This text explores the relationship between practice, routine, and the pursuit of perfection, beginning with a quote by the American Muslim scholar Hamza Yusuf. Yusuf argues that practice does not make perfect, but rather permanent; if one practices incorrectly, errors become ingrained. The article analyzes the nuances between practicing, training, and routine. It suggests that while technical virtuosity in fields like music or sports necessitates a degree of routine, the same logic may not apply to moral virtues such as kindness or joy. When these virtues become mere habits or stereotypes—exemplified by the "keep smiling" ethos—they risk losing their intrinsic value and authenticity. Although social politeness and habitual friendliness are generally welcomed for facilitating smoother human interactions, they can appear insincere if they lack genuine emotion. Ultimately, the text posits that while repetition is essential for mastering complex skills, ethical qualities require more than mechanical habit; they demand a balance between practiced behavior and heartfelt intention to remain meaningful.
Praxe a rutina
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 1. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Praxe a rutina
Pozoruhodný americký muslimský ,mudrc‘, Hamza Yusúf, má mezi svými vybranými citáty také jeden, který se týká významu praxe:
„Practice makes permanent, not perfect. If you practice the wrong thing, you make the wrong act permanent.“
To by se dalo přeložit asi tak, že praxe vede k rutině, nikoli k dokonalosti. Když v praxi děláte opakovaně chybu, budete ji pak dělat znovu a už se jí nezbavíte.
Zde je na místě přezkoumat, co vlastně Hamza mínil pod slovesem, „to practice“, česky by se dalo říci také „praktikovat“, a co naproti tomu chápeme jako „praxi“ my (nebo např. Karel Marx). Možná, že by bylo vhodnější mluvit nikoli hned o rutině, ale o návycích, zvyklostech, obyčejích, způsobu výkonu. Vždyť se také říká, že cvičení dělá mistra. Zmíněný citát Yusufa Hamzy docela správně poukazuje na důležitost toho, abychom se cvičíli v čemsi dobrém, pěkném, pozitivním, ale jako by pomíjel to, že určitý způsob provádění nějakého výkonu musí být někdy velmi dobře nacvičen (zvlášť jde-li o výkon složitý, náročný), má-li vést k jakémusi zlepšení, až k jisté dokonalosti (i když víme, že „nic není naprosto dokonalé“). Virtuozita např. nezbytně vyžaduje určitou rutinu, bez ní nelze virtuozity dosáhnout. Něco jiného je ovšem, zda lze (a zda má dobrý smysl) chtít nějaké „virtuozity“ dosahovat ve všech směrech, např. v „ctnostech“. Dobrota, radostnost, laskavost apod. proměněná v rutinu (nebo třeba jen na zvyky) nepochybně ztrácí něco ze své ceny (a to i když může také mít v sobě něco žádoucího a pozitivního: americká zásada ,keep smiling‘ má určitě svá pozitiva v tom, že jsou lidé na sebe jaksi přívětivější, ale má také své meze, kdy se pro některé situace či okolnosti vůbec nehodí). Rozhodně máme v takových případech, kdy je třeba někdo „slušný“ nebo „přátelský“ běžně a stereotypně, dojem, že mu to nejde dost „od srdce“. Ale ovšemže jsme i tak rádi a vítáme to.
(Praha, 180121-2.)