplatňoval právě Honza Čapek s takovým obrazem na křesťanský humanismus. Bylo také zajímavé, že po návratu Jakuba Trojana na fakultu, že tam došlo k takovému seskupení několika přátel, kteří si tak spíš jako z humoru, říkali svaz realistické teologie a vydávali takový časopis, jenom psaný na stroji. Srd svaz realistické teologie. Hlavními přispěvateli byl Honza Čapek, Pavel Říčan, Jakub Trojan. A tento srd měl takovou sekci humanistickou, kde byl Petr Pokorný a Kaja Trusina. Kromě toho ovšem vycházely také listy mladých mladým. To byla taková iniciativa původně šumperská v Láži Šoulkan, jeho přátel, které se potom ujal Honza Čapek a další tedy přátelé. To tedy byly tyto roky 1956-1957. O těchto otázkách a takovém nějakém si proudění jsme mluvili v létě 1957 ve Strmilově, kam jsme přijeli tehdy. A několik dní jsme tam strávili a také jsme tam prohovořili s manželi Balabánovými a s paní profesorkou Komárkovou svůj plán odejít. Odejít s cirkelní služby na Vinohradech s tím, že bychom se oba stali lidmi zaměstnanými v civilu ve Valtínově. O těch věcech se tam hovořilo a zdálo se teda, že títo přátelé nám to schválují, i když s velikými výhradami, s velikým odmítáním se k tomu postavili. Místo toho jsem ošem potom se stal farářem nebo než je výkářem v Klášteře nad Dědinou. Z Kláštera jsem jel v prosinci 1957 do Prahy, kdy jsem byl pozván takovým přípravným výborem, který připravoval mírovou konferenci evangelických církví. A nejenom evangelických, myslím, že to byla československá církv a hlavně tam byly přátelé slovenska, oficiální představitelé slovenska. A to bylo teda začátkem prosince 1957 a bylo zajímavé, že ještě na této konferenci byla taková nálada podobná tomu úsilí v roce 1956, cotiž aby se mluvila pravda, aby se vyzvali vlády socialistických zemí takovému prvnímu kroku k odzbrojení. Také tam byla zmínka o uranu, o nutnosti, aby se našeho československou uranu užívalo jenom k mírovým účelům. A podobné takové motývy tam zazněly velmi silně, podepřeny ovšem i některými staršími přáteli. Vzpomínám si zvláště na vystoupení Lantýny Mašinové, Rudolfa Říčana, ale třeba i faráře Šinši, který právě o tom uranu velmi statečně a velmi otevřeně promluvil. A zase ta konference by zasluhovala zvláštního studia, zvláštního zájmu. Vzpomínám si takovou drobnost, že jsem byl tam na té konferenci trošku nemocen a unaven, tak nějak vyčerpán těmi rozhovory a diskusemi a měla být taková závěrečná schůze. Já jsem přišel nějak pozdě, pak jsem tě zařizal nějaké další věci, k obědu, kde seděla řada přátel, vzpomínám si, že tam tedy byl Milan Balaban, Jack Trojan, Freda Koca, nevím jestli tam nebyl i Jaroslav Pfann, celá řada jich a kdo si tam řekl, že by bylo dobré, kdybychom si trochu rozdělili temata, abychom nemluvili všichni o jednom, ale tak se hovořilo o tom, co kdo řekne. To se později pak stalo takovým pravidlem, že se před nějakými většími zasedáními, že se vůbec nedomluvila nějaká taktika, ale že se domluvila temata, o čem kdo promluví, aby si jeden druhému tam neskákal do řeči nebo do tematu. Nezpomínám si, co mě tam bylo přiděleno, ani co měli ti ostatní, na tento moment si vzpomínám. Myslím, že by se mohla položit takový zák, takový kořen toho desku, takového si proudu, který pak neslají určitá skupina přátel, právě tady do toho prosince 1957, ale možná, že se mýlí. Daleko výraznější, myslím, počátek toho snažení o novou orientaci, byl letní kurz svazu duchovenstva v roce 1958. Tedy v té době už se rozběhla taková určitá diskuse v křesťanské revý, kde zvlášť výrazně vystoupil Milan Hájek, kterému se zdálo, že mladší generace teologická se opět vrací k liberalizmu. A že jakoby přehlížela, to zápasila jeho generace, ne o mnoho let starší, tedy taková válečná poválečna generace teologů, jako by se vracela ta mladší generace, tak o těch 5-10 let mladší, než je on, jako by se vracela k liberální tematu. O tom se pak hovořilo v tom seku, teda na kurzu svazu duchovenstva v seku. Teď takovou maličkou vzuvku, ještě než došlo k tomu kurzu, tak se staly dvě pode mně takové zajímavé věci. Především to, že do kláštera přijela taková početnější skupina dorostu nebo bývalého dorostu Vinohradského na brigádu. Například tam byl Honza Keller, nemohl bych moc ještě další, ale ten Honza Keller je z nich tak jako dneska nejznámější, taky tam byla Jarka Henslová, Lidka Šilková, možná, že bych si vzpomněl na další Titus Zelený tam byl. A já jsem pro neděle, které měly být společné, to je, kdy měla být i tato mládež, i to dorostenci, v kostele klášterském připravil několik kázání, já si pamatuji zvláště na dvě kázání, kde jsem se pokusil říci nějak to, k čemu nás vedli na fakultě, co bylo na fakultě probojované, ale co se jakoby do posud nedařilo říci v našich sborech. Tímto tématem se taky objíral článek měna Blábany, jak dlouho ještě budeme my jako mladí faráři, nebo mladí kazatelé zamlčovat našim členům výsledky biblické kritiky, teologické výdobitky posledních 20, 30 let a podobně. Já jsem se pokusil, to myslím v otázce vztahu k bolesti, k utrpení, ke smrti, v takovým civilním způsobem říci, že některé ty představy náboženské vlastně nejsou evangelijní, že Evangelium může zápasit s utrpením, s bolestí, překonává je, že nelze mluvit o každé smrti jako o boží vůli a podobně. Tyto motyvy jsem zapracoval do svých kázání a velmi civilně jsem je vyjádřil stylem asi takovým, jakým se mluvilo na našich brigádách nebo na školkách v Mládeže. Byl přitom také Mirek Procházka, můj švager, a ten se mě pak ptal po jednom tom kázání, prosím tě, co to teď kážeš? Já jsem mu říkal, no to je takový pokus vyjádřit to, co my vlastně zastáváme a co se bojíme říci. Říci tady pod záminkou to, že tu je ta Mládež, je to jako pro tu Mládež to říci i sboru. A říká, no a jak je to nějaký cyklus? Já říkám, no já mám pracovní název Nová orientace. A Mirek říká, no to je, takhle by se mělo kázat vždycky. Druhý motív, nebo druhá taková drobnost zajímavá byla ta, že na zastave Milan Opočenský, který přijel nedávno ze západního Německa, mě a Mireka, a projezd velmi nadšený výklad o tom, že se setkal v porýní s braterství farářskými, kde o všem jsou i nefaráři, křesťanská inteligence, kde se pokračuje v tom nejlepším z těch tradic, vyznávající církve, a zakončil tím, že my bychom v Československu také měli takové braterstvo založit. A že on si to představuje tak, že by to braterstvo tvořil lidé, kteří byli osloveni hromádkou, hromádkovým úsilím, že by tam byli faráři, pravděpodobně hlavně mladí faráři, ale i staří faráři, že by tam byla křesťanská inteligence, tak se obrátil na Mireka, že například učitele, naši učitele, že by tam byli lékaři, a že by se scházeli k takovým pracovním konferencím, podobně jako oni jsou měli tu konferenci o tom sborníku, a prolůl o tom s velkým nadšením, a zdalo se mně, že i Mirek, jako proto mě velké pochopení, i mně se ta myšlenka zalíbila. Také trochu, protože jsem se nějak předtím obíral na základě dopisu Milana Hajka Mileně, takovou jakousi osamoceností některých lidí. A když jsme potom byli v Seku, tak jsem o tom několika přátelům vyprávěl, o tomto návrhu Milana Opočenského, že totiž vlastně někteří lidé jsou osamocení, jmenoval jsem Milana Hajka, Milana Mrázka, Milana Opočenského. A Milan Balaban, co dokoností také tedy Milan, řekl, že by některé ty Milany bral, tedy hlavně Milana Mrázka, že rozumí Starému zákonu, Milana Hajka, to že je teolog, ale k Milano Opočenskému, že nemá důvěru. To se potom později Milano Opočenský dověděl a na tyto snahy zanevřel. K Farářskému kurzu předcházel evangelizační kurz, kde byla profesorka Komárková, která tam měla veliký ohlas mezi našemi pietisty. Velice její účast podporoval brater Farář Balaban, otec Balaban, Antonín Balaban. A to tam také tedy pak zůstala ten další běh a těch rozhovorů se zúčastnil. Když jsem ovšem ještě s několika přáteli předložil ten plán takového braterstva paní profesorce, tak ta se proti tomu velmi vehementně postavila a říkala, nebezpečí takového braterstva by bylo v tom, že byste žili konferencemi, diskusemi, teologickými články a nevytvářeli byste braterstva ve zboru. Necítili byste se ve zboru doma. Věřte si například takového Ilko Stanka, který má také velké teologické a exegetické zájmy, ale přitom jaksi je tělem, srdcem duši je ve zboru. Nejezdí ani na ty konference nebo na ty kurzy. My jsme potom později s Melnem Balabanem o tom hovořili soukromně, nebo mezi čtyřma očima, a Milan říká na tom, co říká Komarková, je něco pravdy, myslím, že by to bylo předčasné. Než založíme braterstvo, musíme rozvinout širokou teologickou diskusi. Při tomto kurzu totiž docházelo k takovým zvláštním střetnutím. Totiž vlastně dal k tomu podnět Petr Pokorný, který domluvil, že Milan Hájek pronese svou kritiku mladé generace, protože se mu zdálo, že je namířená hlavně proti němu, Petru Pokornému, a jeho vrstevníku. Ukázalo se ovšem, že do té mladé generace Milan Hájek zahrnuje i starší teologi, nebo starší faráře, než je Petr Pokorný. Výsloveně také lidi, jak se vyjádřil, kolem Komárkové. Dalo by se říci, že to byli lidé, kteří byli takovými dědici práce akademické jimky. Milan Hájek skutečně takovou kritiku pronesl, byla velmi solidní, ovšem bylo velmi zajímavé, že při těch rozhovorech se ty fronty vytvářely jinak, než někteří soudili předem. Při rozhovoru o eschatologii došlo k tomu, že Milan Hájek zastával velmi stejně důraz na pozemskou eschatologii, nebo jak se tady říkalo, masívní eschatologii, spolu s námi proti Milanu Pavlinecovi. Štěpán Milan Pavlinec byl vlastně žák glutmanův a jeho eschatologie byla čistě spiritualistická, duchovní. To se ukázalo právě v tom rozhovoru. Nebo zase při rozhovoru o tom, jestli je křesťanství, náboženství, došlo k takovému dost ostrému sporu, kdy proti mě a Fredovi vystoupil Jendadus velmi energicky, s tím, že odmítl takovéto dělení na křesťanství a náboženství, zvláště v článcích profesora Ježkého, který o tom už tehdy psával do kostnických isker, že dodnes ty články se tam stále úporně opakují. Myšlenka byla asi ta, že křesťanství není náboženství, že křesťanství staví na zjevení, kdežto náboženství staví na lidském náboženském citu nebo náboženském založení a podobně. Jendadus protitom namítal to, že naši lidé ve sborech nerozlišují křesťanství a náboženství a že to jenom mate nahledě k tomu, že křesťanství, jak ho známe, je náboženství. To také navazovala profesorka Komárková, které se toto Vártovské dělení nikdy vlastně nelíbilo, podporovala vlastně tuto myšlenku. Naproti tomu my s Fredou jsme zdůrazňovali, že je potřeba Evangelium přinášet tak, aby bylo otevřeno i nenáboženským lidem, že moderní člověk je dodál v mnohém ohledu náboženský, jak zdůrazňovali právě tito zastánci toho náboženství, ale také, že jsou lidé nenáboženští a že my sami jsme vlastně velmi vděční těm, kdo nám křesťanství přidlížili takovým nenáboženským způsobem. Vzpomínám si, jak Freda velmi vehementně tam mluvil i o tom, jak když se setká s adcheistou, jak je třeba, aby on se úplně zbavil všech dogmatických předsudků a tu cestu k poznání pravdy, poznání Evangelia prodělával s tím adcheistickým přítelem krok za krokem. S tím, že ten křesťan nemá žádné výhody, žádný handicap, v kladném slova smyslu, proti tomu adcheistovi. Bylo zajímavé, jak Jendadus tehdy dost úporně hájil tu myšlenku náboženství. Další zajímavý rys byl ten, že o této diskuse byl veliký zájem. Vedení z čedu nebo vedení kurzu se zdálo, že to lidi otravuje a tak se řeklo, že další diskuse zúčastní pouze zájemci. To bylo to v té malé chatě, to mělo být. Ta malá chata nestačá, pak se tam všichni nadspali ve velké množství. A tam také došlo k tomu, že proti mlennou hajko vystoupil Jan Milíč Lochman na obhajobu té mladé generace. V této věci. Že totiž není liberální v tom, že by přeceňovala člověka nebo že by vycházela z optimistické antropologie. Z představy, že člověk je dobrý. Nebo že je možná navazovat na nějaké jeho takové dobré náboženské základy. Že se nikde nesetkal s nějakým optimistickým pohledem a že pro liberalismu z 19. století bylo typicky takové přecenění člověka, optimistická antropologie spojená také ovšem s evolucionismem, s takovým optimismem, pokud jde o vývoj. To byla také další zajímavost této diskuse. Nedopatřením se stalo, že se tam podařilo, to je taková na okraj poznámka, urazit Hromádku. Hromádka přijel pozdě na ten kurs a při jedné té diskusi přišel pozdě k oknu té místnosti, kde se o tom diskutovalo. Předsedal diskusii Jaromír Sklenář, teda vrstevník Milana Hajka, známý takovým prostorěkým humorem. A ten přerušil a přivítal Hromádku a Hromádka se s Hromádkem se diskutuje a Sklenář mu s takovým humorem říká, tady se vyrovnává mladá generace ze starou generací. A Hromádka, to jako mluvíte proti mě s takovým zájmem, že se kritizuje jeho teologie. A Sklenář říkala, kdepak, teď už je stará generace, a tady já, Milan Hajek a Milan Pavlinec, a jmenoval několik těch svých vrstevníků. A Hromádka se smál, říkala, no a co jsem potom já? A Sklenář řekl, no vy, pane profesore, jste už z kamenělina. Hromádka se odvrátil od toho okna a urazil se. A až do své smrti se domníval, že tehdy ta mladá generace ho nějak odepsala. A říkala mu vysvětlit, že to měl být teda vtip a že šlo tedy vlastně o takové nové položení otázek. Byla to svým způsobem škoda a taková ta, ten zvrat Hromádku v roce 1958 mě abych motivoval i zklamáním z toho seku. Hromádka od roku 1958 se přestala vůbec zajímat o takové vnitřní věci. To trvalo celých deset let. Když teda někdy se podařilo ho zatáhnout v diskuse, byl už takový nějaký uražený. Mám o tom takový zážitý doklad. Milan Opočenský, uražen tou zmínkou o neduvěře vůči němu, kterou přičítal tu zmínku mě, mě napsal dopis, kde označil to, co se dělo v seku za střečkování a se cítí teda hluboce dotčen tím, že mladá generace si nechce vést rozhovor. Tak to jen takové drobnosti. Skutečně se na závěr této diskuse se rozhodlo, že se v tom bude pokračovat a že se to důkladně připraví, a to za rok, na příštím letním kurzu, že budou taková tři temata. Otázka písma, vztah k písmu, autorita písma, a že tomu tematu promluví tři představitele. Představitele mladé generace, střední generace a staré generace. Podobně tak o kristu, učení o kristu, christologie, to bude druhé tema, a třetí tema bude otázka království božího, eschatologie. A ke všem těm tematům že promluví vždy tři referenti k tomu, že se musí přesedovat diskuse. Tento program se pak připravoval celý rok. Při nejbližším setkání s Mirkem Procházkou jsem mu referoval o všech těchto diskusích na www.pildot.cz
s1.flac
====================
a zdálo se mně, že jsem nějak takto osamocený, a to proto, že ta skupina přátel z akademické jimky se jakoby rozběhla. Sice jsem se setkal na vojně s Jackem Trojanem a během vojny jsem se s některými stýkal, ale zdálo se mi, že v církevní práci jsem úplně bez spolupracovníků. To pak také byl důvod, proč jsem odmítl nabídku synodní rady, abych se stal farářem pro mládež. Vzpomínám si také, že jsem po návratu z vojny, ještě dříve než jsem nastoupil na výkářské místo v Pardubicích, že jsem domluvil s několika přáteli takovou schůzku, na níž jsem si připravil takový výklad, který jsem nazval kontraomnéz, kdy jsem se tak nějak distancoval od některých hlasů. Vzpomínám si, že i tam došlo k takové dost ostré hádce. Komatiu se vzáště na výrok hedy, která prohlásila, že se jí zdá církev jako smrdutá zátoka nebo zbánělá zátoka. To je zátoka, kde není žádný prout. Kde ten výklad byl a kdo tam byl? Ten výklad byl buď u Jakuba Trojana, když se už v tý době vrátil z vojny, když v tom roce 1954 se vrátil z vojny, nebo v ňukonavinohradech. Ale na druhé straně se ukázalo, že řada lidí, zvláště mladších, má veliký zájem o to, o čem jsme hovořili v akademické jimce nebo o ten určitý směr a chtěli v tom pokračovat. Já bych chtěl jmenovat to a zvláště Vláďu Pokorného a z těch začínajících teologů to byl Pavel Filipy. To bylo v roce 1954. V roce 1955 jsem se pak dostal do Prahy, ale už předtím v lednu 1955 dal, v jistém smyslu nedopatřením, dohromady dal Petr Pokorný ještě s dalšími, myslím právě s řekem Trianem, sborník k narozeninám paní profesorky Komárkové. Když se pak ukázalo, že to byl omyl, že paní profesorka bude mít ty narozeniny až později, tak to byla taková příležitost k tomu, aby se dal dohromady sborník, v něm se tak teologicky vyjádřili motývy, které by se daly označit jako jimkařské z jedné strany a z druhé strany tak teologicky hromádkovské. Tehdejší situace v tom našem přátelském krhu byla hodně ovlivněna tím, že už předtím v roce 1954 přijel do Prahy Martin Niemeller a jeho proslovy, jeho přednášky velice podepřeli motýv, teologicky motýv zdůraznění Kristova lidství. V tom smyslu teda byly ty rozhovory v roce 1955 vlastně tím velmi ovlivněny. A ovšem také bylo důležité, že na teologické fakultě, že to se setkalo s velikým ohlasem. V té době jsem také sledoval, nebo poprvé se tak jako setkal, když s tou neduvěrou s Alfredem Kocávem, s kterým jsem se znal už před vojnou, ale teprve teď jsem cítil jeho takové důrazy teologické, důraz na prorocké slovo, které je církev dužná světu, důraz na Kristovo lidství a důraz na eschatologii. A už v době vojny jsme měli takovou rozsáhlou teologickou korespondenci s Milanem Balabánem. A ovšem pokračoval rozhovor s Ladislavem Hejdánkem. Tedy pro mě to bylo toto všechno jaksi bylo tak nějak ovlivněno s takovým pomyšlením, že bychom měli některé programové motývy z akademické inky přetvořit tak, aby znamenali něco v církvi. Zdalo se mi tehdy dokonce, že i některé teologické motývy Jozefa Smolíka vlastně jdou tím směrem. To jsem se pokusil právě vyjádřit v tom článku do sborníku paní profesorce Komárkové. Ten článek je založen na takové myšlence, příbuznost nebo podobnost motivu Jozefa Smolíka na jedné straně a Ladislava Hejdánka na straně druhé. Tak to tedy byl pro mě takový jakýsi počátek tohoto teologického směru. Už jaksi po mnoho let samozřejmě jsem byl v takových dobrých přátelských stazích k Jendavidusovi. Ovšem to všechno jsou takové jenom nějaké takové kořínky. Teprve si myslím, že v roce 1955 po mém příchodu do Prahy, že jsme se pokoušeli vytvořit něco hlubšího. V té době jsem se seznámil také s Ivo Žáčkem, prostřednictvím Olgy Pavlíkové, a jeho taková myšlenka byla, že by se měla křesťanská revie, pokud jde o příspěvatele, že by se měla omladit. A skutečně potom došlo, buď v roce 1955 nebo v roce 1956, došlo k takovému vytvoření skupiny příspěvatelů do křesťanské revie. Ivo Žáček se pak té práce přímo nezučastnil, ale dal tomu podnět. Vzpomínám si, že tam chodil Honza Velkoborský, který si myslel, že by se mělo věnovat víc místa kultuře, recenzím knížek, divadel. Také mě upravil, pomohl s článkem o divadle Leonina Leonova, Zlatý kočár a podobně. Takže v tomto kruhu, když se hovořilo o tom, jakým směrům by křesťanská revie měla jít, tak by už se nějak začaly klubat. Totiž myšlenka asi je ta, že Evangelium nás vede k tomu, abychom rozuměli kultuře, abychom rozuměli celému životu ve všech jeho oblastech, abychom se nevyhýbali žádnému tématu, a my jsme už je omezeni těmi možnostmi tiskovými, kdy teprve v této době se poprvé dali možnosti, aby se recenzovali knížky, aby se také recenzovali například filmy. A teprve prostřednícím těch recenzí se dostávala téma všedního života nástránky křesťanské revie, prostřednícím teda těch recenzí. V té době ještě také dozníval pokus Pavla Šimka obnovit práci se studenty a s křesťanskou, evangelickou inteligencí v církvi, to je vytvořit takové kroužky, diskusní kroužky, pracovní, studijní ve sborech, které by byly přístupné i lidem, kteří nejsou z církve. Vzpomínám si, že takový pokus byl také na Vinohradech, že to byl velmi zajímavý pokus a že ten mládenec tam přišel jako adhejsta a později se stal členem církve. To bylo v roce 1955. Teprve ovšem v roce 1956 došlo, ještě v 1955 byly důležité schůzky s Selvem Sichravou, většinou, zvlášť si pamatuji na schůzku v kobylickém sboru, kde byl farářem Ondra, a kam také chodil Vláďa Ajdrna. A této, těchto rozhovorů se zúčastnil takový přátelský kruh, který se už předtím scházel k rozhovorům o Rádlovi, to byl Jan Bohoslav Pavlíček, Ladislav Pokorný, Vilém Kutchan a také Jana naše. Potom občas byl někdo ještě přizvaný, se na další nespomínám. To bylo v roce 1955. V roce 1956 si vzpomínám, že jsme se sešli právě také k rozhovoru s Selvem Sichravou, byl přítomen také Ajdrna, byl přítomen Ondra, že právě tehdy nás velice zaujali zprávy z 20. sjezdu komunistické strany v sovětském svazu. A takže pak celé jaro v roce 1956 s tím bylo podmíněno a také velmi silně ovlivnilo rozhovory v Jirchářích, kde se vlastně už možná druhý rok scházeli, nebo konali takové večery, které měly vlastně uskutečnit tu myšlenku Pavla Šínka o obnovení akademické jimky a bylo to podporáno zvláště profesorem Součkem a takový patronat a tím byl profesor Hromádka, který tam také mluvil, mluvíval na různám, pamatuji, že se mluví o Dostoevském. Byly tam také, ovšem to bylo až později, rozhovory s docentem Patočkou a podobně. V roce 1956 potom došlo k takovému zvláštnímu pokusu, vyvolenému kritikou knížky od reformace k zítřku. To byla knížka, kterou vydal Kalich na trochu takový nátlak úřadů, ale ta knížka byla motivována tak, že nejbližší přátele a spolupracovníci Hromádkovi se pokusili schrnout základní motývy takové, jak bych řekl, Hromádkovské teologické školy. Bylo zajímavé, že se tehdy k tomu velmi, tak jak si řekl, horlivě a s takovou nalehavostí připojil Amédel Molnár. O něm se v té době trochu tak předpokládalo, že stojí jakoby na jiné linii, na jiné kolejky. Myslím, že v tom velkou roli teda hrál Luděk Brož. V tomto sborníčku vyšel příspěvek profesora Součka. Nejdelší studie byla Hromádková, byl tam ale také příspěvek Bohuslava Pospíšila, Luďka Brože a Améda Molnára. Největší odpor vznikl proti některým myšlenkám Bohuslava Pospíšila, který se pokusil schrnout kritiku První republiky a působení církve v První republice a potom také všem vzbuzovalo kritiku i hodnocení, velmi krizické hodnocení Luďka Brože našeho tolerančního, podtolerančního evangelictví. V této souvislosti mě překvapil Milan Opočenský, který navrhl, abychom svolali na fakultě v rámci, teď už nevím jestli to bylo Komenský institut, nebo jestli to měla být přímo fakultní podnik, takovou pracovní konferenci, která by vzala za základ kritiku této publikace, ale pokročila kus dál a zaujala také takové pozitivní stanovisko k těm změnám, které ve vzduchu, to je k tomu, co se dálo po 20. sjezu komunistické strany v Sovětském svazu, to znamená taková rozvinutá diskuse v literárních novinách, v jiných časopisech přicházely také zprávy o takovém rychlém vývoji směrem k demokratizaci v Polsku a v Maďarsku a Milan Opočenský měl takovou myšlenku, že by bylo potřeba v této situaci seskupit hromádkový žáky a vůbec potom lidi, o kterým v církvi o něco jde, jak se tedy vyjádřil, seskupit do takového pracovního společenství. A nebyl ani proti tomu, když jsem doporučoval, by byly přizváni i kritikové hromádkové linie, hlavně s řad daňkovců. Zvlášť tehdy poutal pozornost Jiří Ruml a Rostislav Nechuta a už také Blahoslav Pípál, ale zvlášť Ruml a Nechuta byli na kurzech s čedu takovými kritiky hromádkovy linie. Vybrali jsme potom, tuším podle kalendáře, Evangelicko takový rozsáhlý výběr našich farářů. Ovšem pozvali jsme tedy i některé pracovníky z různých oborů. Vím, že od počátku, že tam byla konferencia, například Ladislav Hejdánek, že byla pozvána, myslím, až na druhou konferenci, profesorka Komárková, Pavel Šímek a ještě další přátelé. Tato konference, to byly tyto dvě sejití. První bylo na jaře 1956 a druhé potom sejití se konalo v červnu, 21. června 1956. To datum si pamatuju, protože se na tomto zasedání přijala také rezoluce, vypracovala rezoluce a která potom vzbudila veliký ohlas a ovšem také nevýbost úřadu. Ta rezoluce je mi v dispozici. Já si myslím, že ta nová orientace se formovala tedy tady, například už na té konferenci, pať bylo zřetelné, že z těch hromádkových žáků, že se tak nějak vyděluje taková skupina, která v tom hromádkovém směru chce pokračovat, která se nespokojuje s tím, aby se nějak dostalo takové círku nějakého uznání, nějakého místečka ve společnosti, určované sociologickým programem, ale aby církev, a nejenom církev ve smyslu teda, ve smyslu určité jedné církevní organizace, ale bylo to například o křesťanské frontě nebo o křesťanech ve světě, aby křesťané u nás, podobně jako i jinde, dovedli přispívat k přetváření společnosti, obnově společnosti, reformě, už také tím, že se budou pokoušet vnášet evangelium do všech oblastí života. Na jaře potom, vlastně v létě 1956, se pak touto otázkou znova, otázkou kritiky toho zborníku, obírala konference Slazov duchovenstva v Seku. Tak to byl rok 1956. Dalo by se, možná, mít ještě jiné takové důležité úkazy. Byly to ekumenické schůzky, jednak takzvané ekumenické pátky. Ve združeních některých evangelických církví, hlavně tedy naší církve, jednotě Českobraturské, také ty schůzky v Jirchářích dostaly takový pravidelný ráz, také díky tomu, že byl založen pondělní seminář, který probíhal s Hromádkou nejdůležitější aktuální otázky. U Hromádky se scházela taková skupina přátel, větší části to byly ne faráři, ne teologové, ale také teologové. Byli takzváni někdy i ad hejste, nebo někteří přátelé vědecky pracující, literálně pracující a podobně. To taky bylo v roce 1956. Nevzpomínám si o všem, co bylo po této stránce zajímavého na podzim. Vím, že ovšem na jaře 1957 byla připravena taková školka mládeže pražského seniorátu, že byla připravena Janem Čapkem a Láďou Pokorným, kteří k tomu byli pověřeni přímo tím výborem. To bylo musím o Velikonocích, v roce 1957, že? Vím, že tam byl doktor Bula, profesorka Komárková. Nevzpomínám si, který kazatel tam byl, ale to bychom mohli ještě někdy najít. Téma lidství, nebo lápas o nové lidství, nebo nevím teď přesně, o dnovené lidství, bylo právě v tom směru od Niemeller, Souček, Hromádka. A ovšem zde se také velmi slně uplatňoval právě Honza Čapek s takovým obrazem na křesťanský humanismus. Bylo také zajímavé, že po návratu Jakuba Trojana na fakultu, že tam došlo k takovému seskupení několika přátel, kteří si tak spíš jako z humoru, říkali svaz realistické teologie a vydávali takový časopis, jenom psaný na stroji. Srd svaz realistické teologie. Hlavními přispěvateli byl Honza Čapek, Pavel Říčan, Jakub Trojan. A tento srd měl takovou sekci humanistickou, kde byl Petr Pokorný a Kaja Trusina. Kromě toho ovšem vycházely také listy mladých mladým. To byla taková iniciativa původně šumperská v Láži Šoulkan, jeho přátel, které se potom ujal Honza Čapek a další tedy přátelé. To tedy byly tyto roky 1956-1957. O těchto otázkách a takovém nějakém si proudění jsme mluvili v létě 1957 ve Strmilově, kam jsme přijeli tehdy. A několik dní jsme tam strávili a také jsme tam prohovořili s manželi Balabánovými a s paní profesorkou Komárkovou svůj plán odejít. Odejít s cirkelní služby na Vinohradech s tím, že bychom se oba stali lidmi zaměstnanými v civilu ve Valtínově. O těch věcech se tam hovořilo a zdálo se teda, že títo přátelé nám to schválují, i když s velikými výhradami, s velikým odmítáním se k tomu postavili. Místo toho jsem ošem potom se stal farářem nebo než je výkářem v Klášteře nad Dědinou. Z Kláštera jsem jel v prosinci 1957 do Prahy, kdy jsem byl pozván takovým přípravným výborem, který připravoval mírovou konferenci evangelických církví. A nejenom evangelických, myslím, že to byla československá církv a hlavně tam byly přátelé slovenska, oficiální představitelé slovenska. A to bylo teda začátkem prosince 1957 a bylo zajímavé, že ještě na této konferenci byla taková nálada podobná tomu úsilí v roce 1956, cotiž aby se mluvila pravda, aby se vyzvali vlády socialistických zemí takovému prvnímu kroku k odzbrojení. Také tam byla zmínka o uranu, o nutnosti, aby se našeho československou uranu užívalo jenom k mírovým účelům. A podobné takové motývy tam zazněly velmi silně, podepřeny ovšem i některými staršími přáteli. Vzpomínám si zvláště na vystoupení Lantýny Mašinové, Rudolfa Říčana, ale třeba i faráře Šinši, který právě o tom uranu velmi statečně a velmi otevřeně promluvil. A zase ta konference by zasluhovala zvláštního studia, zvláštního zájmu. Vzpomínám si takovou drobnost, že jsem byl tam na té konferenci trošku nemocen a unaven, tak nějak vyčerpán těmi rozhovory a diskusemi a měla být taková závěrečná schůze. Já jsem přišel nějak pozdě, pak jsem tě zařizal nějaké další věci, k obědu, kde seděla řada přátel, vzpomínám si, že tam tedy byl Milan Balaban, Jack Trojan, Freda Koca, nevím jestli tam nebyl i Jaroslav Pfann, celá řada jich a kdo si tam řekl, že by bylo dobré, kdybychom si trochu rozdělili temata, abychom nemluvili všichni o jednom, ale tak se hovořilo o tom, co kdo řekne. To se později pak stalo takovým pravidlem, že se před nějakými většími zasedáními, že se vůbec nedomluvila nějaká taktika, ale že se domluvila temata, o čem kdo promluví, aby si jeden druhému tam neskákal do řeči nebo do tematu. Nezpomínám si, co mě tam bylo přiděleno, ani co měli ti ostatní, na tento moment si vzpomínám. Myslím, že by se mohla položit takový zák, takový kořen toho desku, takového si proudu, který pak neslají určitá skupina přátel, právě tady do toho prosince 1957, ale možná, že se mýlí. Daleko výraznější, myslím, počátek toho snažení o novou orientaci, byl letní kurz svazu duchovenstva v roce 1958. Tedy v té době už se rozběhla taková určitá diskuse v křesťanské revý, kde zvlášť výrazně vystoupil Milan Hájek, kterému se zdálo, že mladší generace teologická se opět vrací k liberalizmu. A že jakoby přehlížela, to zápasila jeho generace, ne o mnoho let starší, tedy taková válečná poválečna generace teologů, jako by se vracela ta mladší generace, tak o těch 5-10 let mladší, než je on, jako by se vracela k liberální tematu. O tom se pak hovořilo v tom seku, teda na kurzu svazu duchovenstva v seku. Teď takovou maličkou vzuvku, ještě než došlo k tomu kurzu, tak se staly dvě pode mně takové zajímavé věci. Především to, že do kláštera přijela taková početnější skupina dorostu nebo bývalého dorostu Vinohradského na brigádu. Například tam byl Honza Keller, nemohl bych moc ještě další, ale ten Honza Keller je z nich tak jako dneska nejznámější, taky tam byla Jarka Henslová, Lidka Šilková, možná, že bych si vzpomněl na další Titus Zelený tam byl. A já jsem pro neděle, které měly být společné, to je, kdy měla být i tato mládež, i to dorostenci, v kostele klášterském připravil několik kázání, já si pamatuji zvláště na dvě kázání, kde jsem se pokusil říci nějak to, k čemu nás vedli na fakultě, co bylo na fakultě probojované, ale co se jakoby do posud nedařilo říci v našich sborech. Tímto tématem se taky objíral článek měna Blábany, jak dlouho ještě budeme my jako mladí faráři, nebo mladí kazatelé zamlčovat našim členům výsledky biblické kritiky, teologické výdobitky posledních 20, 30 let a podobně. Já jsem se pokusil, to myslím v otázce vztahu k bolesti, k utrpení, ke smrti, v takovým civilním způsobem říci, že některé ty představy náboženské vlastně nejsou evangelijní, že Evangelium může zápasit s utrpením, s bolestí, překonává je, že nelze mluvit o každé smrti jako o boží vůli a podobně. Tyto motyvy jsem zapracoval do svých kázání a velmi civilně jsem je vyjádřil stylem asi takovým, jakým se mluvilo na našich brigádách nebo na školkách v Mládeže. Byl přitom také Mirek Procházka, můj švager, a ten se mě pak ptal po jednom tom kázání, prosím tě, co to teď kážeš? Já jsem mu říkal, no to je takový pokus vyjádřit to, co my vlastně zastáváme a co se bojíme říci. Říci tady pod záminkou to, že tu je ta Mládež, je to jako pro tu Mládež to říci i sboru. A říká, no a jak je to nějaký cyklus? Já říkám, no já mám pracovní název Nová orientace. A Mirek říká, no to je, takhle by se mělo kázat vždycky. Druhý motív, nebo druhá taková drobnost zajímavá byla ta, že na zastave Milan Opočenský, který přijel nedávno ze západního Německa, mě a Mireka, a projezd velmi nadšený výklad o tom, že se setkal v porýní s braterství farářskými, kde o všem jsou i nefaráři, křesťanská inteligence, kde se pokračuje v tom nejlepším z těch tradic, vyznávající církve, a zakončil tím, že my bychom v Československu také měli takové braterstvo založit. A že on si to představuje tak, že by to braterstvo tvořil lidé, kteří byli osloveni hromádkou, hromádkovým úsilím, že by tam byli faráři, pravděpodobně hlavně mladí faráři, ale i staří faráři, že by tam byla křesťanská inteligence, tak se obrátil na Mireka, že například učitele, naši učitele, že by tam byli lékaři, a že by se scházeli k takovým pracovním konferencím, podobně jako oni jsou měli tu konferenci o tom sborníku, a prolůl o tom s velkým nadšením, a zdalo se mně, že i Mirek, jako proto mě velké pochopení, i mně se ta myšlenka zalíbila. Také trochu, protože jsem se nějak předtím obíral na základě dopisu Milana Hajka Mileně, takovou jakousi osamoceností některých lidí. A když jsme potom byli v Seku, tak jsem o tom několika přátelům vyprávěl, o tomto návrhu Milana Opočenského, že totiž vlastně někteří lidé jsou osamocení, jmenoval jsem Milana Hajka, Milana Mrázka, Milana Opočenského. A Milan Balaban, co dokoností také tedy Milan, řekl, že by některé ty Milany bral, tedy hlavně Milana Mrázka, že rozumí Starému zákonu, Milana Hajka, to že je teolog, ale k Milano Opočenskému, že nemá důvěru. To se potom později Milano Opočenský dověděl a na tyto snahy zanevřel. K Farářskému kurzu předcházel evangelizační kurz, kde byla profesorka Komárková, která tam měla veliký ohlas mezi našemi pietisty. Velice její účast podporoval brater Farář Balaban, otec Balaban, Antonín Balaban. A to tam také tedy pak zůstala ten další běh a těch rozhovorů se zúčastnil. Když jsem ovšem ještě s několika přáteli předložil ten plán takového braterstva paní profesorce, tak ta se proti tomu velmi vehementně postavila a říkala, nebezpečí takového braterstva by bylo v tom, že byste žili konferencemi, diskusemi, teologickými články a nevytvářeli byste braterstva ve zboru. Necítili byste se ve zboru doma. Věřte si například takového Ilko Stanka, který má také velké teologické a exegetické zájmy, ale přitom jaksi je tělem, srdcem duši je ve zboru. Nejezdí ani na ty konference nebo na ty kurzy. My jsme potom později s Melnem Balabanem o tom hovořili soukromně, nebo mezi čtyřma očima, a Milan říká na tom, co říká Komarková, je něco pravdy, myslím, že by to bylo předčasné. Než založíme braterstvo, musíme rozvinout širokou teologickou diskusi. Při tomto kurzu totiž docházelo k takovým zvláštním střetnutím. Totiž vlastně dal k tomu podnět Petr Pokorný, který domluvil, že Milan Hájek pronese svou kritiku mladé generace, protože se mu zdálo, že je namířená hlavně proti němu, Petru Pokornému, a jeho vrstevníku. Ukázalo se ovšem, že do té mladé generace Milan Hájek zahrnuje i starší teologi, nebo starší faráře, než je Petr Pokorný. Výsloveně také lidi, jak se vyjádřil, kolem Komárkové. Dalo by se říci, že to byli lidé, kteří byli takovými dědici práce akademické jimky. Milan Hájek skutečně takovou kritiku pronesl, byla velmi solidní, ovšem bylo velmi zajímavé, že při těch rozhovorech se ty fronty vytvářely jinak, než někteří soudili předem. Při rozhovoru o eschatologii došlo k tomu, že Milan Hájek zastával velmi stejně důraz na pozemskou eschatologii, nebo jak se tady říkalo, masívní eschatologii, spolu s námi proti Milanu Pavlinecovi. Štěpán Milan Pavlinec byl vlastně žák glutmanův a jeho eschatologie byla čistě spiritualistická, duchovní. To se ukázalo právě v tom rozhovoru. Nebo zase při rozhovoru o tom, jestli je křesťanství, náboženství, došlo k takovému dost ostrému sporu, kdy proti mě a Fredovi vystoupil Jendadus velmi energicky, s tím, že odmítl takovéto dělení na křesťanství a náboženství, zvláště v článcích profesora Ježkého, který o tom už tehdy psával do kostnických isker, že dodnes ty články se tam stále úporně opakují. Myšlenka byla asi ta, že křesťanství není náboženství, že křesťanství staví na zjevení, kdežto náboženství staví na lidském náboženském citu nebo náboženském založení a podobně. Jendadus protitom namítal to, že naši lidé ve sborech nerozlišují křesťanství a náboženství a že to jenom mate nahledě k tomu, že křesťanství, jak ho známe, je náboženství. To také navazovala profesorka Komárková, které se toto Vártovské dělení nikdy vlastně nelíbilo, podporovala vlastně tuto myšlenku. Naproti tomu my s Fredou jsme zdůrazňovali, že je potřeba Evangelium přinášet tak, aby bylo otevřeno i nenáboženským lidem, že moderní člověk je dodál v mnohém ohledu náboženský, jak zdůrazňovali právě tito zastánci toho náboženství, ale také, že jsou lidé nenáboženští a že my sami jsme vlastně velmi vděční těm, kdo nám křesťanství přidlížili takovým nenáboženským způsobem. Vzpomínám si, jak Freda velmi vehementně tam mluvil i o tom, jak když se setká s adcheistou, jak je třeba, aby on se úplně zbavil všech dogmatických předsudků a tu cestu k poznání pravdy, poznání Evangelia prodělával s tím adcheistickým přítelem krok za krokem. S tím, že ten křesťan nemá žádné výhody, žádný handicap, v kladném slova smyslu, proti tomu adcheistovi. Bylo zajímavé, jak Jendadus tehdy dost úporně hájil tu myšlenku náboženství. Další zajímavý rys byl ten, že o této diskuse byl veliký zájem. Vedení z čedu nebo vedení kurzu se zdálo, že to lidi otravuje a tak se řeklo, že další diskuse zúčastní pouze zájemci. To bylo to v té malé chatě, to mělo být. Ta malá chata nestačá, pak se tam všichni nadspali ve velké množství. A tam také došlo k tomu, že proti mlennou hajko vystoupil Jan Milíč Lochman na obhajobu té mladé generace. V této věci. Že totiž není liberální v tom, že by přeceňovala člověka nebo že by vycházela z optimistické antropologie. Z představy, že člověk je dobrý. Nebo že je možná navazovat na nějaké jeho takové dobré náboženské základy. Že se nikde nesetkal s nějakým optimistickým pohledem a že pro liberalismu z 19. století bylo typicky takové přecenění člověka, optimistická antropologie spojená také ovšem s evolucionismem, s takovým optimismem, pokud jde o vývoj. To byla také další zajímavost této diskuse. Nedopatřením se stalo, že se tam podařilo, to je taková na okraj poznámka, urazit Hromádku. Hromádka přijel pozdě na ten kurs a při jedné té diskusi přišel pozdě k oknu té místnosti, kde se o tom diskutovalo. Předsedal diskusii Jaromír Sklenář, teda vrstevník Milana Hajka, známý takovým prostorěkým humorem. A ten přerušil a přivítal Hromádku a Hromádka se s Hromádkem se diskutuje a Sklenář mu s takovým humorem říká, tady se vyrovnává mladá generace ze starou generací. A Hromádka, to jako mluvíte proti mě s takovým zájmem, že se kritizuje jeho teologie. A Sklenář říkala, kdepak, teď už je stará generace, a tady já, Milan Hajek a Milan Pavlinec, a jmenoval několik těch svých vrstevníků. A Hromádka se smál, říkala, no a co jsem potom já? A Sklenář řekl, no vy, pane profesore, jste už z kamenělina. Hromádka se odvrátil od toho okna a urazil se. A až do své smrti se domníval, že tehdy ta mladá generace ho nějak odepsala. A říkala mu vysvětlit, že to měl být teda vtip a že šlo tedy vlastně o takové nové položení otázek. Byla to svým způsobem škoda a taková ta, ten zvrat Hromádku v roce 1958 mě abych motivoval i zklamáním z toho seku. Hromádka od roku 1958 se přestala vůbec zajímat o takové vnitřní věci. To trvalo celých deset let. Když teda někdy se podařilo ho zatáhnout v diskuse, byl už takový nějaký uražený. Mám o tom takový zážitý doklad. Milan Opočenský, uražen tou zmínkou o neduvěře vůči němu, kterou přičítal tu zmínku mě, mě napsal dopis, kde označil to, co se dělo v seku za střečkování a se cítí teda hluboce dotčen tím, že mladá generace si nechce vést rozhovor. Tak to jen takové drobnosti. Skutečně se na závěr této diskuse se rozhodlo, že se v tom bude pokračovat a že se to důkladně připraví, a to za rok, na příštím letním kurzu, že budou taková tři temata. Otázka písma, vztah k písmu, autorita písma, a že tomu tematu promluví tři představitele. Představitele mladé generace, střední generace a staré generace. Podobně tak o kristu, učení o kristu, christologie, to bude druhé tema, a třetí tema bude otázka království božího, eschatologie. A ke všem těm tematům že promluví vždy tři referenti k tomu, že se musí přesedovat diskuse. Tento program se pak připravoval celý rok. Při nejbližším setkání s Mirkem Procházkou jsem mu referoval o všech těchto diskusích na www.pildot.cz
====================
s2.flac
====================
Při nejbližším setkání s Mirkem Procházkou jsem mu referoval o všech těchto diskusích i o tom, jak hromádka byl dotčen a o súdech té myšlenky toho braterstva. A tak několikrát jsem se zmínil o tom, že se mluví o mladé, nejmladší generaci, střední generaci a jemu se to velice nezdále povídá, neužívejte toho slova mladá generace, protože to samozřejmě bude popuzovat příslušníky starší generace, nejde o vlastně otázky generační, nechceme, aby se ten rozhovor svedl na problémy generační, to každou diskusí umrtví, je potřeba hovořit o programu. A říkám, jak jsi říkal, jak jsi tehdy říkal tomu cyklu letního? Říkám, nová orientace, říkejte nová orientace, jenom proto, aby se zabránilo tomu označování generačním, to by mohlo být velmi neužitečné. Tak to byl ten rok 1958, já mám z roku 1958 tady před sebou takový zvláštní doklad, je to sešitek, který jsem si vedl v nemocnici o počno 17. srpna 1958. Do té nemocnice jsem se dostal, krátce potom, co někteří přátelé přijeli do kláštera, pomohli tam asfaltování. Asfaltování dělali už v bezemě, pak jsem byl nemocněn, dostal jsem se do nemocnice a tam jsem si dělal poznámky. Ty poznámky by byly jistě všechny zajímavé, ale já teď mám na mysli jenom to, co se týká nové orientace. Mezi úkoly například bylo taková pro mě poznámka připravit temata i texty nové orientace. Zřejmě ještě se myslí ta nová orientace jako buď cykl zkázání, nebo taková teologická tematika. Pro kosnické jiskry připravit hromádku zátrhů o písních o mladé generaci. Dole potom živé a životné otázky, ala job. A pak je tu několik takových principů té nové orientace. Je to v té podobě, že vždycky je narážka na nějaký biblický verš nebo na nějaký církevní slogan a potom napravo je čemu se to nerovná a čemu se to rovná. Nepřipodobňujte se světu tomuto římanu 12.2. Neznamená utíkejte ze světa, ale znamená to bojujte o změnu. Jste vyvoleni neznamená pícha na spasení, ale znamená vědomí určitých úkolů. Spasení neznamená týká se mé duše, znamená celého světa. Králoství boží neznamená něco pro duši po smrti, ale znamená prosvět jako cíl dějin. Zázraky se nerovná kije ohromující víru, rovná se činy praktické volající po porozumění a napodobení. Biblé nerovná se posvátná kniha, ale rovná se návod k jednání. Kázání nerovná se posvátné jednání, ale rovná se instruktář po vzbuzení výklad. Večeřepáně nerovná se pohřební rituál, rovná se radosná slavnost králoství božího. Hledáme novou vlast, závodce poutnictví neznamená záhrobí, ale rovná se novou zemi. Noetický základ není tcheocentrický, ale anchropocentrický. Smrt neznamená rada boží, ale nepřítel. Utrpení nerovná se boží ruka, trest z kouška, ale rovná se příležitost k boji. Teď je tady několik dalších studijní úkolů, které se mi patří, ale spíš bych přečetl několik těch men, které se slovojí. Tady seznám bojovníku mladé generace. U některých men je malé p. Co to p. z tehy znamenalo, nevím, ale seznám těch men je zajímavý. Tedy seznám bojovníku mladé generace, srpen 58. Milan Balabán, Alena Balabánová, Freda Kocábová, Daria Kocábová, p. Jack Trojan, Kája Trojanová, Petr Pokorný, Jan Dus, Anna Dusová, p. Jan Šimsa, Milena Šimsová, p. Karel Trusina, Marie Čejková, p. Bláža Šourek, p. Jan Čapek, p. Věra Kelerová, p. Jaroslav Pfan, Květa Pfanová, Pavel Říčan, p. Míla Vaculíková, p. Pavel Filipy, p. Ladislav Hejdánek, p. Ladislav Pokorný, Vilém Kutchan, Heda Hejdánková, Jana Šimsová, p. s vykřičníkem, Jaromír Procházka, Jeve Pavliček, Jan Trusina, Pavel Klauda. Myslím, že už ten výběr je zajímavý a škoda, že teda nevíme, co to p. znamenalo, ten se znám, ten se dělá, já teda, nemoci po těžkých horečkách, to říkám jako známý alibista. V ten následující rok skutečně došlo k tomu, že byla taková opravdu široká diskuse, hlavně vnitřní, mezi námi, psaly se různé tcheze, těch tchezí jsou stovky přímo, připravoval se program na rok 59. A myslím si, že právě tady při výběru těch temat i těch řečníků došlo vlastně k takovému vyostření toho, co vlastně je v tomto směru nové orientace. Jednak v tom, že se posaly ty tcheze, tím se určovala tematika, také, že se říkalo, no ten by vlastně měl promluvit nebo neměl. Já se teď ovšem nespomenu přesně kdo nakonec promluvil, ale vím, že nejlepší projev měl Kaja Trusina. Kaja Trusina o christologii. Velmi zajímavý a v velikou diskusi zbuzující referát o písmu měl Jan Dus. Velmi radikálně vystoupil ve věci eschatologické Jan Chvála, ale vystoupil tak radikálně pro masívní pojetí eschatologie, že Milan Balaban se hned diskusí od toho distancoval a řekl, že má dojem, že pro tu naší generaci je daleko bližší pojetí Rostislava Nechuty, který mluvil za tu střední generaci. V těch referátech se ukázalo také, že například Miroslav Ružička je nám daleko blíž než Milan Hájek. Nebo vůbec, že ta takzvaná stará generace je nám velmi blízko některými motivy, stanovisky, postoji. A tento kurz vlastně ukázal, že skutečně to není otázka generační, je to otázka směru, orientace. O novém zákoně mluvil také Petr Pokorný, o té christologii jsem měl také já několik slov jako takový... My jsme měli vždycky dva referenty. Bratr Roderl mi řekl, že Roderl nechtěl, aby se zdálo, že nějak pořadatele dávají přednost tenhle mladší generaci, tak jsme mohli to přednést až jako úvod do diskuse. Takže Freda Kotsap mluvil až jako první přihlášení do diskuse, já jsem mluvil jako prihlášení do diskuse a myslím, že i Petr Pokorný. Měli takový vždycky dvojice. Tak to byl tento kurz. Ten kurz ovšem skutečně ukázal, že tady o to veliký zájem. Mě vznikla taková chuť společně pracovat. Jako společná práce se vybrala výklad kázání nahoře. Zase o tom je dost dokladů a existují také ty výsledky té práce, když ta práce nebyla publikována. Jiný takový obor byla sbírka kázání, o které pak měl zájem profesor Dobiaš. Chtěl ta kázání otiskou, nakonec byla později, už pak za nové redakce. Sbírky kázání, otištěna kázání dvě, dvíka globáci a čekat Trojana. To asi byla tak tato doba, to je ten rok 58-59. Dalo by se říci, že tak na veřejnost, nebo do styku, nebo rozhovoru se státními úřady přišla tato skupina v roce 1960. V době, kdy došlo k prvnímu odnímání státních souhlasů, tak se tato skupina, tato přátelé se skupiní programově kolem toho směru, který zdůrazňoval lidství kristovo písmo jako dialog světků, nikoli jako uzavřené kompendium dogmat a království boží jako cíl dějin, jako něco, co má platit na tomto světě, co má smysl pro tento svět a nejenom individuálně pro lidskou duši. Tak v tomto období se potom pokusila tato skupina zastat se farářů, kteří ztratili souhlas pokračovat v takovém usilí o uznání křesťanství, křesťanského pohledu na svět jako něčeho pozitivního, ne pesimistického, ne pasívního, nereakčního a podobně. V roce 1960 došlo k prvnímu rozhovoru. Ty rozhovory s ministerstvem školství a kultury, respektive s pracovníky církevního odboru tohoto ministerstva, vystávají také za samostatnou historickou studii. Docházelo také k rozhovorům uvnitř církve. Vím, že jsme třeba s menem Balabanem byli pozváni na pastorálku do Brna a promluvili jsme o těchto snahách a o nové orientace z faráří brněnského seniorátu. Bylo to přijímáno s velkou neduvěrou. Docházelo také k tomu, že synodní senior, doktor Viktor Hájek, měl o tyto věci veliký zájem, byl velmi kritický k těmto snahám. Jednou dokonce řekl, že naši církev obchází strašidlo nové orientace, které nedávno obcházelo strašidlo taňkovců. O všem bylo zajímavé, že na to reagoval velmi formátně. Došlo k několika pozvání těch přátel nové orientace na synodní radu, kde se vedli teologické rozpravy. Pokoušel se k tomu přizvat na pomoc takové, aby se říct pro něho pozitivně církevní linie, zval některé faráže střední generace. Vím, že tam jednou byl Jan Vencovský přizván, jindy tam byl přizván Ríša Firbas, byl pozván Adolf Kotouček, teď si nespomínám, kdo ještě, ale někteří ty pozvání při rozhovoru, to se pak ukázalo zvlášť při rozhovoru s Janem Vencovským, že nakonec Viktor Hájek, Viktor Hájekovi bylo daleko blížší, co jsme říkali my, hlavně co říkal Freda Kocá, a vlastně to jsem říkal já, že mu bylo blížší, než co říkal Jan Vencovský. A to proto, že ten Viktor Hájek patřil do podobné generace jako Miroslav Růžička, a ty výchozí vody byly nám daleko, měli jsme si k sobě blíž s tou nejstarší generací, než s tou takzvaně střední generací, když ošem mnoho těch přátel z té střední generace mělo proti některé motívy velké porozumění. Ošem bylo zajímavé, že už v této době se lidé, kteří předtím platili za obdivovatele nebo následovníky Martina Niemellera, že už v této době se začali velmi bojovně od nové orientace odlišovat. Vzpomínám si, že třeba do té doby se zdálo všem, že třeba Lubor Mířejovský je takovým představitelem toho civilního křesťanství, modelního křesťanství. Když jsme vystoupili ovšem s celoutou problematikou, podmíněnou tehdy v roce 1959 takovou akcí na školách a v kulturním životě, které se říkalo dovršování kulturní revoluce, že totiž jsme říkali, že by bylo potřeba umožnit mládeži vyrovnat se moderně a vědecky s takovými představami, jako by náboženství bylo spjato se starým obrazem světa, s představou o nebi, pekle, představou o stvoření v sedmi dnech a podobně. A že by bylo potřeba docela otevřeně říct si, tak a tak se věci mají, my si nepředstavujeme, že byl svět stvořen před šesti tisíci lety, že peklo je lokalita nad oblaky, že peklo je lokalita pod povrchem zemským a podobně. Mirovský velmi bojovně vystoupil proti těmto snahám a označil to za šajn problémy, zdánivé problémy. Naproti tomu v této době došlo k takovému zblížení například s Miroslavem Rodrem, ačkoji vlastně tehdy byl, dá se říct, postarší. V té době také se velice silně přimkl k tomuto směru Jan Čapek, který se vrátil z vojny, už jako voják zajel na jednu brigádu do Gdyně, kde velkým natšením se nějak připojil, tak celého srdce se připojil k tomu směru, i když měl dá velké výrady Petru Pokornému a jiným. Také Blahoužájek se zúčastnil v těch rozhovorůch a potom dokonce i Vláďa Tajich. Některé teoložky, respektive už farářky nebo vykářky, Marije Čejková například a podobně. Tady ani tehdy nebo právě tehdy v tom rozběhu nepůsobila ta nová orientace dojmem nějaké sevřené skupiny, protože třeba na tej exegézi kazání nahoře se podílelo asi 40 lidí. Uvodní rozbor, takový úvod, který práci měl Milan Mrázek, s chutí se zúčastnili někteří lidé známí později jako pietisté. Šlo spíš o to, vytvořit taková pracovní společenství, která by hovořila o teologii, která by si pomáhala ve farářské práci. A necítilo se to nějak vyhraněně. Tomu vlastně došlo teprve tehdy, až byl založen Mírový odbor s vázu duchovenstva, tomu došlo myslím dokonce už v roce 58 nebo 59, ale zvláště po 61. roce došlo k takové veliké diskusii, kdy jsme žádali rozčíření Mírového odboru o některé tý přátelé, kteří v Mírovém odboru nebyli. Původní Mírový odbor měl vlastně málo členů, byli tam Miroslav Ružička, Josef Smolík, toho navrhl Jack Torján, stál se předsedou, byl s volem plénem, Miroslav Ružička, Freda Kocáb, Jiří Weber a já. Teprve po některých těch událostech, které byly ovlivněny tím, že těch schůzek Mírového odboru se zúčastnili i další, hlavně tedy Jaroslav Pfann, Milan Balabán, Jenda Čapek, Jack Torján, Láďa Hejdánek a další, docház došlo k tomu, že se ten Mírový odbor rozšířil asi na 9 nebo 8 nebo 9 členů, což umožnilo, že se těch schůzky hovořící o teologii legalizovali, ale současně tou institucí se vlastně také omezili. Tam byl i problém takový docela praktický, že třeba na ty schůzky se platilo cestné, to znamená, že takové širší rozhovory se dály jenom, když se lidé sjeli třeba do Prahy na kurs, ale na takové vlastní tematické nebo když se něco událo mimořádného ve světě, tak bylo možnost volat Mírový odbor, ale vlastně jenom v tom uším kruhu. A snad také, to bylo pak už v těch 60. letech, tím, že docházelo k rozhovoru na ministerstvu, zase takovém uším týmu, že se uší tým scházel k těm poradám, tak také potom, tím, že byly věci prohovořené, vystupoval i na církevním fóru jako sevřená skupina. Nikdy však si ti přátelé, kteří nebyli na té instituční platformě, to jsou například Bláža Šourek, Kaja Trusina, Petr Pokorný a další, tyto přátelé se tak nějak velmi spontánně, Ludvík, Lobáz, Stas připojovali, ale přeci těmhom se vlastně vytvářelo taková jakoby uzavřená skupina. Myslím, že by bylo ještě potřeba více zdůraznit úlohu profesora Jebe Součka. Obvykle se soudí, že nová orientace se vyvíjela v rozhovoru, hlavně s jelhromádkou a pak jeho žáky, ale možná, že největší takový vliv měl profesor Souček. Teologicky, myslím, že ty hlavní motývy, které nová orientace na začátku zúrazňovala, byly vlastně motývy Součkovi. Také vlastně ten původní základ nebo původní takový podnět, nebo tedy původní orientace byla ta, říci vlastně to, co jsme slyšeli na fakultě, a to tedy hlavně od Součka, říci našim zborům, říci na našich zborech. A to také potom jednou Souček sám pozitivně zhodnotil, v tom smyslu, že jednou řekl, začal svou přednášku tím, že si uvědomuje, že nová orientace je vlastně radikalizovaný Souček. To je z to, co on říkal ve svých exkurzech, co říkal tak jakoby na okraji své exegetické práce, tedy výkladu Nového zákona, především se vlastně dostalo do centra sporu. Bylo to zvlášť nápadné v otázce písma svatého, jeho autority pojetí písma jako rozhovoru světků, byly to jeho poznámky o partenogenezi, o narození spany, bylo to řada dalších motivů, které se vlastně dostali do středu zájmu a to nějak vyloženy jakoby s větší náročností, s větším elánem, bezprostředněji, tedy radikalizovaným Součekem. Bylo také zajímavé, jak velice stál o rozhovory s námi a byl připraven vést rozhovor bez takové netrpělivosti, když i u něho se čas od času určitá netrpělivost ukazovala. Jistě, že na takové seskupení nebo vytvoření nebo ujasnění teologické měl veliký vliv Hromádka, také právě se svou snahou o vedení rozhovoru. V dnešní situaci se zdá, jakoby tato věc byla až na okraji, nebo jakoby rozhovor s Hromádkou byl rozhovorem s určitým pojetím, kladným pojetím socializmu. Ale ve skutečnosti tyto otázky, naozáště na počátku, nebyly tak důležité, anebo byly takovým skoro samozřejmým předpokledem pro vedení rozhovoru. Teprve dneska se ukazuje, jak mnoho měl Hromádka pravdu, v odhadu, že vlastně jenom ten, kdo bude umět porozumět socialismu v jeho síle, marxismu v jeho síle, bude připraven na to zápasit s marxismem, zápasit s komunismem. Nebo ještě snad lépe řečeno, nebo nesnad lépe, spíš aktuálněji, že vlastně teprve ten, kdo dovede vidět klady, dovede říci také ano, bude umět říkat ano, bude umět pak také jednou říci ne na důležité místě. Kdo se vyčerpá tím, že od počátku bude všechno nekovat, nebude schopen říci ne tam, kde toho bude zapotřebí. Myslím si, že i v jeho životě to je patrné v tom jeho elaborátu ze září 1968. Zvláštní místo, nebo zvláštní podnět k vytvoření toho, čemu se říkala nova orientace, ovšem byl také rozhovor s profesorkou Komárkovou. A myslím si, že zvláště na brigádách se utvářely jednak takové dost pevné přátelské svazky, nebo i další spojnectví, právě v rozhovoru s tím, co přinášela profesorka Komárková, pani profesorka, jak jsme říkali. Nedovedu teď přesně vystihnout to hlavní, myslím, že nám velice pomáhala k tomu neustále vidět pod povrch událostí, neustále nás upozorňovala nebezpečí našich iluzí o rychlém nebo postupujícím pokroku, nebo o možnostech, které jsou otevřeny. Možná také bychom říci tak, že vlastně ona byla první, kdo ztratila státní souhlas k výkonu svého povolání, a to již v roce 1948. To znamená, že její perspektiva, nebo její noetická pozice byla daleko vyostřenější než v našem případě, když jsme většinou samozřejmě měli určité obtíže, těžkosti během těch let, kdy se Nova orientace formovala, i těch předcházejících let, Jakub Trojan například byl tři roky na vojně. Ale i potom množství teda měli takové zverázné zkušenosti. Jendadus byl povolán na vojnu během svého studia. Potom, po roce 1960, Jiří Weber ztratil souhlas k výkonu fojarské služby. V roce 1964 jej ztratil Jendadus. Podobně tak i jiní byli v různých situacích různě ohroženi. Já sám jsem odcházel také v roce 1963 po půl druhém roce velmi složitého, těžného jednání s úřady i s církemními funkcionáři. Totiž ta pozice nebýt úplně přijímán společnosti, respektive orgány společnosti nebo ostatními orgány, umožňuje člověku vidět pod povrch. Vždycky člověk, který je tablován ve společnosti, je v nebezpečí přecenit, přeceňovat své možnosti, respektive si přikrášlovat svou pozici. A to vlastně spolupomáhalo vytvářet určitý rys, no ve orientace totiž takovou, řekl bych, neoficiálnost, nebo dneska se z ovlivu užívá slova nonkonformnost. Tedy vidět věci po svém, při všem kladu ke společnosti, ve kterém jsme, při všem pozitivním pokusu, vést rozhovor s marxisty, vést rozhovor s marxismem, přijímat pozitivně důležité motyvy socialistické, při tom všem vědět, že nejsme něčím, co by mohla společnost lehko strávit, lehko spolknout, že také nejde o to učinit se stravitelným. Byl veliký omyl domnívat se, že při civilní interpretací jde o to učinit Evangelium nebo učinit cestu křesťanství nějak zdravitelnější, přijatelnější modernímu člověku. S tímto předsudkem jsme se od počátku neustále setkávali, kdy nám lidé, kteří byli velmi konformním na ohledech, vytýkali, jakobychom ochuzovali Evangelium tím, že ho činíme přijatelné inteligenci modernímu člověku, člověku vědecky myslícímu. Bylo zajímavé, že třeba doktor Viktor Hájek dovedl nějak prohlédnout, že jde o předsudek, vzpomínám si na tom jednom rozhovoru, že jsme o tom hovořili a že byl tak příjemně překvapen, když jsem se pokusil vyjádřit, že při civilní interpretaci nejde o to ochudit obsah Evangelia, že nejde o to učinit to hladším, že v jistém smyslu třeba absurdní divadlo, o kterém se taky začalo diskutovat a také byly první pokusy uvést některé věci na naše scény, nebo i malé formy divadelní začaly uvádět některé motývy na jeviště, že totiž vlastně to absurdní divadlo je současné, je moderní a je modernímu člověku přijatelné, aniž by nějak ztrácilo na občité paradoxnosti nebo na právě té absurditě. Ale je současné, je to programatika, která je modernímu člověku blízká, dotýká se ho v jeho hloubi. V tom smyslu jsem rozuměl civilnosti ne jako nějakému rozmělnění, ulehčení, odlehčení křesťanské zvěstí nebo křesťanství tím, že bychom konformně vyšli vstříc tomu, co si moderní člověk představuje, co si přeje nebo po čem touží. Nakonec bych chtěl tady jenom ještě pozdravovat vás, kteří slyšíte v Praze. Dneska jsme měli zajímavý rozhovor. Byl tady Honza Čapek s svou rodinou. Ovšem bylo vlastně nakonec málo času na to probrat důležité otázky. Tak zatím jenom toto je ten pokus. Náš první pokus s tím hitačím se mi zdá dost neúspěšný. Zdá se mi ten výklad hrozně subjektivní, málo sevřený, ale byl bych rád, kdybyste i přesto se pokusili to komentovat, co jsem se pokusil říci. V každém rozhovoru se znovu objeví velmi aktuální otázky. Bylo tomu tak i dneska. Tak zatím se mějte pěkně a naslyšenou. Honzo, opravdu děkujem. Bylo to moc fajn, nám se to strašně líbí. Já nevím, proč Milena nám předtím říkala nějaký tvý i svý pochybnosti. Samozřejmě, že to není definitivní, ale je to fajn. Co nás tak napadá, je... Pravděpodobně bude potom potřeba tam k tomu dát takový vsuvky určitý, co to byly ty jircháře z začátku ty čtvrtky, potom ty pondělky, že jak se to takhle... Takový detail, nebo objeví se tam osoba nějaká, že tak trochu o tom ještě víc nějaký souvislosti. No ale to bude právě ta spolupráce na tom. Každej dodá co bude a pak se to nějak... Někdo to pak nakonec zrediguje. Já myslím, že v první etapě, že jde o to, ten materiál rozmnožovat. Ta redakce tam má čas. Že tady jde o to, aby bylo zachyceno toho, co nejvíc. A proto je to vynikající základ. Tak po týhle stránce teda mně se zdá, že to je docela nějaký podrobnější, detailnější komentáře a poznámky. To teda nejsem schopen udělat. Já jsem přijel až odpoledne. To ti Milena řekne. Takže mám tady vlastně jenom několik hodin na to, abych k tomu něco řekl. Takže to je málo. Já si to přetočím na svou. A časem teda snad nějaké poznánky pokud budu mít, tak ještě dodám, jo? Tak dík a taky ještě bych chtěl vyslovit své nadšení, že konečně už teda se ta situace vaše tak dalece znormalizovala, že už jsme schopni si posílat kazety. To mě úplně uchvacuje a jsem moc rád. Tak zdar a pozdrav všem ostatním. Martinovi jenom vzkaz, že mu to posílám na Šumavu. To taky teď nejsem schopen narychlo udělat a Milena už se nebude vracet. Tak to zatím přes týden udělám a bude to mít. Dostane to teda prostě, až se tam sejdou. Ještě jsem to ani neposlech. Teď jsem poslouchal jenom to tvoje. S Hedou jsme to poslouchali. Tak ještě si to vyposlechnu. Ale to už stejně komentovat a odpovídat na toto budu až někdy během týdne. Tak všem pozdrav a zdar.
s2.flac
====================
Při nejbližším setkání s Mirkem Procházkou jsem mu referoval o všech těchto diskusích i o tom, jak hromádka byl dotčen a o súdech té myšlenky toho braterstva. A tak několikrát jsem se zmínil o tom, že se mluví o mladé, nejmladší generaci, střední generaci a jemu se to velice nezdále povídá, neužívejte toho slova mladá generace, protože to samozřejmě bude popuzovat příslušníky starší generace, nejde o vlastně otázky generační, nechceme, aby se ten rozhovor svedl na problémy generační, to každou diskusí umrtví, je potřeba hovořit o programu. A říkám, jak jsi říkal, jak jsi tehdy říkal tomu cyklu letního? Říkám, nová orientace, říkejte nová orientace, jenom proto, aby se zabránilo tomu označování generačním, to by mohlo být velmi neužitečné. Tak to byl ten rok 1958, já mám z roku 1958 tady před sebou takový zvláštní doklad, je to sešitek, který jsem si vedl v nemocnici o počno 17. srpna 1958. Do té nemocnice jsem se dostal, krátce potom, co někteří přátelé přijeli do kláštera, pomohli tam asfaltování. Asfaltování dělali už v bezemě, pak jsem byl nemocněn, dostal jsem se do nemocnice a tam jsem si dělal poznámky. Ty poznámky by byly jistě všechny zajímavé, ale já teď mám na mysli jenom to, co se týká nové orientace. Mezi úkoly například bylo taková pro mě poznámka připravit temata i texty nové orientace. Zřejmě ještě se myslí ta nová orientace jako buď cykl zkázání, nebo taková teologická tematika. Pro kosnické jiskry připravit hromádku zátrhů o písních o mladé generaci. Dole potom živé a životné otázky, ala job. A pak je tu několik takových principů té nové orientace. Je to v té podobě, že vždycky je narážka na nějaký biblický verš nebo na nějaký církevní slogan a potom napravo je čemu se to nerovná a čemu se to rovná. Nepřipodobňujte se světu tomuto římanu 12.2. Neznamená utíkejte ze světa, ale znamená to bojujte o změnu. Jste vyvoleni neznamená pícha na spasení, ale znamená vědomí určitých úkolů. Spasení neznamená týká se mé duše, znamená celého světa. Králoství boží neznamená něco pro duši po smrti, ale znamená prosvět jako cíl dějin. Zázraky se nerovná kije ohromující víru, rovná se činy praktické volající po porozumění a napodobení. Biblé nerovná se posvátná kniha, ale rovná se návod k jednání. Kázání nerovná se posvátné jednání, ale rovná se instruktář po vzbuzení výklad. Večeřepáně nerovná se pohřební rituál, rovná se radosná slavnost králoství božího. Hledáme novou vlast, závodce poutnictví neznamená záhrobí, ale rovná se novou zemi. Noetický základ není tcheocentrický, ale anchropocentrický. Smrt neznamená rada boží, ale nepřítel. Utrpení nerovná se boží ruka, trest z kouška, ale rovná se příležitost k boji. Teď je tady několik dalších studijní úkolů, které se mi patří, ale spíš bych přečetl několik těch men, které se slovojí. Tady seznám bojovníku mladé generace. U některých men je malé p. Co to p. z tehy znamenalo, nevím, ale seznám těch men je zajímavý. Tedy seznám bojovníku mladé generace, srpen 58. Milan Balabán, Alena Balabánová, Freda Kocábová, Daria Kocábová, p. Jack Trojan, Kája Trojanová, Petr Pokorný, Jan Dus, Anna Dusová, p. Jan Šimsa, Milena Šimsová, p. Karel Trusina, Marie Čejková, p. Bláža Šourek, p. Jan Čapek, p. Věra Kelerová, p. Jaroslav Pfan, Květa Pfanová, Pavel Říčan, p. Míla Vaculíková, p. Pavel Filipy, p. Ladislav Hejdánek, p. Ladislav Pokorný, Vilém Kutchan, Heda Hejdánková, Jana Šimsová, p. s vykřičníkem, Jaromír Procházka, Jeve Pavliček, Jan Trusina, Pavel Klauda. Myslím, že už ten výběr je zajímavý a škoda, že teda nevíme, co to p. znamenalo, ten se znám, ten se dělá, já teda, nemoci po těžkých horečkách, to říkám jako známý alibista. V ten následující rok skutečně došlo k tomu, že byla taková opravdu široká diskuse, hlavně vnitřní, mezi námi, psaly se různé tcheze, těch tchezí jsou stovky přímo, připravoval se program na rok 59. A myslím si, že právě tady při výběru těch temat i těch řečníků došlo vlastně k takovému vyostření toho, co vlastně je v tomto směru nové orientace. Jednak v tom, že se posaly ty tcheze, tím se určovala tematika, také, že se říkalo, no ten by vlastně měl promluvit nebo neměl. Já se teď ovšem nespomenu přesně kdo nakonec promluvil, ale vím, že nejlepší projev měl Kaja Trusina. Kaja Trusina o christologii. Velmi zajímavý a v velikou diskusi zbuzující referát o písmu měl Jan Dus. Velmi radikálně vystoupil ve věci eschatologické Jan Chvála, ale vystoupil tak radikálně pro masívní pojetí eschatologie, že Milan Balaban se hned diskusí od toho distancoval a řekl, že má dojem, že pro tu naší generaci je daleko bližší pojetí Rostislava Nechuty, který mluvil za tu střední generaci. V těch referátech se ukázalo také, že například Miroslav Ružička je nám daleko blíž než Milan Hájek. Nebo vůbec, že ta takzvaná stará generace je nám velmi blízko některými motivy, stanovisky, postoji. A tento kurz vlastně ukázal, že skutečně to není otázka generační, je to otázka směru, orientace. O novém zákoně mluvil také Petr Pokorný, o té christologii jsem měl také já několik slov jako takový... My jsme měli vždycky dva referenty. Bratr Roderl mi řekl, že Roderl nechtěl, aby se zdálo, že nějak pořadatele dávají přednost tenhle mladší generaci, tak jsme mohli to přednést až jako úvod do diskuse. Takže Freda Kotsap mluvil až jako první přihlášení do diskuse, já jsem mluvil jako prihlášení do diskuse a myslím, že i Petr Pokorný. Měli takový vždycky dvojice. Tak to byl tento kurz. Ten kurz ovšem skutečně ukázal, že tady o to veliký zájem. Mě vznikla taková chuť společně pracovat. Jako společná práce se vybrala výklad kázání nahoře. Zase o tom je dost dokladů a existují také ty výsledky té práce, když ta práce nebyla publikována. Jiný takový obor byla sbírka kázání, o které pak měl zájem profesor Dobiaš. Chtěl ta kázání otiskou, nakonec byla později, už pak za nové redakce. Sbírky kázání, otištěna kázání dvě, dvíka globáci a čekat Trojana. To asi byla tak tato doba, to je ten rok 58-59. Dalo by se říci, že tak na veřejnost, nebo do styku, nebo rozhovoru se státními úřady přišla tato skupina v roce 1960. V době, kdy došlo k prvnímu odnímání státních souhlasů, tak se tato skupina, tato přátelé se skupiní programově kolem toho směru, který zdůrazňoval lidství kristovo písmo jako dialog světků, nikoli jako uzavřené kompendium dogmat a království boží jako cíl dějin, jako něco, co má platit na tomto světě, co má smysl pro tento svět a nejenom individuálně pro lidskou duši. Tak v tomto období se potom pokusila tato skupina zastat se farářů, kteří ztratili souhlas pokračovat v takovém usilí o uznání křesťanství, křesťanského pohledu na svět jako něčeho pozitivního, ne pesimistického, ne pasívního, nereakčního a podobně. V roce 1960 došlo k prvnímu rozhovoru. Ty rozhovory s ministerstvem školství a kultury, respektive s pracovníky církevního odboru tohoto ministerstva, vystávají také za samostatnou historickou studii. Docházelo také k rozhovorům uvnitř církve. Vím, že jsme třeba s menem Balabanem byli pozváni na pastorálku do Brna a promluvili jsme o těchto snahách a o nové orientace z faráří brněnského seniorátu. Bylo to přijímáno s velkou neduvěrou. Docházelo také k tomu, že synodní senior, doktor Viktor Hájek, měl o tyto věci veliký zájem, byl velmi kritický k těmto snahám. Jednou dokonce řekl, že naši církev obchází strašidlo nové orientace, které nedávno obcházelo strašidlo taňkovců. O všem bylo zajímavé, že na to reagoval velmi formátně. Došlo k několika pozvání těch přátel nové orientace na synodní radu, kde se vedli teologické rozpravy. Pokoušel se k tomu přizvat na pomoc takové, aby se říct pro něho pozitivně církevní linie, zval některé faráže střední generace. Vím, že tam jednou byl Jan Vencovský přizván, jindy tam byl přizván Ríša Firbas, byl pozván Adolf Kotouček, teď si nespomínám, kdo ještě, ale někteří ty pozvání při rozhovoru, to se pak ukázalo zvlášť při rozhovoru s Janem Vencovským, že nakonec Viktor Hájek, Viktor Hájekovi bylo daleko blížší, co jsme říkali my, hlavně co říkal Freda Kocá, a vlastně to jsem říkal já, že mu bylo blížší, než co říkal Jan Vencovský. A to proto, že ten Viktor Hájek patřil do podobné generace jako Miroslav Růžička, a ty výchozí vody byly nám daleko, měli jsme si k sobě blíž s tou nejstarší generací, než s tou takzvaně střední generací, když ošem mnoho těch přátel z té střední generace mělo proti některé motívy velké porozumění. Ošem bylo zajímavé, že už v této době se lidé, kteří předtím platili za obdivovatele nebo následovníky Martina Niemellera, že už v této době se začali velmi bojovně od nové orientace odlišovat. Vzpomínám si, že třeba do té doby se zdálo všem, že třeba Lubor Mířejovský je takovým představitelem toho civilního křesťanství, modelního křesťanství. Když jsme vystoupili ovšem s celoutou problematikou, podmíněnou tehdy v roce 1959 takovou akcí na školách a v kulturním životě, které se říkalo dovršování kulturní revoluce, že totiž jsme říkali, že by bylo potřeba umožnit mládeži vyrovnat se moderně a vědecky s takovými představami, jako by náboženství bylo spjato se starým obrazem světa, s představou o nebi, pekle, představou o stvoření v sedmi dnech a podobně. A že by bylo potřeba docela otevřeně říct si, tak a tak se věci mají, my si nepředstavujeme, že byl svět stvořen před šesti tisíci lety, že peklo je lokalita nad oblaky, že peklo je lokalita pod povrchem zemským a podobně. Mirovský velmi bojovně vystoupil proti těmto snahám a označil to za šajn problémy, zdánivé problémy. Naproti tomu v této době došlo k takovému zblížení například s Miroslavem Rodrem, ačkoji vlastně tehdy byl, dá se říct, postarší. V té době také se velice silně přimkl k tomuto směru Jan Čapek, který se vrátil z vojny, už jako voják zajel na jednu brigádu do Gdyně, kde velkým natšením se nějak připojil, tak celého srdce se připojil k tomu směru, i když měl dá velké výrady Petru Pokornému a jiným. Také Blahoužájek se zúčastnil v těch rozhovorůch a potom dokonce i Vláďa Tajich. Některé teoložky, respektive už farářky nebo vykářky, Marije Čejková například a podobně. Tady ani tehdy nebo právě tehdy v tom rozběhu nepůsobila ta nová orientace dojmem nějaké sevřené skupiny, protože třeba na tej exegézi kazání nahoře se podílelo asi 40 lidí. Uvodní rozbor, takový úvod, který práci měl Milan Mrázek, s chutí se zúčastnili někteří lidé známí později jako pietisté. Šlo spíš o to, vytvořit taková pracovní společenství, která by hovořila o teologii, která by si pomáhala ve farářské práci. A necítilo se to nějak vyhraněně. Tomu vlastně došlo teprve tehdy, až byl založen Mírový odbor s vázu duchovenstva, tomu došlo myslím dokonce už v roce 58 nebo 59, ale zvláště po 61. roce došlo k takové veliké diskusii, kdy jsme žádali rozčíření Mírového odboru o některé tý přátelé, kteří v Mírovém odboru nebyli. Původní Mírový odbor měl vlastně málo členů, byli tam Miroslav Ružička, Josef Smolík, toho navrhl Jack Torján, stál se předsedou, byl s volem plénem, Miroslav Ružička, Freda Kocáb, Jiří Weber a já. Teprve po některých těch událostech, které byly ovlivněny tím, že těch schůzek Mírového odboru se zúčastnili i další, hlavně tedy Jaroslav Pfann, Milan Balabán, Jenda Čapek, Jack Torján, Láďa Hejdánek a další, docház došlo k tomu, že se ten Mírový odbor rozšířil asi na 9 nebo 8 nebo 9 členů, což umožnilo, že se těch schůzky hovořící o teologii legalizovali, ale současně tou institucí se vlastně také omezili. Tam byl i problém takový docela praktický, že třeba na ty schůzky se platilo cestné, to znamená, že takové širší rozhovory se dály jenom, když se lidé sjeli třeba do Prahy na kurs, ale na takové vlastní tematické nebo když se něco událo mimořádného ve světě, tak bylo možnost volat Mírový odbor, ale vlastně jenom v tom uším kruhu. A snad také, to bylo pak už v těch 60. letech, tím, že docházelo k rozhovoru na ministerstvu, zase takovém uším týmu, že se uší tým scházel k těm poradám, tak také potom, tím, že byly věci prohovořené, vystupoval i na církevním fóru jako sevřená skupina. Nikdy však si ti přátelé, kteří nebyli na té instituční platformě, to jsou například Bláža Šourek, Kaja Trusina, Petr Pokorný a další, tyto přátelé se tak nějak velmi spontánně, Ludvík, Lobáz, Stas připojovali, ale přeci těmhom se vlastně vytvářelo taková jakoby uzavřená skupina. Myslím, že by bylo ještě potřeba více zdůraznit úlohu profesora Jebe Součka. Obvykle se soudí, že nová orientace se vyvíjela v rozhovoru, hlavně s jelhromádkou a pak jeho žáky, ale možná, že největší takový vliv měl profesor Souček. Teologicky, myslím, že ty hlavní motývy, které nová orientace na začátku zúrazňovala, byly vlastně motývy Součkovi. Také vlastně ten původní základ nebo původní takový podnět, nebo tedy původní orientace byla ta, říci vlastně to, co jsme slyšeli na fakultě, a to tedy hlavně od Součka, říci našim zborům, říci na našich zborech. A to také potom jednou Souček sám pozitivně zhodnotil, v tom smyslu, že jednou řekl, začal svou přednášku tím, že si uvědomuje, že nová orientace je vlastně radikalizovaný Souček. To je z to, co on říkal ve svých exkurzech, co říkal tak jakoby na okraji své exegetické práce, tedy výkladu Nového zákona, především se vlastně dostalo do centra sporu. Bylo to zvlášť nápadné v otázce písma svatého, jeho autority pojetí písma jako rozhovoru světků, byly to jeho poznámky o partenogenezi, o narození spany, bylo to řada dalších motivů, které se vlastně dostali do středu zájmu a to nějak vyloženy jakoby s větší náročností, s větším elánem, bezprostředněji, tedy radikalizovaným Součekem. Bylo také zajímavé, jak velice stál o rozhovory s námi a byl připraven vést rozhovor bez takové netrpělivosti, když i u něho se čas od času určitá netrpělivost ukazovala. Jistě, že na takové seskupení nebo vytvoření nebo ujasnění teologické měl veliký vliv Hromádka, také právě se svou snahou o vedení rozhovoru. V dnešní situaci se zdá, jakoby tato věc byla až na okraji, nebo jakoby rozhovor s Hromádkou byl rozhovorem s určitým pojetím, kladným pojetím socializmu. Ale ve skutečnosti tyto otázky, naozáště na počátku, nebyly tak důležité, anebo byly takovým skoro samozřejmým předpokledem pro vedení rozhovoru. Teprve dneska se ukazuje, jak mnoho měl Hromádka pravdu, v odhadu, že vlastně jenom ten, kdo bude umět porozumět socialismu v jeho síle, marxismu v jeho síle, bude připraven na to zápasit s marxismem, zápasit s komunismem. Nebo ještě snad lépe řečeno, nebo nesnad lépe, spíš aktuálněji, že vlastně teprve ten, kdo dovede vidět klady, dovede říci také ano, bude umět říkat ano, bude umět pak také jednou říci ne na důležité místě. Kdo se vyčerpá tím, že od počátku bude všechno nekovat, nebude schopen říci ne tam, kde toho bude zapotřebí. Myslím si, že i v jeho životě to je patrné v tom jeho elaborátu ze září 1968. Zvláštní místo, nebo zvláštní podnět k vytvoření toho, čemu se říkala nova orientace, ovšem byl také rozhovor s profesorkou Komárkovou. A myslím si, že zvláště na brigádách se utvářely jednak takové dost pevné přátelské svazky, nebo i další spojnectví, právě v rozhovoru s tím, co přinášela profesorka Komárková, pani profesorka, jak jsme říkali. Nedovedu teď přesně vystihnout to hlavní, myslím, že nám velice pomáhala k tomu neustále vidět pod povrch událostí, neustále nás upozorňovala nebezpečí našich iluzí o rychlém nebo postupujícím pokroku, nebo o možnostech, které jsou otevřeny. Možná také bychom říci tak, že vlastně ona byla první, kdo ztratila státní souhlas k výkonu svého povolání, a to již v roce 1948. To znamená, že její perspektiva, nebo její noetická pozice byla daleko vyostřenější než v našem případě, když jsme většinou samozřejmě měli určité obtíže, těžkosti během těch let, kdy se Nova orientace formovala, i těch předcházejících let, Jakub Trojan například byl tři roky na vojně. Ale i potom množství teda měli takové zverázné zkušenosti. Jendadus byl povolán na vojnu během svého studia. Potom, po roce 1960, Jiří Weber ztratil souhlas k výkonu fojarské služby. V roce 1964 jej ztratil Jendadus. Podobně tak i jiní byli v různých situacích různě ohroženi. Já sám jsem odcházel také v roce 1963 po půl druhém roce velmi složitého, těžného jednání s úřady i s církemními funkcionáři. Totiž ta pozice nebýt úplně přijímán společnosti, respektive orgány společnosti nebo ostatními orgány, umožňuje člověku vidět pod povrch. Vždycky člověk, který je tablován ve společnosti, je v nebezpečí přecenit, přeceňovat své možnosti, respektive si přikrášlovat svou pozici. A to vlastně spolupomáhalo vytvářet určitý rys, no ve orientace totiž takovou, řekl bych, neoficiálnost, nebo dneska se z ovlivu užívá slova nonkonformnost. Tedy vidět věci po svém, při všem kladu ke společnosti, ve kterém jsme, při všem pozitivním pokusu, vést rozhovor s marxisty, vést rozhovor s marxismem, přijímat pozitivně důležité motyvy socialistické, při tom všem vědět, že nejsme něčím, co by mohla společnost lehko strávit, lehko spolknout, že také nejde o to učinit se stravitelným. Byl veliký omyl domnívat se, že při civilní interpretací jde o to učinit Evangelium nebo učinit cestu křesťanství nějak zdravitelnější, přijatelnější modernímu člověku. S tímto předsudkem jsme se od počátku neustále setkávali, kdy nám lidé, kteří byli velmi konformním na ohledech, vytýkali, jakobychom ochuzovali Evangelium tím, že ho činíme přijatelné inteligenci modernímu člověku, člověku vědecky myslícímu. Bylo zajímavé, že třeba doktor Viktor Hájek dovedl nějak prohlédnout, že jde o předsudek, vzpomínám si na tom jednom rozhovoru, že jsme o tom hovořili a že byl tak příjemně překvapen, když jsem se pokusil vyjádřit, že při civilní interpretaci nejde o to ochudit obsah Evangelia, že nejde o to učinit to hladším, že v jistém smyslu třeba absurdní divadlo, o kterém se taky začalo diskutovat a také byly první pokusy uvést některé věci na naše scény, nebo i malé formy divadelní začaly uvádět některé motývy na jeviště, že totiž vlastně to absurdní divadlo je současné, je moderní a je modernímu člověku přijatelné, aniž by nějak ztrácilo na občité paradoxnosti nebo na právě té absurditě. Ale je současné, je to programatika, která je modernímu člověku blízká, dotýká se ho v jeho hloubi. V tom smyslu jsem rozuměl civilnosti ne jako nějakému rozmělnění, ulehčení, odlehčení křesťanské zvěstí nebo křesťanství tím, že bychom konformně vyšli vstříc tomu, co si moderní člověk představuje, co si přeje nebo po čem touží. Nakonec bych chtěl tady jenom ještě pozdravovat vás, kteří slyšíte v Praze. Dneska jsme měli zajímavý rozhovor. Byl tady Honza Čapek s svou rodinou. Ovšem bylo vlastně nakonec málo času na to probrat důležité otázky. Tak zatím jenom toto je ten pokus. Náš první pokus s tím hitačím se mi zdá dost neúspěšný. Zdá se mi ten výklad hrozně subjektivní, málo sevřený, ale byl bych rád, kdybyste i přesto se pokusili to komentovat, co jsem se pokusil říci. V každém rozhovoru se znovu objeví velmi aktuální otázky. Bylo tomu tak i dneska. Tak zatím se mějte pěkně a naslyšenou. Honzo, opravdu děkujem. Bylo to moc fajn, nám se to strašně líbí. Já nevím, proč Milena nám předtím říkala nějaký tvý i svý pochybnosti. Samozřejmě, že to není definitivní, ale je to fajn. Co nás tak napadá, je... Pravděpodobně bude potom potřeba tam k tomu dát takový vsuvky určitý, co to byly ty jircháře z začátku ty čtvrtky, potom ty pondělky, že jak se to takhle... Takový detail, nebo objeví se tam osoba nějaká, že tak trochu o tom ještě víc nějaký souvislosti. No ale to bude právě ta spolupráce na tom. Každej dodá co bude a pak se to nějak... Někdo to pak nakonec zrediguje. Já myslím, že v první etapě, že jde o to, ten materiál rozmnožovat. Ta redakce tam má čas. Že tady jde o to, aby bylo zachyceno toho, co nejvíc. A proto je to vynikající základ. Tak po týhle stránce teda mně se zdá, že to je docela nějaký podrobnější, detailnější komentáře a poznámky. To teda nejsem schopen udělat. Já jsem přijel až odpoledne. To ti Milena řekne. Takže mám tady vlastně jenom několik hodin na to, abych k tomu něco řekl. Takže to je málo. Já si to přetočím na svou. A časem teda snad nějaké poznánky pokud budu mít, tak ještě dodám, jo? Tak dík a taky ještě bych chtěl vyslovit své nadšení, že konečně už teda se ta situace vaše tak dalece znormalizovala, že už jsme schopni si posílat kazety. To mě úplně uchvacuje a jsem moc rád. Tak zdar a pozdrav všem ostatním. Martinovi jenom vzkaz, že mu to posílám na Šumavu. To taky teď nejsem schopen narychlo udělat a Milena už se nebude vracet. Tak to zatím přes týden udělám a bude to mít. Dostane to teda prostě, až se tam sejdou. Ještě jsem to ani neposlech. Teď jsem poslouchal jenom to tvoje. S Hedou jsme to poslouchali. Tak ještě si to vyposlechnu. Ale to už stejně komentovat a odpovídat na toto budu až někdy během týdne. Tak všem pozdrav a zdar.