This text explores a philosophical conception of the future, emphasizing the critical distinction between external circumstances that occur by chance and a true future that is actively projected as one's own. The author argues that elements inherited from the past—such as genetic makeup, physical constitution, and mental traits—function merely as inertial processes or external scenery for human existence. While these factors may delineate the boundaries of action, they do not determine its ultimate meaning. A genuine future cannot be reduced to or derived from what has already been or what persists from the past. Instead, it arrives as something entirely new that is not yet present. The meaning of any unfolding event is realized through the actualization of what can only come from and with the future itself. Consequently, the text presents the future as an autonomous realm requiring active appropriation, separate from mere contingency or past-driven determinism.
Budoucnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 7. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Budoucnost
Je třeba důsledně a přesně rozlišovat mezi budoucností, která se v podobě okolností nahodí, a budoucností, která už je (nikoliv z minulosti, nýbrž z budoucnosti) rozvržena jako vlastní a která již (a stále) z budoucnosti přichází (co tedy není „dáno“). To, co je vskutku nějak již z minulosti „dáno“ a co se tedy na základě setrvačností a setrvačných procesů do vlastní budoucnosti dostává, prosakuje a promítá, nemůžeme chápat jako skutečnou, pravou budost (= vlastní, přivlastněnou budoucnost), ale budost s tím musí počítat neméně než s okolnostmi vnějšími. Svým způsobem jde ostatně také o pouhou „okolnost“. Takovou okolností je genetické vybavení jednotlivce, vůbec jeho tělesná výbava, ale také jeho výbava duševní, pokud je vskutku nějak dána a určena onou genetickou výbavou. Vnější, cizí složky „nepravé“ budoucnosti stejně jako složky vlastní jsou něčím jako kulisami a vůbec výpravou kusu, jehož děj však ani kulisami, ani výpravou není jednoznačně určen, nýbrž nanejvýš snad vymezen a omezen. Smysl samotného děje se stává, odehrává uskutečňováním toho, co tu ještě není a co může pouze z budoucnosti a s budoucností (spolu s ní) přijít. Skutečná, pravá budoucnost nemůže být převedena na nic, co tu už bylo nebo ještě je a co přetrvává z minulosti (a tudíž ani od toho odvozena).
(Praha, 930731–1.)