Machine transcription, not yet edited

====================
ScanImage113.jpg
====================
Sekularisace 1-1. VI. 62 Původně politický termín "sekularisace", kterého bylo po prvé použito v polovině 17. století, znamenal přenesení duchovních vladařských práv na světská knížata. Postupně se stala sekularisace he saam emancipačního úsilí o vyproštění mocenské a právní autority novodobého státu z jakékoli závislosti na církevní autoritě. Také církevní statky byly "sekulari sovány", tj. zabírány šlechtou. Ale sekularisační proces stále mohutněl a rozšiřoval se na nové oblasti. Náš svět je v podstatě sekularisován, a my tomu dnes rozumíme jako ze světštění, odnáboženštění. A tento odnáboženštěný svět se už natolik osamostatnil a upevnil, že zbytky náboženství jsou v něm zjevně cizorodým prvkem. Svět se stal svéprávným, "dospělým", jak to formuloval Bonhoeffer. Náboženství a církve nejsou jen vytlačovány, ale jsou kritisovány. Ztrácejí vliv a význam, ale nikterak neunikají pozornosti. Sekularisace se stává (stala) programem, který musí být doveden až do konce. (Alespoň ve službě světu.) Ale jak máme rozumět tomuto odnáboženštění moderního světa ? Máme se mu bránit anebo mu máme otevřít přístup do vlastního srdce ? Je to pravda, že sekularisace je důsledkem nebo součástí životního stylu, životního zaměření, které je všestranně protichůdné normám a cílům křesťanským? (JLH 6) Je křesťanství nejen historicky, ale samou svou podstatou svázáno s náboženstvím? Je a má být křestan člověkem náboženským, religiosním ? Anebo může být křesťanská zvěst živá i tam (a možná právě tam), kde náboženství umírá a zaniká ? Jsou myslitelé, kteří se domnívají, že náboženský prvek se objeví vždycky, protože jej nelze odstranit. Jsou přesvědčeni, že boj proti náboženství je jenom otevřením dveří nějakému nižšímu, ale už nekontrolovanému náboženství. Nemyslím, že je to pravda. Ale i kdy by tomu tak bylo, nevkládejme do této skutečnosti žádné své naděje. Pak je křesťanství jen nejlepším způsobem zneškodnění oné skryté náboženské tendence, pouhou regulací náboženského tlaku a náboženské tvořivosti.

====================
ScanImage114.jpg
====================
-3 VL. 62 2 Sekularisací dnes rozumíme ze světštění, odnáboženštění. Snad nikdy nebyl lidský život tak rozsáhle sekularisován jako dnes. V tom se shodují téměř všichni myslitelé. Méně shody už je v tom, jak má být tato skutečnost hodnocena. Mám za to, že je velkým neporozuměním, jestliže se sekularisační tendence klade (staví) proti křesťanské víře. Křesťanství se liší ode všech jiných náboženství právě tím, že vede k sekularisaci. Tento jev nenalé záme nikde jinde, i když leckde a leckdy docházelo k úpadku náboženství (poučné je srovnání se starým Řeckem). Řekl bych, že křesťanství je jediné náboženství, které je schopno samo sebe jako náboženství zrušit. Víme totiž, že křesťanství je svou podstatou protináboženské, že Ježíš Kristus proti náboženské korektnosti (sobotní den) staví konkrétní lidské vztahy, že proti náboženskému úkonu (obět) již proroci stavěli lidský vztah (milosrdenství) atd. Že křesťanství jako náboženství organicky ústí do sekubarisačního úsilí, že sekularisace je důsledkem křesťanské zvěsti, pochopíme správně teprve tehdy, když uvážíme, co a kdo je v moderní době jejich společným protivníkem a proti čemu se tento protivník především obrací (Nietzsche, ale i Heidegger my thus proti humanismu). Bylo a je proto velikým nepochopení situace, že kritika resp. odpor církve, odpor věřících se obrací proti samotné podstatě sekularisace; odpor proti sekularisaci může být založen jen v religiositě či přímo v my thu, nemůže se však opřít o jádro křesťanské zvěsti. Je ovšem pravda, že sekularisace znamená vždycky také zpředmětnění i tam, kde měly zůstat zachovány vztahy nepředmětné; že znamená uskutečnění relativní hodnoty, tedy v lecčems nedokonalé, zmatené, pochybené. Ale to je jen příležitostí k tomu, aby se věřící otevřel pro tuto novou situaci, aby jí přijal za svou, aby se k ní přihlásil teprve potom aby zdvihl svůj případný protest, aby svou kritiku zaměřil na některé pochybené výsledky sekularisace, nikoli však na samotnou podstatu sekularisace. Jinými slovy: proti ne správným, nelegitimním sekularisačním tendencím je třeba postavit sekularisaci správnou, tj. takovou, k jaké nás vede sama zvěst evangelia. A tady se dostáváme k otázce civilní interpretace. COD

====================
ScanImage115.jpg
====================
B -6. VI. 62 3 Pro posouzení povahy sekularisace, tj. odnáboženštění, je důležité rozpoznat povahu a funkci samého náboženství. A to je možné jen tak, že je změříme v jeho positivnosti, v jeho síle, v jeho významnosti, a nikoli v jeho úpadku, slabosti a bezvýznamnosti. Náboženství je totiž významnou složkou emancipace člověka z přírody a tedy významnou složkou polidštění. V praktickém (pracovním) vztahu k přírodě je člověk nejprve velmi nevýkonný, ve svých očích nicotný. I když dnes víme, jak důležitou úlohu hrají v polidštění nástroje, musíme si také uvědomit, jak nepatrné to byly počátky a jak malou aktuální oporu poskytovaly člověku, který se postavil proti přírodě a který se tak ocitl ve zvláštním osamocení, provázeném strachem a hrůzou, ale jistě také radostí a nadšením. V této situaci se právě uplatnilo náboženství, že předběhlo praktické možnosti lidské emancipace a vytvořilo jakousi paralelní skutečnost, která měla svou vlastní praxi. Tato náboženská "praxe" postupovala kupředu daleko rychleji než skutečná praxe. Tak vznikl vedle obyčejného světa ještě jakýsi druhý svět, vydělený z prvního, ale v něm se prosazující. Náboženský "svět" se zachytil na některých místech a v některých chvílích obecného světa a vytvořil náboženské oblasti, svátostné prostory, mampim nedotknutelné předměty atd. Tento náboženský svět vždycky silně ovlivňoval lidský život, zasahoval do ostatního světa a pořádal lidské vztahy, které se ovšem vyvíjely také svými vlastními silamy (mechanismy) a měly svou vlastní setrvačnost. A tak náboženské poměry žily jednak z nedostatků denní praxe (z neúspěchů), jednak se v nich více než kde jinde rodily plány na zlepšení a zintensivnění denní praxe a jejich úspěchů. Mohli bychom říci, že náboženství představovalo první "teorii", kdy bychom pominuli význam, jaký slovo teorie v Řecku mělo a který dnes už přestává míst. Náboženství mělo velkou úlohu v rozvoji subjektivity člověka, bez níž by především člověk ne byl člověkem a bez jejíhož rychlého rozvoje a předstihu by nebyl možný ani rozvoj lidské praxe. Jak se stalo, že se z náboženství stala často brzda rozvoje ?

====================
ScanImage116.jpg
====================
-7 VI. 62 4 % Náboženství bylo původně prostředkem emancipace člověka, ale později se stále víc stávalo prostředkem jeho "odcizení". Věda a technika je velice moderním prostředkem emancipace moderního člověka, ale současně v mnoha případech jsme svědky neobyčejného odcizení člověka, jehož prostředkem je právě věda a technika. 190 Všechno to ovšem Jedna věc je však rozhodující: celé rozsáhlé oblasti našeho dnešního života v té části světa, která vyrůstá z tzv. evropské (nebo také křesťanské) civilisace, je ne smazatelně po znamenána křestanstvím. Způsob života i způsob myšlení, politické programy i rozvoj vědy, osobní vztahy i společenské struktury to všechno nějak navazuje, kladně nebo záporně, na ústřední křesťanské motivy. pokud jde o positivní uplatnění křesťanství v moderní společnosti má sekularisovanou podobu. Nejde především o to, že dnešní svět je sekularisován, ale že sekularisoxané prvky našeho světa mají křesťanský původ (původ v křesťanských tradicích). To je třeba vzít na vědomí a počítat s tím jako s positivní skutečností. Nesmíme se chtít vracet před počátky sekularisace. Je to dnešní situace, která je nám dána jako úkol; není naší věcí, utíkat z ní do jiné historické situace nebo vůbec mimo historii. Sekularisaci musíme vzít na sebe, vzít ji za svou a sami ji lépe provádět tam, kde byla prováděna špatně. Nesmíme se však sekularisaci bránit, nesmíme ji odsuzovat, nesmíme vytvářet umělá skleníková prostředí, kde by se dalo pěstovat staré ne sekularisované křesťanství, tj. křesťanství náboženské. Je totoiž docela možné, že v některých chvílích ještě teď může dojít k nemalému obrození religiosity. Bylo by těžkou chybou chytat se takového procesu a chtít jím oživit křesťanství. Naopak, čelem k náboženskému oživení at ve starých "křesťanských" oblastech, at v nových oblastech národního probuzení asijských a afrických národů, je třeba se od náboženství a náboženskosti distancovat, v praxi přinášet sekularisované křesťanství a zvěstovat "civilně", Křesťanský život nespočívá v náboženských úkonech, křesťanské vztahy se neomezují na náboženské předměty. Je třeba se naučit myslet zcela nově (nepředmětně).

====================
ScanImage117.jpg
====================
-8. VI. 62 10. VI. 62 5 Křesťanská zvěst neoslovuje jen nitro lidské, víra není jen vnitřní, duchovní záležitostí, ale záležitostí praktického života. V moderním světě žije náboženství jen na okrajích anebo v "akváriích". Neomezujme se na "zahynulé ovce izraelské", jestliže tato chyba byla už jednou rozpoznána. A oslovení všech musí být zbaveno religiózní patiny, která je na překážku i nám, natož těm kolem. -8. VI. 62 10. VI. 62 At vypadá dnes náboženská situace jakkoliv, zůstává faktem, že vývoj člověka se nikde neobešel bez náboženství. Náboženství představuje první typ lidského úsilí o nalezení vztahu ke světu jako k celku. V denním úporném zajištování své existence se ovšem lidé také museli s okolním světem vyrovnávat, ale jejich rodící se vědomí nemohlo být zvláště ve svých nejistotách a uzkostech, ale ani ve chvílích povznesené radosti a nadšení uspokojeno drobnými praktikami, zkušenostmi a návyky denního života. Magie jim naproti tomu dovolovala činit věci plné významu a podstaty, a my thus jim přiblížil svět tak, že se jim stal opět blízkým a vlastním. Myslím, že můžeme oprávněně říci, že bez náboženství by nebyl člověl tím, čím jest. Cesta vývoje lidského vědomí vedla přes náboženství. Žádnou jinou cestu ne známe. Náboženství ovšem mají různý charakter a růzhou úroveň. Především však vykonávají různý vliv na běk lidských dějin. Jsou náboženství, která (vedle jiných vlivů) zpomalila nebo téměř zastavila vývoj, která proměnila uzavřené společnosti v živé zkaměněliny, ale jiná zase uvolnila cestu lidské tvořivosti, iniciativě a novému životnímu stylu. Některá náboženství zprvu měla takovýto positivní charakter, ale později se sama stala velkou brzdou. Je zajímavé to sledovat, a v lecčems není ještě docela jasno. Ale jedna věc je jistá: náš svět založený na moderní vědě a na technice vznikl v oblasti Evropy, hluboce poznamenané křesťanstvím. A právě tento náš svět se v nové době stále více všemu náboženství odcizuje, ze světšťuje, sekularisuje. Jak máme rozumět svému pání poslání v této si

====================
ScanImage118.jpg
====================
Víra v sekularisované m ihmMmmmmmmmmammamámamomumennmanimsmú 10. VI. 62 světě 6 1. Konec náboženství v níž žijeme a V rozsáhlé oblasti dnešního světa, která vyrůstá z tradic tzv. evropské vzdělanosti a která byla nesmazatelně po znamenána již křesťanstvím, dochází k vyvrcholení procesamtený několik set minulém a posledních deseti let pokračujícího procesu, který v piednich zvláště tomto stole šířil å všechny oblastí našeho života a který proniká hluboce do i do našeho myšlení. Je to proces odnáboženštění, zesvětštění, dnes sekularisace. Náš svět už je v podstatě sekularisován. Z náboženství jako by vyprchala všechna životnost, vnitřně upadá a větinblastí je náboženství zcela navenek ztrácí na významu. Z mnoha vytlačeno a tam, kde dosudnexistujennmámvýraznăncúzorodýnmažmaxon hipkýmcharakterm může být ještě dnes nalezeno, živoří většinou jen ze strvačnosti ane bo je jenom vnějším rouchem zcela nenáboženských sil. Nejde však jen o odumírání; náboženství se stává cizorodým prvkem v moderní společnosti, stává se anachronismem a překáží. Sekularisace není jen úpadek náboženství, ale je to také kritika náboženství. Moderní člověk ve své duchovní "dospělosti" (a to znamená také ve svých nejlepších představitelíchparcem náboženství; neresignuje na vysoké duchovní a mravní ideály křesťanského náboženství, ale obrací se kriticky proti nim, adresuje jim své výtky a staví proti nim ideály jiné a jakamaandamámá vyšší, jak je přesvědčen. Sekularisace se stala programem, který musí být doveden až do konce. A tak není divu, jestliže se zdá vyvěrat ze životního zaměření, které je všestranně protichůdné normám a cílům krestanským. A přece by to byl velmi povrchní pohled, kdy bychom se spokojili tímto zdáním. Jsme-li jen trochu pozorní, musí nás zarahned. zitičkolik věcí. Především je nápadné, že k sekularisaci docháa pronikavosti zí v takovém rozsahu po prvé v dějinách, že je to historicky zcela jedinečný proces, který je nadto nerozlučně spojen s převratným rozvojem vědy a techniky, na němž je vybudována celá moderní

====================
ScanImage119.jpg
====================
10. VI. 62 7 než ve sféře působnosti křesťanství společnost. Tento jev nenalézáme nikde jinde, přestože k úpadku různých náboženství došlo mnohokrát; zvláště poučné je srovnání se starým Řeckem. Můžeme se za těchto okolností vyhnout otázce, zda to není právě samotné křestanství, které nutně a organicky vede k sekularisačnímu procesu ? Je moderní sekularisace opravdu protikřesťanská anebo pouze protináboženská? V jakém vztahu je křesťanství k náboženství a náboženskosti? Jistě nemůže být sporu, že křesťanství, jak je známe z téměř dvoutisícileté historie, je náboženstvím. Je však křesťanská víra s náboženskýím svázána svou podstatou anebo jení pouhým historickým faktem ? Musí být krestan nutně člověkem náboženským, religiózním ? Anebo může být křesťanská zvěst živá i tam (a možná právě tam), kde náboženství umírá a zaniká ? Pro moderního člověka není snadné porozumět podstatě náboženství, které mu je cizí a které už vůbec nezná v jeho vnitřní nelze síle. Také na tomto místě platí, že duchovního protivníka janinaha zdolat v jeho múa slabosti, ale jenom v jeho sile. At už dnes náboženská situace vypadá jakkoliv, zůstává faktem, že vývoj lidského vědomí se na žádné ze svých cest neobesel bez náboženství, bez magie a bez mythu. Některá náboženství mě la positivní vliv na člověka a na společnost, immá nebot otvírala nové výhledy do budogucnosti; jiná naopak dovedla zpomalit nebo téměř zastavit běh vývoje a proměnila někdy uzavřené společnosti v živé zkameněliny. V každém případě však existuje v náboženství vývoj a pokrok; a tento pokrok spočívá v prohlubujícím se sepětí náboženských perspektiv s osobním konkrétním (t.j. morálním) životem a se společenskou skutečností. Protože však všechna náboženství vyrůstají z méh napětí mezi vždycky neuspokojivým daným stavem a mezi pravou, božskou skutečností, jsou v nebezpečí, ze obě stránky rozdělí. Proto se stává náboženství vysoce zpátečnickou ko silou (opiem) tam, kde buduje před očima věřícího chimérický svět dokonalosti, odvádějíc jeho pozornost od skutečné bídy, v níž jej ponechává bez pomoci. To se stává všude tam, kde se náboženství stává samo v sobě hodnotou a kde si buduje svůj vlastní

====================
ScanImage120.jpg
====================
10. VI. 62 8 svět. Všude tam, kde se začínají vytvářet zvláštní náboženské oblasti, nedotknutelná tabu, svátostné prostory a pod., začíná nebezpečí, na něž ukazují a proti němuž bojují všechny velké ho úsilí náboženské osobnosti. Zcela mimořádnou tradici nám představuje y.tom ohledu mimma jedinečná linie židovských proroků, na niž navazuje a v níž svrchovaně pokračuje Ježíš. V tom smyslu můžeme říci, že již m prorocká tradice, ale zvláště první tradice křesťanská je silně protináboženská. Ježíš Kristus se odvolává na proroky (Micheáše, Ozeáše), když proti náboženskému úkonu staví morální rozvahu a proti náboženské korektnosti a bezúhonnosti konkrétní lidskést. Muham Zdá se tedy opravdu, že máhažamatwń křesťanství jako náboženství organicky a legitimně ústí sekularisační pocí, že sekularisace je právoplatným důsledkem křesťanské zvěsti, á která se zbavuje náboženské slupky a vystupuje v novém rouchu. Tuto okolnost, kterou nepostřehli ve své většině ani zastánci, ani protivníci křesťanského náboženství, velmi dobře roze znali ti novodobí odpůrci křesťanství, kteří nezůstávají u náboženské formy, ale míří na podstatu křesťanské zvěsti. Jejich programem je zakotvit člověka znovu v my thu, a proto se obracejí se stejným důrazem mp také proti sekularisovaným křesťanským programům, jak jsou představovány moderním humanismem a socialismen. Je-li tento odhad situace správný (a připustme to, abychom si ne znemožnili správný přístup k situaci dnešního světa), je zřejmé, že musíme přestat bránit a protivit sekularisačním tendencím, že už nesmíme odmítat sekularisaci v její podstatě a že proti nesprávným a nelegitimním, pochybným výsledkům postavíme sekularisaci správnou, tj. takovou, k níž nás vede sama zvěst evangelia, nově pochopená a odhodlaně uskutečňovaná. života Jsme dnes svědky toho, jak se se moderní sekularisované programy zmocňují mimokřesťanského světa tam, kde misie pořídila jen málo nebo nic. Jsme však také svědky tinanjak nového ta zení tradičních náboženství, jejichž obrození má nacionální a politické příčiny. Nenechme se zlákat pochybnými politickými odhady. Od náboženství a náboženskosti je třeba se distancovat, v praxi

====================
ScanImage121.jpg
====================
přinášet sekularisované křesťanství a zvěstovat civilně. www 10. VI. 62 2. Odpovědnost za svět 1.0. VI. 62 9 Minule jame naznačili, že křesťanství ze samotné své podstaty vede k sekularisaci, k zesvětštění. Poměrně chudě jsme to doložili protináboženskou orientací, v níž Ježíš navazuje na proroky. Mohli bychom pochopitelně své doklady rozmnožit; lépe však bude, ukážeme-li na pravém křesťanském vztahu k světu, jak má vypadat správná sekularisace. Evangelium je zvěstí o veliké boží lásce k světu. Není to láska laciná, ale něco stála: stála život nejmilejšího božího syna. Ježíš, jak čteme, přišel na svět jako do svého vlastního. Nepřišel jako k nepříteli, nepřišel zachránit své a nechat všechno propadnout záhubě a zničení; žádná záchrana několika lidí a zvířat při všeobecné potopě, ale k potopě nesmí dojít; žádné zachránění ihmá několika lidí před zničením dvou měst, ale záchrana měst samotných. Jak by mohl křestan utíkat ze světa? Ježíš přišel, aby ve světě něco udělal. Přišel proto, že to jinak nešlo, mělo-li to světu být k dobrému. Svět se nedá napravit zdálky. Je třeba vstoupit doprostřed světa a tam uskutečňovat, co má být uskutečněno. Nepomůže žádná hlavička provozovatele, žádné předznamenání, žádná firma. Je třeba pracovat na nápravě světa. Na hlavičce nezáleží, jenom na té práci. Kdo nepracuje, nemá víry - anebo je jeho víra "mrtvá". Vira míří do

====================
ScanImage122.jpg
====================
konkrétní situace ... 10 Křesťanská zvěst má svou relevanci pro "světské" záležitosti: má mít a má konkrétní vliv na morální, kulturní, politickou i společenskou situaci. To však znamená, že se ve víře musíme se světem solidarisovat, že musíme mít sympatie pro jeho úsilí a pokroky. Musíme mít sympatie k světu tam, kde dosahuje největších úspěchů, radovat se z nich a vůbec z pokroku světa. Musíme umět své poselství vyřídit právě tam a tehdy, kdy je moderní člověk a jeho svět silný, úspěšný, mocný a sebevědomý. Což ovšem neznamená nikterak slepotu pro svízele a neúspěchy, slabost a bezmocnost, které jsou doma i v moderním světě. Pomoci je ovšem i v moderním světě třeba především pro nemocné, nikoli pro zdravé. Skutečná pomoc však spočívá v tom, že slabým umožníme žít ze síly, že jim zajistíme plody toho, v čem je moderní svět velký a silný, nikoli v tom, že jim poskytneme nepraktickou útěchu a že je odkážeme mimo svět. 21.6.62 Náboženství je možno definovat tak, že se ukáže, že v moderním světě nejde vlastně vůbec o nějaké odnáboženštění, nýbrž o převládnutí jiného, nového a po duchovní stránce dokonce méně kultivovaného náboženství. Jsou myslitelé, kteří se domnívají, že člověk bez náboženství být nemůže, a že moderní člověk, který se domnívá žít bez náboženství, ve skutečnosti propadá jen nějakému nižšímu náboženství. Takoví myslitelé uvádějí na doklad své these skutečnost, které jsme v nové době svědky: že totiž dnešnímu sekularisovanému náboženství resp. sekulárnímu náboženství se nic lépe nehodá za obsah než právě sekularisovaný obsah křesťanství. Ještě po tomto přeznačení zůstává prý totiž tento obsah mocnější než všechny jiné mohutnosti lidské povahy. A tak prý dnes vidíme, že sekularisované moderní programy dobývají mimokřesťanský svět, kterého nemohla dobýt misie. Mám za to, že to je otázka interpretace a že sám výklad fakt, na něž se takoví myslitelé odvolávajá, je důsledkem zvoleného přístupu k řešení a zejména pojetí náboženství a jeho funkce. Věc si ovšem žádá velmi důkladného rozboru a bude třeba vynaložit ještě mnoho práce, abychom si získali jasno ve všech p bodech. Zdá se mi však, že právě uvedené pojetí je značně násilné, jestliže potřebuje tak krkolomně vysvětlovat, pa že nové sekulární programy obsahově žijí ze sekularisovaného obsahu křesťanské zvěsti. Proč nežijí přímo z nesekularisováného křesťanství? Nedávají snad tito myslitelé vlastně 23.6.62

====================
ScanImage123.jpg
====================
11 zapravdu tomu výkladu, k němuž se i my přikláníme, že ono nesekularisované křesťanství je v dnešním světě zbaveno síly a účinnosti ? V každém případě však jde o pojetí a definici náboženství; proto není třeba shledávat argumenty pro a proti, ale spíše se podívat, k čemu které pojetí a která definicé vede v praxi. A tu se ukazuje, že ti, kteří náboženství a náboženskost drží, jsou vedeni k vyčkávání, až se ukáže ta pravá síla nejlepšího, nejvyššího náboženství atd. Hlavně však nejsou schopni držet krok s rozvojem oněch sekularisovaných prvků. A to právě znamená, že pa ve významných chvílích nejsou na pravém místě. Konkrétně: moderní svět je do velké míry založen na vědě a technice. Vědecké rozhodování v určité vymezené otázce však má takový charakter odbornosti, že k tomu křesťanství jakoby nemá, co by dodalo. Oblast vědy je ve své konkrétnosti jakoby vyňata ze světa působnosti křesťanství. Křesťanská zvěst jakoby nemá takový dosah, aby byla relevantní pro konkrétní rozhodování vědce-odborníka. Nejde tu jenom o přírodní vědy, ale také o vědy společenské. Křesťanství jako by nemělo ekonomické důsledky, jako by nemělo bezprostřední dosah politický, jako by nemělo pohotově svou zvěst v konkrétních otázkách právních nebo naopak zdravotnických atd. V nejlepším případě se křesťané snaží vyjádřit svůj základní přístup ke všem těméto oblastem, pokoušejí je theologicky "předznamenat" takové skutečnosti, ale nikde nenajdeme pokusy o vlastní samostatné řešení, o aplikaci věrouky na konkrétní situaci, o charakteristicky křesťanské řešení určitých významných otázek, které moho znamenají pro moderní společnost a moderní svět. Jsou ovšem výjimky. Křesťanské organisované úsilí o uchování a prohloubení světového míru je jedním z takových vynikajících pokusů, jak nechat zaznít jádru křesťanské zvěsti do skutečné, konkrétní situace člověka a lidstva. Takto se v praxi ukazuje tzv. křesťanská odpovědnost za svět. Ta-to odpovědnost má smysl jen tam, kde jsme ponořeni do situace, kde vezmeme za své to, co je světu vlastní, kde se solidarisujeme se světem a mu vycházíme vstříc, abychom s ním ruku v ruce, tj. společně a ve vzájemné pomoci, řešili nesnáze všeho druhu, abychom dovedli řešit tyto problémy lépe a rychleji, s větší odbomostí a s jemnějším porozuměním pro složitost a zejména pro nejširší souvislosti a pro ústřední perspektivu. K tomu je třeba odborných znalostí a vědomostí. Není to příznačné, že naprostá většina našich církevníků žije ve dvojím světě a že svou odbornost vůbec nedovedou spojit se svou vírou ? Nikdo to však na nich nechce. Církevní křesťanství se základně minulo s touto dobou, tj. není živé /viz Jakub/. 23.6.62

====================
ScanImage124.jpg
====================
Na věc je třeba se dívat tak: existuje základní fakt, kterému říkáme "oslovení", ale který můžeme nazvat také jinak. Je to situace, která staví člověka do jakéhosi napětí mezi běžným, obvyklým postupen a jednáním a mezi vědomím, že tento běžný, obvyklý způsob /nebo také způsob, k němuž máme největší sklon/ není správny, že s ním není něco v pořádku, že by bylo třeba řešit věci jiným, lepším způsobem. Tato perspektiva nového, lepšího řešení situace, do níž jsme postaveni, to je právě ono "oslovení". A tato perspektiva si žádá uskutečnění, chce být realisována, tj. volá po našem činu, po našem jednání. Málokdy však jde o čin individuální, většinou je ze samé podstaty věci třeba spolupráce jiných. To je významná okolnost: je nepochopením věci, jestliže rozumíme oslovení jako pobídce k vyšší mravnosti, tj. k osobnímu osvědčení. Oslovením jsme postavení před úkol vyšší spravedlnosti, tedy před záležitost nikoliv individuálně mravně, nýbrž před záležitost společenskou. Proto je třeba ono oslovení formulovat, obléci do slov, do přesvědčivých formulací, do výzev, s nimiž se můžeme obrátit na jiné lidi výzev spolupráci. To znamená, že před námi stojí vždycky dvojí úkol: nejprve uskutečnit to, k čemu jsme oslovením vyzývání, předběžně a v plénu tak, abychom je mohli předložit ostatním lidem, a potom teprve uskutečnit tento plán, tedy uvést formulovaný program ve skutek společnou prací a společným úsilím všech, kteří porozuměli "oslovení" tak jako my. A tady se dostáváme na místo, odkud můžeme správně posoudit funkei a místo náboženství. /Kdyně/ 12 24.6.62

====================
ScanImage125.jpg
====================
Odpovědnost ve světě 13 Minule jsme si řekli, že křesťanství ze samotné své podstaty vede k sekularisaci, k zesvětštění. Kdybychom chětli užít radikálního vyjádření, mohli bychom říci, že křesťanství je jediné náboženství, které je schopno ze svých vnitřních motivů samo sebe jako náboženství zrušit. To je však dokladem toho, že tyto vnitřní motivy nemají religiosní charakter a že tedy křesťanství ve svém jádru není náboženstvím. Alé/že v náboženství nalezlo křesťanství idman (a předtím jistě už židovství) hlavni životní sféru, z níž bylo 子 možno mocně působit na celý lidský život a na celý svět člověka. Náboženství se však dnes stalo zastaralým a neúčinným prostředkem. A v této situaci se mnoho křesťanů začalo více starat o náboženství než o uskutečnění Ježíšova programu lásky na této zemi. Není to vlastně zrada evangelia? Vždyť evangelium je zvěstí o veliké boží lásce k světu. Domsmăta Ježíš přišel na svět jako do svého vlastního; nepřišel zachránit své a všechno ostatní nechat propadnout záhubě a zničení, ale jako spasitel všeho světa věnoval největší pozornost těm, kteří stáli na okraji a kteří byli nejvíce ohroženi. Jak by mohli jeho následovníci ze světa utíkat? Jak by mohli resignovat, opustit Ježíšův program a stáhnout se do svatyní k náboženským úkonům? Pravý-křesťanský-vztah-k-světu-je-dnes-určen-několika-skutešnostmi= Ježíš Kristus přišel, aby ve světě něco udělal. Přišel proto, že to jinak nešlo, mě/lo-li to ih světu být k dobrému. Svět se nedá napravovat zdálky. Je třeba vstoupit doprostřed světa a tam uskutečňovat, co má být uskutečněno. Nikdy se to nejhlavnější nestalo v svatyních. Je třeba pracovat na nápravě světa. Nepomůže žádná hlavička, žádná firma; na práci záleží. Kdo nepracuje, nemá víry, neboť jenom mrtvá víra nevede k účinné životní praxi. To platilo vždy a platí i dnes. Co však je dnes zvláště zahanbující, je skutečnost, že dnes na nápravě světa pracují jiní. Přesto však nejsme ani v nejmenším zbavení odpovědnosti za toto dílo nápravy, a 1.7.62

====================
ScanImage126.jpg
====================
14 to ze dvou příčin. Především každé dílo opravdové nápravy musí mít naše sympatie, musíme s ním být solidární a mysíme s ním spolupracovat. Měli bychom lépe než kdo jiný vidět, že je jenom jediná skutečně otevřená cesta do budoucnosti, totiž cesta soudružství všech lidí v lásce a v pravdě. A proto musíme být pozorni ke každému sebemenšímu drobtu opravdovosti, loyality, porozumění, odevzdanosti, dobré vůle, laskavosti, čestnosti a lidské důstojnosti. Pravda, je třeba také velmi dobře a s otevřenýma očima rozlišovat, musíme mít široký rozhled a pevnou perspektivu. A přece platí a vždycky bude platit, že ježíšovec třtiny nalomené nedolomí a Inu kouřícího neuhasí. Je však ještě jiná příčina, proč jsme odpovědni za dnešní svět; už jsme o ní mluvili. Řekli jsme, že valná část dnešního způsobu života i způsobu myšlení ve světě, politické programy i rozvoj vědy, osobní vztahy i společenské struktury to všechno nějak navazuje, kladně nebo záporně, na ústřední křesťanské motivy. A tu nejde na prvém místě o to, že je dnešní svět sekularisován, ale že sekulární prvky našeho světa mají v mnohém ohledu původ v křestanských tradicích. Tím spíše však to je náš svět a my v něm musíme žít jako ve svém vlastním domě. Svět se velmi změnil také v důsledku reálného vlivu křesťanství v dějinách. Dnes prostě už neplatí, že jsme cizinci a příchozí na tomto světě. Je to do značné míry vina i zísluha křesťanů, že dnešní svět nebo alespoň značná jeho část vypadá tak, jak vypadá. A proto se k dnešnímu světu musíme hlásit fambam v jeho síle i v jeho slabostech. A především musíme pracovat na tom, aby započaté dílo bylo dokončeno. A to je třetí příčina naší odpovědnosti. Boží vláda se klene nad celým světem. Ježíšovo poselství je universální, jeho dosah je kosmický. Není místa, které by mohlo zůstat stranou, není pkn skutečnosti, která by byla indiferentní, neutrální. A proto má křesťanská zvěst svou relevanci pro "světské" záležitosti: má mít a má konkrétní vliv na morální, kulturní, politickou i společenskou situaci. To však znamená, že se nesmíme těšit z nezdarů a neúspěchů světských programů, že nesmíme

====================
ScanImage127.jpg
====================
15 vidět ve slabosti dnešního světa svou příležitost a dělat z radostřádu. né zvěsti o přicházejícím novém vě lásky náplast na bolesti moderního člověka. Nesmíme čekat na klopýtnutí a selhání dnešních programů světové nápravy, ale solidarisovat se s nimi a jejich neúspěchy považovat za své neúspěchy ne bot co jsme my učinili lepšího ? Musíme mít sympatie pro úsilí a pokroky dnešního světa, radovat se z jeho úspěchů a rozumět jeho programům. A to proto, že své poselství musíme umět vyřídit právě tam a tehdy, kdy je moderní člověk a jeho svět silný, úspěšný, mocný a sebevědomý. To pochopitelně ne znamená nikterak slepotu pro svízele a pády, slabost a bezmocnost, které jsou doma i v moderním světě. Pomoci je ovšem i v moderním světě třeba především pro nemocné, nikoli pro zdravé. Skutečná pomoc však spočívá v tom, že slabým pomůžeme žít ze sily, že jim zajistíme plody toho, v čem je moderní svět velký a silný, a že i velikému moderní světu pomůžeme mjahamshahoatń žít ze síly, z níž vyrostl a kterou je veden a musí být doveden k cíli. To jsou asi perspektivy křesťanské odpovědnosti za svět. Tato odpovědnost má smysl jenom tam, kde jsme docela uprostřed dění, kde vezmeme za své to, co je modernímu člověku vlastní, kdy se solidarisujeme se světem, abychom s ním ruku v ruce, tj. společně a ve vzájemné pomoci, řešili nesnáze všeho druhu, mbymiaram kde dovedeme řešit tyto problémy lépe a rychleji, s větší odborností a s jemnějším porozuměním pro složitost a zejména pro nejširší souvislosti a pro ústřední perspektivu. K tomu je třeba odborných znalostí a vědomostí právě tak jako hluboké víry a vnitřní odevzdanosti. Ale skutečnost je taková, že právě tam, kde jde o odbornost, o přesné vědecké poznánínafestanství jakoby nemá, co by dodalo? Nezdá se být právě oblast vědy jakoby vyňata z oblasti aplikace naší víry? Není však většího nebezpečí než takovéto rozpolcení našeho života. Moderní svět je z velké části světem vědy a techniky. Zvěst pro tento svět nemůže tak významnou skutečnost obcházet: hic Rhodus. Křesťanská odpovědnost za svět je možná jenom jako odpovědnost ve světě, v tom světě, který je dnes kolem nás. A tento svět, jak jsme si řekli, je světem sekularisovaným. Neslyší na náboženské frá1.7.62

====================
ScanImage128.jpg
====================
16 ze, odvykl tradičním křesťanským slovům, ano odvrátil se od nich. A přece do budoucnosti je možno vykročit jen tak, že půjdeme všichni. Abychom se dorozuměli, musíme znovu prověřit ryzost svého poselství, zbavit své myšlení i svůj slovník neužitečného haraburdí a najít nový výraz, jímž bychom srozumitelně a přesvědčivě vyjádřili svou solidaritu s úsilím o nápravu světa, v němž společně žijeme, našeho ale také svůj specifický program, vyplývající z porozumění nejnaléhavějším úkolům, které dnes stojí před lidmi. k tomu Budeme mít dost sil ? Potřeba nové orientace 800 Odlišnost dnešní situace od dřívějších dob můžeme charakterisovat takto: zatím co dříve patřil mythičnost a religiosita k ústedním pilířům lidského života i myšlení, jsou dnešnímu člověku vzdálené a cizí. Zatím co dříve si pravá zvěst musela požužít k své formulaci náboženských obsahů a pojmů, chtěla-li proniknout do celého světa a do všech jeho oblastí, dnes se tyto obsahy vyprázdnily a zvěst, která k svému vyjádření nenašla jinou výbavu než ony chatrné pozůstatky kdysi mocných skutečností, nachází před sebou na všech stranách jen uzavřené dveře. A zatím co mehaná většina křenhant pravověrných křesťanů s dojemnou péčí uměle udržuje při životě zbytky starého myšlení a starých religiosních praktik v skleníkových prostorách, živá víra se prodrala už dávno ven a buduje nový svět, proti kterému se křesťané a jejich církve zaslepeně brání. Ti, kdož měli střežit oheň, hlídají už jenom vychládající popel a nepozorují, že oheň plápolá jinde. Opravdu je nejvýše třeba se nově orientovat. Je třeba se v síle víry stát pozemšťany, opravdovými syny a dcerami této země, tohoto světa, který je jeden a všem společný. Je třeba tu zdomácnět, aklimatisovat, přestat pošilhávat po "lepších světech": toto je náš svět, evéllastprotože to je také svět Ježíše Krista, který přišel jak do vlastního; toto je náš svět, protože nám byl svěřen k práci a panování. 2.7.62

====================
ScanImage129.jpg
====================
17 Ale ovšem, to všechno už platí o moderním člověku (alespoň o jeho nejlepších představitelích). Nejde jistě jen o to, stát se světskými, pozemskými, nejde o en pripodobnit tomuto světu. to, A už vůbec ne ve všem. Je třeba porozumět, kde opravdu plápolá oheň živé víry, která prorazila naše duchovní, dogmatické, společenské a církevní hradby a hráze a kde na sebe vzala nejroztodivovšem nější a nejnezvyklejší podoby. Je třeba především rozlišit, co je výsledkem autonomního běhu shampoin setrvačností světových dějin a kde jsou opravdu ony sekularisované křesťanské prvky. Ale ze všeho nejdůležitější je porozumět směru dějinného vývoje, vidět uprostřed světa výsledky boží vlády a rozpoznat úkoly, které jsou přex sa 18cela určitých místech a v docela určitých chvílích postaveny. Nejde tedy o to, přijmout svět jako hotovou věc a jít s ním nebo dokonce za ním. Tento svět pomine už dnes pomíjí, zaniká, umírá. Jestliže jsme rozvázali své svazky s předvčerejším světem my thů a náboženství, nesvazujme se nanovo s včerejším a ještě i dnešním světem maumánńymmámánaánnamañonáhuńmamasovánnenámmat positivistické vědyeinde fechnice stojícího konsumentského soukromničení. nejmodernější Staňme se pozemšťany proto, abychom našli cestu ke všem svým bratrům a sestrám spolulidem na celém světě, abychom s nimi společně našli stejný jazyk a abychom se sjednotili na cestě do budoucnosti tohoto světa. My křesťané víme, že cílem je, "aby všichni jedno byli", ale dosud jsme to neuvedli do praxe. Mnozí "nejposlednější" nás předcházejí, přestože mají zdánlivě méně předpokladů než my. Spojme se s nimi, získejme si opět jejich důvěru, staňme se jim majíce své, světlo "bližními" To však nemůžeme udělat jako sůl zmarena ane bo na mwenpod kbelcem náboženského žargonu, ale také náboženského myšlení a života. Jinými slovy: musíme také sebe sekularisovat, ale po svém. Co to však je, to "po svém" ? Tady se budeme muset všichni ještě mnoho radit a mnoho přemýšlet. V dnešním světě plném idejí a ideologií se nemůžeme obejít bez výrazných formulací své víry a svého přesvědčení. Jistě stojí praxe víry na prvním místě a my jsme už dost zdůraznili, že opravdova víra chce a musí na světě něco pořídit, něco udělat, uskuteč2.7.62

====================
ScanImage130.jpg
====================
18 nit. Ale právě že na světě a že tedy musí přijmout konkrétní situaci. Proto nemůže stačit zvěstování evangelia lidskými vztahy nebo civilní interpretace životem. Už proto ne, že nám samým musí být jasno o vlastním programu, a také proto, že také všem ostatním musí být jasno o našem programu. A tak skutečně před nám stojí naléhavý úkol, nově interpretovat jádro křesťanské zvěsti, jádro evangelia. Interpretovat je tak, aby už naše nové poselství nebylo cizí pro uši má dnešních lidí, aby navazovalo na jejich úsilí a jejich programy, aby počítalo s jejich skutečnými starostmi a aby jim otvíralo konkrétní perspektivu pro jejich vlastní život i pro život jejich dětí. At se nám to líbí nebo nelíbí, musíme se vzdát termínů i pojmů v křestanské tradici sebevýznamnějších, jestliže dnes už nenavazují na běžnou zkušenost moderního člověka. Jestliže kdysi byly přeznačovány náboženské a mythické obsahy, aby sloužily pravé zvěsti, bylo tomu tak proto, že svět byl tehdy plný my thů a religiosity. Dnes je právě tak plný stéto£jfkých idejí a manakých vědy i techniky. Nemůžeme uplatňovat svou víru v tomto světě a této skutečnosti si nevšímat. Tím spíše nikoli, že moderní věda není historicky bez křesťanství myslitelná a že zejména zřetel praktického uplatnění, uskutečnění a věrnosti poznané pravdě jako způsobé cesty k jejímu ještě lepšímu poznání je naprosto totožný s křesťanskou ide ou. Je to tíživý úkol, který nám připadl, a zdrtil by nás, kdyby v nás nebyla opravdová, živá a mocná víra. Víra pracuje v nás a skrze nás v tomto světě i tam, kde se to vymyká našim plánům, naší schopnosti porozumět a pochopit, našim možnostem kontrolovat i mejvzdálenější důsledky vlastních rozhodnutí a činů. To nás ovšem nikterak nevyvazuje z povinnosti plány a programy formulovat, usilovat o nejpřesnější porozumění dnešní situaci a důsledky svých rozhodnutí svědomitě předem prověřovat. Musíme se svých úkolů chopit a snažit se mít spolu se všemi lidmi budoucí osudy světa v rukou; nemusíme přitom ztrácet kuráž, protože víme, že sami i se vším světem jsme také v rukou toho, který měl dostatek lásky i kuráže, aby nad člověkem ani nad světem ne zoufal, a který má dnes immáňm

====================
ScanImage131.jpg
====================
19 dost odvahy budovat své království i bez náboženských opor a dost důvěry svěřit tento úkol i makmhánnám lidem se sekulárními programy. Necht se však nová země nebuduje bez nás :

====================
ScanImage461.jpg
====================
O LVH 1 - 19 10362 Sekularisa ce (Pripravné) 1 1.6.62 2.7.62 1962

====================
ScanImage462.jpg
====================
Sekularis ace Původně politický termín "sekularisace", kterého bylo po prvé použito v polovině 17. století, znamenal přenesení duchovních vladařských práv na světská knížata. Postupně se stala sekularisace he saam emancipačního úsilí o vyproštění mocenské a právní autority novodobého státu z jakékoli závislosti na církevní autoritě. Také církevní statky byly "sekularisovány", tj. zabírány šlechtou. Ale sekularisační proces stále mohutněl a rozšiřoval se na nové oblasti. Náš svět je v podstatě sekularisován, a my tomu dnes rozumíme jako ze světštění, odnáboženštění. A tento odnáboženštěný svět se už natolik osamostatnil a upevnil, že zbytky náboženství jsou v něm zjevně cizorodým prvkem. Svět se stal svéprávným, "dospělým", jak to formuloval Bonhoeffer. Náboženství a církve nejsou jen vytlačovány, ale jsou kritisovány. Ztrácejí vliv a význam, ale nikterak neunikají pozornosti. Sekularisace se stává (stala) programem, který musí být doveden až do konce. (Alespoň ve službě světu.) Ale jak máme rozumět tomuto odnáboženštění moderního světa ? Máme se mu bránit anebo mu máme otevřít přístup do vlastního srdce ? Je to pravda, že sekularisace je důsledkem nebo součástí životního stylu, životního zaměření, které je všestranně protichůdné normám a cílům křesťanským? (JLH 6) Je křesťanství nejen historicky, ale samou svou podstatou svázáno s náboženstvím? Je a má být křestan člověkem náboženským, religiosním? Anebo může být křesťanská zvěst živá i tam (a možná právě tam), kde náboženství umírá a zaniká ? Jsou myslitelé, kteří se domnívají, že náboženský prvek se objeví vždycky, protože jej nelze odstranit. Jsou přesvědčeni, že boj proti náboženství je jenom otevřením dveří nějakému nižšímu, ale už nekontrolovanému náboženství. Nemyslím, že je to pravda. Ale i kdy by tomu tak bylo, nevkláde jme do této skutečnosti žádné své naděje. Pak je křesťanství jen nejlepším způsobem zneškodnění oné skryté náboženské tendence, pouhou regulací náboženského tlaku a náboženské tvořivosti. -1. VI. 62

====================
ScanImage463.jpg
====================
Sekularisací dnes rozumíme ze světštění, odnáboženštění. Snad nikdy nebyl lidský život tak rozsáhle sekularisován jako dnes. V tom se shodují téměř všichni myslitelé. Méně shody už je v tom, jak má být tato skutečnost hodnocena. Mám za to, že je velkým neporozuměním, jestliže se sekularisační tendence klade (staví) proti křesťanské víře. Křesťanství se liší ode všech jiných náboženství právě tím, že vede k sekularisaci. Tento jev nenalézáme nikde jinde, i když leckde a leckdy docházelo k úpadku náboženství (poučné je srovnání se starým Řeckem). Řekl bych, že křesťanství je jediné náboženství, které je schopno samo sebe jako náboženství zrušit. Víme totiž, že křesťanství je svou podstatou protináboženské, že Ježíš Kristus proti náboženské korektnosti (sobotní den) staví konkrétní lidské vztahy, že proti náboženskému úkonu (obět) již proroci stavěli lidský vztah (milosrdenství) atd. Že křesťanství jako náboženství organicky ústí do sekularisačního úsilí, že sekularisace je důsledkem křesťanské zvěsti, pochopíme správně teprve tehdy, když uvážíme, co a kdo je v moderní době jejich společným protivníkem a proti čemu se tento protivník především obrací (Nietzsche, ale i Heidegger my thus proti humanismu). Bylo a je proto velikým nepochopení situace, že kritika resp. odpor církve, odpor věřících se obrací proti samotné podstatě sekularisace; odpor proti sekularisacé může být založen jen v religiositě či přímo v my thu, nemůže se však opřít o jádro křesťanské zvěsti. Je ovšem pravda, že sekularisace znamená vždycky také zpředmětnění i tam, kde měly zůstat zachovány vztahy nepředmětné; že znamená uskutečnění relativní hodnoty, tedy v lecčems nedokonalé, zmatené, pochybené. Ale to je jen příležitostí k tomu, aby se věřící otevřel pro tuto novou situaci, aby ji přijal za svou, aby se k ní přihlásil teprve potom aby zdvihl svůj případný protest, aby svou kritiku zaměřil na některé pochybené výsledky sekularisace, nikoli však na samotnou podstatu sekularisace. Jinými slovy: proti nesprávným, nelegitimním sekularisačním tendencím je třeba postavit sekularisaci správnou, tj. takovou, k jaké nás vede sama zvěst evangelia. A tady se dostáváme k otázce civilní interpretace. 2 - a -3. VI. 62

====================
ScanImage464.jpg
====================
3 Pro posouzení povahy sekularisace, tj. odnáboženštění, je důležité rozpoznat povahu a funkci samého náboženství. A to je možné jen tak, že je změříme v jeho positivnosti, v jeho síle, v jeho významnosti, a nikoli v jeho úpadku, slabosti a bezvýznamnosti. Náboženství je totiž významnou složkou emancipace člověka z přírody a tedy významnou složkou polidštění. V praktickém (pracovním) vztahu k přírodě je člověk nejprve velmi nevýkonný, ve svých očích nicotný. I když dnes víme, jak důležitou úlohu hrají v polidštění nástroje, musíme si také uvědomit, jak nepatrné to byly počátky a jak malou aktuální oporu poskytovaly člověku, který se postavil proti přírodě a který se tak ocitl ve zvláštním osamocení, provázeném strachem a hrůzou, ale jistě také radostí a nadšením. V této situaci se právě uplatnilo náboženství, že předběhlo praktické možnosti lidské emancipace a vytvořilo jakousi paralelní skutečnost, která měla svou vlastní praxi. Tato náboženská "praxe" postupovala kupředu daleko rychleji než skutečná praxe. Tak vznikl vedle obyčejného světa ještě jakýsi druhý svět, vydělený z prvního, ale v něm se prosazující. Náboženský "svět" se zachytil na některých místech a v některých chvílích obecného světa a vytvořil náboženské oblasti, svátostné prostory, mampňm nedotknutelné předměty atd. Tento náboženský svět vždycky silně ovlivňoval lidský život, zasahoval do ostatního světa a pořádal lidské vztahy, které se ovšem vyvíjely také svými vlastními silamy (mechanismy) a měly svou vlastní setrvačnost. A tak náboženské poměry žily jednak z nedostatků denní praxe (z neúspěchů), jednak se v nich více než kde jinde rodily plány na zlepšení a zintensivnění denní praxe a jejich úspěchů. Mohli bychom říci, že náboženství představovalo první "teorii", kdy bychom pominuli význam, jaký slovo teorie v Řecku mělo a který dnes už přestává míst. Náboženství mělo velkou úlohu v rozvoji subjektivity člověka, bez níž by především člověk nebyl člověkem a bez jejíhož rychlého rozvoje a předstihu by nebyl možný ani rozvoj lidské praxe. Jak se stalo, že se z náboženství stala často brzda rozvoje ? 1-6. VI. 62

====================
ScanImage465.jpg
====================
4 3 Náboženství bylo původně prostředkem emancipace člověka, ale později se stále víc stávalo prostředkem jeho "odcizení". Věda a technika je velice moderním prostředkem emancipace moderního člověka, ale současně v mnoha případech jsme svědky neobyčejného odcizení člověka, jehož prostředkem je právě věda a technika. Jedna věc je však rozhodující: celé rozsáhlé oblasti našeho dnešního života v té části světa, která vyrůstá z tzv. evropské (nebo také křesťanské) civilisace, je ne smazatelně poznamenána křesťanstvím. Způsob života i způsob myšlení, politické programy i rozvoj vědy, osobní vztahy i společenské struktury to všechno nějak navazuje, kladně nebo záporně, na ústřední křesťanské motivy. Všechno to ovšem - pokud jde o positivní uplatnění křesťanství v moderní společnosti má sekularisovanou podobu. Nejde především o to, že dnešní svět je sekularisován, ale že sekularisované prvky našeho světa mají křesťanský původ (původ v křesťanských tradicích). To je třeba vzít na vědomí a počítat s tím jako s positivní skutečností. Nesmíme se chtít vracet před počátky se kularisace. Je to dnešní situace, která je nám dána jako úkol; není naší věcí, utíkat z ní do jiné historické situace nebo vůbec mimo historii. Sekularisaci musíme vzít na sebe, vzít ji za svou a sami ji lépe provádět tam, kde byla prováděna špatně. Nesmíme se však sekularisaci bránit, ne smíme ji odsuzovat, nesmíme vytvářet umělá skleníková prostředí, kde by se dalo pěstovat staré nesekularisované křesťanství, tj. křesťanství náboženské. Je totiž docela možné, že v některých chvílích ještě teď může dojít k nemalému obrození religiosity. Bylo by těžkou chybou chytat se takového procesu a chtít jím oživit křesťanství. Naopak, čelem k náboženskému oživení at ve starých "křesťanských" oblastech, at S v nových oblastech národního probuzení asijských a afrických národů, je třeba se od náboženství a náboženskosti distancovat, v praxi přinášet sekularisované křesťanství a zvěstovat "civilně" Křesťanský život nespočívá v náboženských úkonech, křesťanské vztahy se ne omezují na náboženské předměty. Je třeba se naučit my slet zcela nově (nepředmětně). -7 V1.62

====================
ScanImage466.jpg
====================
5 Křesťanská zvěst neoslovuje jen nitro lidské, víra není jen vnitřní, duchovní záležitostí, ale záležitostí praktického života. V moderním světě žije náboženství jen na okrajích anebo v "akváriích". Neome zujme se na "zahynulé ovce izraelské", jestliže tato chyba byla už jednou rozpoznána. A oslovení všech musí být zbaveno religiózní patiny, která je na překážku i nám, natož těm kolem. -8. VL. 62 At vypadá dnes náboženská situace jakkoliv, zůstává faktem, že vývoj člověka se nikde neobešel bez náboženství. Náboženství představuje první typ lidského úsilí o nalezení vztahu ke světu jako k celku. V denním úporném zajišťování své existence se ovšem lidé také museli s okolním světem vyrovnávat, ale jejich rodící se vědomí nemohlo být zvláště ve svých nejistotách a úzkostech, ale ani ve chvílích povznesené radosti a nadšení uspokojeno drobnými praktikami, zkušenostmi a návyky denního života. Magie jim naproti tomu dovolovala činit věci plné významu a podstaty, a my thus jim přiblížil svět tak, že se jim stal opět blízkým a vlastním. Myslím, že můžeme oprávněně říci, že bez náboženství by nebyl člověl tím, čím jest. Cesta vývoje lidského vědomí vedla přes náboženství. Žádnou jinou cestu neznáme. Náboženství ovšem mají různý charakter a růzhou úroveň. Především však vykonávají různý vliv na běh lidských dějin. Jsou náboženství, která (vedle jiných vlivů) zpomalila nebo téměř zastavila vývoj, která proměnila uzavřené společnosti v živé zkaměněliny, ale jiná zase uvolnila cestu lidské tvořivosti, iniciativě a novému životnímu stylu. Některá náboženství zprvu měla takovýto positivní charakter, ale později se sama stala velkou brzdou. Je zajímavé to sledovat, a v lecčems není ještě docela jasno. Ale jedna věc je jistá: náš svět založený na moderní vědě a na technice vznikl v oblasti Evropy, hluboce poznamenané křesťanstvím. A právě tento náš svět se v nové době stále více všemu náboženství odcizuje, ze světšťuje, sekularisuje. Jak máme rozumět svému pomámá poslání v této situaci ? ... 110. VI. 62

====================
ScanImage467.jpg
====================
Víra v sekularisované m světě hmmMmmmmmmmmmmmmmmámbmammamamambmmmm 1. Konec náboženství 6 v níž žijeme a V rozsáhlé oblasti dnešního světa, která vyrůstá z tradic tzv. evropské vzdělanosti, a která byla ne smazatelně poznamenané (4) křesťanstvím, dochází k vyvrcholení procesammtený několik set minulém a zvláště v let pokračujícího procesu, kterev poslednich desetleticoroz šířil na všechny oblastí našeho života a který proniká hluboce do století i do našeho myšlení. Je to proces odnáboženštění, ze světštění, dnes sekularisace. Náš svět se je v podstatě sekularisován. Z náboženství jako by vyprchala všechna životnost, vnitřně upadá a většiny. navenek ztrácí na významu. Z mnohablastí je náboženství zcela vytlačeno a tam, kde dosudmaxiatujarmmámvýnazněmoňzorodýnmažmaxm tickýmohamakharm může být ještě dnes nalezeno, ještě dnes nalezeno, živoří většinou jen ze strvačnosti anebo je jenom vnějším rouchem zcela nenábo(a programu ženských sil. Nejde však jen o odumírání; náboženství se stává cizorodým prvkem v moderní společnosti, stává se anachronismem a remamener překáží. Sekularisace není jen úpadek náboženství, ale je to také kritika náboženství. Moderní člověk ve své duchovní "dospělosti" (a to znamená také ve svých prílepších představitýlíchþarcem náboženství; skeptikēm, sha neresignuje na vysoké duchovní a mravní ideály křesťanského náboženství, ale obrací se kriticky proti nim, adresuje jim své výtky a staví proti nim ideály jiné a pakmaandomnímá vyšší, jak je přesvědčen. Sekularisace se stala programem, který musí být doveden až do konce. A tak není divu, jestliže se zdá vyvěrat ze životního zaměření, které je všestranně protichůdné normám a cílům křestanským. A přece by to byl velmi povrchní pohled, kdybychom se spokojili tímto zdáním. Jsme-li jen trochu pozorní, musí nás zarahned. zit několik věcí. Především je nápadné, že k sekularisaci docháa zí v takovém fožbahůkvové v dějinách, že to historicky zcepo la jedinečný proces, který je nadto nerozlučně spojen sepřevratným rozvojem vědy a techniky, na němž je vybudována celá moderní 10. VI. 62

====================
ScanImage468.jpg
====================
7 než ve sféře působnosti křesťanství společnost. Tento jev nenalé záme nikde jinde, přestože k úpadku různých náboženství došlo mnohokrát; zvláště poučné je srovnání se starým Řeckem. Můžeme se za těchto okolností vyhnout otázce, zda to není právě samotné křestanství, které nutně a organicky vede k sekularisačnímu procesu? Je moderní sekularisace opravdu protikřesťanská anebo pouze protináboženská? V jakém vztahu je křesťanství k náboženstgí a náboženskosti ? Jistě nemůže být sporu, že křesťanství, jak je známe z téměř dvoutisícileté historie, je náboženstvím. Je však křesťanská víra s náboženskýím svázána svou podstatou anebo jen pouhý historickým faktem? Musí být křestan nutně člověkem náboženským, religiózním ? Anebo může být křesťanská zvěst živá i tam (a možná právě tam), kde náboženství umírá a zaniká ? Pro moderního člověka není snadné porozumět podstatě nabose odevnie ženství, které mu je cizí a které už vůbec nezná v jeho vnitřní nstvih al nelze síle. Také na tomto místě platí, že duchovního protivníka jamunana zdolat v jeho miha slabosti, ale jenom v jeho síle. At už dnes náboženská situace vypadá jakkoliv, zůstává faktem, že vývoj lidského vědomí se na žádné ze svých cest neobesel bez náboženství, bez magie a bez mythu. Některá náboženství měla positivní vliv na člověka a na společnost, immá nebot otvírala nové výhledy do budoucnosti; jiná naopak dovedla zpomalit nebo téměř zastavit běh vývoje a proměnila někdy uzavřené společnosti v živé zkameněliny. V každém případě však existuje v náboženství vývoj a pokrok; a tento pokrok spočívá v prohlubujícím se sepětí náboženských perspektiv s osobním konkrétním (t.j. morálním) životem a se společenskou skutečností. Protože však všechna náboženství vyrůstají z měph napětí mezi vždycky neuspokojivým daným stavem a mezi pravou, božskou skutečností, jsou v nebezpečí, ze obě Atak stránky rozdělí. Proto se stává náboženství vysoce zpátečnickou silou (opiem) tam, kde buduje před očima věřícího chimérický svět dokonalosti, odvádějíc jeho pozornost, od skutečné bídy, v níž jej ponechává bez pomoci. To se stává všude tam, kde se náboženství stává samo v sobě hodnotou a kde si buduje svůj vlastní 10. VI. 62

====================
ScanImage469.jpg
====================
O 8 svět. Všude tam, kde se začínají vytvářet zvláštní náboženské oblasti, nedotknutelná tabu, svátostné prostory a pod., začíná nebezpečí, na něž ukazují a proti němuž bojují všechny velké náboženské osobnosti. Zcela mimořádnou tradici nám představuje v tom ohledu mmmma jedinečná linie židovských proroků, na niž navazuje a v níž "i svrchovaně pokračuje Ježíš. V tom smyslu můžeme říci, že již mp Min dobe prorocká tradice, ale zvláště první tradice křestanská je silně protinábozenská. Ježíš Kristus se odvolává na proroky (Micheáše, Ozeáše), když proti náboženskému úkonu staví morální rozvahu a (uct 9, 13; 23 24; proti náboženské korektnosti a bezúhonnosti konkrétní lidskést. Mwahanym Zdá se tedy opravdu, že máhoňematyń křestanství jako fyrdig ,he usilí náboženství organicky a legitimně ústí v sekularisační ppočes že sekularisace je právoplatným důsledkem křesťanské zvěsti, á která se zbavuje náboženské slupky a vystupuje v novém rouchu. Tuto okolnost, kterou nepostřehli ve své většině ani zastánci, ani protivníci křesťanského náboženství, velmi dobře roze znali ti novodobí odpůrci křesťanství, kteří nezůstávají u náboženské formy, ale míří na podstatu křesťanské zvěsti. Jejich programem je zakotvit člověka znovu v my thu, a proto se obracejí se stejným důrazem mp také proti sekularisovaným křesťanským programům, jak jsou představovány moderním humanismem a socialismem. remavichi Je-li tento odhad situace správný (a připusťme to, abychom si ne znemožnili správný přístup k situaci dnešního světa), je zřejmé, že musíme přestat bránit a protivit sekularisačním tendencím, že už nesmíme odmítat sekularisaci v její podstatě a že proti nesprávným a nelegitimním, pochybným výsledkům postavíme sekularisaci správnou, tj. takovou, k níž nás vede sama zvěst evangelia, nově pochopená a odhodlaně uskutečňovaná. života Jsme dnes svědky toho, jak se se moderní sekularisované programy zmocňují mimokřesťanského světa tam, kde misie pořídila jen málo ne bo nic. Jsme však také svědky mohamma nového probuzení tradičních náboženství, jejichž obrození má nacionální a politické příčiny. Nenechme se zlákat pochybnými politickými odhady. Od náboženství a náboženskosti je třeba se distancovat, v praxi 10. VI. 62 بقیه علم اوسه

====================
ScanImage470.jpg
====================
přinášet sekularisované křesťanství a zvěstovat civilně. 2. Odpovědnost Ve za 10. VI. 62 9 světě Minule jsme naznačili, že křesťanství ze samotné své podstaty vede k sekularisaci, k ze světštění. Poměrně chudě jsme to doložili protináboženskou orientací, v níž Ježíš navazuje na proroky. Mohli bychom pochopitelně své doklady rozmnožit; lépe však bude, ukážeme-li na pravém křesťanském vztahu k světu, jak má vypadat správná sekularisace. Evangelium je zvěstí o veliké boží lásce k světu. Není to láska laciná, ale něco stála: stála život nejmilejšího božího syna. Ježíš, jak čteme, přišel na svět jako do svého vlastního. Nepřišel jako k nepříteli, nepřišel zachránit své a nechat všechno propadnout záhubě a zničení; žádná záchrana několika lidí a zvířat při všeobecné potopě, ale k potopě nesmí dojít; žádné zachránění hmmm několika lidí před zničením dvou měst, ale záchrana měst samotných. Jak by mohl křesťan utíkat ze světa? Ježíš přišel, aby ve světě něco udělal. Přišel proto, že to jinak nešlo, mělo-li to světu být k dobrému. Svět se nedá napravit zdálky. Je třeba vstoupit doprostřed světa a tam uskutečňovat, co má být uskutečněno. Nepomůže žádná hlavička provozovatele, žádné předznamenání, žádná firma. Je třeba pracovat na nápravě světa. Na hlavičce nezáleží, jenom na té práci. Kdo nepracuje, nemá víry - anebo je jeho víra "mrtvá". Víra míří do 10. VI. 62

====================
ScanImage471.jpg
====================
● konkrétní situace ... 10 Křestanská zvěst má svou relevanci pro "světské" záležitosti: má mít a má konkrétní vliv na morální, kulturní, politickou i společenskou situaci. To však znamená, že se ve víře musíme se světem solidarisovat, že musíme mít sympatie pro jeho úsilí a pokroky. Musíme mít sympatie k světu tam, kde dosahuje největších úspěchů, radovat se z nich a vůbec z pokroku světa. Musíme umět své poselství vyřídit právě tam a tehdy, kdy je moderní člověk a jeho svět silný, úspěšný, mocný a sebevědomý. Což ovšem neznamená nikterak slepotu pro svízele a neúspěchy, slabost a bezmocnost, které jsou doma i v moderním světě. Pomoci je ovšem i v moderním světě třeba především pro nemocné, nikoli pro zdravé. Skutečná pomoc však spočívá v tom, že slabým umožníme žít ze síly, že jim zajistíme plody toho, v čem je moderní svět velký a silný, nikoli v tom, že jim poskytneme nepraktickou útěchu a že je odkážeme mimo svět. 21.6.62 Náboženství je možno definovat tak, že se ukáže, že v moderním světě nejde vlastně vůbec o nějaké odnáboženštění, nýbrž o převládnutí jiného, nového a po duchovní stránce dokonce méně kultivovaného náboženství. Jsou myslitelé, kteří se domnívají, že člověk bez náboženství být nemůže, a že moderní člověk, který se domnívá žít bez náboženství, ve skutečnosti propadá jen nějakému nižšímu náboženství. Takoví myslitelé uvádějí na doklad své these skutečnost, které jsme v nové době svědky: že totiž dnešnímu sekularisovanému náboženství resp. sekulárnímu náboženství se nic lépe nehode za obsah než právě sekularisovaný obsah křesťanství. Ještě po tomto přeznačení zůstává prý totiž tento obsah mocnější než všechny jiné mohutnosti lidské povahy. A tak prý dnes vidíme, že sekularisované moderní programy dobývají mimokřesťanský svět, kterého nemohla dobýt misie. Mám za to, že to je otázka interpretace a že sám výklad fakt, na něž se takoví myslitelé odvolávají, je důsledkem zvoleného přístupu k řešení a zejména pojetí náboženství a jeho funkce. Věc si ovšem žádá velmi důkladného rozboru a bude třeba vynaložit ještě mnoho práce, abychom si získali jasno ve všech p bodech. Zdá se mi však, že právě uvedené pojetí je značně násilné, jestliže potřebuje tak krkolomně vysvětlovat, proč že nové sekulární programy obsahově žijí ze sekularisovaného obsahu křesťanské zvěsti. Proč nežijí přímo z nesekularisováného křesťanství ? Nedávají snad tito myslitelé vlastně 23.6.62

====================
ScanImage472.jpg
====================
O 11 zapravdu tomu výkladu, k němuž se i my přikláníme, že ono nesekularisované křestanství je v dnešním světě zbaveno síly a účinnosti ? V každém případě však jde o pojetí a definici náboženství; proto není třeba shledávat argumenty pro a proti, ale spíše se podívat, k čemu které pojetí a která definicè vede v praxi. A tu se ukazuje, že ti, kteří náboženství a náboženskost drží, jsou vedeni k vyčkávání, až se ukáže ta pravá síla nejlepšího, nejvyššího náboženství atd. Hlavně však nejsou schopni držet krok s rozvojem oněch sekularisovaných prvků. A to právě znamená, že pm ve významných chvílích nejsou na pravém místě. Konkrétně: moderní svět je do velké míry založen na vědě a technice. Vědecké rozhodování v určité vymezené otázce však má takový charakter odbornosti, že k tomu křesťanství jakoby nemá, co by dodalo. Oblast vědy je ve své konkrétnosti jakoby vynata ze světa působnosti křestanství. Křestanská zvěst jakoby nemá takový dosah, aby byla relevantní pro konkrétní rozhodování vědce-odborníka. Nejde tu jenom o přírodní vědy, ale také o vědy společenské. Křestanství jako by nemělo ekonomické důsledky, jako by nemělo bezprostřední dosah politický, jako by nemělo pohotově svou zvěst v konkrétních otázkách právních nebo naopak zdravotnických atd. V nejlepším případě se křestané snaží vyjádřit svůj základní přístup ke všem těmpto oblastem, pokoušejí je theologicky "předznamenat" takové skutečnosti, ale nikde nenajdeme pokusy o vlastní samostatné řešení, o aplikaci věrouky na konkrétní situaci, o charakteristicky křestanské řešení určitých významných otázek, které mnoho znamenají pro moderní společnost a moderní svět. Jsou ovšem výjimky. Křestanské organisované úsilí o uchování a prohloubení světového míru je jedním z takových vynikajících pokusů, jak nechat zaznít jádru křesťanské zvěsti do skutečné, konkrétní situace člověka a lidstva. Se stava Takto se v praxi ukazuje tzv. křestanská odpovědnost za svět. Ta-to odpovědnost má smysl jen tam, kde jsme ponořeni do situace, kde vezmeme za své to, co je světu vlastní, kde se solidarisujeme se světem a mu vycházíme vstříc, abychom s ním ruku v ruce, tj. společně a ve vzájemné pomoci, řešili nesnáze všeho druhu, abychom dovedli řešit tyto problémy lépe a rychleji, s větší odborností a s jemnějším porozuměním pro složitost a zejména pro nejširší souvislosti a pro ústřední perspektivu. K tomu je třeba odborných znalostí a vědomostí. Není to příznačné, že naprostá většina našich církevníků žije ve dvojím světě a že svou odbornost vůbec nedovedou spojit se svou vírou ? Nikdo to však na nich nechce. Církevní křestanství se základně minulo s touto dobou, tj. není živé /viz Jakub/. 23.6.62

====================
ScanImage473.jpg
====================
O Na věc je třeba se dívat tak: existuje základní fakt, kterému říkáme "oslovení", ale který můžeme nazvat také jinak. Je to situace, která staví člověka do jakéhosi napětí mezi běžným, obvyklým postupem a jednáním a mezi vědomím, že tento běžný, obvyklý způsob /nebo také způsob, k němuž máme největší sklon/ není správny, že s ním není něco v pořádku, že by bylo třeba řešit věci jiným, lepším způsobem. Tato perspektiva nového, lepšího řešení situace, do níž jsme postaveni, to je právě ono "oslovení". A tato perspektiva si žádá uskutečnění, chce být realisována, tj. volá po našem činu, po našem jednání. Málokdy však jde o čin individuální, většinou je ze samé podstaty věci třeba spolupráce jiných. To je významná okolnost: je nepochopením věci, jestliže rozumíme oslovení jako pobídce k vyšší mravnosti, tj. k osobnímu osvědčení. Oslovením jsme postavení před úkol vyšší spravedlnosti, tedy před záležitost nikoliv individuálně mravně, nýbrž před záležitost společenskou. Proto je třeba ono oslovení formulovat, obléci do slov, do přesvědčivých formulací, do výzev, s nimiž se můžeme obrátit na jiné lidi výzev spolupráci. To znamená, že před námi stojí vždycky dvojí úkol: nejprve uskutečnit to, k čemu jsme oslovením vyzývání, předběžně a v plánu tak, abychom je mohli předložit ostatním lidem, a potom teprve uskutečnit tento plán, tedy uvést formulovaný program ve skutek společnou prací a společným úsilím všech, kteří porozuměli "oslovení" tak jako my. A tady se dostáváme na místo, odkud můžeme správně posoudit funkci a místo náboženství. /Kdyně/ 12 24.6.62

====================
ScanImage474.jpg
====================
Odpovědnost ve světě 13 Minule jsme si řekli, že křesťanství ze samotné své podstaty vede k sekularisaci, k zesvětštění. Kdybychom chetli užít radikálního vyjádření, mohli bychom říci, že křesťanství je jediné náboženství, které je schopno ze svých vnitřních motivů samo sebe jako náboženství zrušit. To je však dokladem toho, že tyto vnitřní motivy nemají religiosní charakter a že tedy křesťanství ve svém jádru není náboženstvím. Alé/že v náboženství nalezlo křesťanství kdyaṁ (a předtím jistě už židovství) hlavní životní sféru, z níž bylo možno mocně působit na celý lidský život a na celý svět člověka. Náboženství (se však nes stalo zastaralým a neúčinným prostředkemA v této situaci se mnoho křesťanů začalo více starat o náboženství než o uskutečnění Ježíšova programu lásky na této zemi. Není to vlastně zrada evangelia ? Vždyť evangelium je zvěstí o veliké boží lásce k světu. Domavěda Ježíš přišel na svět jako do svého vlastníjen 0 ho; nepřišel zachránit své a všechny ostatní nechat propadnout záhubě a zničení, ale jako spasitel všeho světa věnoval největší pozornost těm, kteří stáli na okraji a kteří byli nejvíce ohraženi. Jak by mohli jeho následovníci ze světa utíkat? Jak by mohli resignovat, opustit Ježíšův program a stáhnout se do svatyní k náboženským úkonům? Pravý-křesťanský-vztah-k-světu-je-dnes-určen-několika-skutečnostmi= Ježíš Kristus přišel, aby ve světě něco udělal. Přišel proto, že to jinak nešlo, mě/lo-li to být světu být k dobrému. Svět se nedá napravovat zdálky. Je třeba vstoupit doprostřed světa a tam uskutečňovat, co má být uskutečněno. Nikdy se to nejhlavnější nestalo ve svatyních. Je třeba pracovat na nápravě světa. Nepomůže žádná hlavička, žádná firma; na práci záleží. Kdo nepracuje, nemá víry, neboť jenom mrtvá víra nevede k účinné životní praxi. To platilo vždy a platí i dnes. Co však je dnes zvláště zahanbující, je skutečnost, že dnes na nápravě světa pracují jiní. Přesto však nejsme ani v nejmenším zbaveni odpovědnosti za toto dílo nápravy, a 1.7.62

====================
ScanImage475.jpg
====================
● 14 tříl to ze dvou příčin. Především každé dílo opravdové nápravy musí mít naše sympatie, musíme s ním být solidární a mysíme s ním spolupracovat. Měli bychom lépe než kdo jiný vidět, že je jenom jediná skutečně otevřená cesta do budoucnosti, totiž cesta soudružství všech lidí v lásce a v pravdě. A proto musíme být pozorni ke každému sebemenšímu drobtu opravdovosti, loyality, porozumění, odevzdanosti, dobré vůle, laskavosti, čestnosti a lidské důstojnosti. Pravda, je třeba také velmi dobře a s otevřenýma očima rozlišovat, musíme mít široký rozhled a pevnou perspektivu. A přece platí a vždycky bude platit, že ježíšovec třtiny nalomené nedolomí a lnu kouřícího neuhasí. Je však ještě jiná příčina, proč jsme odpovědni za dnešní svět; už jsme o ní mluvili. Řekli jsme, že valná část dnešního způsobu života i způsobu myšlení ve světě, politické programy i rozvoj vědy, osobní vztahy i společenské struktury - to všechno ně jak naKriticky vazuje, kladně nebo záporně, na ústřední křesťanské motivy. A tu nejde na prvém místě o to, že je dnešní svět sekularisován, ale že sekulární prvky našeho světa mají v mnohém ohledu původ v křestantim spise máme ských tradicích. Tím spíše však to je náš svět, a myv něm musíme žít jako ve svém vlastním.dome. Svět se velmi změnil také v důsledSigl velike ku reálného vlivu křesťanství v dějinách. Dnes prostě už neplatí, jenom. že jsmě mě cizinci a příchozí na tomto světě. Je to do značné míry vina i zásluha křesťanů, že dnešní svět nebo alespoň značná jeho část vypadá tak, jak vypadá. A proto se k dnešnímu světu musíme hlásit imam v jeho síle i v jeho slabostech. A především musíme pracovat na tom, aby započaté dílo bylo dokončeno. A to je třetí příčina naší odpovědnosti. Boží vláda se klene nad celým světem. Ježíšovo poselství je universální, jeho dosah je kosmický. Není místa, které by mohlo zůstat stranou, není pmku skutečnosti, která by byla indiferentní, neutrální. A proto má křesťanská zvěst svou relevanci pro "světské" záležitosti: má mít a má konkrétní vliv na morální, kulturní, politickou i společenskou situaci. To však znamená, že se nesmíme těšit z nezdarů a neúspěchů světských programů, že nesmíme

====================
ScanImage476.jpg
====================
O 15 vidět ve slabosti dnešního světa svou příležitost a dělat z radostřádu, né zvěsti o přicházejícím novém světě lásky náplast na bolesti moderního člověka. Nesmíme čekat na klopýtnutí a selhání dnešních programů světové nápravy, ale solidarisovat se s nimi a jejich neúspěchy považovat za své neúspěchy - neboť co jsme my učinili lepšího ? Musíme mít sympatie pro úsilí a pokroky dnešního světa, radovat se z jeho úspěchů a rozumět jeho programům. A to proto, že své poselství musíme umět vyřídit právě tam a tehdy, kdy je moderní člověk a jeho svět silný, úspěšný, mocný a sebevědomý. To pochopitelně ne znamená nikterak slepotu pro svízele a pády, slabost a bezmocnost, které jsou doma i v moderním světě. Pomoci je ovšem i v moderním světě třeba především pro nemocné, nikoli pro zdravé. Skutečná pomoc však spočívá v tom, že slabým pomůžeme žít ze síly, že jim zajistíme plody toho, v čem je moderní svět velký a silný, a že i velikému moderní světu pomůžeme mahomshaboatń žít ze síly, z níž vyrostl a kterou je veden a musí být doveden k cíli. To jsou asi perspektivy křesťanské odpovědnosti za svět. Tato odpovědnost má smysl jenom tam, kde jsme docela uprostřed dění, kde vezmeme za své to, co je modernímu člověku vlastní, kdy se solidarisujeme se světem, abychom s ním ruku v ruce, tj. společně a ve vzájemné pomoci, řešili nesnáze všeho druhu, abychom kde dovedeme řešit tyto problémy lépe a rychleji, s větší odborností a s jemnějším porozuměním pro složitost a zejména pro nejširší souvislosti hlavn a pro ústřední perspektivu. K tomu je třeba odborných znalostí a vědomostí právě tak jako hluboké víry a vnitřní odevzdanosti. Ale skutečnost je taková, že právě tam, kde jde o odbornost přesné vědecké poznání restanství jako by nemá, co by dodalo. Ne zdá se být právě oblast vědy jakoby vyňata z oblasti aplikace naší víry? Není však většího nebezpečí než takovéto rozpolcení našeho života. Moderní svět je z velké části světem vědy a techniky. Zvěst pro tento svět nemůže tak významnou skutečnost obcházet: hic Rhodus. a Křesťanská odpovědnost za svět je možná jenom jako odpovědnost ve světě, v tom světě, který je dnes kolem nás. A tento svět, jak jsme si řekli, je světem sekularisovaným. Neslyší na náboženské fr 1.7.62

====================
ScanImage477.jpg
====================
ze, odvykl tradičním křesťanským slovům, ano odvrátil se od nich. A přece do budoucnosti je možno vykročit jen tak, že půjdeme všichni. Abychom se dorozuměli, musíme znovu prověřit ryzost svého poselství, zbavit své myšlení i svůj slovník neužitečného haraburdí a najít nový výraz, jímž bychom srozumitelně a přesvědčivě vyjádřili svou solidaritu s úsilím o nápravu světa, v němž společně žijeme, ale také svůj specifický program, vyplývající z porozumění nejnaléhavějším úkolům, které dnes stojí před lidmi. k tomu Budeme mít dost sil ? 16 Potřeba nové orientace Odlišnost dnešní situace od dřívějších dob můžeme charakterisovat takto: zatím co dříve patřil my thičnost a religiosita k ústředním pilířům lidského života i myšlení, jsou dnešnímu člověku vzdálené a cizí. Zatím co dříve si pravá zvěst musela požužít k své formulaci náboženských obsahů a pojmů, chtěla-li proniknout do celého světa a do všech jeho oblastí, dnes se tyto obsahy vyprázdnily a zvěst, která k svému vyjádření nenašla jinou výbavu než ony chatrné pozůstatky kdysi mocných skutečností, nachází před sebou na všech stranách jen uzavřené dveře. A zatím co kmeňaná většina křesňanů pravověrných křesťanů s dojemnou péčí uměle udržuje při životě zbytky starého myšlení a starých religiosních praktik v skleníkových prostorách, živá víra se prodrala už dávno ven a buduje nový svět, proti kterému se křesťané a jejich církve zaslepeně brání. To, kdož měli střežit oheň, hlídají už jenom vychládající popel a nepozorují, že oheň plápolá jinde. Opravdu je nejvýše třeba se nově orientovat. Je třeba se v síle víry stát pozemšťany, opravdovými syny a dcerami této země, tohoto světa, který je jeden a všem společný. Je třeba tu zdomácnět, aklimatisovat, přestat pošilhávat po "lepších světech": toto je náš svět, protože to je také svět Ježíše Krista, který přišel pako do vl ního; toto je náš svět, protože nám byl svěřen k práci a panování. avéhlast2.7.62

====================
ScanImage478.jpg
====================
● Ale ovšem, to všechno už platí o moderním člověku (alespoň o jeho nejlepších představitelích). Nejde jistě jen o to, stát se světskými, pozemskými, nejde o to, připodobnit e tomuto světu. A už vůbec ne ve všem. Je třeba porozumět, kde opravdu plápolá oheň živé víry, která prorazila naše duchovní, dogmatické, společenské a církevní hradby a hráze a kde na sebe vzala nejroztodivovšem nější a nejne zvyklejší podoby. Je třeba především rozlišit, co je výsledkem autonomního běhu svědomým setrvačností světových dějin a kde jsou opravdu ony sekularisované křesťanské prvky. Ale ze všeho nejdůležitější je porozumět směru dějinného vývoje, vidět výsledky boží vlády a rozpoznat úkoly, které jsou před nas na docela určitých místech a v docela určitých chvílích postaveny. Nejde tedy o to, přijmout svět jako hotovou věc a jít s ním nebo dokonce za ním. Tento svět pomine už dnes pomíjí, zaniká, umírá. Jestliže jsme rozvázali své svazky s předvčerejším světem my thů a náboženství, nesvazujme se nanovo s včerejším a ještě i dnešním světem sonmámáymnárodnostnámnacionážnámamrasovánnamávani positivistické vědy na technice stojícího konsumentského soukromničení. Staňme se pozemšťany proto, abychom našli cestu ke všem svým bratrům a sestrám spolulidem na celém světě, abychom s nimi společně našli stejný jazyk a abychom se sjednotili na cestě do budoucnosti tohoto světa. My křesťané víme, že cílem je, "aby všichni jedno byli", ale dosud jsme to neuvedli do praxe. Mnozí "nejposlednější" nás předcházejí, přestože mají zdánlivě méně předpokladů než my. Spojme se s nimi, získejme si opět jejich důvěru, staňme se jim "bližními" To však nemůžeme udělat jako sůl zmarena anebo majíce své světlo Avětempod kbelcem náboženského žargonu, ale také náboženského myšlení a života. Jinými slovy: musíme také sebe sekularisovat, ale po svém. Co to však je, to "po svém" ? B 17 se Tady se budeme muset všichni ještě mnoho radit a mnoho přemýšlet. V dnešním světě plném idejí a ideologií se nemůžeme obejít bez výrazných formulací své víry a svého přesvědčení. Jistě stojí praxe víry na prvním místě a my jsme už dost zdůraznili, že opravdova víra chce a musí na světě něco pořídit, něco udělat, uskuteč2.7.62

====================
ScanImage479.jpg
====================
18 nit. Ale právě že na světě a že tedy musí přijmout konkrétní situaci. Proto nemůže stačit zvěstování evangelia lidskými vztahy nebo civilní interpretace životem. Už proto ne, že nám samým musí být jasno o vlastním programu, a také proto, že také všem ostatním musí být jasno o našem programu. A tak skutečně před nám stojí naléhavý úkol, nově interpretovat jádro křesťanské zvěsti, jádro evangelia. Interpretovat je tak, aby už naše nové poselství nebylo cizí pro uši mdm dnešních lidí, aby navazovalo na jejich úsilí a jejich programy, aby počítalo s jejich skutečnými starostmi a aby jim otvíralo konkrétní perspektivu pro jejich vlastní život i pro život jejich dětí. At se nám to líbí nebo nelíbí, musíme se vzdát termínů i pojmů v křestanské tradici sebevýznamnějších, jestliže dnes už nenavazují na běžnou zkušenost moderního člověka. Jestliže kdysi byly přeznačovány náboženské a mythické obsahy, aby sloužily pravé zvěsti, bylo tomu tak proto, že svět byl tehdy plný my thů a religiosity. Dnes je právě tak plný sfét8棣§ƒkýýkn idejí a mědankých vědy i techfilo fi niky. Nemůžeme uplatňovat svou víru v tomto světě a této skutečnosti si nevšímat. Tím spíše nikoli, že moderní věda není historicky bez křesťanství myslitelná a že zejména zřetel praktického uplatnění, uskutečnění a věrnosti poznané pravdě jako způsobe cesty k jejímu ještě lepšímu poznání je naprosto totožný s křesťanskou ide ou. Je to tíživý úkol, který nám připadl, a zdrtil by nás, kdyby v nás nebyla opravdová, živá a mocná víra. Víra pracuje v nás a skrze nás v tomto světě i tam, kde se to vymyká našim plánům, naší schopnosti porozumět a pochopit, našim možnostem kontrolovat i žejvzdálenější důsledky vlastních rozhodnutí a činůö To nás ovšem nikterak nevyvazuje z povinnosti plány a programy formulovat, usilovat o nejpřesnější porozumění dnešní situaci a důsledky svých rozhodnutí svědomitě předem prověřovat. Musíme se svých úkolů chopit a snažit se mít spolu se všemi lidmi budoucí osudy světa v rukou; nemusíme přitom ztrácet kuráž, protože víme, že sami i se vším světem jsme také v rukou toho, který měl dostatek lásky i kuráže, aby nad člověkem ani nad světem ne zoufal, a který má dnes kannáňm 2.7.62

====================
ScanImage480.jpg
====================
19 dost odvahy budovat své království i bez náboženských opor a dost důvěry svěřit tento úkol i saknihármám lidem se sekulárními programy. Necht se však nová země nebuduje bez nás : 2.7.62 Definition text napsán 3.7.62 a oders dan do redakce Kost. groter Kost. garter 4.7.62.