This text explores the philosophical concept of the subject, tracing its historical and etymological evolution from the Latin subiectum to its modern definition as a non-object. Influenced by generations of German philosophers, the term has shifted away from objectivity to signify a personal I or you. The author emphasizes that subjectivity is not an inherent or static quality, but a relational phenomenon; one cannot become a true subject without the assistance of other subjects. Consequently, being a subject is not a permanent state but an ongoing task that must be continuously renewed. A human being is never a completed or finished subject; rather, the subject is characterized by its projection into the future. By rejecting the view of the subject as a fixed entity, the text presents subjectivity as a dynamic process of becoming, rooted in social interaction and temporal openness, rather than a mere ontological thing.
Subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 12. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Subjekt
Ačkoliv latinské slovo subiectum znamenalo dlouho právě opak toho, co pro nás (a pro Němce) znamená dnes, totiž objekt, předmět (zvláštnost tohoto slova spočívá na jeho dvojí etymologii, totiž na možnost jeho odvození od slovesa sub-iaceo, stejně jako od slovesa sub-iacio, protože z obou sloves pak vznikl jeden tvar subicio, což ostatně také bylo ve staré němčině přítomno ve dvojím překladu, totiž Gegenstand a dnes již neužívané Gegenwurf), vlivem několika generací německých filosofů bylo s definitivní platností významem, tj. pojmově určeno jako non-objekt, ne-předmět ex definitione. Ačkoliv tedy všechno jakoby nasvědčuje tomu, že toho slova užíváme, jako bychom ze subjektu přece jenom chtěli učinit zase jenom objekt (a možná, že jinak než takto tomu někteří lidé ještě dlouho nebudou schopni porozumět), musíme si stále připomínat, že subjekt rozhodně není „ono“, nýbrž pouze „ty“ nebo „já“. Přitom si také musíme stále připomínat, že skutečným subjektem (tedy skutečným, pravým „já“) se žádný člověk nestal a nemohl stát bez asistence druhých lidí jakožto subjektů, tedy druhých „já“. To nám ukazuje, že nikdo není subjektem (tedy „já“) sám sebou a jakoby samozřejmě, nýbrž že se – lidským – subjektem musí teprve stát, a to ne jednou provždy, nýbrž že se jím musí vždy znovu stávat. Být subjektem není tedy na lidské úrovni trvalou kvalitou, nýbrž ustavičně se obnovujícím úkolem. Proto také můžeme říci, že člověk nikdy lidským subjektem jednoznačně a úplně (dohotoveně, dokonaně) není, že není jsoucnem (nýbrž že jako subjekt je ze sebe vykloněn do budoucnosti).
(Písek, 931205–2.)