This text explores the philosophical distinction between the concepts of phenomenon (appearance) and showing (what shows itself). The author offers a critical perspective on certain phenomenological principles, emphasizing the fundamental difference between the external aspect of an entity and its internal appearing. While the exterior shows itself independently of an observer at a specific moment (hic et nunc), a phenomenon is only constituted through the activity of a subject reacting to this showing. A phenomenon is understood as a temporal synthesis that integrates current perception with past experience, memory, and knowledge. The author argues that genuine perception is not merely a passive registration of external appearance but an active process of constructing meaning. This approach highlights the indispensable role of the subject in the formation of a phenomenon and rejects the notion that things can appear on their own without the integrative activity of consciousness.
Fenomén (jev) a úkaz
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 1. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Fenomén (jev) a úkaz
Před mnoha roky (26. 9. 1988) jsem napsal: „Kdo však vidí dál než k tomu, co se samo ukazuje, a nenechá se tím zjevným pomýlit, (ale …)“ (viz Co je dnes zapotřebí, str. 47), ale tehdy jsem to napsal jen jakoby na okraj. Přesto jde vlastně o věc filosoficky zásadní, neboť jde v podstatě o kritickou distanci vůči některým principiálním postupům fenomenologie. Jde mj. o zásadní rozlišování mezi tím, co se ukazuje, a tím, co se jeví. Ukazovat se může jen vnějšek, zatímco nitro se může pouze „jevit“, přičemž za „jevení“ (neboli „jev“, „fenomén“) musíme považovat dění, na kterém má nepřehlédnutelnou a nepostradatelnou roli nějaký subjekt (schopný to, co se ukazuje, nějak – a vždy jen zčásti! – uznamenat a tedy na to reagovat). Všechno, co se skutečně děje, má svůj vnějšek, svou zvnějška přístupnou stránku, a tou se právě ukazuje, a to bez ohledu na to, kdo (nebo co) se dívá nebo obecně kdo (nebo co) to registruje a kdo (nebo co) na to reaguje. Teprve díky reakcím (tj. konkrétním aktům reagování) na to, jak se vnějšek ukazuje (přesně: na něco z toho, co se jako vnějšek ukazuje) může něco jako jev či fenomén vzniknout, tj. být vytvořeno, ustaveno; nic skutečného se nemůže samo jevit, nýbrž pouze ukazovat, a to pouze aktuálně, v dané chvíli, hic et nunc. Jev (neboli fenomén v našem smyslu) je proto nutně záležitostí časovou resp. Vždy určitý časový rozsah integrující, syntetizující. (Vidět vlka nelze „jedním pohledem“, jakoby fotograficky, neboť vidět vlka znamená vždy také, že víme, že jde o vlka, protože jsme ho už někdy viděli nebo o něm četli, viděli jeho obrázek atd., prostě vždy tam je přítomno něco z minulosti, z paměti, z dosavadních zkušeností a vědomostí.) Z toho důvodu je pak možno trvat na tom, že skutečně vidět (vůbec vnímat) je možno jen na základě aktivního přístupu k ukazujícímu se jsoucnu (události).
(Písek, 150102-1.)