This text examines the philosophical relationship between the subject and objective reality, addressing long-standing criticisms regarding the subject's placement outside the world. The author explores the paradox where integrating the subject into the world risks reducing it to a mere object, thereby stripping it of its capacity for active engagement. The argument posits that while the subject must have an essential connection to reality, it also possesses a dimension that cannot be reduced to a simple 'inner-worldly' thing. Instead of viewing transcendence as a subsequent act of stepping outside, the author argues that the subject's distance is inherent from the very beginning of its active relation to reality. The subject does not stand 'outside the world' but rather 'outside of itself' and 'into the world.' Consequently, subjectivity is understood as a dynamic process where the subject constitutes itself through activity and intentionality, rather than being a pre-existing, static entity within the world.
Subjekt a předmětná skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 5. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjekt a předmětná skutečnost
Právem se už delší dobu ozývaly kritiky, že subjekt byl bezdůvodně nebo nedostatečně zdůvodněně situován mimo skutečnost, k níž se pak vztahoval (srovnej např. Wittgensteinův obrázek). Ovšem když na druhé straně subjekt zařadíme mezi jiné skutečnosti do téhož „světa“, pak jako by se měnil v „objekt“, tj. jako by přestával mít tu schopnost se k jiným skutečnostem (aktivně) vztahovat. Výsledkem takových úvah je rozpoznání, že subjekt musí mít nějaké bytostné spojení se světem skutečností, že však sám musí mít také nějakou stránku, která jen za jednu ze skutečností (vnitrosvětných skutečností) nemůže být považována. Obvykle to bývalo chápáno tak, že subjekt je aspoň zčásti schopen se postavit mimo svět věcí, takže za pouhou věc, za pouhý předmět nemůže být považován ani na ně redukován. Bývalo to někdy také formulováno tak, že subjekt svět skutečností přesahuje, transcenduje. Ani to nelze považovat za dost vhodné, protože se to zdá předpokládat, že subjekt se stává subjektem teprve svým aktivním přesahováním (transcendování vlastně znamená přelézání, přešplhávání – odvozeno od scando). Všechno však se zdá ukazovat, že onen pozoruhodný vztah subjektu k jiné skutečnosti musí odlišností subjektu začínat, nikoliv se od skutečnosti odlišovat, od ní odstupovat, dosahovat od ní distance až dodatečně, až potom, až nakonec. A tak můžeme uzavřít: subjekt své distance „dosahuje“ resp. svou distancí „disponuje“ již od samého počátku svého událostného (aktivního) vztahování k jiné skutečnosti. Subjekt ne-stojí „ven ze světa“, nýbrž spíše „ven ze sebe“ a „do světa“ kolem sebe. A právě proto musíme počítat s tím, že se subjektem vztahujícím se svou aktivitou ,ven‘ teprve stává, ale že jím není původně.
(Písek, 150517-3.)