This reflection explores the definition of the term 'thing' and its distinction from the concept of an 'object.' The author investigates the nature of 'thinghood' and highlights the inappropriateness of reducing living beings, such as animals or humans, to mere things. A significant portion of the text is devoted to the etymological analysis of the word 'object,' suggesting it implies something merely cast before the mind, regardless of its inherent nature. The study further analyzes the processes of objectification and reification in human thought. While considering another person as an object of thought or evaluation does not necessarily imply devaluation, the tendency toward objectification often leads to an ontological reduction of the subject to a mere thing. The reflection encourages a deeper understanding of ontological boundaries and an ethical approach toward entities that inherently transcend the category of a thing. The author also touches upon the complexity of defining life in microscopic entities, emphasizing the need for conceptual precision in our understanding of reality.
Věci a „ne-věci“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 7. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Věci a „ne-věci“
Slovo „věc“ má celou řadu významů, takže je velmi důležité vyjasnit, čím se věc (v našem pojetí) vyznačuje, v čem spočívá její „věcnost“ či spíše „věcovatost“. Snad nejlépe to lze ukázat na několika příkladech, kdy pochopení (pojetí) nějaké ,skutečnosti‘ jako (pouhé) „věci“ vyznívá nepatřičně. Tak kupř. zvířata, např. pes nebo kůň, nelze mít za (pouhé) „věci“ (a už vůbec nelze za pouhou věc považovat lidskou bytost). A to platí vlastně o všech živých bytostech, i když se to někdy moc nezdá (a také tu je problém, co je ještě živé a co má v nějaké živé bytosti jen určitou funkci, třeba virus, ale také nejrůznější bio-chemikálie, třeba enzymy, vitaminy atd.). Někdy se nám směšuje význam slova „věc“ s významem jiného slova, totiž „předmět“. Přihlédneme-li k etymologii slova „předmět“, pak je zřejmé, že jde jen o něco „před-meteného“, „předhozeného“, eventuelně jen „pro-mítnutého“, tedy zcela odhlížejícího od toho, zda jde o míněnou skutečnost, nebo o něco jiného, rovněž míněného. Rozdíl mezi obojím je však také třeba upřesnit a respektovat: beru-li třeba druhého člověka jako předmět svých úvah či svého hodnocení atd., znamená to jen, že se ve svých úvahách nebo myšlenkách tímto člověkem zabývám, že se k němu vztahuji – a není s tím ještě nezbytně spojeno nějaké jeho podceňování nebo snižování. Naproti tomu pokud je samo mínění, myšlení, myšlenkové vztažení k onomu člověku zatíženo „zpředmětňováním“, je eo ipso zároveň i jakýmsi zvěcňováním, jeho redukcí v myšlení na pouhou „věc“.
(Písek, 180714-2.)