This text addresses the traditional philosophical problem of the relationship between thought and objective reality. The author rejects the widespread prejudice that thoughts are confined within subjectivity and cannot grasp a reality independent of consciousness. Using the example of geometric models, such as triangles or circles, he demonstrates that once a mental construct is properly constituted, it becomes an ideal reality independent of the individual subject. Thinking is inherently an intentional activity directed toward something other than itself. Furthermore, the author refutes the claim that subjectivity acts as a barrier to external reality. It is precisely through intentionality and the capacity for conceptual reflection that human thought can transcend its own limits and know reality as it truly is, rather than merely as it appears. The text thus defends the possibility of authentic knowledge of the world through developed conceptual thinking, which serves not as an obstacle but as an essential tool for grasping a reality that transcends consciousness.
Myšlení a skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 2. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Myšlení a skutečnost
Tradičně se jako nejen dosud (řádně) neřešený, ale dokonce snad neřešitelný uvádí problém, jak můžeme vůbec myšlenkově předpokládat (nejen prokázat), že to, co si můžeme zpřítomnit pouze ve svých myšlenkách, můžeme mínit (chápat, interpretovat) jako něco na našich myšlenkách nezávislé. Ale to je předsudek, spočívající na falešných předpokladech. Především tu vůbec nejde resp. nemusí jít o tzv. realitu, nýbrž třeba jen o geometrii. Trojúhelníky a čtverce a kruhy atd. jistě nejsou samostatnými realitami někde v prostoru a v čase, nýbrž jsou to vymyšlené (ovšem přesně vymyšlené), konstruované modely. A jakmile je takový modedl jednou konstituován (pokud je konstituován řádně a platně), je už nadále naprosto nezávislý na veškeré subjektivitě, je jakoby samostatnou „skutečností“, kterou každý člověk na světě (a někteří jsou dokonce přesvědčeni, že každá myslící bytost ve vesmíru či dokonce ve všech možných vesmírech, pokud je jich opravdu víc) musí chápat jediným možným způsobem a každý tudíž stejně, identicky. Z toho tedy vyplývá, že pro myšlení jako intencionálně zaměřenou aktivitu je naopak právě samozřejmé a nezbytné, že se vztahuje k něčemu, čím není samo a co není jeho bezprostředním produktem, jeho aktuálním výkonem. A pak tu je druhý předsudek: protože náš myšlenkovým „přístup“ ke skutečnosti je nutně subvjektivní, zůstáváme ve své subjektivitě uzavřeni, takřka zakleti, a nikdy se k nějaké skutečnosti mimo své vědomí (a mimo rámec oněch „modelů“, o kterých právě byla řeč) nemůžeme dostat. Zase nesmysl: právě jen díky subjektivitě a díky intencionalitě našeho myšlení a zejména díky oné reflexi, jíž je myšlení schopno a kterou dovedlo díky pojmovosti k takovému rozvinutí, můžeme poznávat skutečnost, jaká vskutku jest (a ne tedy jen jaká se nám jeví).
(Berlín, 930225–5)