This reflection explores the fundamental significance of thinking for human life while simultaneously noting its inherent limitations. The author emphasizes that although life cannot be reduced to thought, without it, human existence remains on a purely animalistic level. The quality of thinking is defined by its capacity for critical self-correction and its pursuit of truth, which transcends mere practical experience. Thinking evolves historically through continuous attempts at progress and the search for new, more accurate directions; it must critically evaluate both its own processes and the outcomes of lived experience, including what is deemed successful. The text suggests that the prospects for a better life are deeply intertwined with the prospects of thinking itself. However, the author poses a provocative question: is the ultimate goal of thinking merely the improvement of practical life? Serious critical thought might reject such a limited perspective. Ultimately, the essay calls for a deeper understanding of the role of intellectual activity in human development and for a constant effort to refine and correct our thought processes as a foundation for future advancement.
Myšlení – perspektivy
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 4. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Myšlení – perspektivy
Myšlení má pro život člověka a vůbec lidstva obrovský význam, ale jeho důležitost má také svá omezení. Život nelze myšlením nahrazovat ani na myšlení redukovat. Ale život bez myšlení je velmi nedostatečný, jak si každý člověk může snadno v reflexi ověřovat. Bez myšlení zbývá život jen animální; ten je sice důležitý jako předpoklad myšlení, ale může být zkvalitňován a dostávat se tak na vyšší roviny pouze nebo především díky myšlení. Záleží ovšem také, a dokonce hlavně, na kvalitě myšlení; a lepší kvality dosahuje myšlení v tom, že se ve svých kvalitách, ve svých aktivitách kriticky kontroluje, tj. že se nenechá kontrolovat jen životem (tzv. praxí), nýbrž že trvá na své „pravosti“, tj. správnosti, oprávněnosti atd., zkrátka na pravdě, která je životní praxi přístupná a dostupná jen omezeně a nepřímo. V životě jde ovšem rozhodně také o pravost a správnost, ale život sám nemá dostatečné prostředky na jejich správné rozpoznávání; k tomu právě potřebuje co nejdůkladnější a nejnáročnější, stále se důkladněji kriticky kontrolující a tím vylepšující, protože stále se opravující (napravující) myšlení. Myšlení se proto ,vyvíjí‘ (dějinně, nikoli jen evolučně) tak, že podniká stále nové pokusy o navázání na to, čeho dosáhlo myšlení dosavadní (přesně: čeho dosáhli už jiní myslící, jimž se začalo říkat myslitelé), ale vždy o dosažení „pokroku“. Myšlení hledá vždy nové a lepší cesty k vykročení novými a správnějšími směry, nechce jen setrvávat u toho, co se až dosud osvědčilo. A proto musí kriticky kontrolovat nejenom sebe, ale také život a to, co život považuje za osvědčující se a úspěšné, eventuelně za ,pokrok‘. V tom smyslu lze říci, že perspektivy pokroků v životě jsou do veliké míry záležitostí perspektiv samotného myšlení. Lepší myšlení může znamenat lepší život. Ale co platí o perspektivě (nebo perspektivách) samotného myšlení? Lze si snad představit, že nejvlastnější perspektivou všeho myšlení je jakési vylepšení, zdokonalení samotného (praktického) života? Něco podobného nepřipustí žádné alespoň trochu vážné a odvážné kritické myšlení.
(Písek, 190407-1.)