This philosophical text explores fundamental ontological questions regarding the emergence and dissolution of being, investigating how "something" arises from "nothing" and how existing entities cease to be. The author rejects explanations based on mere chance, instead defining being as an integrated set of processes with distinct temporal and spatial boundaries. A central point of the reflection is the relationship between uniqueness and general "types" or species. Engaging in a critique of Aristotle, the author argues that types themselves are not true beings; authentic existence is attributed only to unique individuals. While specific types serve to preserve continuity, true uniqueness originates in "non-being" or "nothingness"—interpreted as a non-objectivity arriving from the future. The text emphasizes that individuality cannot be derived from commonality, as it inherently transcends it. In this view, the uniqueness of every being is primary and precedes any classification by type, challenging traditional metaphysical understandings of reality and highlighting the processual nature of individual existence.
Jedinečnost a „druhy“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 9. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Jedinečnost a „druhy“
Základní otázka filosofická je tato: jak se vůbec může z „ničeho“ stát „něco“, jak vůbec může něco nového „vzniknout“? A druhá základní otázka je: jak může něco jsoucího zaniknout, jak se může stát z něčeho nic, jak se může něco znicotnit, pominout tak, že z něho nezůstane nic (než to, co pozůstalo z něčeho dávnějšího, ještě minulejšího, „použitého“ jako minulostní „materiál“)? Pokoušet se o pseudořešení odkazem na „náhodu“ (resp. „náhody“, skrumáž náhod) je neúnosné, ale nutně musíme trvat na tom, že „bytí jsoucna“ je integrovaný soubor procesů, který má své hranice, meze, a to zejména také v čase, tj. že každé „bytí“ je unikátní (individuální, jednotlivé) a že je v čase ohraničeno počátkem a koncem. Právě ta individuálnost nemůže být odvozována z obvyklého, běžného, neboť z obvyklosti či běžnosti vybočuje. Říká-li Aristotelés, že je „tolik druhů pohybů a změny, kolik je druhů jsoucna, dopouští se omylu, neboť „druhy“ nejsou jsoucna; můžeme je sice rozlišovat podle druhů, ale nikdy nesmíme zapomínat, že každé skutečné, tj. pravé jsoucno je unikátní. Nejprve jsou jednotlivá a jedinečná (pravá) jsoucna, a teprve pak druhy. Druh je zapotřebí zachovávat, kdežto jedinečnost má svůj původ v nejsoucím, v nicotě (což pro zpředmětňujícího redukcionistu znamená to, co my označujeme za nepředmětnost, přicházející z budoucnosti).
(Písek, 150913-2.)