The lecture explores the concept of dissatisfaction as a fundamental characteristic of the human being. According to Arnold Gehlen, humans are deficient beings, incapable of survival without constant self-improvement and improvement of their surroundings. This dissatisfaction, whether with external circumstances or personal shortcomings, is the driving force of progress. The text criticizes contemporary Czech society, where dissatisfaction is often perceived as a national habit and a sign of an inability to adapt to new conditions, despite an objective improvement in the situation. It references Hayek's idea that the key human skill is the effective utilization of one's abilities, but simultaneously emphasizes the necessity of distinguishing between true and false dissatisfaction. True dissatisfaction leads to constructive changes and improvements, while false dissatisfaction is mere complaining without an attempt at resolution. It highlights that even market mechanisms require corrections and that dissatisfaction can be a legitimate impulse for necessary changes.
O nespokojenosti pravé a nepravé [cyklus Meditace]
docx | pdf | html | digitized
◆ speech, Czech, origin: 17. 1. 1994 ◆ note: pro Český rozhlas
- Related preparatory texts:
- O nespokojenosti pravé a nepravé [cyklus Meditace]
O nespokojenosti pravé a nepravé [cyklus Meditace] [1994]
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini 3 (flash/pro) – únor 2026]
--- (O nespokojenosti pravé a nepravé¤.flac) ---
Jiný hlas: O nespokojenosti pravé a nepravé. Člověk je podle Arnolda Gehlena nedostatková bytost. Pro přežití v tvrdých podmínkách není přírodou nijak zvlášť dobře vybaven. Nespokojenost stála u kolébky lidstva, ale provázela od té doby člověka po všechny věky až dodneška. A nebyla to jen nespokojenost s okolnostmi a podmínkami, do kterých byl postaven, ale také nespokojenost se sebou samým. Dokud člověk ví, že na sobě má co vylepšovat, je hoden jména člověk. Jakmile začne být sám se sebou spokojen nebo se sám sobě líbit, zvláště pak jakmile nějaké nedostatky bude svádět jen na okolnosti a na druhé, začne upadat a přestávat být v pravém smyslu člověkem.
Okolnosti je třeba brát tak, jaké jsou. Málokdy je máme možnost okamžitě změnit. Vědět, že nám jsou nepříznivé, to je docela správné a máme na to plné právo. Správný člověk si nedělá iluze ani o okolnostech, ani o sobě. Obojí musí chtít neustále zlepšovat.
V poslední době vidíme kolem sebe mnoho nespokojených lidí a sami jsme také často nespokojeni. Je to téměř jakýsi národní zvyk si na všechno stěžovat a ve všem vidět nepřízeň situace a osudu. Možná, že to je tak nápadné především proto, že dříve to nebylo bez nebezpečí dávat svou nespokojenost tak najevo. Už i politikové si toho dnes musí všímat a mají za to, že by se k tomu měli nějak vyjádřit. Možná je to trochu i uráží. Ve srovnání s jinými zeměmi bývalého takzvaného socialistického bloku jsme na tom mnohem lépe než ostatní. Stále slyšíme, že máme pevnou korunu a tak dále. Mnohé se i docela zjevně změnilo k lepšímu. A mezi lidmi je kupodivu stále ještě tolik nespokojenosti. Není pak divu, že politikové jsou nespokojeni s touto nespokojeností a že ji chtějí vrátit na hlavy těch, kdo jsou nespokojeni.
A tak slyšíme, že ti nespokojení se nedovedou přizpůsobit novým okolnostem, které vyžadují nejen kvalifikaci, ale také schopnost této kvalifikace efektivně využít. Na tom něco je. Člověk už odedávna dovedl velmi efektivně využít těch nevelkých darů, kterých se mu dostalo od přírody. A to zcela vynikajícím způsobem. Neměl ostrost orlího zraku, neměl zdaleka tak dokonalý čich jako jeho pes, nedosahoval rychlosti koně nebo pardála, ale uměl ty své nedokonalé kvality přece jenom lépe prodat. Máme se tedy snad učit od přírody a ocenit úspěchy na trhu i tam, kde kvalita není nejlepší, jen když se umí prosadit?
Nedávno nám byla připomenuta Hayekova myšlenka, že z hlediska společnosti je největším uměním člověka jeho schopnost co nejlépe využít vlastních schopností, respektive předností. Že tedy nejdůležitější nejsou jeho přednosti samotné. Myslím, že Hayek nemá pravdu pouze v tom, že to tak je z hlediska společnosti. Je to tak z hlediska toho, kdo svých omezených schopností dovede využít lépe než někdo jiný, jehož schopnosti, nápady, projekty jsou třeba lepší, byť také omezené, jenomže se nedovede prosadit tak tvrdě.
Z hlediska společnosti je naopak důležité to nenechat všechno na tom, jak kdo umí svých schopností využít, nýbrž dohlížet na to, aby v soutěži nehrála hlavní roli soutěživost, tím méně nevybíravá tvrdost, nýbrž kvalita a dodržování jistých norem a pravidel. A neméně důležitá je také kvalita, to jest úroveň kupujících, jakož i jejich schopnost spoluurčovat podmínky na trhu.
Zkrátka, i zde musíme rozlišovat nespokojenost pravou a nepravou. Také s trhem a s vývojem podmínek na trhu můžeme být nespokojeni pravým způsobem. Nejen nepravým. Neexistuje žádný mechanismus, který by nepotřeboval čas od času nějakých korekcí. A bez nespokojenosti bychom asi nevěděli, že je v některých ohledech oprava či náprava nutná.