This text presents a philosophical analysis of the relationship between the subject and reality, examining the ontological status of the subject in comparison to that of an event. The author explores the distinctions between being and non-being, as well as reality and unreality, specifically through the lens of subjective activity. While an event is defined by its immediate presence and cannot exist without occurring, a subject attains its reality only through action, creation, or transformation. An inactive subject is viewed as being in potentiality rather than in reality, a concept that engages with Aristotelian terminology while adapting it to a dynamic context. The core argument posits that a subject is defined solely by its activity; an inactive subject ceases to be a real subject. This reflection provides insight into the dynamic nature of subjectivity, which is inextricably linked to action and the transformation of the world, contrasting it with events that are strictly bound to their temporal occurrence and lack the possibility of non-activity.
Subjekt a skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 2. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjekt a skutečnost
Tak, jako můžeme – podle toho, jaký jsme zvolili slovník resp. jakou terminologii – říci, že subjekt je zčásti jsoucí a zčásti nejsoucí, může říci také to, že je zčásti skutečný a zčásti neskutečný. Pokaždé jde ovšem o něco dost odlišného. Událost je „jsoucí“ vlastně vždy jen v momentě své aktuální přítomnosti, zatímco její již minulé (uplynulé) přítomnosti už nejsou jsoucí, nýbrž v tu chvíli jsou už nejsoucí, a ovšem nejsoucí jsou i ty, k nimž ještě nedošlo, které zatím nenastaly. Naproti tomu subjekt je „jsoucí“ jen když je „v akci“, když něco činí, dělá, když něco vytváří či přetváří, zatímco tehdy, když zrovna nic takového nedělá, je jakoby „nejsoucí“. (Dalo by se také říci, že pak je „jsoucí v možnosti“, nikoli „ve skutečnosti“ – zřejmě to musíme chápat jinak, než když u Aristotela šlo o dynamis: subjekt je „dynamický“, když se činí, když pracuje, když něco vytváří či přetváří.) Proč nemůžeme subjekt považovat za skutečný, když zrovna nic nedělá? Prostě proto, že subjekt je subjektem jen díky své činnosti, své aktivitě. Neaktivní subjekt prostě není žádný skutečný subjekt. (Naproti tomu události tato možnost – jakési neaktivnosti či přesněji nehnutosti, zaraženosti atd. prostě chybí – událost se nemůže nedít; „událost“, která se neděje, neexistuje, není vůbec možná.)
(Písek, 150216-3.)