This text explores the phenomenon of death through the lens of philosophical anthropology, starting from the premise that humans are the only beings aware of their mortality. Drawing on Heidegger's concept of 'Being towards death,' the author discusses the inherent danger of this consciousness becoming an obsession. To counter this, humanity establishes order and rituals designed to tame and categorize such overwhelming powers. The text posits that just as humans integrated sexuality into a structured order, death must also be incorporated into the order of life. It argues that this integration is not merely a cultural response but mirrors a fundamental biological strategy: life on Earth progressed only by incorporating death into its very structure and developmental plan. Consciousness, therefore, does not invent this integration from scratch but continues a strategy already established by life itself, aiming to place death within the broader framework of human existence.
Smrt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 1. 1991
- This is a part of the original document:
- 1991
Smrt
Člověk je jediná živá bytost, která ví o smrti a o své smrtelnosti. Mohli bychom přidat další k dosavadním definicím člověka: bytost, která ví o tom, že zemře. Heidegger říká: bytost k smrti (Sein zum Tode). To v sobě skrývá nebezpečí, že se toto vědomí stane posedlostí. Posedlosti se člověk brání ustavením řádu, v němž se nějaké moci dostává místa, na které může být postavena a zařazena. Prvním a základním typem zařazení je zavedení rituálu, který má tudíž magický účin: oslabuje onu moc a alespoň do jisté míry si ji podmaňuje a podrobuje. Archaický člověk se pokusil tímto způsobem zapojit do řádu i jiné „moci“, na jednom z předních míst také sexualitu. Obvykle se mluví o magii slova, ale stejným právem, a dokonce snad i větším právem můžeme mluvit o magii vědomí a myšlení. Myšlení je obrovská moc, která dovede znásobit jiné moci s takovým pronikavým účinem nejenom navenek, ale i na sebe samotné, že se tomu musí od počátku bránit právě ustavením a udržováním stále dokonalejšího řádu v sobě. A to není možné jinak, než současným zaváděním řádu do vlastního života člověka i do světa, v němž žije a do něhož svou aktivitou zasahuje. Stojíme tedy před otázkou, jak a do jakého řádu může být zapojena a zařazena smrt. Zůstává mimo veškerou pochybnost, že to musí být řád života. Vědomí tu nestojí před svou úlohou s prázdnýma rukama. Byl to již život sám, který tu udělal první rozhodující krok. Nevíme dosud, jak život vlastně na naší planetě vznikl, ale v jednom máme jistotu. Život nezůstal stát na své počáteční úrovni jen díky tomu, že dokázal zapojit smrt do svého procesu, do své struktury. Smrt nejprve znamenala ohrožení pouze vnější, jen výjimečně snad mohlo docházet a tu a tam skutečně docházelo k vnitřním poruchám. Život se však nějakým způsobem naučil čemusi zcela neobvyklému a velmi pozoruhodnému: zapojil smrt do svého nejvlastnějšího postupu, do vlastního dění a učinil tak smrt kusem života, částí sebe samotného. A protože život je nutně spjat s plánem, s rozvrhem a strategii, je zřejmé, že smrt musela být pojata přímo do tohoto plánu, a tedy do celé životní strategie. A právě na tuto strategii samotného života může vědomí přímo navázat. Nejde to však již hned v onom okamžiku, kdy se vědomí začne osamostatňovat a přestává pouze doprovázet životní dění jako pouhý epifenomén. Možnost takového přímého navázání na samu životní strategii se otvírá až mnohem později a stojí na řadě dalších předpokladů. Ty na tomto místě můžeme přeskočit, protože pro další výklad nejsou nezbytné.
(910122)
[Záznam je rozvedením jednoho z bodů přípravy na přednášku Smrt a smrtelnost z 2. ledna 1991 z cyklu Filosofická antropologie. Záznam se dochoval jako kartotéční lístek v AUK. Pozn. red.]