This text delves into a philosophical examination of the idea of inertia, which, despite being suggested by sensory experience, had to be conceptually invented and refined. The author analyzes the inherent tension between inertia and the ideas of change, motion, and flux, emphasizing that inertia cannot be reduced to an extremely slow rate of change. Instead, it must factually exclude change within certain limits. The discussion distinguishes between absolute inertia, implying total immutability, and relative inertia, which raises critical questions regarding its source and what exactly works against the forces of change. The central thesis posits that while universal change and mobility are fundamental characteristics inherent to all reality, inertia is not a passive default state but must be actively performed, caused, and maintained. This perspective offers a significant shift in understanding stability, viewing it not as an ontological given, but as a result of active resistance to the omnipresent dynamism of things. The text thus provides a profound inquiry into the ontological foundations of persistence within a constantly shifting universe.
Setrvačnost jako idea
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 8. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Setrvačnost jako idea
Idea (myšlenka) setrvačnosti musela být „vymyšlena“, i když smyslová zkušenost k ní jistým způsobem vždy poukazovala (složíme někam náklad cihel nebo kamene, a ono to tam obvykle zůstane, dokud s tím někdo nezačne něco podnikat). Musela být navíc upřesněna, jakmile měla být postavena proti ideji (myšlence) proměnlivosti, pohybu, toku, zejména proti myšlence různých rychlostí změn. Setrvačnost není redukovatelná na extrémně pomalou změnu, ale musí změnu – aspoň v jistém ohledu, v jistém omezení – naprostém nebo přinejmenším v jistém omezení – vylučovat (nikoliv jen logicky, nýbrž fakticky, „reálně“). A tak idea naprosté (absolutní) setrvačnosti vlastně vylučuje jakoukoli změnu toho, co je takto naprosto setrvačné, tedy neměnné. Naproti tomu idea relativní (poměrné) setrvačnosti nás vede k problému, odkud se taková relativní setrvačnost bere, resp. co je jejím zdrojem, co tak vlastně „pracuje“ proti změnám a proměnlivosti. Zdá se zkrátka, že všeobecná proměnlivost (pohyblivost) „věcí“ je čímsi základním, vlastním každé věci (skutečnosti), zatímco setrvačnost musí být aktivně vykonávána resp. působena a udržována.
(Písek, 180806-2.)